2 výročí Tomáše Koloce
Obsah:
Než přijde odměna
Je to několik měsíců, co jsem byl v Kroměříži na koncertu Havelky a Plachetky a příští ráno se sluncem v zádech navštívil muzeum Karla Kryla (1944-1994). Připomínám, že Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na hudební festival, který se konal na západoněmeckém hradě Waldecku, po dvou týdnech požádal o azyl a v Německu zůstal dalších dvacet let. Připomínám také, že jsem nebyl jeho fanouškem z mnoha důvodů, přestože některé písně se mi líbily a líbí, protože jsou aktuální dnes a budou i zítra.
Jednou z nich je Demokracie. Píseň, o které řekl, že už žádnou asi nenapíšu. Je to spíš taková častuška, jedna z těch, které si nečiní nárok, aby byly brány jako píseň. Je to povzdech nad tím, co se momentálně vydává za demokracii. Píseň zazněla poprvé v pražské Redutě a někteří ji považují za vůbec nejdůležitější Krylovu skladbu, přestože posluchačsky neuspěla.
Zmiňuji se o Krylovi kvůli slovům: Děkuji za slabost, Jež pokoře mne učí, Pokoře, pokoře pro radost, Pokoře bez područí, Děkuji, za slzy děkuji: Ty naučí mne citu, K živým, jež, k živým, jež žalují A křičí po soucitu.
Proč je třeba, aby zakazovaný písničkář Hejátko mohl zpívat (aneb: Už by to zase chtělo nějakou novou Chartu…)
Přišlo mi redakční poštou průřezové CD písní Pavla J. Hejátka z let 2000 – 2023 „Eden nedohleden“. Ti z vás, kdo jméno autora neznají, ho musím trochu odtajnit. V jednom svém nedávném textu jsem napsal: „…jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být ´socialismu nepřátelské zjevy´: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě, potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy…“ Do této skupiny lze zařadit i Pavla Hejátka (nar. 1975), který nad svou všeobecnou obličejovou potetovaností má navíc ještě nově narostlý plnovous. Pro lidi jako já, kteří si už v pubertě řekli, že chtějí být zajímaví jen svojí tvorbou, je Pavel zjev mile vnějškově excentrický. Jenže tím to teprve začíná – pak jsou tu Pavlovy při všech příležitostech (na vkus nás „nitroexcentriků“) dost nesofistikovaně vykřikované názory, že za minulého režimu bylo líp (souhlasím, ale podle mě jen za demokratického Pražského jara 1968, což si Pavel nemyslí) a pak jeho prvoplánové teorie o spiknutí „židovského národa“, z kteréhožto spiknutí nevím, nakolik vyjímá třeba Hugo Haase, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Noama Chomského, Seymoura Hershe. Nakolik ví o teorii Egona Erwina Kische, že Židé se dělí na Tachles, co se zabývají penězi a politikou, a Šmonces, vědce, kterým to, z čeho Pavel národ viní, nic neříká, zato jsou skvělí vědci, umělci, sportovci… To ale tak nějak souvisí s Pavlovým stěžejním ovlivněním písničkářskou tvorbou Vladimira Vysockého a následným rusofilstvím, které ale pojímá tak trochu jako z Dostojevského 19. století, kdy i pro vzdělané Rusy bylo vše západní špatné a vše židovské podezřelé. (Nevím, zda Pavel ví, že tatínek Vladimira Vysockého byl taky Žid…)
Kryl říkal nahlas to, co my se pořád bojíme říct i potichu
Pro moji generaci Husákových dětí byli někteří zásadní umělci neviditelní a často úplně neznámí, protože v době našeho dětství o nich (pokud se o nich nemluvilo v našich rodinách) nebyla nikde ani zmínka. Tak tomu bylo u jmen velkých umělců-exulantů (Škvorecký, Kundera, Kohout, Pucholt, Tříska, Kukura, Landovský), nebo těch, kdo po celou dobu žili doma, ale coby neviditelní (Ludvík Vaculík, Egon Bondy, Vlasta Chramostová, Marta Kubišová). Měl jsem štěstí, že jsem dobu jejich „neexistence“ strávil ještě ve věku, kdy mě zajímali především Vinnetou a Fantomas. Kdybych byl starší, ve výkladech knihkupectví nebo v sálech divadel a kin by mi chyběli. Jako mi tam chybí dnes, v době outsourcované „kultury“, posílané k nám v konzervách přes moře, kdy jsou pro gros dnešní mladé generace už opět neznámí.
Dvě ze jmen, která jsem zmínil, mi vyvstávají do úplného popředí: Egon Bondy a Karel Kryl.
Dialog o loňské genocidě, o níž se v našich krajích nesmí mluvit…
Dialog Tomáše Koloce (komentátora deníku Krajské listy, spolupracujícího s periodiky nové Slovo, Disput a Radio Proglas), s Ondřejem Suchým (novinářem, textařem, karikaturistou a autorem pořadů jako byly Kavárnička dříve narozených či Malý televizní kabaret) o Arménii, na jejíž podporu (s podporou Ondřejova bratra Jiřího Suchého ze semaforské dvojice S+Š) spolu po loňském vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu založili projekt Arménie a my.
Odešel Jiří Černý, velký hudební kritik a přítel
Jak médiím oznámil publicista Jan Rejžek, ve čtvrtek 17. srpna zemřel v nemocnici v Praze Jiří Černý, muž pracovitý, mimořádně talentovaný, vážený, ale oficiálními kruhy jaksi trvale přehlížený. S jednou výjimkou – po Listopadu dostal nabídku stát se ministrem kultury ve vládě Petra Pitharta. Jiří tu nabídku nepřijal.
Milan Kundera: Únos Západu aneb tragédie Střední Evropy
Překlad Kunderova eseje z roku 1984 je převzat ze sborníku Západní, východní a střední Evropa jako kulturní a politické pojmy.
In Memoriam: Jiří Bulis
V roce 2023 uplynulo třicet let od tragického úmrtí hudebního skladatele Jiřího Bulise. Zemřel 12. května 1993 na dálnici u Olomouce. Bylo mu 47 let. Přátelé a spolupracovníci Jiřího se k této smutné události letos vracejí, pořádají vzpomínkové večery a v bohaté tvorbě Bulisově hledají a nacházejí i znovu objevují půvab posmutnělé i humorné Bulisovy hudby
Úvaha Hanse Vogela dle mého názoru jednoznačně směřuje k tomu, že každé zlo - ať už je jakéhokoliv odstínu -…
Pár poznámek: "Hitlerovi se připisuje smrt pouhých šesti milionů lidí" Kým? Kterých? Na rozdíl od 1. války, kterou si přál…
K článku Aleše Macháčka: - odbočení páté: dnes je 28. březen: Den narození Jana Ámose Komenského - odbočení šesté: druhý…
"... V různých západoevropských zemích a také v různých východoevropských zemích byla vojenské posádky – buď americké nebo sovětské. My…
V této souvislosti si nelze nepovšimnout vnímání historického dědictví, které je v v Rusku a ČR zásadně odlišné. V RF…