Pravicový populismus – nová strategie elit?

Analýzu Rechtspopulismus – eine neue Strategie der Eliten? publikoval server Selbstbestimmtes Österreich 1. listopadu 2025

Giorgia Meloni a Alice Weidel jakožto přední osobnosti živě ztělesňují novou fúzi současného neoliberálního autoritářství („technofašismu“) a starého autoritářství orientovaného na minulost, tehdejšího národního fašismu a jeho nástupce, neofašismu.

„Od Giorgia k Giorgii“ – takto nenapodobitelně shrnula svou cestu sama Meloni. Byla to její osobní cesta, cesta její strany a cesta celé její ideologie. Neofašismus Giorgia Almiranteho (1914–1988) nebyl programově ničím jiným než starým fašismem bez Mussoliniho. Byl však zkrocen novým státem a jeho mezinárodními vazbami. Díky tomuto zkrocení, díky přijetí Italského sociálistického hnutí (MSI) a v podstatě, i když ne úplně, opuštění starého squadrismu[2] se stal jednou ze stran mezi ostatními. Jako takový měl elektorát 4–8 % populace, tedy výrazně méně než desetinu.

Na konci této cesty leželo přijetí politiky Maria Draghiho, komisaře EU pro Itálii. To bylo jen logické: FdI (Svoboda Itálii) je nyní stranou, která se snaží převzít funkci a elektorát starých křesťanských demokratů. Nedávné regionální volby, například v regionu Marche, ukazují, že se jim to docela daří. To také vysvětluje, proč se Meloni a FdI v průzkumech veřejného mínění v posledních třech letech prakticky ustálili na zhruba 30 %. Mezitím vyjadřovala jasná většina respondentů stejně dlouho nespokojenost s premiérem.

Zdálo se, že se politická trajektorie Alice Weidel ubírá téměř opačnou cestou. Začínala jako nekompromisní neoliberální absolventka ekonomie a zaměstnankyně Goldman Sachs, v podstatě mladší kolegyně Friedricha Merze. S Alternativou pro Německo (AfD) a uvnitř ní se stala pravicovou populistkou. Nebo ne? Akceptovala plebejské, fašistické prvky své strany, protože skrze populistické aspirace posloužila svému vlastnímu vzestupu, a tedy i svým vlastním kariérním plánům. Potřebuje populismus k politickému úspěchu. Ale dělá to z ní samotné populistku?

Chceme-li popsat nějaký evropský trend, měla by se zde zmínit i Marine Le Pen. Její trajektorie se spíše podobá Meloni. Zda ještě má budoucnost, je nejisté. Neoautoritářský francouzský stát ji nejenže napadl absurdními argumenty týkajícími se právního státu, ale je také „příliš stará“: v politice je již více než tři desetiletí.

Weidel se jasně a otevřeně shoduje s neoliberálními „občanskými“ postoji. V rozhovoru pro Weltwoche (13. září 2025) tato „úspěšná ekonomka“ – jak ji tazatel nazývá – o tom neponechává žádné pochybnosti: „…občanský program, jako je program AfD… [se opírá] o odborné znalosti v oblasti ekonomické, sociopolitické a energetické politiky.“ To jsou fráze, které denně slýcháme od kartelu vládnoucí politické třídy. A proto v žádném případě není prázdnou frází, když zdůrazňuje: „Náš program je občanský.“ Jako jedno ze svých prvních opatření u moci jmenuje: „Drasticky snížit daně – daň z příjmu, daň z příjmu právnických osob, daň z přidané hodnoty – a radikálně ořezat spolkový rozpočet.“ V tom navazuje na zakladatele AfD, kteří byli také neoliberálními profesory. A hlásí se k postojům středového mainstreamu. Je také připravena na středovou vládu v zahraniční politice. V posledních týdnech již iniciovala jakýsi posun v politice ohledně Ruska a války s EU, dokonce veřejně odporovala prohlášením svého kolegy z představenstva Chrupally. Váhavost konzervativního mainstreamu, CDU, vůči ní má pravděpodobně za cíl především přesvědčit ji, aby se vzdala jakýchkoli dalších postojů obsahujících byť jen náznak kritiky a aby se zcela podřídila – jako Meloni. Pokud vidíme, jak Meloni oživuje staré křesťanské demokraty v nové podobě, jako novou konzervativní stranu – proč by to nemělo být i cílem AfD vedené Weidel? I v Rakousku se zdá, že je Svobodná strana Rakouska (FPÖ) připravena převzít roli ÖVP. Důraz na „křesťanské hodnoty“, který trvá již nějakou dobu, tomu silně naznačuje. Kickl je samozřejmě mnohem silnějším ideologem než Weidel. A navíc: není zcela jisté, zda s tím stará základna FPÖ na volné noze v dlouhodobém horizontu souhlasí.

Meloni již o svém buržoazně-konzervativním přístupu poskytla důkazy. Ve všech klíčových oblastech plně přijala Draghiho politiku. A když půjdeme ještě dál: Marinu Le Pen například chválí Beate Klarsfeld, ikona jistého evropského filosemitismu, protože se vykazuje jako extremistická sionistka. To je to, co většina evropských Židů – nebo alespoň drtivá většina jejich organizovaných mluvčích (Oskar Deutsch byl do své funkce zvolen 94 %) – požaduje jako důkaz, že člověk není antisemita.

Ale okamžitě vyvstávají dvě otázky: Pokud je to tak, proč tyto síly nacházejí takovou podporu mezi evropskými nižšími a nižšími středními třídami? A proč se setkávají s tak vražedným nepřátelstvím ze strany hegemonních skupin?

Pravicový populismus je vším, jen ne jednotnou entitou, a to jak sociálně, tak politicky. Má plebejské křídlo, které formuje jeho image a oslovuje značnou část frustrované populace. Řada cílů – včetně údajného míru, antielitismu, antiintelektualismu, … a antiglobalismu – slouží k mobilizaci zájmů a identit té většiny populace, která nyní své politické zastoupení ztratila. To je také zdrojem hněvu hegemonních skupin, které v současnosti tato populistická hnutí považují za svého hlavního nepřítele. Není divu: bývalá levice se do značné míry zvrhla v poskoka vládnoucí třídy.

Ale alespoň ve druhé rovině se tento populismus nebojí odkazovat na starý fašismus. To je obzvláště patrné v Itálii, kde tyto skupiny kontinuitu důsledně zdůrazňují.

Giovanni Gentile byl teoretik fašistů, od kterého také pochází jejich heslo „credere, obbedire, combattere“ (věřit, poslouchat, bojovat). Byl ministrem školství, který prosazoval extrémně reakční politiku proti nižším vrstvám a proti otevírání vzdělávacího systému. – V dubnu 2024 mu italská pošta věnovala pamětní známku. Na čí popud?

Toto razítko a jeho zdůvodnění Adolfem Ursem, „ministrem obchodu“ zahraničních investic, a také dalšími podobnými silami, je příkladem balíčku pravicových populistů: Uchyluje se k symbolické postavě fašismu, ale charakterizuje ho jako „významného národního intelektuála“.

To vyvolává klíčovou otázku pro ty slabé síly, které se stále vidí v tradici staré levice a její politiky zdola: Jak se postaví vůči těmto stranám, v nichž nyní lze nalézt většinu proletariátu a nižších vrstev, a které se proto setkávají s tak ostrým nepřátelstvím shora?

„Querfront“?

Jako úvod poslouží historická reminiscence, která je nám i starému dělnickému hnutí téměř neznámá.

V září 1866 se v Palermu, tehdejším i dnešním hlavním městě Sicílie, na několik dní chopila moci široká koalice v lidovém povstání proti Piemontovcům a jejich slabé základně podpory vyšší střední třídou. Jejich roztříštěný vládní výbor se formálně skládal ze starých bourbonských šlechticů, aktivních levičáků a anarchistů. Po několika dnech byla proti nim mobilizována „italská“ (piemontská) armáda. S tisíci obětí – výhradně mezi plebejci, proletáři a rolníky – byla tato sicilská komuna rozdrcena. Toto spojenectví mezi starými opozičními osobnostmi a lidem proti nové byrokracii ze severu bylo skutečným spojenectvím mezi konzervativní šlechtou a radikálními levicovými aktivisty. Bylo namířené proti tehdy vládnoucí liberální buržoazii.

V německé selské válce se vzbouřený lid pokoušel spolupracovat s částmi stávajících a ohrožených elit. Selské bandy se spojily s rytíři, některé z nich dokonce jmenovaly veliteli. Ti je však z velké části zradili. Tento druh „přeshraniční“ aliance tak zcela selhal.

Před šesti desetiletími vyvolala v Itálii značný rozruch sicilská epizoda, která se v tisku stala známou jako Milazzismo[3]: Regionální prezident byl zvolen hlasy Italské komunistické strany (PCI) a Italského socialistického hnutí (MSI) proti dříve dominantním křesťanským demokratům. Křesťanští demokraté poté využili všech dostupných prostředků, od mafie přes biskupy až po Vatikán, včetně samotného státního tajemníka (ministra zahraničí) Ottavianiho. Společně, způsobem připomínajícím válku gangů, tento pokus zmařili. Není náhoda, že Leonardo Sciascia občas hovoří o „věčném Milazzismu“ na Sicílii. Všechny tyto pokusy se odehrávají v nerozvinutých společnostech, kde se „pokrok“ obrací proti většině populace. Nižší třídy se pak spojují s částmi starých elit proti novým elitám, které se nyní prezentují jako progresivní střed společnosti a své postavení tak legitimizují.

Operazione Milazzo byla korupčně zneužita sicilskými malými a středními podniky, které z ní nakonec profitovaly. Italská komunistická strana (PCI) se svým sicilským vůdcem Macalusem se nechala zneužít oportunismem a naivitou. Pokus o zatlačení křesťanských demokratů (DC) však v principu smysl dával! Je to patrné z jejich panické reakce na regionální, národní i „mezinárodní“ úrovni – oficiálně zasáhl nejen Vatikán, ale i několik (!) zpravodajských služeb. Při čtení zpráv o vztahu mezi Sicílií, respektive celou jižní Itálií, a severními centry si člověk neustále připomíná současné Německo a jeho vztah k bývalému východnímu Německu. Nejzajímavější jsou jako vždy paralely se současností: Struktura událostí nápadně připomíná situaci ve východním Německu a chování AfD na jedné straně a stále parlamentně dominantního středu (CDU, SPD, „Levice“) na straně druhé – a možná i neohrabané jednání Spojenectví Sahry Wagenknecht (BSW) v Durynsku a Braniborsku.

V občanském vývoji 19. století – o občanských „revolucích“ se dá mluvit jen zdráhavě – se útlak opakovaně halil do pláště „pokroku“. Bylo tedy překvapivé, že se utlačovaní stavěli proti tomuto „pokroku“ ve jménu starého zákona? Že se často chovali dokonce „konzervativně“?

A jsme zase tady. Intelektuální a novinářští „progresivisté“ se svým postojem a cíli netají. Mluví v tomto pokroku o poražených, o těch, kteří zůstali pozadu. A opět se ti, kteří již nemají politické zastoupení, obracejí k silám, které předstírají alternativu.

Termín „Querfront“ (Fronta napříč) je dnes pro „levé“ liberály a pro celé středové radikální hnutí dráždidem. To v žádném případě není náhoda. „Querfront“ znamená – nebo spíše by měl znamenat – vytvoření nové třídní aliance z těch, které politika globalistického a neoliberálního centrismu marginalizuje. Zde však leží i limity takové strategie: v jemném rozdílu mezi „znamená“ a „měl by znamenat“. Mluvčí pravicových populistů se totiž v rámci své identity včetně jejích ideologických ozdob zajímají primárně o zachování privilegií a cílů své vlastní třídy. A pokud skutečně mají realistickou vyhlídku na účast ve vládě nebo dokonce na jejím vedení, velmi rychle se transformují v běžné konzervativní strany. Pohled na Meloni, Weidel a Le Pen by to měl ilustrovat. S těmito postavami je „Querfront“ jistě nemožný. Samotný základ pro „Querfront“ tak v podstatě mizí.

Zůstává to však problém, a to jak takticky, tak strategicky. Že se s těmito silami lze v jednotlivých otázkách střízlivě koordinovat, by mělo být samozřejmé každému racionálně uvažujícímu člověku. Skutečnost, že středové síly pak reagují panicky, hovoří jasně ve prospěch tohoto, nikoli proti. V tomto smyslu má Wagenknecht naprostou pravdu. To, že Oskar Lafontaine pravidelně píše pro „Weltwoche“, pravicový propagandistický list, je hraniční případ, ale v zásadě nezávadný.

A strategicky? Podpora, kterou pravicoví populisté mezi pracujícími, novým proletariátem sektoru služeb a částí nižší střední třídy nacházejí, také odhaluje potřebu nového politického zastoupení těchto vrstev, tohoto třídního sdružení. V tom také spočívá důvod strachu centristů a jejich tiskových mluvčích, důvod jejich hněvu, když se potenciál takové strategie jen naznačí.

Reálné šance samozřejmě v současnosti nejsou nijak zvlášť vysoké. Konkrétní cesta je extrémně namáhavá a obtížná. Téměř jistě prochází zklamáním těch částí obyvatelstva, které do takových stran, jejich účasti na vládě a minulých úspěších, vkládaly své naděje. FPÖ již dvakrát zkolabovala – ale pokaždé se také zotavila, a to kvůli nedostatku přijatelných alternativ pro obyvatelstvo!

Klíčové je toto: Stará levice svůj charakter zástupce nižších tříd zcela ztratila. Každý, kdo dnes mluví o „levici“, si okamžitě představí probuzenecké mluvčí vyšší střední třídy, jejichž třídní zájmy jsou diametrálně odlišné od zájmů dělníků, nižších zaměstnanců a zbytku nižší střední třídy. Wagenknecht má pravdu v tom smyslu, že termín „levice“ již není vhodný pro ty, kdo se v tomto mainstreamu nepohybují. Mýlí se však v tom, že nezmiňuje, že si cíle a principy staré levice zachovaly svou plnou platnost. Je jen třeba je předefinovat.

Úkolem je tedy vybudovat nové hnutí pro spojení nových nižších tříd – a pro ty, kdo se necítí být vázáni třídními identitami a zájmy vyšší střední třídy, i když k ní sami patří. „Neměl jsem rád lidi své třídy,“ řekl jednou Brecht.

Je to však úkol, který bude trvat desetiletí. Staré dělnické hnutí také nevzniklo přes noc. A je to úkol, ke kterému nelze přistupovat v historických rámcích, které jsme přijali během úpadku staré levice po druhé světové válce, a zejména v 60. letech. Samozřejmě, tabula rasa, prázdná minulost, neexistuje a neměla by existovat. Člověk však musí být schopen svou vlastní potenciální roli zhodnotit.