Rozštěp u hegemona neznamená „polidštění“ americké politiky

Podstatné a pro evropské národy rozhodující je pochopení, že ačkoliv se politika hegemona mění v prioritách, její základní imperiální fundament zůstává absolutně beze změny. Nelze v žádném případě očekávat, že by došlo k něčemu, co bychom mohli snad nazvat „polidštěním“ americké politiky a jejích metod směrem k ostatním zemím planety. Zde, v tomto ohledu je nutné přijmout jako fakt, že „elity“ vládnoucí Spojeným státům žádné pozitivní změny v tomto ohledu jednoduše nejsou schopny. Ani kdyby chtěly, tak to bude nad jejich síly a možnosti.

Jako se člověk nikdy nenaučí sám létat jen s pomocí vlastních orgánů, tak se americké „elity“ nikdy nenaučí jednat s jinými národy na bázi rovnosti a ve vzájemném respektu. Nikdy tedy nebudou spolupracující a bezpečnou součástí multipolárního světa, který se rýsuje jako jedna z možností budoucího vývoje na planetě. Jako možnost nejméně nebezpečná. Tato neschopnost amerických „elit“ k dialogu na bázi rovnosti a vzájemného respektu vyplývá z koloniální tradice těch, kteří osídlovali americký kontinent a kteří byli dědici brutálního kolonialismu evropského, na severu Ameriky nejvíce britského.

Neodmyslitelnou, vlastně nevyléčitelnou součástí koloniální mentality je totiž iluze o tom, že kolonizátoři představují nadřazenou rasu, která v zájmu šíření civilizace má právo zacházet jakýmkoliv způsobem s rasami, které ovládá. Ovládané rasy v očích koloniálního panstva ztrácejí totiž status plnohodnotných lidských bytostí. Kolonie je prostě dobyté území a „domorodci“ se stávají zajatci, otroky. Přesně tímto způsobem smýšleli Němci v éře nacismu o lidech na obsazených východních územích, během Drang nach Osten, tedy zejména o Slovanech. Naprosto nepochopitelným se tudíž jeví fakt, že se na jejich stranu mohli stavět dokonce i někteří příslušníci okupovaných národů. Mezi Slovany především chorvatští ustašovci nebo západoukrajinští nacionalisté, banderovci. Činili tak snad v šílené iluzi, že konkrétně jim se dostane čestné výjimky! Uznání civilizační rovnocennosti s „panskou rasou“? Absurdní! Koloniální optika koloniálních „elit“ sice může dojít časem jistého kulturního zmírnění, nicméně celá nikdy nemizí. U vládnoucích struktur docela určitě. A washingtonské vládnoucí oligarchické kruhy jsou majiteli koloniální mentality beze zbytku. Nevyléčitelně, bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě.

Americké vládnoucí „elity“ získaly po druhé světové válce prostor k uplatňování hegemonie mimo jiných regionů planety také nad západní polovinou Evropy, která se v šikovně posilovaném strachu před šířením komunismu na Západ integrovala nejprve do amerického vojenského nástroje zvaného Severoatlantická aliance (NATO) a potom do několika po sobě následujících forem hospodářské integrace Evropského společenství uhlí a ocele, z nějž se posléze zformovala Evropská unie. Obě organizační struktury se buďto okamžitě (NATO) nebo postupně (EU) dostaly pod mohutný vliv globální moci ve Washingtonu (hlubokého státu) a tato závislost se v posledních desetiletích po rozpadu bipolárního světa stala absolutní. Plně v souladu s tímto vysokým stupněm závislosti došlo k tomu, že z vedení členských států EU/evropská NATO začaly rychle mizet kompetentnější a autonomnější politické osobnosti a začaly být nahrazovány poslušnými nástroji globální moci. Tato skutečnost pochopitelně vedla globální „elity“ ve Washingtonu k pohrdání těmito „lídry“, což je jen mírnější forma koloniální mentality původně uplatňované vůči celým národům, které staré evropské koloniální mocnosti celá staletí samy ovládaly a krutě ždímaly jejich přírodní i lidské zdroje.

Bývalé evropské koloniální mocnosti a Německo jako osm desetiletí vojensky okupovaná země tak dostaly možnost vyzkoušet si ze strany Spojených států na vlastní kůži, jak chutná koloniální či polokoloniální podřízenost. Donald Trump ji v posledních měsících odkryl do plně transparentní podoby a dezorientovaným evropským „lídrům“ tak nezbývá než se modlit, aby „stará moc“ ve Washingtonu přetlačila potenciál a odhodlání nové Trumpovy administrativy, nebo aby Trump sám nezvládl sluneční spřežení boha Hélia, jehož otěží se v osmdesáti letech věku chopil, a i s ním havaroval. Tedy aby se ve Spojených státech vrátily věci „na své staré místo“ a třetí světová válka s Ruskem mohla vypuknout do roka a do dne a nemuselo se s ní čekat do doby, než Trump najde zázračnou zbraň, která donutí Rusko a Čínu k poslušnosti, což je Trumpova strategie na dobu cca deseti patnácti let.

Trump se od rádců a spolupracovníků svého předchůdce liší pouze v tom, že pochopil, že se Spojené státy k ruským přírodním i jiným cenným zdrojům nedostane cestou války na Ukrajině a s ní paralelní křížovou výpravou „kolektivního Západu“, a tak se rozhodl nejprve se soustředit na vykradení zdrojů všech tří amerických kontinentů. Na nich se Spojené státy usadí jako imperiální velmoc (nebo jako devítihlavá saň z pohádek žádající dary a oběti), zde posílí a nakrmí se vším, co západní polokoule má. Mezitím budou Spojené státy samozřejmě usilovně škodit i všude jinde po světě, tedy omezovat čínské hospodářské pronikání a příliš rychlý technologický rozvoj; a samozřejmě i nadále škodit Rusku v Arktické oblasti, na Blízkém Východě, na měkkém podbřišku Kavkazu a Střední Asie. Prostě imperiální a koloniální klasika jako z učebnice. Žádná změna. A jestli Trumpovi následovníci (sám to jistě nestihne) dojdou k cíli, Washington dosáhne toho, o čem snil na sklonku druhé světové války i Hitler, tedy vyvinutí zázračné zbraně a ještě zázračnější zlaté, platinové či diamantové kupole, která zachrání území Spojených států před jadernou odvetou ze strany Ruska nebo Číny, případně jich obou společně.

Jedině v prioritách se liší oligarchické skupiny ve Spojených státech, nikoliv v základním imperiálním a kořistnickém ustrojení své moci. Stávající Evropská komise a vedoucí postavy většiny členských států EU/evropské NATO nejsou schopny změny strategie ani myšlení, neboť jsou svázány tisíci provazy i neviditelnými nitkami s tradicí americké hegemonie (a také s kyjevským režimem), jak se ustavila a posílila po rozpadu bipolárního světa. Žádnou změnu jednání si tito lidé jednoduše nemohou dovolit, neboť by přišli o kariéru a někteří by se i ocitli před soudem. Z hlediska reálné moci jsou vůči Spojeným státům v podstatě impotentní. Nezbývá jim než čekat na Godota, pokračovat v militarizaci, kterou uspokojují kořistnického Trumpa a věřit, že to Trump už brzy nezvládne a jim zůstanou jejich funkce, příjmy a beztrestnost.

V České republice tuto, doufejme, ztracenou kvótu drží poradci prezidenta Petra Pavla, část Senátu a houf Pirátů (tak se skutečně jmenuje politická strana) ve flanelových košilích v pražské Sněmovně, kteří vykonávají své mandáty, jak jedině umí, hrou na raky kráčející během jednání Sněmovny pozpátku (ne, ani to není vtip). No a vedle nich si stejně počínají dobře motivovaní a všech věcí světských i duchovních neznalí aktivisté, a stejně tak na veškeré pochopení reality rezignující zaměstnanci četných médií.