Mýtus o čistém obětním beránkovi: Reakce na projev Lenky Procházkové

Projev spisovatelky Lenky Procházkové z 15. března 2026 je emocionálně silným, avšak historicky nebezpečně selektivním konstruktem. Autorka v něm buduje obraz Československa jako nevinného ostrova demokracie, který byl bez varování napaden cizím „virem“. Pokud se však na období let 1918–1938 podíváme optikou reálpolitiky, zjistíme, že katastrofa Mnichova nebyla bleskem z čistého nebe, ale logickým vyústěním řady strategických a vnitřních selhání české politické elity.

1. Krev na základech: Prvotní hřích března 1919

Procházková hovoří o „demokratické ideji“, ale reálpolitika vzniku státu měla i svou násilnou tvář, kterou Praha raději vytěsnila. 4. března 1919 demonstrovali sudetští Němci v mnoha městech za právo na sebeurčení a autonomii v rámci rozpadajícího se Rakouska-Uherska. Reakce mladého státu byla drtivá: střelba armády do davu zanechala 54 mrtvých, včetně žen a dětí. Pro miliony budoucích spoluobčanů se tento den stal symbolem „české okupace“. Místo aby stát nabídl integraci, zvolil represi, čímž položil základy pro pozdější radikalizaci.

2. Zamlčená čechizace a ignorování voleb

Demokracie první republiky měla pro minority velmi hořkou pachuť. Agresivní čechizace státní správy, kdy byli němečtí úředníci nahrazováni Čechy i v čistě německých oblastech, a nátlak na německé školství vytvořily podhoubí pro hněv. Klíčovým selháním reálpolitiky byl rok 1935: když Sudetoněmecká strana (SdP) vyhrála volby, Praha ji ignorovala. Odmítnutí podílu nejsilnější minority na moci vehnalo i umírněné Němce do náruče Berlína a dalo Hitlerovi do ruky legitimní argument pro mezinárodní společenství.

3. Slovenský paradox: Centralismus místo slibů

Ironií osudu je, že podobnému tlaku čelili i Slováci. Pittsburská dohoda (1918) jim slibovala autonomii, ale pražský centralismus a dogma o „jednotném čs. národě“ tyto sliby pohřbily. Slováci, podobně jako Němci, naráželi na neochotu Prahy vzdát se moci. Skutečnou rovnoprávnost a autonomii paradoxně získali až po pádu komunistického centralismu po roce 1989. První republika nebyla „rájem národů“, ale tuhým centralistickým státem, který svou nepružností popouzel i ty, kteří jej původně chtěli budovat.

4. Regionální izolace: „Srovnání skóre“ se sousedy

Zatímco Procházková viní ze všeho „zradu Západu“, reálpolitika se ptá: Proč nemělo ČSR v roce 1938 jediného spojence mezi svými sousedy?

• Polsko: Spor o Těšínsko z roku 1920, kdy ČSR využila polského oslabení v boji se Sověty k anexi území, vytvořil ránu, kterou Polsko v roce 1938 využilo k revanši.
• Maďarsko: Revizionismus na jihu Slovenska byl logickým důsledkem nevyřešených trianonských křivd a nucené slovakizace maďarské menšiny.
• Český fašismus a pragmatismus: Historik Milan Nakonečný připomíná, že i rané hnutí Vlajka navrhovalo Benešovi pragmatické spojenectví s Polskem proti Hitlerovi. Beneš však z ideologických důvodů a víry v papírové smlouvy s Francií tyto návrhy smetl ze stolu, čímž zpečetil izolaci země.

5. Mobilizace jako tragické gesto

Autorka navrhuje slavit 23. září (den mobilizace) jako den hrdinství. Reálpoliticky však šlo o ukázku státu v rozkladu. Armáda sice nastoupila, ale statisíce jejích vojáků (Němců, Maďarů a části Slováků) byly k republice neloajální. V situaci, kdy Polsko a Maďarsko jen čekaly na svou příležitost, by vojenský odpor bez podpory mocností vedl k okamžité národní katastrofě.

Závěr

Dějiny nejsou černobílý souboj dobra se zlem. Jsou řetězcem příčin a následků. Lenka Procházková volá po „kontinuitě“, ale sama ji přetrhává tím, že zamlčuje vše, co se nehodí do jejího narativu o českém mučednictví. Pokud chceme skutečně uctít oběti války, musíme mít odvahu přiznat si i vlastní chyby, které k tragédii vedly. Stát, který neplní sliby vlastním občanům a vyvolává konflikty se všemi sousedy, nemůže být překvapen, když v hodině zkoušky zůstane sám.