Toto hudební zastavení reflektuje aktuálně obnovené a vyhrocené téma vztahů mezi (sudetskými) Germány a obyvateli ČSR / ČSSR / ČSFR / ČR – zjednodušeně mezi Němci a Česky. Připravil jsem výběr děl skladatelů z Rakouska-Uherska, Německa, Čech a Moravy.
~~~~~~~~~~~~
Ne propagandistické show Eurovision Song Contest!
Den Nakby: pátek 15. května 2026 | Maria-Theresien-Platz | 1010 Vídeň
Proti propagandistické show Eurovize stavíme alternativní hudební protestní akci.
V den Nakby budou mezinárodní kapely, hudebníci a aktivisté zpívat a hrát za svobodu a právo Palestinců na sebeurčení.
O B S A H
~~~~~~~~~~~~
Tak jsem byl v divadle. Zaujal mě titulek Lidovky jdou do řiti Národního divadla Brno. Pardon. Hra se tak jmenuje.
Více o dnešku jsem se dozvěděl v divadelním předsálí nežli v divadle samém
Páni, tenhle nový hudební videoklip „Epstein Files“ ve stylu íránského seriálu s příběhem z kostek LEGO je fakt vydatný!
Obsah:
~~~~~~~~~~~~
Dne 29. května roku 2026 vystoupí v Praze 9 v O2 Aréně Johann Strauss Orchestra pod vedením André Rieua… Víte to? Nuže, nyní již ano…
Čeká nás nezapomenutelný večer plný hudební krásy, radosti a emocí… Tedy, pokud si zakoupíme lístek v cenové relaci od 1943 do 2590 Kč. No, proč ne, André Rieu – charismatický hnědovlasý blondýn vlnitých vlasů s okouzlujícím šarmem uvádějící a dirigující, ale což, i úspěšně živící více než stočlenný konglomerát hudebnic a hudebníků, komparsistů a technického personálu včetně šéfkuchařů, lékaře a osobního trenéra, jež na své poutí světem potěší měsíčně 2,1 milionu návštěvníků, jak se praví v propagačním materiálu, který naleznete na sítích… A naleznete-li, stanete se jedním z 22 milionů sledujících, kteří se těší z operních árií, filmové hudby, muzikálů, šlágrů, evergreenů i valčíků – a to především valčíků a operetních árií rodiny Straussů. Jsou nejžádanější náplní repertoáru. O jejich oblibě svědčí ostatně i název Rieuova hudebního tělesa: Johann Strauss Orchestra.
Obsah:
Všimli jste si, že jste-li v něčí nemilosti nebo se nad vámi stahují jiné mraky, darují vám život lidi, kteří vám váš kříž pomáhají nést?
Minulé pondělí mi volala herečka a všestranná duše českého dabingu Eva Miláčková. Bylo to jako vždy popovídání, které dává sílu. Seznámili jsme se v srpnu na Žurnalistickém praktiku tvořitelů i konzumentů nezávislé publicistiky v Havlíčkově Brodě, kde jsem v rámci své přednášky o zlatém věku české kultury mimo jiné vyprávěl o příbuzném Eviny kamarádky, filmovém dramaturgovi Františku Danielovi, jak ho po jeho emigraci v roce 1968 na základě jeho učebnic z FAMU Robert Redford udělal rektorem své prestižní filmové školy Sundance School.
Mezinárodní den rodiny
~~~~~~~~~~~~
Skupina The Kelly Family
Každoročně udílí Český rozhlas Brno cenu Gustava Broma… Je nejvýznamnějším oceněním jazzových hudebníků v České republice. V minulých letech ji obdrželi například Emil Viklický, Jaromír Hnilička, Lubomír Dorůžka, Jiří Stivín nebo Miroslav Vitouš či Tibor Lenský, loni to byla Jana Koubková, nyní osmdesátiletá zpěvačka, kdysi spolupracovnice Luďka Hulana a pražských orchestrů, v Brně jsme ji v sedmdesátých letech vídali s legendární kapelou ORNIS, kde se potkala s Janem Beránkem – Daleckým, houslistou a hudebním publicistou, Mirkou Křivánkovou… a s dalšími brněnskými jazzmeny…
Letos získal ocenění kytarista Milan Kašuba… Převzal ji 30. dubna z rukou ředitele moravských stanic Českého rozhlasu Josefa Podstaty.
Obsah:
Je to několik měsíců, co jsem byl v Kroměříži na koncertu Havelky a Plachetky a příští ráno se sluncem v zádech navštívil muzeum Karla Kryla (1944-1994). Připomínám, že Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na hudební festival, který se konal na západoněmeckém hradě Waldecku, po dvou týdnech požádal o azyl a v Německu zůstal dalších dvacet let. Připomínám také, že jsem nebyl jeho fanouškem z mnoha důvodů, přestože některé písně se mi líbily a líbí, protože jsou aktuální dnes a budou i zítra.
Jednou z nich je Demokracie. Píseň, o které řekl, že už žádnou asi nenapíšu. Je to spíš taková častuška, jedna z těch, které si nečiní nárok, aby byly brány jako píseň. Je to povzdech nad tím, co se momentálně vydává za demokracii. Píseň zazněla poprvé v pražské Redutě a někteří ji považují za vůbec nejdůležitější Krylovu skladbu, přestože posluchačsky neuspěla.
Zmiňuji se o Krylovi kvůli slovům: Děkuji za slabost, Jež pokoře mne učí, Pokoře, pokoře pro radost, Pokoře bez područí, Děkuji, za slzy děkuji: Ty naučí mne citu, K živým, jež, k živým, jež žalují A křičí po soucitu.
Přišlo mi redakční poštou průřezové CD písní Pavla J. Hejátka z let 2000 – 2023 „Eden nedohleden“. Ti z vás, kdo jméno autora neznají, ho musím trochu odtajnit. V jednom svém nedávném textu jsem napsal: „…jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být ´socialismu nepřátelské zjevy´: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě, potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy…“ Do této skupiny lze zařadit i Pavla Hejátka (nar. 1975), který nad svou všeobecnou obličejovou potetovaností má navíc ještě nově narostlý plnovous. Pro lidi jako já, kteří si už v pubertě řekli, že chtějí být zajímaví jen svojí tvorbou, je Pavel zjev mile vnějškově excentrický. Jenže tím to teprve začíná – pak jsou tu Pavlovy při všech příležitostech (na vkus nás „nitroexcentriků“) dost nesofistikovaně vykřikované názory, že za minulého režimu bylo líp (souhlasím, ale podle mě jen za demokratického Pražského jara 1968, což si Pavel nemyslí) a pak jeho prvoplánové teorie o spiknutí „židovského národa“, z kteréhožto spiknutí nevím, nakolik vyjímá třeba Hugo Haase, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Noama Chomského, Seymoura Hershe. Nakolik ví o teorii Egona Erwina Kische, že Židé se dělí na Tachles, co se zabývají penězi a politikou, a Šmonces, vědce, kterým to, z čeho Pavel národ viní, nic neříká, zato jsou skvělí vědci, umělci, sportovci… To ale tak nějak souvisí s Pavlovým stěžejním ovlivněním písničkářskou tvorbou Vladimira Vysockého a následným rusofilstvím, které ale pojímá tak trochu jako z Dostojevského 19. století, kdy i pro vzdělané Rusy bylo vše západní špatné a vše židovské podezřelé. (Nevím, zda Pavel ví, že tatínek Vladimira Vysockého byl taky Žid…)
Pro moji generaci Husákových dětí byli někteří zásadní umělci neviditelní a často úplně neznámí, protože v době našeho dětství o nich (pokud se o nich nemluvilo v našich rodinách) nebyla nikde ani zmínka. Tak tomu bylo u jmen velkých umělců-exulantů (Škvorecký, Kundera, Kohout, Pucholt, Tříska, Kukura, Landovský), nebo těch, kdo po celou dobu žili doma, ale coby neviditelní (Ludvík Vaculík, Egon Bondy, Vlasta Chramostová, Marta Kubišová). Měl jsem štěstí, že jsem dobu jejich „neexistence“ strávil ještě ve věku, kdy mě zajímali především Vinnetou a Fantomas. Kdybych byl starší, ve výkladech knihkupectví nebo v sálech divadel a kin by mi chyběli. Jako mi tam chybí dnes, v době outsourcované „kultury“, posílané k nám v konzervách přes moře, kdy jsou pro gros dnešní mladé generace už opět neznámí.
Dvě ze jmen, která jsem zmínil, mi vyvstávají do úplného popředí: Egon Bondy a Karel Kryl.
Dialog Tomáše Koloce (komentátora deníku Krajské listy, spolupracujícího s periodiky nové Slovo, Disput a Radio Proglas), s Ondřejem Suchým (novinářem, textařem, karikaturistou a autorem pořadů jako byly Kavárnička dříve narozených či Malý televizní kabaret) o Arménii, na jejíž podporu (s podporou Ondřejova bratra Jiřího Suchého ze semaforské dvojice S+Š) spolu po loňském vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu založili projekt Arménie a my.
Jak médiím oznámil publicista Jan Rejžek, ve čtvrtek 17. srpna zemřel v nemocnici v Praze Jiří Černý, muž pracovitý, mimořádně talentovaný, vážený, ale oficiálními kruhy jaksi trvale přehlížený. S jednou výjimkou – po Listopadu dostal nabídku stát se ministrem kultury ve vládě Petra Pitharta. Jiří tu nabídku nepřijal.
Překlad Kunderova eseje z roku 1984 je převzat ze sborníku Západní, východní a střední Evropa jako kulturní a politické pojmy.
V roce 2023 uplynulo třicet let od tragického úmrtí hudebního skladatele Jiřího Bulise. Zemřel 12. května 1993 na dálnici u Olomouce. Bylo mu 47 let. Přátelé a spolupracovníci Jiřího se k této smutné události letos vracejí, pořádají vzpomínkové večery a v bohaté tvorbě Bulisově hledají a nacházejí i znovu objevují půvab posmutnělé i humorné Bulisovy hudby
Jen bych doplnil, že jedna skupina Chorvatů byla od konce 16. století i v Hovoranech. Ti ovšem splynuli se slováckým…
Dovolil bych si podtrhnout:"... i míru svobody, kterou běžní občané Ruské federace v internetových diskusích stále mají..." a také to,…
To (9.6. 14:59) je velmi výstižné shrnutí českých mýtů, pane Švestko. V první řadě zaměňujete "Království České" (Königreich Böhmen, Regnum…
Ok, to ovšem nemění nic na tom že pohraničí, nazývané sdety, nikdy nepatřilo němcům,bylo to území království Českého a proto…
Dovolím si upozornit, že na území ČR byla prvním slovanským státem Velká Morava - ta Morava, kterou ČR neuznává. Tehdy…