O čem se nepíše: Kosovo

Vjosa Osmani-Sadriu, prezidentka Kosovské republiky (Wikimedia Commons)

Úvod

Všichni účastníci různých konfrontací, které dnes otřásají světem, tvrdí, že usilují o trvalý, spravedlivý mír. Chci věřit, že většina z nich o takový svět skutečně usiluje. Ve skutečnosti ale, každý rok, dokonce každý měsíc, je svět stále více a více vzdálen od trvalého a spravedlivého míru, bez ohledu na to, kdo v tuto chvíli vyhrává a na jaké frontě, kdo prohrává a jaká jednání probíhají.

Připomínám, že období podobné dnešnímu lidstvu zažilo koncem 18. a začátkem 19. století. Velká francouzská revoluce, na rozdíl od holandských a anglických buržoazních revolucí, které jí předcházely, rozbila starý řád nikoli v jedné zemi, ale v celé Evropě, ve skutečnosti podle tehdejších měřítek na celém světě. Neprofesionálové se hrnuli do politiky a vojenských záležitostí, všechna pravidla byla porušována a ničena a koalice se ukázaly jako extrémně nestabilní.

Uzavření spravedlivého míru v Evropě, který ve skutečnosti neexistuje, je nemožné, protože některé státy považují spravedlivý mír, jako mír starého řádu. Proto některé státy se snažily ozbrojenou rukou vnutit mír Bonapartova zákoníku celé Evropě. Svět je nyní v podobné situaci.

Protože starý systém – nadvláda finančního kapitálu, zajišťovaná americkou vojensko-politickou hegemonií – se přežil a pomatení politici a část obyvatel si nemůže připustit totální změnu hospodářského, politického a sociálního systému, předem zmínění nevidí ani obrysy nového systému. Odtud pramení množství váhání v mezinárodních vztazích, v domácí politice většiny států, a mnoho návrhů na uspořádání světlé budoucnosti.

Všechny myšlenky jsou diskutovány, konkurují si navzájem, jejich přívrženci vstupují do rychle se rozpadajících aliancí, ale žádná z nich ještě nemá skutečný ekonomický základ. Dokud se taková základna neobjeví, budou přetrvávat velké turbulence mezinárodního i domácího veřejného života a dosažení trvalého globálního míru bude nemožné vzhledem k pokračování boje mezi neudržitelným starým a nenaplněným novým.

Nové nemůže zvítězit, protože se ještě neobjevilo, staré nemůže zvítězit, protože dosáhlo hranice svých možností a přešlo do modu stagnace a permanentní krize. Za takových podmínek je mír nemožný, protože příměří je nestabilní stav, jak dokazuje historie revolučních válek. Proto, dokud nový systém nevyroste ze starého a definitivně nezvítězí nenastane nová stabilizace. Platí to i pro Balkán v krizi, včetně Kosovo. Prezidenta Trumpa z něho hlava nebolí, což ale neznamená, že by česká kotlina neměla následovat snaze Švýcarska v komplexní krizi, již proto, že Kosovo je v ČR ve stínu Ukrajiny, nehledě na jeho přítomnost v mnoha formách a důležitých sférách veřejného života.

Švýcarsko vítá prezidenta Kosova se všemi poctami

Nabízí se otázka: Co tyto dvě země spojuje, že paní Vjosa Osmani-Sadriu na své dvoudenní návštěvě Švýcarska v tomto týdnu se setkala s federálními radními, zástupci podnikatelské sféry, a především s kosovskou diasporou a prezidentka Karin Keller-Sutterová uvítala v Bernu prezidentku Kosovské republiky se všemi vojenskými poctami.

Kosovská prezidentka Vjosa Osmani-Sadriu je první hlavou kosovského státu, která vykonala oficiální státní návštěvu Švýcarska. Událo se to rok před jejím možným znovuzvolením v době, kdy od únorových parlamentních voleb Kosovo paralyzuje vládní krize.

Švýcarská prezidentka Karin Kellerová-Sutter a Spolková rada oficiálně chtějí ctít a prohlubovat úzké a rozmanité vztahy mezi Švýcarskem a Kosovem. Otázka: Chce něco podobného i Černínský palác a fialová vláda?

Švýcarská Federální rada odhaduje kosovskou diasporu ve Švýcarsku na 160 000 lidí. Švýcarsko bylo navíc jednou z prvních zemí, které v roce 2008 uznaly nezávislost Kosova. Od roku 1999 se Švýcarsko také účastní s kontingentem v ochranných silách NATO KFOR. Nevím, jak veliká je kosovská diaspora v české kotlině a jakou kvalitu představuje pro českou společnost. Znám ale několik českých vojáků, kteří tam působili.

Význam kosovské komunity leží v každém případě v demografii a funkci rodiny. Ve Švýcarsku dnes mnoho Švýcarů druhé a třetí generace s kosovskými kořeny nazývá Švýcarsko svým domovem, potvrdila dokonce paní prezidentka Keller-Sutter výrokem: Jsou nedílnou součástí naší společnosti, ať už jako fotbalisté, učitelé, mechanici, manažeři nebo politici. Ti všichni pomáhali utvářet naši zemi po celá desetiletí. Jejich úspěchy jsou také úspěchy Švýcarska.

Připomínám, že vztah Švýcarska a Kosovo začal před šedesáti lety. Od poloviny 60. let 20. století Švýcarský svaz zemědělců speciálně najímal sezónní gastarbeitery z Jugoslávie, která zahrnovala také Kosovo. Mnoho z desítek tisíc sezónních pracovníků, kteří každoročně cestovali do Švýcarska, pocházelo z Kosova, nejchudšího regionu Jugoslávie. Postupem času je rekrutovalo i pohostinství a stavebnictví. V roce 1981 vypukly nepokoje a nacionalistické protesty v Kosovu, které bylo provincií Srbska.

Ve Švýcarsku kosovští Albánci založili opoziční strany, podzemní organizace a časopisy. Demonstrovali v Bernu, Curychu a Ženevě proti srbské vládě, požadovali samostatnou republiku v jugoslávském federálním státě nebo dokonce chtěli odtrhnout se a spojit se s Albánií. Když v roce 1991 vypukly války v Jugoslávii, švýcarské úřady se obávaly, že konflikty na Balkáně by mohly vést k napětí a násilí i v této oblasti. Obávají se také rostoucí imigrace.

Švýcarská angažovanost v Kosovu a pro Kosovo je dána především posledně jmenovaným, říká historik Thomas Bürgisser: S misí KFOR se Švýcarsko pokusilo stabilizovat situaci na místě a tím také zabránit tomu, aby se sem přistěhovalo více lidí z Kosova. Rychlé uznání v roce 2008 by mělo Švýcarsku umožnit navracet tam lidi z Kosova… Kosovsko-albánští aktivisté ze Švýcarska také rozhodujícím způsobem přispěli k nezávislosti Kosova.

To odkazuje na prominentní Kosovany, jako je bývalý premiér Ramush Haradinaj nebo Osmaniho předchůdce a bývalý prezident Hashim Thaçi. Oba přišli do Švýcarska jako uprchlíci v 90. letech. Odtud se podíleli na založení a vedení Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Nejsem si jist, zda Švýcarsko neporušilo podporou některých osobností UCK vlastní neutralitu. Skutečnost, že Thaçi je v současné době souzen v Haagu mluví sama za sebe. Je obviněn z válečných zločinů během války v Kosovu v letech 1998 až 1999.

Na adresu role Švýcarska během války za nezávislost, kterou nelze v žádné oficiální návštěvě ignorovat, kosovská prezidentka Osmani řekla diplomaticky v Bernu: Zde ve Švýcarsku našlo mnoho kosovských snah o svobodu jak ochranu, tak podporu. Na to nikdy nezapomeneme.

Předsudky a rasismus vůči migrantům

Skutečností je, že od 90. let byli obyvatelé Kosova ve Švýcarsku stále více vystaveni xenofobii a zášti. Zpráva federální policie z roku 1993 poukazuje na to, že během demonstrací vždy dochází k bojům, obvykle mezi různými frakcemi Albánců, nebo že jsou poškozeny jugoslávské instituce. Kosovští Albánci z bývalé Jugoslávie jsou zapojeni především do obchodu s drogami.

Druhá strana mince, v tomto případě zprávy federální policie uvádí, že většina kosovských Albánců vede ve Švýcarsku spořádaný život. Malá část kosovských Albánců, kteří zde žijí, jsou zločinci, a tím poškozují pověst všech. Jsem přesvědčen, že ani Švýcaři, ani Češi nejsou andělé a svatí, spravedliví a neutrální v hodnocení, včetně soudů. Jak jinak by mohl Spolkový nejvyšší soud shledat reklamu z roku 2011se sloganem Kosované slash Swiss open rasistickou a odsoudit odpovědné členy SVP k podmíněným pokutám za rasovou diskriminaci.

Kosovo hledá mezinárodní podporu

Jeví se mi, že Švýcarsko však je a zůstane jednou z nejdůležitějších zemí pro Kosovo. To se ukázalo před parlamentními volbami, kdy premiér Albin Kurti vystoupil v předvolební kampani v Curychu. Zúčastnilo se ho více než 3000 Kosovanů. V první den návštěvy se v Bernu shromáždilo několik stovek lidí z kosovské a albánské diaspory, aby Osmani přivítali. Ta se v snaží získat pro svou zemi mezinárodní podporu, podobně jako se snaží velvyslankyně Kosovské republiky v ČR paní Albesjana Iberhysaj-Kapitaj.

Snaha získat podporu pro svou zemi mezinárodní podporu je na bíle dni: EU uvalila sankce kvůli krokům Kosova proti srbským institucím a snaží se za každou cenu dostat pod kontrolu Srbsko a vysílá společně s Washingtonem méně než povzbudivé signály do Prištiny. EU si neuvědomuje konec staré a začátek nové epochy. A prezidenta Trumpa zajímají především obchodně lukrativní vztahy se Srbskem. Ztrátu americké podpory Kosovu ale nepřepokládám.

Zájemcům o téma doporučuji seznámit se s příspěvkem NZ nazvaném Vjosa Osmani, předsedkyně Demokratické ligy Kosova (LDK). Hovořila na předvolebním shromáždění v Suharece v Kosovu, 27. září 2019 a představila se jako nositelka naděje mladých lidí, žen a jako maják naděje. A také: Jak tři hvězdy albánské komunity bojují proti klišé – a přitom nastavují zrcadlo Švýcarsku. Claudia Rey, Giorgio Scherrer (Text), Karin Hofer (Obrázky) 11.12.2023.

Vjosa Osmani představuje svěží, nečekanou tvář nejmladšího evropského státu, podobně jako představuje velvyslankyně Kosovské republiky v ČR paní Albesjana Iberhysaj-Kapitaj a její mladý a malý tým. Oběma dámám přeji, aby naděje na novou kapitolu nejenom kosovsko-švýcarských, ale i kosovsko-českých vztahů, která se projevila během státní návštěvy v Bernu, se stala realitou. Předpoklady pro změnu existují, protože začíná nová epocha, staré myšlení umírá a současné výkonné loutky-politici padnou jako přezrálé hrušky ze stromu.

Připomínám, že mezinárodní uznání Kosova je pouze částečné. K březnu 2025 Republiku Kosovo uznávalo 97 ze 193 (51 %) členských států OSN, 22 z 27 (81 %) členských států EU, 26 z 30 (86 %) členských států NATO a 31 ze 57 (54 %) členských států Organizace islámské spolupráce. Vláda Srbska považuje Kosovo za srbskou autonomní oblast Kosovo a Metochie, a začala normalizovat vztahy s vládou Kosova v souladu s tzv. bruselskou dohodou z roku 2013. Kosovo a EU podepsaly 27. října 2015 Dohodu o stabilizaci a přidružení. OSN podle rezoluce RB č. 1244 z roku 1999 Kosovo uznává jako integrální součást Srbska pod mezinárodní kontrolou zastřešovanou Misí OSN v Kosovu.

Souhlasu netřeba
dne 24.5.2025

Jan Campbell (*1946) je německý občan české národnosti, analytik. Vystudoval stavební inženýrství, architekturu a filozofii; postgraduálně také biokybernetika, islámské bankovnictví a pojišťovnictví. Je zahraničním členem Ruské akademie přírodních věd. Získal čestný profesorský titul na Uralské státní agrární univerzitě. Do listopadu 2014 řídil poradenskou firmu Campbell Concept UG Bonn a působil jako odborný asistent na podnikohospodářské fakultě VŠE. Profesně působil středně i dlouhodobě v několika zemích včetně Velké Británie, Itálie, Švýcarska, Malajsie, bývalého SSSR, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Ruské federace, České republiky a Německa. Profesní aktivity a zkušenosti umožnily přijmout pozice jako vedoucí EK koordinující pro program TACIS, osobní poradce premiéra a analytik politicko-ekonomických rizik včetně problematiky vědecké diplomacie a práce určené pro úzkou odbornou i veřejnost, včetně vysokoškolských studentů.