Obdiv k technologiím bez vztahu k morálce a právu

Izraelské balistické a křižující střely
viz Missiles of IsraelČesky
Kredit: Missile Defense Project, „Missiles of Israel,“ Missile Threat, Center for Strategic and International Studies, June 14, 2018, last modified August 10, 2021, https://missilethreat.csis.org/country/israel/.

Zdánlivá maličkost, ale odkazující k problému, který je ve skutečnosti docela dost závažný a vlastně i nebezpečný. Morálka, mezinárodní právo, fakta mluvící o vině či vinu popírající, zvláštní do očí bijící exkluzivita některého státu, kterému je umožněno činit, co je mu libo, a vedle toho obrovská míra mravní selekce západních vládnoucích vrstev a jejich médií, kterým spousta velice zlých věcí vůbec nevadí, ale na povel, jako na výstřel ze startovní pistole, moralizují, nenávidí a trestají. Nic z toho ony vzdělané a inteligentní mladíky, úspěšné ve svém osobním rozvoji, nezajímalo a v dohledné době zajímat asi ani nebude.

Západní svět je nastaven takto a oni jsou s tímto jeho nastavením spokojeni, neboť osobně nepřicházejí do styku s ničím, co by je mělo vyvádět z rovnováhy. Individuální míru svobody nekladou do souvislostí se svobodou a nezávislostí národní. Z bohorovné rovnováhy lidí spokojených s unipolárním systémem, jemuž do kuchyňky, pod pokličky hrnců zásadně nenahlížejí. Vyvalily by se z těch hrnců pára a nepříjemný zápach. Díky tomu, že a priori akceptovali domněle výjimečné postavení Západu, k němuž Izrael pochopitelně patří jako jeden z nejbližších spojenců USA, nic z činů Západu (a Izraele) je neznepokojuje. Takto žijí a přemýšlejí v souladu s žitím a „přemýšlením“ médií hlavního proudu, neziskových organizací a politických stran, jež se nacházejí u moci. Vládne spokojenost, převládá souhlas a vedle toho hřeje u srdce obdivuhodná technologická dokonalost západních (též izraelských) technologií. Jestliže dokážou zabíjet na dálku, potom „wow“! Asi nechápou rozdíl mezi počítačovou hrou a realitou. Výstřel, záblesk nad figurkou, ale monitor vyšle do hry další figurky. Úplně stejné, recyklované. V realitě války ale zasažený voják umírá ve strašných bolestech, dlouho a nejčastěji sám.

Jestliže Washington nebo vláda v Izraeli nějakou osobu označí za teroristu, pak proti tomuto rozsudku není odvolání. „Jdi domů,“ pravila zlatá rybka rybáři, „bude teroristou.“ Mínila tím rybka rybářovu věčně nespokojenou ženu. Když Washington nebo Londýn či vláda v Izraeli řeknou, že Irán vyvíjí jaderné zbraně, pak se nedá nic dělat. Přes to nejede vlak. Irán vyrábí jaderné zbraně, i když to neměl a stále ještě nemá v úmyslu. Dokonce i ve chvíli, kdy už usedl k jednacímu stolu s Washingtonem, aby se dohodl na mírovém jaderném programu, tak stále směřuje k výrobě jaderné bomby. Je to s ním jako s „ruskou hrozbou“. Nehrozila nikdy, nehrozí ještě stále, ale Západ potřebuje, aby hrozila. Proto hrozí, i když nehrozí. Spojené státy mají obrovský vliv na světová média, hlavně na „fejkomety“. Co „fejkomet“ vystřelí do prostoru, až se to rozstříkne na všechny světové strany, to v něm už zůstane. Žádná fakta a souvislosti tohle nedokážou smýt.

Schopnost kohokoliv na světě obvinit bez nejmenšího důkazu z čehokoliv je dána Washingtonu, Londýnu, Bruselu a premiéru Izraele, má-li charakter jako netanjahu, díky tomu, že ona falešná obvinění postrádající důkazu jsou základním předpokladem k vedení nevyprovokovaných agresí proti libovolnému státu, který se z nějakého důvodu výše zmíněným arbitrům znelíbil. Nejčastěji tím, že se odmítá podrobit nebo se nechat (neo)koloniálním Západem rozkrást do posledního hřebíku. Iránu nebylo dopřáno ani právo divit se, proč on nesmí mít jadernou bombu, zatímco Izrael ji má. A ještě k tomu hraje před světem hru na to, že ji nemá. Americký unipolární systém dělá z občanů úplné hlupáky, ale mnozí jsou v šaškovském úboru a s rolničkami velice spokojení. Kariéra, peníze, hojná zábava… Co více si má člověk vlastně přát? Spravedlivý svět? Na co je to dobré?

Nic z toho tedy mladíky okouzlené technologickou dokonalostí Západu (Izraele) neirituje. Z jejich pohledu je Západ úplně v pořádku. Velice dlouho si něco podobného myslel i kapitán Titaniku, tedy o své lodi. V pořádku ale není to, nač Západ ukáže, že to není v pořádku, přičemž vysokoškolsky vzdělané a v povolání úspěšné mladíky ani nenapadne žádat důkazy. Nač?! Potřeba důkazů činí každý problém komplikovanějším. Je třeba důkazy vyhledávat, porovnávat je s jinými argumenty, klást sobě i druhým otázky, studovat a z množství faktů pracně skládat úplný obraz toho, co se stalo. Mnohem jednodušší je mít prostě pevný nezvratný a neotřesitelný postoj, a toho se držet. „MY a ONI.“ A je to… Ve středověku získával poddaný základní soubor názorů a pevný postoj ke světu od faráře v kostele. Zněl „ora et labora“. A když mu tento základ politické výchovy mužstva nestačil, doučil ho karabáč panského drába. A bylo to. Podle některých sociologů se k tomuto modelu právě na Západě vracíme.

Čím ohrožuje Irán Izrael? Zabíjí snad Irán na území cizích států osoby, které předtím označí za teroristy, čímž jim nakreslí terč na čele? Napadá Irán státy v sousedství? Zahájil Irán v posledních desetiletích nějakou agresi proti USA a jejich spojencům? Existují důkazy o tom, že Irán skutečně vyvíjí jaderné zbraně a nikoliv, jak tvrdí, technologie pro mírové využití jaderné energie? Nebo jsou to všechno tradiční „důkazy“ Západu à la Irák a Tony Blair? Vyzývá snad Irán k zabíjení vysokých státních představitelů Izraele a ke změně režimu v této zemi? Jaderné zbraně má Izrael a je to Izrael, kdo už v minulosti anektoval cizí území a soustavně vede útoky a atentáty na jiné státy a osoby, které označuje (a je to jen jeho optika) za teroristy. A konečně je to Izrael, kdo se dopouští masového zabíjení civilního obyvatelstva jiného etnika, tedy desítek (a možná stovek) tisíc palestinských obyvatel Gazy včetně obrovského množství dětí. A nic z toho údajně vysoce civilizovaný a mravný Západ nevidí a vidět odmítá!

Kdyby všechny státy světa disponovaly právem označit libovolnou osobu za teroristu a pak tuto osobu zavraždit na cizím území, třeba i doma v ložnici, vrátilo by se lidstvo do původního stavu války každého s každým, tedy ještě před první fázi civilizace. Díky americkému unipolárnímu systému má k této válce všech se všemi svět skutečně nebezpečně nakročeno. Leží před námi otázka, odkud se ve státě Izrael bere pocit výjimečnosti a exkluzivních práv, jaké Západ jiným zemím na světě neposkytuje. Dokonce se snaží některé státy tvrdě trestat, třeba za to, že mají tu drzost bránit svoje bezpečí, nezávislost, existenci a svůj majetek. Nemá k tomu Washington právo, ale chová se tak. Odkud tedy exkluzivita Izraele? Nejspíš vznikla v důsledku toho, že rozhodující vrstvy v Izraeli zaměnily stát za etnicitu a náboženské společenství. Stát Izrael se sice označuje jako „židovský stát“, což většina světa akceptuje jako fakt, nicméně toto označení a s ním spojené exkluzívní vnímání Izraele z něj nesnímá skutečnost, že Izrael zůstává státem jako každý jiný. A z toho faktu vyplývá, že jako člen OSN je povinen řídit se pravidly mezinárodního práva. Žádná exkluzivita zde nepřipadá v úvahu. Izrael je stát jako Španělsko, Argentina, Etiopie, Irán, Indonésie nebo Rusko. Stát jako každý jiný na planetě.

Nárok na mimořádné vnímání Izraele ovšem souvisí ještě s jednou okolností, a sice s dějinnou křivdou, s násilím spáchaným na židovském etniku především nacistickým Německem a jeho spojenci v průběhu druhé světové války. Holokaust je nezpochybnitelný odsouzeníhodný zločin spáchaný na židovském etniku a jeho oběti si zaslouží úctu a respekt poválečných generací. Tato věc je samozřejmá. Prožitá tragédie, byť tak obrovských rozměrů, jakou utrpělo židovské etnikum, ale neposkytuje státu Izrael (je to stát, ne náboženská obec či etnikum) právo nerespektovat mezinárodně platné normy jednání států, anektovat cizí území, libovolně vést agrese proti cizím státům, a už vůbec ne dopouštět se masového zabíjení obyvatelstva cizího etnika, což je čin, jaký je od etnika, které se v minulosti samo stalo obětí genocidy, něco nepředstavitelného a absolutně nepřípustného, nepochopitelného. Stát jako stát a měla by pro státy platit rovná práva i povinnosti. V americkém unipolárním systému tomu tak ale není. Multipolární systém by se k tomuto ideálu měl alespoň přiblížit.

Velice důležitou okolností je zde také skutečnost, že vládnoucí vrstva ve Spojených státech nemá ani to nejmenší oprávnění udělit exkluzivitu kterémukoliv státu planety. Washington není majitelem Země, není ředitelem planety, není správcem Mléčné dráhy ani Sluneční soustavy, i když se tak chová; nedisponuje glejtem od Stvořitele, jaký by mu dával nějaké takové oprávnění. Není známo, že by se Bůh setkal s Trumpem někde vysoko na hoře a předal mu vzácný pergamen s vlastnoručním podpisem a razítkem nebeské kanceláře. Trump si to možná myslí, ale lidé v jeho okolí by mu to měli rozmluvit.

Washington má z mravního hlediska úplně prázdné ruce. Nestojí za ním nic, hlavně za ním nestojí právo a spravedlnost. Pokud se Benjamin Netanjahu domnívá, že k páchání agresí a politických vražd mu postačí souhlas Washingtonu, pak také nemá v rukou vůbec nic. Kdo sám nemá oprávnění, nemůže je udělovat nikomu jinému. Svět by si měl už konečně uvědomit, že Spojené státy svoji pozici nezískaly díky výjimečné kulturnosti, civilizovanosti, odpovědnosti, svědomí a smyslu pro spravedlnost, ale svoji moc získaly vojenskou silou, technologiemi, dolarem, využitím poválečné situace ve světě a díky obsazení planety svými vojenskými základnami. A také díky rozpadu konkurenční mocnosti, která alespoň do jisté míry korigovala jejich bezohlednost, zpupnost a aroganci.

Především zločiny spáchané na palestinských civilistech (západní televize samozřejmě nepřinášejí záběry stovek mrtvých palestinských dětí srovnaných v bílých plátnech do řad dlouhých desítky metrů; a to uprostřed trosek obytných domů a se zoufalými rodiči nad tímto hrůzným obrazem) spolehlivě oslabují státu Izrael jeho exkluzivitu. Zcela jistě v očích lidí, kteří si nevypěstovali v sobě selektivní morálku a totální zaslepenost vůči hrůzám současného světa. Nevyprovokovanou agresí proti Iránu, s níž mravně ochrnutí „lídři“ Západu vyslovují souhlas, ztrácí stát Izrael další kus své exkluzivity. Donald Trump, který, jak říkají atleti, „přepálil start“, se tímto ocitá v nové svízelné situaci, neboť Irán je země s 90 milióny obyvatel, s rozlohou třikrát větší než Francie, technologicky vyspělá a vojensky dobře připravená.

I když holocaust (neboli šoa) byl obrovskou tragédií národa, vůči kterému Německo a jeho spojenci (při likvidaci židovského etnika byli zvláště aktivní kolaboranti s nacismem nebo přímo nacisté v Estonsku, Chorvatsku nebo na Ukrajině) použili bestiálního násilí systematické plánovité likvidace, hromadné vraždy na etnickém nebo koloniálním základě nejsou v dějinách lidstva ojedinělým zjevem. Turci se dopustili genocidy Arménů (1915 a 1918, 1,5 miliónu obětí), bílí protestantští kolonisté z Evropy, řídící se názorem, že lidé jsou buď vyvolení, nebo zatracení (Luther), zlikvidovali téměř zcela domorodé obyvatelstvo Severní Ameriky (počet obětí se dá těžko vyčíslit, ale byl úděsný) a vztah německého nacismu vůči Slovanům nesl u několika slovanských národů rovněž znaky cíleného vyvražďování. Týkalo se i Čechů, Poláků, Ukrajinců! Současné Rusko žádá právem o uznání obětí blokády Leningradu jako obětí genocidy. A nejenom oběti v tomto městě, ale na mnoha místech Ukrajiny, Běloruska a samotného Ruska. Počet civilních obětí národů SSSR přesahuje deset, možná dvanáct miliónů (celkově je to i s vojáky a partyzány cca 25 až 27 miliónů). Mnohamiliónová čísla jsou také u civilních obětí japonského běsnění na území Číny. A známá byla také nacistická snaha o likvidaci romské populace.

Během britské kolonizace Indie zemřely milióny Indů a dalších národů oblasti. Novodobé otrokářství 19. století v Severní Americe zabíjelo černošské obyvatelstvo dovážené přes Kubu z Afriky rovněž po statisících. Na deset miliónů obyvatel Konga zahubil mimořádně brutální otrokářský koloniální režim belgického krále Leopolda II. Kdyby všechny národy, které se ocitly v pozici bezbranných obětí vražedného etnického násilí či bezohledného evropského kolonialismu, žádaly exkluzivní právo jednat bez ohledu na mezinárodní právo, na zájmy a práva ostatních národů, křehká architektura světového práva by se rozpadla už úplně a beze zbytku. Toto srovnávání v utrpení lidí neubírá vůbec nic na právu židovského etnika, aby byla jeho oběť uznávána, respektována a ctěna. Lidé by neměli nikdy zapomenout. Nezavdává ale příčiny k libovolnému jednání státu Izrael. Lidé na celém světě mají respektovat památku obětí nacistického běsnění, všech obětí bez rozdílu, také proto, aby nedopustili, že se v některé zemi na světě nacismus začne vracet v různých formách etnické nenávisti, šovinismu. A neměli by dopustit, aby se vládnoucí vrstvy kdekoliv na světě k tomuto hrozivému jevu stavěli zády, jen proto, že jim může vyhovovat v jejich špinavých záměrech. A to se, bohužel, děje.

Trump toho strašně moc ohlásil Americe i světu, ale zatím vůbec nic nesplnil. Jestliže je naděje na to, že válečný konflikt mezi Izraelem a napadeným Iránem dospěje k nějakému smíru, bude to zásluha ruské diplomacie a čínského jemného varování Americe i Izraeli. Donald Trump to ovšem prohlásí za svůj úspěch, jako ostatně prohlásil osvobození od nacismu a fašismu za zásluhu Spojených států. V našem světě už není podstatné, co se stalo, ale jak bylo prezentováno i to, co se nestalo. Západ prožívá ohromný rozvrat na všech frontách, během kterého se pomalu ale naštěstí neodvratně rodí mnohopolární systém, který jistě nebude ideálem spravedlnosti, ale bude zcela jistě nesrovnatelně spravedlivější a bezpečnější než hektolitry úplně zbytečně prolité krve již zaplacený americký unipolární systém řízený západními oligarchy, militaristy, dobyvateli renty a udržovateli nového koloniálního systému navenek reprezentovaný lidmi, na které je žalostné byť jen pohledět.

Izraelsko-íránská válka, do které se zapojily i Spojené státy pro ně zcela běžnou nevyprovokovanou agresí a znásilněným, na drobné kousky roztrhaným mezinárodním právem, obsahuje ovšem také jistý teatrální rozměr, kdy si Washington s Teheránem vyměňují spektakulární raketové útoky, ale předem avizované, aby nedocházelo ke škodám a hrozbě eskalace. Netanjahu, který je právem obviněn z válečných zločinů, za něž ovšem nebude trestán – takový je současného západního světa běh – by ale rád dosáhl změny íránského režimu, takže se s možným příměřím s Iránem třeba nesmíří. Komické a navýsost trapné bylo, když americká loutka v čele NATO, generální tajemník Mark Rutte, zaslal lokajský dopis Donaldu Trumpovi, ve kterém obdivuje „jeho rozhodnost a odvahu“. Ruttemu je nejspíš úplně jedno, že takovými projevy ubohého lokajství a podbízivosti dělá ostudu úctyhodnému nizozemskému národu, jenž zplodil Rembrandta van Rijna, Vermeera z Delftu, Vincenta van Gogha, slavného admirála Michiela de Ruitera, teoretika námořního práva Huga Grotia nebo pozoruhodného spisovatele z Den Haagu Louise Couperuse. A stovky dalších vynikajících Nizozemců. Je mu to jedno, neboť je placen za to, že se žádné z těchto osobností holandské minulosti ani v nejmenším ohledu nepodobá. A dost podobné je to i u dalších současných představitelů evropské mocenské kliky. Žádný z nich se nepodobá velkým osobnostem svých vlastních národů. A netrápí je to. Nejspíš je dostatečně uklidňuje pohled na vlastní bankovní konto. To asi hřeje a vysvětluje každou jejich ostudu.

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).