1. Zdeněk Jemelík: Zvítězí politická moc nad právem ?
2. Ivan Hoffman: Brečící generál je politováníhodný
3. Ivo Šebestík: Všichni dezorientovaní v ČR se vešli na „Staromák“
4. Zdeněk Jemelík: „Vyvlastnění“ ZAMINI

Článek Zdeněk Jemelík, Jesenický zločin a nová vláda vyšel na stránkách Chamurappi 30. ledna 2026

Zdroj: CNN Prima News

Těšil jsem se, že s vládou Andreje Babiše „přijde zákon“, tedy že můj nepřítel AB (k němuž nepřátelství necítím) rázně skoncuje s kejkli, jimiž se příslušní státní zástupci snaží vyšetřování protahovat tak, aby konečně dospělo k promlčení. Bezpráví dosáhlo takového rozměru, že významem překročilo hranice trestního práva a jeho potírání se stalo věcí veřejného práva. Ale pan předseda vlády nemá možnost zabývat se užitečným řešením problémů právního státu, protože představitelé koaličních pidistran spolu s hysterickou opozicí ho stále odvádějí někam jinam. Vždyť mu ani neumožnili řádně zkonsolidovat vládu, která poprvé v polistopadové historii dostala důvěru, ač v ní jako vylomený zub ční ministerstvo bez ministra a na rozdíl od ostatních civilizovaných zemí ministrem obrany je voják, dokonce vysloužilý předlistopadový generál. Obcházení ústavy vytvořením nepotřebné agendy pro Filipa Turka za peníze bezbranných daňových poplatníků jeho vládě lesk nedodá.

Převládající trvalou příčinou nežádoucího stavu je nadřazování nadnesených prestižních nároků bezvýznamného Filipa Turka, za které bezhlavě bojuje politicky nezkušený, nicméně nenadále nabytou mocí okouzlený Petr Macinka. Jeho výstřelky vyvrcholily pokusem o vnucení jeho vůle panu prezidentovi, který vyvolal hysterické projevy politiků a novinářů. K hysterii ale nebyl důvod: předseda Motoristů se pouze ztrapnil, protože převaha politické síly přímo voleného prezidenta nad jeho nicotností je tak velká, že rozčilování je nemístné: pan prezident si ho prostě nebude všímat. Macinkova následná ochota jednat s Petrem Pavlem je směšná, protože se zapomněl zeptat, zda se s ním chce pan prezident bavit. Nic ho k tomu totiž nenutí. Bude platit to, co mezi sebou dohodnou prezident s předsedou vlády, který za své ministry odpovídá a také má právo navrhnout jejich odvolání, budou-li střečkovat příliš. Že to tak bude, je zřejmé ze skutečnosti, že pan prezident pozval na středeční schůzku na Hrad pouze pana Andreje Babiše. Předseda vlády se zachoval rozumně, když po Macinkově „úletu“ zachoval mlčení: nemohl jednat jinak, dokud se výtržník nevrátil ze zahraniční cesty a nemohl s ním promluvit. Hysterický záměr opozice usilovat kvůli tomu o vyslovení nedůvěry vládě si nezasloužil.

Kromě toho politické špičky mařily čas sporem o vhodnost prodeje čtyř bitevníků Ukrajině. Mělo to být jasné: na Ukrajině by posloužily ochraně civilního obyvatelstva před decimováním dronovými útoky. To by ale pohněvalo agresora, což se jeho stoupencům nehodí. Ve sporu stojí proti sobě předseda vlády a vysloužilý předlistopadový generál a proti nim vrchní velitel armády spolu s náčelníkem generálního štábu, oba s hodností armádního generála. Jejich odborná způsobilost posoudit potřeby armády a vhodnost nasazení bitevníků k obraně civilního obyvatelstva je nezpochybnitelná.

A sotva otočíme list v kalendáři, začnou bouřlivé debaty o tom, zda má Sněmovna vydat předsedu vlády k trestnímu stíhání. Vyjádřil jsem se již opakovaně, že „kauzu Čapí hnízdo“ považuji za ostudu české justice a divím se, proč se obžalovaný Andrej Babiš chce vzdát potěšení z pravomocného zprošťujícího rozsudku. Uznávám ale, že účast při hlavním líčení ve zbytečné kauze je otravnou ztrátou času. Situaci by proto mohl elegantně zklidnit pan prezident, kdyby se obžalovaných na nic neptal a vyhověl by druhému návrhu spolku Chamurappi na vyhlášení abolice, i když jeho rozhodnutí o prvním návrhu zabránili nezdvořilostí.

Za zmínku stojí účinek nadhodnocení významu jeho postavení Petrem Macinkou ve vztahu k panu prezidentovi, s nímž jistě nepočítal: probuzení „spícího obra“, tedy Milionu chvilek, jenž vydal výzvu na podporu pana prezidenta, kterou do této chvíle podepsalo 543 395 sympatizantů (i já) a svolává shromáždění na Staroměstské náměstí. Tyto aktivity určitě nenarušují práci předsedy vlády a pan prezident není tolik ohrožen, že by bylo nezbytné jej chránit. Je ale dobře, že „chvilkaři“ vyslali signál, že postavení přímo voleného prezidenta je mnohem silnější než bylo v případě jeho předchůdců a ústavní právníci by se měli konečně rozhoupat k upravení jeho ústavně právního postavení, samozřejmě ve smyslu jeho posílení.

Je nejvyšší čas, aby se politici přestali zabývat řečněním o nadbytečných výstřelcích a věnovali se těžkostem každodenního života občanů. Právo na postavení jesenických zločinců před soud do tohoto požadavku zapadá.

Ač laik, troufám si tvrdit, že z věcného hlediska je přístup státních zástupců k požadavku na postavení jesenických zločinců před soud jednoznačně nesprávný a jde až do skutkové podstaty trestných činů nadržování a zneužití pravomoci. Nejsnáze je to patrné na popření viny tří zločinců s úplným vysokoškolským právnickým vzděláním: notáře Václava Vody a advokátů Jana Svobody a Martina Rezka ( jejichž jména jsem zveřejnil již dříve). Všichni se zúčastnili přípravných schůzek, všichni věděli, co se v penzionu odehraje. A podle tvrzení Romana Šulyoka přijali nadstandardní odměnu (Romana Šulyoka dle jeho slov „oholili“)

Notář, nikoli zcela neznámý orgánům činným v trestním řízení, nechal poškozené podepsat listiny s obchodněprávními účinky, jejichž obsah neznali. Přivedli je před něho každého zvlášť se svázanýma nohama vždy dva pochopové. Není pochyb o tom, že notář věděl, že nepodpisují ze svobodné vůle, aniž by věděli, co přesně tím způsobí. Advokát Jan Svoboda sice tvrdí, že Romanu Šulyokovi radil, aby se svého práva domáhal zákonnou cestou, ale přesto považoval za nutné, aby obstaral pro akci vhodného notáře a použil k tomu pomoc kamaráda, advokáta Martina Rezka. Vina všech tří je dobře viditelná. Mimo jiné zavinili, že poškození přišli o luxusní Lesní hotel dříve, než dojeli z Jesenice do Zlína.

Na jejich vině nemění nic ani skutečnost, že v původním řízení v r.2013 a násl. žalobce Tomáš Milec Václava Vodu a advokáta Martina Rezka neobžaloval, pouze je použil jako svědky. O Janu Svobodovi nemohl vědět. Řízení tehdy probíhalo pod tlakem času: mělo skončit co nejrychleji, aby bylo možné dosáhnout zneplatnění listin, podepsaných pod nátlakem. Pachatele usvědčovali jen Lebánkové (osamělý důkaz má malou váhu) a jako právníci by určitě obhajobou řízení co nejvíce protahovali. Dva ředitelé Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) mi nezávisle na sobě a s časovým odstupem vysvětlili, že pro žalobce je lepší dobrý svědek než nejistý obžalovaný. Dnešní situace je jiná: pachatele usvědčují jak Lebánkové, tak zadavatel vydírání Roman Šulyok. Bez jejich nezákonného jednání by Roman Šulyok nezískal požadovaný majetkový prospěch, převyšující 100 mil. Kč. Pochybuje snad někdo o jejich vině?

Složitější je případ policisty Františka Heřmana, kterého usvědčuje Roman Šulyok z obstarání a instruování čtyřčlenného komanda zakuklenců, kteří se dopouštěli na Lebáncích násilí a omezování jejich osobní svobody. Ve výkladu se opírám o Šulyokovu výpověď před soudem při veřejném zasedání ve věci žádosti o povolení obnovy procesu. Ocitoval jsem ji podle soudního protokolu v článku Zločinci pod záštitou státu č.6, ač navíc znám jeho výpovědi ze tří setkání ve věznici a z vysvětlení, podaných u GIBS. Ač byli policista s Romanem Šulyokem podle jeho tvrzení přátelé, neznal jeho příjmení. Jeho ztotožnění dokončil až při rekognici podle fotografií na GIBS.

Když se mi vyšetřovatel Ondřej Káčer pochlubil, že konečně znají i příjmení „kamaráda Franty“, navrhl jsem mu, aby ho předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu koluzní vazbou, pokud neudá totožnost „zakuklenců“. Odpověď zněla, že tak drsně s ním nelze zacházet, protože „dlouho slouží a dobře slouží“. Dne 17. července 2023 GIBS případ odložila, aniž by „kamaráda Frantu“ vyslechla. Státní zástupce ale tentokrát ještě vyhověl mé stížnosti zmocněnce poškozených a přikázal GIBS doplnit dokazování. Pak ho ale předvolali k podání vysvětlení až jako úplně posledního dne 7.srpna 2024 . Pak GIBS věc znova odložila, což schválil po mé stížnosti státní zástupce Martin Suska dne 24.října 2024. A od té doby probíhá jen válka stížnostmí a jejich zamítáním z ryze formálních důvodů, popř. zneužitím síly úřadu nad občanem.

Policista je blízkým přítelem Šulyokova spoluodsouzeného Lukáše Loučky, který ho seznámil s Romanem Šulyokem. Při podání vysvětlení popřel svou účast na vydírání a GIBS nevyhověla mým požadavkům na prověření pravdivosti jeho výpovědi. Zásadním argumentem jeho ochránců je údajná nevěrohodnost Romana Šulyoka jako svědka, opírající se o skutečnost, že je recidivista a v jeho výpovědích před GIBS se našly drobné rozpory. Na rozdíl od Heřmanových ochránců považuji Romana Šulyoka v tomto ohledu za vysoce věrohodného. Dříve než před GIBS vypovídal před soudem při veřejném zasedání, poučen předsedkyní senátu o právních důsledcích případné křivé výpovědi. Roman Šulyok je sice recidivista, ale je vysoce inteligentní a má za sebou 12 let ve vězení. Nedovolí si jednání, které by ho přivedlo znova do vězení. Zvláště ne nyní, kdy se v řízení o podmíněné propuštění z VTOS dostal na svobodu o 30 měsíců dříve před vypršením trestu. Odsouzen za křivou výpověď by musel 30 měsíců „dosedět“ a k tomu by měl navíc nový trest. To by prostě neriskoval. Naopak policista se usvědčuje sám tím, že se proti Šulyokovým i mým tvrzením nebrání právními prostředky.

Věřím, že můj nepřítel (jemuž nejsem nepřítelem) předseda vlády Andrej Babiš nebude stát o to, aby se na jeho vládu hledělo jako na orgán, který mlčky schvaluje beztrestnost pro brutální zločince. Na rozdíl od jeho trestního stíhání, z kterého se jistě jednou dostane zprošťujícím rozsudkem, tato ostuda by ulpěla na jeho vládě nesmazatelně. Stát, který strpí tolerování zločinu takové závažnosti, nemá nárok na uznání za právní stát.

Zpět na obsah

Komentář Ivan Hoffman: Brečící generál je politováníhodný vyšel na serveru Parlamentní listy 28. ledna 2026

Brečící generál je politováníhodný

Jsou politici, kteří váží každé slovo na lékárnických vahách, a pak jsou tací, kteří se profilují sporem. Dnešní doba nahrává spíše těm druhým, protože úspěch hodně závisí na publicitě, a kdo se drží při zdi, sice nic nepokazí, ale ani si ho nikdo nevšimne. Čerstvý konflikt mezi vládou a prezidentem mediálně prospěje oběma stranám. Pročistí to vzduch. Není nic mimořádného na tom, že si vláda a prezident nesednou. Legislativa na to pamatuje a vztah vlády a prezidenta definuje ústava. Není nutné, aby si činitelé dělali násilí a pokoušeli se o kamarádství. Macinka s Pavlem spolu husy nepásli a není na tom nic špatného.

Většina politických soubojů se odehraje v zákulisí, aniž je veřejnost svědkem intrik, podrazů, licitace často napínavých a dramatických vyjednávání. Otázka ovšem je, zda by se tyto rutinní neveřejné rozepře těšily většímu zájmu. Atraktivita souboje ministra Macinky a Petra Pavla spočívá v tom, že prezidentská funkce se u nás těší ve společnosti respektu, který přesahuje počínání osoby, která zrovna dočasně prezidentskou funkci zastává. Ministr zahraničí a viceprezident vlády respektem k prezidentovi netrpí, a právě to je na jinak vcelku banálním sporu o jmenování nejmenování jednoho člena vlády vzrušující.

Díky zveřejnění soukromé korespondence ministra s prezidentovým poradcem je zřejmé, že prezident nemá o dobré vztahy s vládou zájem. Prezident sice hrdinně hlásí, že se nenechá vydírat, ale už tím, že mluví o vydírání, se pasuje do role chudáka, kterému se vyhrožuje. Když ještě brečí s tím, že se nechal šikanovat Macinkou kvůli své politické nezkušenosti, neladí to s imagí generála. Prezident, který citově vydírá své fanynky a fanoušky, že je vydírán neomaleným motoristou, je politováníhodný.

Vzkaz vicepremiéra je jednoduchý. S prezidentem, který se ocitl mimo ústavní rámec, si nemá co říct. Nepotřebuje ho. Není mu k ničemu. A nejen jemu. Nepotřebuje ho ani premiér. Situace v Evropě a ve světě je napjatá. Prioritou vlády je vyhnout se malérům, nenadělat si zbytečně nepřátele, ekonomicky nezkrachovat a nenechat se zavléct do války. V žádné z těchto priorit není prezident vládě k užitku, jeho priority jsou kompatibilní s militantní, válkychtivou opozicí, Seznamem a s Českou televizí. To je pravý důvod, proč Macinka hradnímu šéfu Kolářovi na rovinu řekl, že jeho prezidenta vláda nebude potřebovat.

Ohlédneme-li se do nedávné historie, naši prezidenti se nikdy netěšili pouze potlesku za to, že svedou hezky klást věnce a novoročně promlouvat k lidu. Vždy se našli i kritici a nepřejícníci, kteří jim brnkali na nervy. U Václava Havla se propíralo humanitární bombardování Srbska. Václavu Klausovi se předhazovala neexistence špinavých peněz či prezidentská amnestie tunelářů. Miloši Zemanovi pak recesisté na Hradě ukradli prezidentskou standardu a místo ní vyvěsili červené trenýrky. Petr Pavel pro řadu lidí vždy zůstane komunistickým rozvědčíkem, u kterého moralizování působí jako špatný vtip. Jeho fanoušci ale určitě doufají, že zůstane sličný jako dosud a nenechá se vydírat. A nepochybně se těší, že až se odpočatý vrátí ze soukromé cesty do zahraničí, pochlubí se, co mu na Macinku vymysleli právníci.

Ivan Hoffman (*1952) je slovenský i český písničkář, fotograf a publicista. V 80. letech vydával samozdatový časopisu Fragment-K  . Během sametové revoluce vystupoval na shromážděních hnutí Veřejnost proti násilí. V roce 1989 byl redaktorem Lidových novin a od roku 1990 působil v rádiu Svobodná Evropa. Od roku 1994 působil v Českém rozhlase jako žurnalista a moderátor a komentátor. V roce 1994 řídil Rádio Alfa a poté na několik let až do roku 2007 spolupracoval s ČRo1 Radiožurnálem. V roce 1996 obdržel prestižní Cenu Ferdinanda Peroutky. Od května 2002 byl několik roků členem správní rady Nadace Michaela Kocába. Napsal několik knih, v roce 2001 vytvořil pro Českou televizi seriál Krásný ztráty a v roce 2002 seriál Na plovárně. Delší čas vedl rubriku Hoffmanův deník v periodiku „Deník“, od roku 2022 má sloupky na webu Rádio Universum. Pravidelně publikuje na serverech První zprávy, Štandard, ParlamentníListy, Salon, na švýcarském Global Bridge a v dalších médiích.

Zpět na obsah

Glosa Iva Šebestíka Všichni dezorientovaní v ČR se vešli na „Staromák“ vyšla v deníku Nové slovo 1. února 2026

Všichni dezorientovaní v ČR se vešli na „Staromák“

FB Milion chvilek

Lidé, které tito aktivisté oslovili prostřednictvím sociálních sítí, sms a za pomoci médií hlavního proudu, a pozvali je takto na Staroměstské náměstí, jsou nejspíš titíž, kteří už před lety bojovali na Letenské pláni proti vládě Andreje Babiše, poté se na čtyři roky odmlčeli, když osudy českého národa řídili Petr Fiala a rádcové Petra Pavla. No a nyní, když voliči v loňských podzimních volbách polovinu této moci demokratickou cestou odeslali do opozice (druhá polovina, bohužel, zůstala na Hradě), se ona aktivistická buňka znovu probudila k životu. Kdopak těmto „blanickým rytířům“ v obráceném smyslu vyrážejícím do boje zrovinka v časech, kdy České republice kyne jistá naděje na spásu, asi klade budík na noční stolek? No, kdopak asi…?

Média, která dělají vše pro to, aby byli imperialisté a militaristé na Západě a obchodníci se zbraněmi v ČR velice spokojeni pokračováním zisků z udržování Anglosasy vyprovokované války na Ukrajině, vyhodnotila účast lidu na Staroměstském náměstí v Praze na cca 80 000 lidí. Jelikož tento druh médií tradičně neumí počítat – když například stotisícové demonstrace právem organizované v nedávné době proti vládě Petra Fialy odhadovala na „nižší desítky tisíc“ – tak těžko můžeme mít jistotu, že tentokrát ona aktivistická média počty zúčastněných výjimečně odhadla správně. Ale budiž.

Ovšem i kdyby se lidí sešlo tuto neděli na Staroměstském náměstí i v dolní části Václavského náměstí tolik, jako se Miliónu chvilek podařilo kdysi svolat na pražskou Letenskou pláň, přesto by ty jejich počty byly pro český národ jedině dobrou zprávou. Vlastně skvělou zprávou. Voják běžící v plné zbroji od Maratónu do Athén Athéňanům tehdy nepřinášel zprávu lepší. Skutečnost, že všichni Češi, kteří vůbec ani trochu nepochopili, jakou politiku vlastně představují poradci Petra Pavla, a jaké jsou její důsledky pro Českou republiku, se vejdou na jedno jediné pražské náměstí, je ve skutečnosti velice povzbudivá. Jestliže v národě, který má téměř 11 miliónu obyvatel se vyskytuje politicky dezorientovaných jedinců pouze na čtyřicet, osmdesát, nebo třeba i sto tisíc, je to pro národ fantastický výsledek! S těmito počty Petr Pavel prezidentský úřad jistě neobhájí. Navíc, nemůžeme vědět, kolik se na onom náměstí nacházelo právě turistů a zvědavců, a kolik bylo sem svezeno i angažovaných cizinců.

Je tedy vlastně možné Miliónu chvilek pro západní militaristy jen poděkovat za provedení sondy, k jaké se renomované agentury ještě neodvážily. „Díky, hoši, běžte si zase lehnout. Až bude českému národu zase hrozit něco dobrého, jistě vás nezapomenou vaši sponzoři vzbudit.“

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. Působil u Evropského parlamentu v týmech profesora Kellera a Věry Flasarové. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018). Své příspěvky publikuje zejména v časopisu !argument a slovenském deníku Slovo.

Zpět na obsah

Glosu „VYVLASTNĚNÍ“ ZAMINI publikoval Zdeněk Jemelík na svém blogu 2. února 2026

„Vyvlastnění“ ZAMINI

Vstup politicky nezralých pidistran do vlády vyvolává neúnosné situace, v nichž trpí její funkčnost. Petr Macinka, ministr zahraničí z božího dopuštění, jednoznačně povyšuje nárok Filipa Turka na sinekuru podle jeho výběru  nad zájem státu a pouští se do sporu s prezidentem republiky, jehož důsledky ochromí vládu. Nejdříve se zasadil o zrušení jmenování diplomatů, připraveného bývalou vládou, pak si dovolil nutit pana prezidenta  k jmenování Filipa Turka aspoň ministrem životního prostředí způsobem, jenž sice není vydíráním ve smyslu trestného činu dle trestního zákoníku, ale vydíráním v obecném smyslu zcela jistě ano. A když neuspěl, hrozí, že nejen on osobně, ale celé Zamini bude pana prezidenta ignorovat.

Neuvědomuje si, jaké je jeho reálné postavení v hierarchii orgánů veřejné moci. Jako ministr zahraničí je sice spolutvůrcem zahraniční politiky a vykonavatelem příslušných zahraničněpolitických úkonů, ale nemá monopolní nadřazené postavení nad vládou a jejím předsedou, čili jeho postavení je podružné. Hrozba, že „od něho nebude mít prezident pokoj“, je lichá, protože pan prezident si ho prostě přestane všímat. Určitě není oprávněn ignorovat prezidenta republiky s celým úřadem, protože ministerstvo musí zajišťovat různé služby, k jejichž plnění je  nezbytný podpis pana prezidenta jako ústavního představitele státu navenek. „Vyvlastnil“ si úřad, jenž bude při plnění svých úkolů zadrhávat vždy, když bude potřebovat prezidentův podpis . Prezident republiky ho ale nejmenoval proto, aby mu dal moc fungování ministerstva narušovat. Opozice je proto v právu, pokud se dožaduje jeho odvolání.

Spolek Milion chvilek ve správný čas připomněl národu, že pravomoc přímo voleného prezidenta je silnější než předchůdců, vzešlých z nepřímé volby. Ve výjimečných případech může sehrát úlohu pojistky proti zakolísání předsedy vlády a jiných činitelů moci výkonné. Ústava mu nedovoluje, aby jmenoval ministrem bez návrhu předsedy vlády kohokoli, koho bude chtít. Ale nedegraduje ho na poslušného vykonavatele  vůle předsedy vlády. Současně zvolení poslancem nezakládá automatický  nárok na jmenování ministrem dle vlastního výběru. Předseda pidistrany není v takovém postavení, aby směl ohrozit funkčnost vlády nebo některého ministerstva vynucováním sinekury pro svého favorita.

V dané situaci ovšem Petr Macinka působí potíže i předsedovi vlády, jenž navrhl jeho jmenování, za jeho výkon odpovídá většinovým voličům  a má právo ho odvolat. Ve skutečnosti Andrej Babiš se snaží čelit hysterii, kterou svým frackovitým chováním vyvolal. Určitě nechce reagovat na jeho nevhodné chování odvoláním, protože nestojí o odchod Motoristů z vlády, jež sotva získala důvěru. Ministra zahraničí v „odboji“ proti panu prezidentovi nepodporuje a zřejmě bude usilovat o jeho ústup na rozumnou pozici. To ale není projev slabosti, nýbrž uvážlivosti. Vyvolání zbytečného dalšího pokusu o vyslovení nedůvěry vládě je vůči předsedovi vlády nekorektní.

Překvapuje mě ale pokles sebedůvěry Andreje Babiše. Projevil se již ve vztahu k jeho účasti na soudním řízení v kauze „Čapí hnízdo“. Zatímco dříve se dožadoval vydání Sněmovnou k trestnímu stíhání a dožil se dvou zprošťujících rozsudků, teď se chystá žádat poslance, aby ho nevydali. Je to nemilá zpráva pro hlavní obžalovanou, která v tom zůstane sama. Jeho stíhání se pouze odsune, je to tedy řešení pouze prozatímní. Protože se nezměnila důkazní situace ani soudní senát, nadále lze očekávat opakované  zproštění obžaloby. Ale jsou-li závěry odvolacího soudu tak děsivé, že se dá očekávat odsouzení, nechápu, proč obžalovaní zmařili projednání návrhu spolku Chamurappi na udělení abolice. Bylo by to řešení spravedlivé, právnicky čisté a definitivní: ostuda české justice by přestala otravovat vzduch.

Dodávám, že spolek Chamurappi žádost obnovil, takže pan prezident má stále ještě čas jednou provždy sprovodit přízrak „Čapáku“ ze světa.

Oslabení sebedůvěry předsedy vlády se projevuje i ve vztahu k výstřelkům představitelů pidistran, které přibral do vlády, aby si zajistil většinové vládnutí. Cena, kterou platí za podporu, je příliš vysoká. Ale vše zde již bylo a kdyby se Andrej Babiš zahloubal nad minulými ději, jistě by přišel na to, že by se bez „vzbouřenců“ mohl obejít. Stačilo by upustit od vyhraněně konfrontačního chování k opozici. Kdyby si zašel na „kafe ve třech“, pánové Miloš Zeman a Václav Klaus by mu jistě dobře poradili. V krajním případě by si mohl na nějaké spiritistické seanci nechat vyvolat duch Klementa Gottwalda, z jehož příkladu by si ovšem směl vybrat jen obratnost při řešení vládní  krize. Nic z toho, co přišlo potom.

Andrej Babiš se ke mně chová jako osobní nepřítel. Přesto soudím, že by měl dále bojovat s justicí o zproštění obžaloby v kauze „Čapí hnízdo“ a  neměl by vládnout s koaličními partnery, kteří mu budou každou chvíli podrážet nohy nebo  dělat ostudu. Má výhodu, že při řešení rekonstrukce vlády  by měl za sebou silného, přímo voleného prezidenta.

Zpět na obsah