Příslušník německých ozbrojených sil strážící čs. stíhací letouny Avia B-534, zabavené po obsazení českých zemí v březnu 1939
Facebook, Válka ve fotografii // War in pictures

Na pozadí těchto vzpomínek nabývá zvláštní ráz cynická otázka z nadpisu článku, kterou mi poslal kterýsi čtenář. Před 87 lety kapitulovala mohutná, dobře vyzbrojená armáda, jejíž vojáci v naprosté většině byli vlastenci, chtěli bojovat, ale nesměli. Od té doby se stále tu a tam ozývají debaty, zda se tehdy Československo mělo bránit a najdou se kritici, kteří dodnes vyčítají prezidentu Edvardu Benešovi, že odletěl do Anglie, ač kdysi sliboval, že odejde s armádou do slovenských hor.

Čtenářovu otázku je možné formulovat i poněkud jinak: co by se stalo, kdyby po konečné porážce Ukrajiny kremelský vládce dostal chuť zopakovat invazi z 21.srpna 1968? Tehdy se hypoteticky mohla agresorovi postavit rovněž mohutná a dobře vyzbrojená armáda, ale pod komunistickým velením jiná možnost než nekladení odporu nepřicházelo do úvahy. Dnes by sice velení snad bylo politicky správně orientované, generálů a plukovníků máme asi víc než tanků, ale téměř by nebylo komu velet. Až dodnes účinkuje polistopadový romantismus: vojenské napadení z našeho okolí nehrozí, proto jsme si mohli dovolit zrušit povinnou vojenskou službu a stačí, když ze zdvořilosti občas pošleme pár žoldnéřů do zahraničních misí spojenců. Skvělý výkon jejich služby zasluhuje nejvyšší ocenění, ale naši bezpečnost před napadením zvenčí nezajistí.

Národ přežil obě okupace – nacistickou i sovětskou – bez velkých ztrát na životech, ale souhrn vyvolaných osobních tragédií je nezměřitelný a nesporné jsou škody morální.

Prokremelská pátá kolona přesvědčuje národ, že od Kremlu nám žádné nebezpečí nehrozí, takže výše položená otázka postrádá hrozivou varovnost. Cara Putina by prý nic takového nenapadlo a někteří dokonce tvrdí, že je Rusko slabé, vyčerpané válkou s Ukrajnou a na podobné dobrodružství by nemohlo ani pomyslet. Takové názory poměřuji vzpomínkami.

Vzpomínám si, že v červnu r. 1968 jsem se zúčastnil stáže účastníků postgraduálního studia v Durynsku. Naši přívětiví hostitelé nás tehdy upozorňovali, že v pohraničí se shromažďují tanky, takže se asi chystá vojenská akce proti Československu. Žili jsme v ovzduší přátelství se Sovětským svazem „na věčné časy a nikdy jinak“, takže nebyl mezi námi nikdo, kdo by možnost takového vývoje připustil. Pak jsem se v srpnu r.2018 loučil s matkou před jejím odjezdem na dovolenou do Jugoslávie. Předpověděla, že si „Sověti si nenechají líbit politické dění u nás a obsadí nás“. Nevěřil jsem jí, myslel jsem si, že si Sověti ve střední Evropě něco podobného nemohou dovolit. Žijeme přece v civilizovaných povalečných časech. Sotva máti odjela, vpadli okupanti. Musela se tam pak zdržet déle než plánovala a po návratu nadšeně vyprávěla o sympatiích, jež Jugoslávci projevovali Čechoslovákům, a o péči, které se jim dostávalo. Ač dáma každým coulem, o Havlově souhlasu s humanitárním bombardováním Bělehradu se později vyjadřovala neslušně.

Určitě nehrozí, že hned po porážce Ukrajiny přistanou na ruzyňském letišti obří dopravní letadla s invazními vojsky. Kdyby se to však přece jen stalo, zatímco kdysi Prahu obklopoval kruh palebných postavení protiletecké obrany, dnes by jim nikdo nebránil. Také se neobávám, že by se současně na Hrad snesli výsadkáři, kteří by zajali vrchního velitele armády, armádního generála Petra Pavla, proslulého protikremelskými postoji, a unesli ho do Moskvy. Neobávám se průjezdu ruských tanků prokremelským Slovenskem. Rusové umí čekat, až přijde vhodný čas. Co nehrozí dnes, může dozrát za několik let.

Ale putinovská rozpínavost se nemusí nezbytně prosadit použitím vojenské síly. Stejného účinku může docílit přeměnou prokremelské páté kolony do postavení vedoucí politické síly ve státě a potlačení vlivu demokratických stran.

V každém případě ale není radno obranyschopnost proti vojenskému napadení zanedbat. Platnost zásady „chceš-li mír, připravuj válku“, ověřila staletí. Dobudování armády do plnohodnotné síly, schopné s pomocí spojenců uhájit území proti agresorovi, bude hodně drahé. Půjde na úkor úspor, umožněných dřívějším pacifistickým politickým sněním. A nejspíš se neobejdeme bez návratu k povinné vojenské službě. Ostatně za zamyšlení stojí přístup sousedního Polska k zvyšování jeho vojenské síly.

Jednání amerického velvyslance, kritizujícího český rozpočet za šetření na obraně, má daleko do nezištnosti, neboť jedná ve prospěch amerického (a nejen amerického) zbrojařského průmyslu. Válka je přece obrovský výnosný kšeft. Ale i tak je nutné brát vážně diplomatovy výtky, protože situace je skutečně vážná. Musíme předcházet možnosti, že by v našich dějinách přibývalo takových chmurných dat, jako je 15. březen nebo 21. srpen. A netěšme se na kapitulaci Ukrajiny. Bude to i naše porážka.