1. Hannes Hofbauer: Zbaveni všech práv
2. Hermann Ploppa: Oficiální ukončení svobody slova
3. Schweizer Standpunkt: Nathalie Yamb vysvětluje, co znamená být na sankčním seznamu
4. Soňa Peková: Propusťte ho!

Hannes Hofbauer

Zbaveni všech práv

Sankčním režimem EU ke společenské smrti

Volodymir Zelenskij, Ursula von der Lyen, 20 září 2024 (Wikimedia Commons)

Bylo chladné prosincové ráno v zátoce Formiae, psal se rok 43 př. n. l., když nejznámější římský filozof a řečník Marcus Tullius Cicero padl za oběť svým pronásledovatelům. Krátce předtím ho Caesarův nástupce Octavianus zapsal na seznam proskripcí a prohlásil za psance. Tím se vládce, který byl později prohlášen prvním císařem – Augustem – zbavil svého nejvýznamnějšího kritika, který trval na republikánských principech a ze všech sil bojoval proti nastupující diktatuře. Ciceronova hlava byla vystavena na římském fóru a jeho majetek byl úředně zabaven.

Více než 2000 let poté je pokrok civilizace v dějinách lidstva nezpochybnitelný; beztrestné zabíjení kritiků panovníků je považováno za barbarský čin. Odsouzení k bezpráví bez soudního řízení se však jako trest opět stalo módním. Z proskripčních seznamů se staly sankční seznamy a občanská práva nepohodlným osobám odnímá nikoli římské triumvirát, ale bruselská Rada EU. Děje se tak na základě nařízení bez předvolání, bez obvinění, bez obhajoby a bez rozsudku. Od roku 2014 se na takové černé listiny EU dostaly tisíce lidí, jejich majetek je zabaven, jejich účty zablokovány a jejich svoboda pohybu omezena. V červenci 2022 se to bez povšimnutí místní veřejnosti stalo slovenskému občanu Jozefu Hambálkovi, prvnímu občanu země EU, a od roku 2025 se na sankčních seznamech EU nacházejí také Němci, Švýcaři a jeden Francouz.

Sankce jako prostředek v boji proti Rusku

Režim sankcí EU se poprvé rozběhl v březnu 2014. Viktor Janukovyč, krátce předtím sesazený z prezidentského úřadu, a jeho politické okolí se ocitli na černé listině. Byly na ně uvaleny sankce v podobě zabavení majetku a zákazu vstupu do EU. Brusel tehdy sankce odůvodnil „trestním stíháním (…) v souvislosti se zpronevěrou veřejných prostředků Ukrajiny“, u stovek dalších sankcionovaných osob pak vedlo k zbavení jejich práv „podkopávání demokratického procesu a ukrajinské suverenity“. Janukovyč mimochodem dvakrát úspěšně napadl donucovací opatření EU u Evropského soudního dvora (EuG). Nepomohlo mu to, protože příslušní odpovědní představitelé v Bruselu mohli rozhodnutí EuG zrušit prodloužením jeho sankcí.

Zavedení sankčních seznamů osob se zpočátku zaměřovalo na ukrajinské politiky, kteří odporovali prozápadní změně režimu v Kyjevě v únoru 2014. Krátce nato to postihlo i ruské stratégy, jako například vyslance Kremlu Sergeje Glazjeva, který již v rané fázi ve svém manifestu „Jak se můžeme osvobodit od jha dolaru“ stanovil ekonomické základy pro euroasijskou orientaci Ruska.

EU potvrdila své pevné odhodlání již s ruskými představiteli nejednat, když bezprostředně po invazi Ruska na Ukrajinu, která byla v rozporu s mezinárodním právem, uvalila na Vladimira Putina, Sergeje Lavrova a prakticky všechny vlivné Rusy, od vedoucích představitelů médií až po ostatní, zákaz vstupu do EU a zabavení majetku. Za uznání Doněcké a Luhanské lidové republiky bylo sankcemi EU již před ruskou invazí potrestáno 351 (ze 450) poslanců Dumy.

Případ Denise Berezovského poněkud objasňuje, jak daleko se ukrajinsko-evropský a ruský pohled na začlenění Krymu do Ruské federace od sebe vzdálily. Dne 1. března 2014 byl tento dlouholetý námořní důstojník ukrajinským premiérem Oleksandrem Turčynovem, Majdanem krátkodobě do této funkce dosazeným, jmenován velitelem ukrajinského námořnictva. V souvislosti se začleněním Krymu do Ruské federace Berezovskij – stejně jako pravděpodobně tisíce dalších vojáků – 16. března přeběhl na druhou stranu, aby byl o týden později ruským ministrem obrany povýšen na viceadmirála ruské flotily. Krátce nato se Berezovskijovo jméno objevilo na seznamu sankcí EU.

Brusel se s obzvláštním zápalem zaměřil na ruské oligarchy. Od Romana Abramoviče přes Olega Deripasku až po Alishu Usmanova se stovky z nich seznámily s donucovacími opatřeními Evropské unie, tedy se zmrazením svých aktiv. Téměř doslova všem je vytýkáno, že „jsou odpovědní za politické kroky, které narušují územní celistvost, suverenitu a nezávislost Ukrajiny nebo stabilitu či bezpečnost na Ukrajině“. To, že Brusel tímto postupem vyhnal nejdůležitější části ruského kapitálu z EU, bylo politicky kontraproduktivní, protože ho tím vehnal do náruče Kremlu. Z ekonomického hlediska to možná smysl mělo, protože místní kapitálové skupiny se tak mohly zbavit nepříjemných konkurentů.

Sankce na domácí frontě

Po uvalení sankcí na osoby politicky odpovědné za konflikt na Ukrajině a vyhnání ruského kapitálu z EU se Rada Evropské unie a její nejusilovnější vykonavatelka, vysoká představitelka pro zahraniční věci Kaja Kallas, pustily do vyhledávání obětí sankcí v rámci bruselské Unie. O Slováku Jozefu Hambálkovi již byla řeč. Ten se prohlašoval za evropského šéfa rusko-nacionalistického motocyklového gangu „Noční vlci“ a byl za to sankcionován – dokud ho premiér Robert Fico po měsících úsilí z bruselského seznamu vyjmul.

Od té doby se to týká výhradně osob z oblasti médií, kteří jsou jako evropští občané sankcemi postiženi mnohem více než občané třetích zemí. Pokud žijí v ruském exilu, jako například Němci Alina Lipp a Thomas Röper a Francouz Xavier Moreau, jejich zařazení na seznam se podobá zbavení občanství. V EU jim byl zabaven majetek a po návratu do vlasti jsou zadržováni v Německu nebo Francii. Ještě horší je, že jakákoli pomoc je pod hlavičkou „porušení sankcí“ považována za trestný čin. Nesmí přijímat žádnou práci a musí – v Německu – žebrat u „Ústředního úřadu pro vymáhání sankcí“, speciálně zřízeným v celní správě, aby směli ze svého úředně zmrazeného účtu vybrat eura na nejnutnější životní potřeby. Protože jim je odepřen příjem, teoreticky by to dříve či později mělo skončit hladověním. Jejich případy se staly aktuálními až v květnu, resp. prosinci 2025, a dosud neexistuje judikatura, jak je v režimu sankcí možné dlouhodobě přežít.

Obzvláště dramatický dopad má sankcionování dvou novinářů, obou žijících v Evropské unii. Hüseyin Doğru žije jako německý občan v Berlíně a Jacques Baud jako Švýcar v Bruselu. První z nich provozoval antiimperialistický, palestinský portál „red“; druhý pracoval jako geostrategický expert v OSN a NATO a proslavil se knihami kritickými vůči EU o konfliktu na Ukrajině. Ačkoli Švýcarsko příslušné sankce EU nepodporuje, Baud se nesmí vrátit do své vlasti, protože má zakázáno překračovat hranice EU. Oba byli sankcionováni nikoli na základě činů, ale výhradně kvůli svým v očích Bruselu „nesprávným“ analýzám.

Nejpozději s rozšířením sankční politiky na evropské občany EU podkopala základy právního státu, mimo jiné proto, že tím spojila legislativu, exekutivu a jurisdikci do jedné ruky.

Zpět na obsah

Esej Hermanna Ploppy The Official End of Freedom of Speech publikoval server Global Research 16. února 2026

Oficiální ukončení svobody slova

Německá vláda zdůvodnila vyslanci OSN dalekosáhlá omezení svobody projevu s odkazem na rostoucí brutalitu a polarizaci šířící se mezi obyvatelstvem prostřednictvím tzv. sociálních médií. To je nepochybně velký problém, který by nás všechny měl velmi znepokojovat. Internet umožňuje pod rouškou anonymity chrlit na někoho urážky, které by si člověk nikdy neodvážil vyslovit při osobním setkání. Německá vláda a agentury pod jejím vedením však vnímají velmi selektivně, co by mohlo sociální mír narušit. Německá vláda opakovaně a víceméně chytře propojuje boj proti nenávistným projevům s vlastní geopolitickou agendou. Aby bylo jasno: ti, kdo se morální a mentální kampaně německé vlády proti Rusku, Číně a Palestincům neúčastní, jsou v oficiálním boji proti nenávistným projevům přednostním terčem.

Paní Khan musí pochopitelně tuto skutečnost zahalit diplomatickou zdrženlivostí, když prohlašuje:

Vláda sice tyto hrozby správně bere vážně, ale při jejich řešení se stále více spoléhá na bezpečnostní přístupy. Mnohá ​​z těchto opatření – od zvýšené ochrany úředníků čelících veřejné kritice až po plošné zákazy sloganů souvisejících s propalestinskými protesty a sledování organizací zabývajících se vágními, nedefinovanými vlnami „extremismu“ – jsou v rozporu s mezinárodními standardy v oblasti lidských práv. Vytvářejí nejistotu ohledně hranice mezi chráněným a zakázaným projevem a podporují stigmatizaci a autocenzuru.[1]

Zpráva OSN dále uvádí, že tato opatření zhoršují právě tu bídu, proti které údajně bojuje německá vláda. Irene Khan nešetří slova, když říká:

Riskuje to zúžení prostoru pro rozmanitou a smysluplnou demokratickou debatu, urychlení polarizace a zvýšení potenciálu, že veřejnost ztratí důvěru v tytéž demokratické hodnoty a instituce, které se vláda snaží chránit.

A jinde jasněji:

S kolegy zvláštními zpravodaji jsme již dříve vznesli německé vládě mnoho z těchto obav, včetně omezení a zákazů pokojných protestů, svévolného zatýkání a zadržování, nadměrného použití síly, hrozeb deportací některých osob a razií v domech aktivistů a obránců lidských práv… To vše vedlo k útlumu účasti veřejnosti, ochabnutí diskuse v akademické sféře a umění a k obecnému klimatu nedůvěry, nejistoty a napětí.

Paní Khan cituje studii Svobodné univerzity v Berlíně, která provedla průzkum mezi 2 000 akademiky. Průzkum poskytuje konkrétní čísla o alarmujícím rozsahu zastrašování intelektuálů[2]. To je obzvláště patrné od 7. října 2023 – dne, kdy začala válka v Gaze. Zde jsou některé citace z průzkumu Svobodné univerzity v Berlíně, uvedené kvůli jejich znepokojivé srozumitelnosti v plném znění:

Hrozby pro akademickou svobodu: Téměř 85 procent respondentů vnímá po 7. říjnu rostoucí nebo výrazně rostoucí hrozbu pro akademickou svobodu. Mezi postdoktorandy [výzkumnými pracovníky s doktorátem] je tato obava nejvyšší, a to 90,5 procenta.

Autocenzura jako rozšířená praxe: 25,9 procenta uvádí, že se často cítí neschopni vyjadřovat se svobodně. 76 procent uvádí, že se drží zpátky, zejména v otázkách týkajících se Izraele. Nejčastěji se to týká veřejných akcí (81 procent), mediálních příspěvků (54 procent) a vlastních kolegů (42 procent).

Vnímání a útoky: Pouze 47 procent uvádí, že od 7. října nezažili žádné hrozby ani omezení. Další uvádějí nenávistné projevy a hrozby online (19 procent), obvinění z antisemitismu (19 procent), pomluvy v médiích (16 procent), odmítnutí pozvání (16 procent) a institucionální vyloučení (14 procent).

Průzkum Svobodné univerzity v Berlíně je šokující. Odhaluje realitu, která je v akademických kruzích obvykle spojována s totalitními diktaturami, ale ne s otevřenými společnostmi, které produktivní pluralismus názorů podporují. Taková stagnace a skleróza okrádá společnost o její dynamiku. Takový systém také připravuje lidi o realistickou perspektivu do budoucna. Nezastaví se však u klimatu zastrašování. Vládnoucí třída se uchyluje k otevřenému násilí proti svým kritikům, jak nyní uvidíme.

„Sociální trest smrti“ pro Hüseyina Dogrua

„Sociální trest smrti“: tak to ve videozprávě[3] formulovala Sahra Wagenknecht. Co se stalo? Alternativní média rozsáhle informují o skandálním vyvlastnění a zbavení volebního práva švýcarského vojenského důstojníka Jacquese Bauda. To je naprosto nezbytné.

Proč se ještě skandálnějšímu případu berlínského novináře Hüseyina Dogrua v těchto médiích nevěnuje žádná pozornost, mi není jasné. Od začátku léta loňského roku je Dogru obětí obzvláště brutálních sankcí uvalených Evropskou unií. Má zakázáno vést bankovní účet; má zakázáno vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost. Dokonce i účet jeho manželky byl zmrazen[4]. Každý, kdo Dogrua podporuje penězi nebo věcmi, se dopouští trestného činu a může mu hrozit až pět let vězení. Dogru přitom musí živit svou manželku a tři malé děti. Rodina Dogruových si nemůže dovolit ani léky. To zní naprosto bizarně. Jako vystřižené z Kafkova románu. Ale je to zakotveno v ověřitelných předpisech. Základem pro tyto nepochopitelné krutosti je tzv. nařízení Rady Evropské unie s pořadovým číslem 2024/2642 ze dne 8. října 2024[5]. Nejedná se o zákon, ale spíše o mimoprávní trest uložený jednotlivcům a institucím Evropskou unií mimo rámec platných právních předpisů. Dogru, Baud a všechny ostatní oběti těchto sankcí proto proti nim nemohou podniknout právní kroky. Proti těmto kvazifeudálním dekretům neexistují žádné právní opravné prostředky.

Je zde třeba poznamenat, že Evropská unie není autorizována žádným demokraticky legitimním postupem, přesto je jí stále dovoleno vnucovat národním vládám stále více předpisů, které jsou demokraticky legitimní. Ve stále větším počtu oblastí platí motto: právo EU má přednost před národním právem. A Evropská komise tak vnucuje svůj pohled na věc národním státům. Sankční dekret je založen na postulítu, že nepřátelské sítě, ovládané ruskou vládou, chtějí buď ovlivňovat veřejné mínění v Evropské unii směrem příznivým pro Kreml, nebo, pokud se ruské vládě to nepodaří, alespoň zasít svár mezi západními národy. Cílem je pak pravděpodobně rozdělenou západní Evropu s úsměvem ovládnout.

Aby bylo naprosto jasné: Evropská komise neobviňuje Hüseyina Dogrua ze spiknutí proti západním vládám. Stejně tak ani z toho, že šířil falešné zprávy. Důvod těchto sadistických opatření je jednoduchý a zcela do očí bijící – Dogruovy názory EU nevyhovují. EU vede seznam sankcionovaných osob a organizací. Na tomto seznamu je kromě Thomase Röpera a Aliny Lipp také Hüseyin Dogru[6].

A lze jen žasnout nad nedbale provedeným šetřením úředníků EU. Dogru je uveden jako osoba s tureckou národností – ale ve skutečnosti má pouze německé občanství. EU si evidentně spletla Hüseyina Dogrua se jmenovcem s tureckým občanstvím, který žije a pracuje v Londýně.

Ale jak je to s Dogruovým spojením s tolik vyzdvihovanou proruskou subverzí? Dogru sice založil redakční síť s názvem „Red“. Zahrnovala jednotlivce, kteří dříve pracovali pro Ruptly, investigativní novinářskou firmu napojenou na ruskou mediální společnost RT. Dogruova síť „Red“ však poskytla platformu také novinářům, kteří ruskou vojenskou operaci proti Ukrajině jasně odsoudili. Dogru sám provedl rozhovor také se zástupcem sekulární Organizace pro osvobození Palestiny (PFLP), která je rozpoznatelná jako sekulární protipól radikálního islamistického Hamásu[7]. Navzdory tomu všemu je PFLP Západem klasifikována jako „teroristická“[8].

Kvůli tvrdým sankcím EU ukončila redakční síť Red v létě 2025 činnost. Život ohrožující sankce proti Dogruovi však zůstávají v platnosti. Chabá ospravedlnění Dogruovy existenční destrukce nepocházela od samotné Evropské komise. Zpočátku nikdo jiný než bývalý americký ministr zahraničí Antony Blinken k odstranění Dogrua a jeho redakční sítě nevyzval[9]. Dne 13. září 2024 Blinken jako první uvedl spojení mezi ruskou mezinárodní vysílací společností RT a redakční sítí Hüseyina Dogrua. Pečlivě vykonstruovaná spojení mezi Redem, Dogruem a zlými Rusy pak našla odezvu v berlínských novinách Tagesspiegel[10] a následně v deníku TAZ[11]. Autor Nicolas Potter se v této záležitosti obzvláště otevřeně vyjádřil a interpretoval hnutí solidarity berlínských studentů jako maskovanou operaci ruského vlivu. Pak si v následujícím sloupku stěžoval, že se lidé opovažují jeho narativ vyvrátit[12]. Sankční orgány EU se nyní při ospravedlňování svého „sociálního rozsudku smrti“ proti Dogruovi doslovně opírají o Potterův narativ.

Německá vláda nyní sankční režim EU v německém národním právu pevně zakotvila. Spolková vláda s účinností od 5. února schválila tzv. „Zákon o sankcích za porušení omezujících opatření EU“ jeho zveřejněním ve Spolkovém věstníku zákonů[13]. Jednotlivci, kteří obcházejí sankce EU, ať už úmyslně či neúmyslně, budou potrestáni trestem odnětí svobody až na pět let. Společnostem, které sankce poruší, může být uložena pokuta až do výše 40 milionů eur.

30. ledna letošního roku proběhlo v Bundestagu první čtení návrhu „zákona k provedení nařízení (EU) 2024/900 o transparentnosti a cílení politické reklamy (zákon o transparentnosti politické reklamy – PWTG)“. To je ale počteníčko!

Za tímto obludným slovem se skrývá původně čestný záměr zkoumat finančně mocné sponzory politických stran během volebních kampaní. Peníze vládnou světu. A není správné, aby bohatí oligarchové nepřímo, ale efektivně ovlivňovali volby prostřednictvím svých selektivních darovacích praktik. Termín „targeting“ označuje poznatek, že Google a další vyhledávače vytvářejí velmi detailní profily potenciálních voličů, aby je mohly během volebních kampaní cíleně zacílit a ovlivnit. Stejně jako volební umožnil stroj Steva Bannona, Cambridge Analytica, Trumpovo volební vítězství v roce 2016.

Háček samozřejmě spočívá v tom, že polovládní mocenský aparát EU chce prostřednictvím tohoto legislativního giganta získat dále rozšířené intervenční pravomoci[14]. A německá vláda cítí příležitost využít své národní implementace nařízení EU, a tím získat ještě více nových pravomocí na národní úrovni, které nebyly v původním balíčku EU ani zahrnuty. Alespoň to tuší Federální asociace digitálních vydavatelů a vydavatelů novin. Nevidí „žádnou objektivně opodstatněnou potřebu zpřísnit stávající státní intervenční pravomoci vůči tisku, vydavatelům, mediálním společnostem a redakcím. Zejména jakákoli nová pravomoc státních orgánů vstupovat do vydavatelů, mediálních společností a redakcí, provádět jejich prohlídky a zabavovat nebo konfiskovat předměty nebo informace se nezdá být opodstatněna žádným z legislativních cílů…“[15]

Zákon o transparentnosti politické reklamy zatím není právně závazný. První čtení proběhlo v lednu. Nic není definitivní. Jsou zapotřebí ještě dvě čtení. Poté návrh zákona poputuje do Spolkové rady, horní komory německého parlamentu. Odtud se dostane na stůl spolkového prezidenta. Nakonec bude zveřejněn ve Spolkové věstníku zákonů a stane se právně závazným. Ještě máme krátkou pauzu.

Pokud se demokratická veřejnost konečně probudí, mohlo by být ještě něco možné. Pokud se ale strach a zastrašování, na které upozornila zvláštní zpravodajka OSN Irene Khan, změní v letargii, pak se propadneme do dlouhodobé stagnace, po níž bude následovat imploze. Všichni si stále pamatujeme náhlý kolaps východního Německa, že?

Poznámky

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

Hermann PloppaČesky (*1953) je německý publicista. V letech 1974 až 1978 studoval němčinu a společenské vědy na univerzitě v Marburgu, ale studium nedokončil. Je spoluzakladatel Rádia Unerhört (Neslýchané)Česky, členem Německé strany pro přímou demokraciiČesky a autorem několika knih, m. j. Hitlers amerikanische Lehrer: die Eliten der USA als Geburtshelfer der Nazi-BewegungČesky (Hitlerovi američtí učitelé: americké elity jako porodní báby nacistického hnutí, 2008) a Die Macher hinter den Kulissen: Wie transatlantische Netzwerke heimlich die Demokratie unterwandernČesky (Jednatelé v zákulisí: Jak transatlantické sítě tajně podkopávají demokracii, 2024). Publikuje m. j. na ManovaČesky, Demokratischer WiderstandČesky, Global Research  a má účty na X (Twitteru) a Telegramu a YouTube kanál.

Zpět na obsah

Zprávu Pascala Lottaze Nathalie Yamb erklärt, was es bedeutet, auf einer Sanktionsliste zu stehen publikoval server Schweizer Standpunkt 23. února 2026

Nathalie Yamb vysvětluje, co znamená být na sankčním seznamu

Sankcionovaná EU, opuštěná Švýcarskem

Nathalie Yamb a Pasal Lottaz v rozhovoru. (Snímek obrazovky)

Obživa odebrána ze dne na den

Paní Yamb vypráví, jak jí byly přes noc zablokovány kreditní karty, bankovní účty a kryptoměnové účty. Dokonce i banky, jejichž klientkou nebyla, odmítly platby zpracovávat. Jako aktivistka hodně cestuje, ale bez kreditních karet nebo jiných platebních metod si v zahraničí nemůže nic koupit. Byla také odříznuta od všech platforem, měla zakázán přístup k Airbnb, Googlu a Amazonu . Dokonce i mimoevropské letecké společnosti ji odmítly přepravit ze strachu z problémů se svými evropskými korespondenčními bankami. Natalie Yamb popisuje incident, kdy našla leteckou společnost, která jí prodala letenku a přijala platbu, ale později ji písemně informovala, že jí je let zablokován. Své peníze už nikdy nedostala zpět. Také přišla o část finančních prostředků z jiných zablokovaných účtů; prostě zmizely.

Existuje právní náprava – v případě bezpráví?

Rozhovor s Pascalem Lottaz, švýcarským občanem žijícím v Japonsku, se mimo jiné dotýká právní otázky, zda a jaké může proti sankcím podniknout kroky.

Nathalie Yamb vysvětluje, že u Evropského soudu lze takové sankce napadnout. Pokud se žaloba třikrát nepodaří, lze podat odvolání k Soudnímu dvoru Evropské unie v Lucemburku. Toto je však poslední instance. Je proto nutné podat žalobu u orgánů spojených se silami, které sankce uvalily. Celý postup je extrémně nejasný a postrádá jakýkoli právní základ, protože sankce jsou pouze politicky motivovanými administrativními opatřeními, o nichž rozhodují anonymní byrokraté v Radě EU. Sankce nejsou ukládány na základě žádného porušení zákona. Sankcionovaní žádné platné zákony ani neporušili.

Jsou obviňováni pouze z vágních obvinění, která ve většině případů směřují k tvrzení, že podporovali Rusko. I když, jako v případě Nathalie Yamb, to není pravda; válkou mezi Ruskem a Ukrajinou se sotva zabývala, ale spíše otázkou suverenity afrických zemí. Taková obvinění jsou „podložena“ novinovými články a neprokázanými tvrzeními.

Zatímco v běžném soudním řízení platí presumpce neviny a obviněný musí být vyslechnut, postup uvalování správních sankcí je zcela svévolný. Nathalie Yamb to říká jasně: někdo může být obviněn ze spiknutí s mimozemšťany proti EU, někdo může být obviněn z čarodějnictví a praktikování čarodějnictví proti EU. Zúčastněné orgány pak pouze zkoumají, zda jsou obvinění „podložená“, nikoli zda jsou pravdivá nebo zda došlo k trestnému činu.

Například rozumět ruským motivům války zločinem není. Pokud se však prokáže, že sankcionovaná osoba tak činí, tj. vysvětluje ruskou motivaci, sankce by výše zmíněné soudy potvrdily. Pokud ne, sankcionovaná osoba by musela být ze seznamu vyškrtnuta. Jak však vysvětluje Nathalie Yamb, několikrát se stalo, že EU jednoduše uvedla pro sankce jiné důvody a osoby pak na seznamu zůstaly a proces musel začít znovu. To poněkud připomíná středověké čarodějnické procesy, kde obvinění také neměli téměř žádnou šanci prokázat svou nevinu.

Soudní spory stojí peníze – a ty jsou zmrazené.

Vedení takových soudních řízení navíc vyžaduje právníky a stojí spoustu peněz. Kde ty peníze máte vzít, když máte zmrazené účty, nesmíte pracovat a nikdo vám nesmí pomoci? Novinář Thomas Röper to zažil na vlastní kůži: Jako jeden z prvních německých občanů, kteří byli na sankční seznam EU zařazeni, otevřeli jeho právníci darovací účet pro podporovatele na financování soudního řízení. Účet byl okamžitě zmrazen a finanční prostředky zabaveny. Má to ještě něco společného s právním státem?

Nathalie Yamb by proti svým bankám ve Švýcarsku mohla podniknout právní kroky, protože švýcarské společnosti jednají protiprávně, pokud evropské sankce uplatňují, aniž by je schválila švýcarská vláda. To by ale vyžadovalo spoustu peněz – a účty paní Yamb jsou zmrazené a zablokované. Taková nekonečná noční můra.

Dotčena je i rodina

Dotčeni jsou i blízcí příbuzní. Nathalie Yamb má ve Švýcarsku syna, který s jejím aktivismem nemá nic společného. Ale protože má stejné jméno, jsou finanční převody někdy zastaveny a vráceny; jakési vedlejší škody sankcí. Nebo: Brzy se stane babičkou, ale nebude moci být se svou dcerou během porodu ani po něm. Její matce letos bude 80 let – bez její přítomnosti. Tyto věci mají dopad a přesně k tomu jsou určeny. Mají zhoršit duševní zdraví, oslabit odhodlání a odolnost. Mají člověka finančně, morálně a psychologicky zranit, aby se musel věnovat pouze hledání řešení – a na politický aktivismus mu tak nezbývá téměř žádný čas ani energie.

Smutná role Švýcarska

A co Švýcarsko, její domovská země? Člověk by si myslel, že švýcarské konzuláty a ambasády v zahraničí by měly být povinny pomáhat svým občanům, když se dostanou do potíží. Realita je však zklamáním: Švýcarská vláda pro Nathalie Yamb nehnula ani prstem. Kontaktovala ambasádu, ale ta odmítla jakoukoli podporu. Totéž zažil Jacques Baud, druhý švýcarský občan, na kterého byly sankce uvaleny. V jeho případě několika týdnů zjevně masivních protestů donutilo šéfa švýcarské mise v Bruselu zasáhnout.

Síť přátel je nejdůležitější pomocí

Když posloucháme Nathalie Yamb a vidíme, že je stále vzpřímená, vůbec ne zastrašená, ba dokonce veselá, člověk se ptá: Jak se s tím vyrovnává?

Vysvětluje: Každý, kdo se ocitne v takové situaci, potřebuje silný podpůrný systém. Je pro ni důležité mít kolem sebe přátele, kteří ji podporují v drobnostech. To jí pomáhá zůstat nohama na zemi, protože sama už téměř nic nezmůže.

Zatím byli postiženi pouze dva švýcarští občané, ale bude jich více – stovky, možná tisíce, nebo dokonce desítky tisíc. A EU se nástroje „ruského sankčního seznamu“ nezřekne; mohla by ho udržovat donekonečna, a to i po skončení války.

Pascal Lottaz se ptá: „Co by tedy měli lidé dělat, než se na tomto seznamu ocitnou, nebo pokud už tam jsou?“

První doporučení paní Yamb: „Ujistěte se, že máte bankovní účet v zemi, která sankce neuplatňuje. Zkuste si pořídit kreditní kartu UnionPay z Číny nebo kartu z jiných nezápadních zemí, které sankce systematicky neuplatňují. Faktem je, že některé země přijímají mezinárodní sankce pouze tehdy, pokud o nich rozhodne Organizace spojených národů – zejména v Asii a arabském světě.“

Další doporučení pro majitele krypto účtů: „Vypadněte z Binance a všech těchto centralizovaných platforem, protože vám účet uzavřou. V okamžiku, kdy se ocitnete na sankčním seznamu, ztratíte k těmto platformám přístup. Takže přejděte na externí peněženky – Ledgers, Trezors, cokoli – zvolte MetaMask. A co se týče platforem sociálních médií: hledejte poskytovatele se sídlem mimo Evropu. Zabezpečte si vše i na jiných platformách – Rumble a všech ostatních.“

Ti, kdo jsou potenciálně ohroženi, i ti, kterých se to skutečně týká, by si rozhodně měli otevřít účet mimo EU. A pro spisovatele je vhodné podepsat smlouvu s vydavatelem, který sankcím EU ani podobným opatřením nepodléhá.

Nathalie Yamb byla šokována, že Švýcarsko projevuje EU takovou míru poslušnosti. Proto, argumentovala, je třeba spojit veškerou energii, všechny myšlenky, veškerý odpor. Protivník je monstrum. Sám mu lze zasadit pár ran, ale nelze ho zastavit. Společně je nutné vybudovat silný systém, který bude odolávat této dystopické realitě, která nás ohrožuje po celém světě.

[1]

[2]

Pascal Lottaz je švýcarský akademik žijící v Japonsku, docent na univerzitě v Kjótu, zabývající se neutralitou v mezinárodních vztazích. Doktorát získal na Národním institutu pro politická studia (GRIPS)Česky v Japonsku. Provozuje také YouTube kanál Neutrality Studies, kde s různými hosty probírá světovou politiku. vydal několik knihČesky, poslední (spolu s Ingemarem Ottossonem) Sweden, Japan, and the Long Second World War 1931-1945Česky (Švédsko, Japonsko a dlouhá druhá světová válka1931-1945, 2021). Pro Oxfordskou encyklopedii napsal heslo Neutrality Studies (Studia neutrality) a pro Oxfordskou bibliografii The Politics and Diplomacy of Neutrality (Politika a diplomacie neutrality). Příležitostně publikuje ve Schweizer MonatČesky, Global Research, Pearls and IrritationsČesky či NachDenkSeitenČesky. Má svůj SubstackČesky a účet na X (Twitteru).

Zpět na obsah

Výzvu Soňa Peková po osobním setkání s Reinerem Füllmichem – Propusťte ho! Pomohou čeští politici? Výzva! publikoval server Czech Free Press! 13. února 2026

Propusťte ho!

Zásadní zlom přišel v roce 2020 během pandemie COVID-19, kdy spoluzaložil Corona Investigative Committee. Tento projekt měl podle jeho organizátorů shromažďovat svědectví o pochybeních při zvládání pandemie a o vakcinačním podvodu. Stal se výraznou postavou mezi kritiky vládních opatření a velmi odvážně řešil z právního pohledu manipulace veřejnosti a selhání institucí.

Právě tato vystoupení mu přinesla mezinárodní popularitu, ale zároveň i silnou kritiku odborné veřejnosti. Jeho život se dramaticky změnil v roce 2023, kdy byl neprávem obviněn ze zpronevěry finančních prostředků z fondů Corona Committee.

V dubnu 2025 byl Krajským soudem v Göttingenu odsouzen k trestu odnětí svobody na 3 roky a 9 měsíců za komerční zpronevěru. Reiner Füllmich obvinění odmítá a proti rozsudku se odvolal a rozsudek také do teď není pravomocný.

Ze všech událostí kolem tohoto případů je patrné, že se jedná o politicky motivovaný proces. Reiner Füllmich je totiž člověk, který má nespočet svědectví a důkazů o tom, že pandemie a vše kolem ní bylo zločinem proti lidskosti.

Molekulární bioložka Soňa Peková se rozhodla pro pomoci doktoru Füllmichovi mimo jiné i tím, že obejde všechny politiky, aby se přidali k tlaku na jeho propuštění, protože se jedná o případ mezinárodního dopadu. Stránky Soňi Pekové na FB pro sledování jejích kroků najdete zde:

https://www.facebook.com/profile.php?id=61571391422178

Soňa Peková (*1974) je česká molekulární genetička. V roce 1998 vystudovala všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Poté pracovala v Ústavu molekulární genetiky AVČR a Ústavu hematologie a krevní transfuze. V letech 2005–2009 působila v laboratoři klinické biochemie, hematologie a imunologie Nemocnice Na Homolce. V roce 2006 získala na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy doktorát v oboru molekulární biologie, genetiky a virologie. V letech 2009–2014 byla vedoucí laboratoře molekulární diagnostiky Chambon, v roce 2013 přejmenované na Synlab Genetics. Mezi roky 2014–2019 vedla laboratoř veterinární molekulární diagnostiky Vemodia a laboratoře molekulární diagnostiky KitGen. V roce 2017 se stala soudní znalkyní v oboru zdravotnictví. Do roku 2021 je autorkou nebo spoluautorkou 46 odborných publikací, které byly celkem 555krát citovány v jiných vědeckých pracích. V březnu 2020 jako vedoucí Tilia Laboratories odhalila dva případy nákazy virem SARS-CoV-2 a tvrdí, že vyvinula nový typ testu na detekci tohoto viru a že vznikl laboratorní manipulací. Díky tomu byla označena za konspirační teoretičku. Ve sněmovních volbách v roce 2021 kandidovala jako lídryně Švýcarské demokracie ve Středočeském kraji. V roce 2024 vypravovala soudněznalecký posudek o škodlivosti vakcín pro vládního zmocněnce pro vyšetřování pandemie covidu-19 na Slovensku Petra Korlára.

Zpět na obsah