Komentář Rozštěp u hegemona neznamená „polidštění“ americké politiky vyšel na webu Nové Slovo dne 3. 2. 2026.

trump-apocalypse-gr

S nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu došlo ve Spojených státech k rozštěpení sil globální moci. Síly, kterým Bílý dům v prezidentské volbě unikl, se snaží Trumpa a jeho lidi eliminovat uvnitř Spojených států a paralelně udržují EU na její původní trajektorii snažící se uchovat válku na Ukrajině co nejdéle, což je též existenčním zájmem kyjevského režimu. Nová Trumpova administrativa škodí Evropě rovněž, ale její priority mají jiné pořadí, než jakého se drželi rádcové Joe Bidena.

Podstatné a pro evropské národy rozhodující je pochopení, že ačkoliv se politika hegemona mění v prioritách, její základní imperiální fundament zůstává absolutně beze změny. Nelze v žádném případě očekávat, že by došlo k něčemu, co bychom mohli snad nazvat „polidštěním“ americké politiky a jejích metod směrem k ostatním zemím planety. Zde, v tomto ohledu je nutné přijmout jako fakt, že „elity“ vládnoucí Spojeným státům žádné pozitivní změny v tomto ohledu jednoduše nejsou schopny. Ani kdyby chtěly, tak to bude nad jejich síly a možnosti.

Jako se člověk nikdy nenaučí sám létat jen s pomocí vlastních orgánů, tak se americké „elity“ nikdy nenaučí jednat s jinými národy na bázi rovnosti a ve vzájemném respektu. Nikdy tedy nebudou spolupracující a bezpečnou součástí multipolárního světa, který se rýsuje jako jedna z možností budoucího vývoje na planetě. Jako možnost nejméně nebezpečná. Tato neschopnost amerických „elit“ k dialogu na bázi rovnosti a vzájemného respektu vyplývá z koloniální tradice těch, kteří osídlovali americký kontinent a kteří byli dědici brutálního kolonialismu evropského, na severu Ameriky nejvíce britského.

Neodmyslitelnou, vlastně nevyléčitelnou součástí koloniální mentality je totiž iluze o tom, že kolonizátoři představují nadřazenou rasu, která v zájmu šíření civilizace má právo zacházet jakýmkoliv způsobem s rasami, které ovládá. Ovládané rasy v očích koloniálního panstva ztrácejí totiž status plnohodnotných lidských bytostí. Kolonie je prostě dobyté území a „domorodci“ se stávají zajatci, otroky. Přesně tímto způsobem smýšleli Němci v éře nacismu o lidech na obsazených východních územích, během Drang nach Osten, tedy zejména o Slovanech. Naprosto nepochopitelným se tudíž jeví fakt, že se na jejich stranu mohli stavět dokonce i někteří příslušníci okupovaných národů. Mezi Slovany především chorvatští ustašovci nebo západoukrajinští nacionalisté, banderovci. Činili tak snad v šílené iluzi, že konkrétně jim se dostane čestné výjimky! Uznání civilizační rovnocennosti s „panskou rasou“? Absurdní! Koloniální optika koloniálních „elit“ sice může dojít časem jistého kulturního zmírnění, nicméně celá nikdy nemizí. U vládnoucích struktur docela určitě. A washingtonské vládnoucí oligarchické kruhy jsou majiteli koloniální mentality beze zbytku. Nevyléčitelně, bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě.

Americké vládnoucí „elity“ získaly po druhé světové válce prostor k uplatňování hegemonie mimo jiných regionů planety také nad západní polovinou Evropy, která se v šikovně posilovaném strachu před šířením komunismu na Západ integrovala nejprve do amerického vojenského nástroje zvaného Severoatlantická aliance (NATO) a potom do několika po sobě následujících forem hospodářské integrace Evropského společenství uhlí a ocele, z nějž se posléze zformovala Evropská unie. Obě organizační struktury se buďto okamžitě (NATO) nebo postupně (EU) dostaly pod mohutný vliv globální moci ve Washingtonu (hlubokého státu) a tato závislost se v posledních desetiletích po rozpadu bipolárního světa stala absolutní. Plně v souladu s tímto vysokým stupněm závislosti došlo k tomu, že z vedení členských států EU/evropská NATO začaly rychle mizet kompetentnější a autonomnější politické osobnosti a začaly být nahrazovány poslušnými nástroji globální moci. Tato skutečnost pochopitelně vedla globální „elity“ ve Washingtonu k pohrdání těmito „lídry“, což je jen mírnější forma koloniální mentality původně uplatňované vůči celým národům, které staré evropské koloniální mocnosti celá staletí samy ovládaly a krutě ždímaly jejich přírodní i lidské zdroje.

Bývalé evropské koloniální mocnosti a Německo jako osm desetiletí vojensky okupovaná země tak dostaly možnost vyzkoušet si ze strany Spojených států na vlastní kůži, jak chutná koloniální či polokoloniální podřízenost. Donald Trump ji v posledních měsících odkryl do plně transparentní podoby a dezorientovaným evropským „lídrům“ tak nezbývá než se modlit, aby „stará moc“ ve Washingtonu přetlačila potenciál a odhodlání nové Trumpovy administrativy, nebo aby Trump sám nezvládl sluneční spřežení boha Hélia, jehož otěží se v osmdesáti letech věku chopil, a i s ním havaroval. Tedy aby se ve Spojených státech vrátily věci „na své staré místo“ a třetí světová válka s Ruskem mohla vypuknout do roka a do dne a nemuselo se s ní čekat do doby, než Trump najde zázračnou zbraň, která donutí Rusko a Čínu k poslušnosti, což je Trumpova strategie na dobu cca deseti patnácti let.

Trump se od rádců a spolupracovníků svého předchůdce liší pouze v tom, že pochopil, že se Spojené státy k ruským přírodním i jiným cenným zdrojům nedostane cestou války na Ukrajině a s ní paralelní křížovou výpravou „kolektivního Západu“, a tak se rozhodl nejprve se soustředit na vykradení zdrojů všech tří amerických kontinentů. Na nich se Spojené státy usadí jako imperiální velmoc (nebo jako devítihlavá saň z pohádek žádající dary a oběti), zde posílí a nakrmí se vším, co západní polokoule má. Mezitím budou Spojené státy samozřejmě usilovně škodit i všude jinde po světě, tedy omezovat čínské hospodářské pronikání a příliš rychlý technologický rozvoj; a samozřejmě i nadále škodit Rusku v Arktické oblasti, na Blízkém Východě, na měkkém podbřišku Kavkazu a Střední Asie. Prostě imperiální a koloniální klasika jako z učebnice. Žádná změna. A jestli Trumpovi následovníci (sám to jistě nestihne) dojdou k cíli, Washington dosáhne toho, o čem snil na sklonku druhé světové války i Hitler, tedy vyvinutí zázračné zbraně a ještě zázračnější zlaté, platinové či diamantové kupole, která zachrání území Spojených států před jadernou odvetou ze strany Ruska nebo Číny, případně jich obou společně.

Jedině v prioritách se liší oligarchické skupiny ve Spojených státech, nikoliv v základním imperiálním a kořistnickém ustrojení své moci. Stávající Evropská komise a vedoucí postavy většiny členských států EU/evropské NATO nejsou schopny změny strategie ani myšlení, neboť jsou svázány tisíci provazy i neviditelnými nitkami s tradicí americké hegemonie (a také s kyjevským režimem), jak se ustavila a posílila po rozpadu bipolárního světa. Žádnou změnu jednání si tito lidé jednoduše nemohou dovolit, neboť by přišli o kariéru a někteří by se i ocitli před soudem. Z hlediska reálné moci jsou vůči Spojeným státům v podstatě impotentní. Nezbývá jim než čekat na Godota, pokračovat v militarizaci, kterou uspokojují kořistnického Trumpa a věřit, že to Trump už brzy nezvládne a jim zůstanou jejich funkce, příjmy a beztrestnost.

V České republice tuto, doufejme, ztracenou kvótu drží poradci prezidenta Petra Pavla, část Senátu a houf Pirátů (tak se skutečně jmenuje politická strana) ve flanelových košilích v pražské Sněmovně, kteří vykonávají své mandáty, jak jedině umí, hrou na raky kráčející během jednání Sněmovny pozpátku (ne, ani to není vtip). No a vedle nich si stejně počínají dobře motivovaní a všech věcí světských i duchovních neznalí aktivisté, a stejně tak na veškeré pochopení reality rezignující zaměstnanci četných médií.

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. Působí u Evropského parlamentu v týmech profesora Kellera a Věry Flasarové. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018). Své příspěvky publikuje zejména v časopisu !argument a slovenském deníku Slovo.



[VB]