Obermaierová: Moskalyk by hercům na tribunách řekl, ať neblbnou

Článek Obermaierová: Moskalyk by hercům na tribunách řekl, ať neblbnou vyšel v deníku Krajské listy 14. dubna 2026

Foto: Se svolením TV Nova
Popisek: Jaroslava Obermaierová v roli drbny Vilmy v seriálu Ulice

Disidentské setkání v Havlíčkově Brodě

Můj děda, v 70. letech disident, mi kdysi vyprávěl: „Vlasta Chramostová pro mě byla nedotknutelná hvězda, ta, pro kterou Jan Drda napsal roli Plajznerky ve své hře Daskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. A najednou se přehoupla 70. léta, a já sedím u ní v obýváku, vaří mi čaj a pak pro nás s Landovským a Třešňákem v tom obýváku hraje Kohoutem pro ten obývák upravenou Lady Macberth … Připadalo mi to jako sen.“

Historie se opakuje. Je 19. srpna 2025 večer, jeden z nejparnějších dní v roce, sedíme v jedné restauraci na předměstí Havlíčkova Brodu, kde právě skončil jeden den žurnalistického praktika Slovo do pranice, které bylo vymyšleno jako vzdoropodnik vůči oficiózní žurnalistické škole, kterou tamtéž, jen o pár kilometrů dál, pořádají doktinářská média našeho státopořádku. Slovo do pranice vymysleli dva Broďáci: cestovatel Vítězslav Strnad s Janem Schneiderem, někdejším bubeníkem The Plastic People Of The Universe a jedním z prvních signatářů Charty 77, po listopadovém převratu ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Byl jím, než se dnešní (!) režim pro jeho svobodomyslnost rozhodl z něj opět udělat disidenta, jen s velmi omezeným přístupem do některých médií. To on, chartista (!), mě seznámil se svou hereckou kamarádkou, která paradoxně byla až do konce (respektive právě na perestrojkovém konci režimu) aktivní členkou KSČ. Strany, o níž věřila, že její režim v zemi se kromě starosti o materiální základnu lidí konečně začne chovat lépe i k jejich osobním právům – když i vládnoucí stranu v SSSR tímto směrem neochvějně vedl Michail Gorbačov…

Tak jako můj svobodomyslný děda byl za normalizace pozván domů k zasloužilé umělkyni, posléze signatářce Charty Vlastě Chramostové, i já se cítím trochu trochu překvapený, za jakých souvislostí tu najednou (po jejím dnešním vystoupení na nezávislé novinářské škole) sedím s Jaroslavou Obermaierovou – aktérkou českých filmů a televizních inscenací z největších. Haničkou ze slavné televizní Lucerny s Janem Pivcem a Zdeňkem Štěpánkem, Markétou z Jirešova filmového zpracování Kunderova Žertu, klíčových ženských postav z Vávrova Kladiva na čarodějnice, Weiglova Radúze a Mahuleny, nebo v umělecky nejhlubšího a zároveň (podle hlasování na stránkách Česko-slovenské filmové databáze) divácky nejúspěšnějšího československého televizního seriálu všech dob (od trojice Otčenášek-Daněk-Filip): Byl jednou jeden dům. Anebo naopak hvězdy filmu svrchovaně uměleckého: když ve dvojici s Vladimírem Menšíkem ztvárnila hlavní roli v Lipského avantgardního filmu Happy end – který byl natočen pozpátku. („Ten film napsal Miloš Macourek a myslím, že i v kontextu jeho obrovského díla byl výjimečný a je nedoceněný. A ptáte-li se mě na Láďu Menšíka – k němu se dá přiřadit jen několik jmen těch, kdo byli při hraní úplně sví, tak jako to uměl jen on: Pucholt, Libíček, ale i Tomáš Holý,“ řekla mi hvězda.)

Legenda Moskalyk

Dala si cappuccino a já, který jsem měl za sebou půldenní cestu vlakem, poslední porci těstovinového salátu. Herečka, na kterou mainstreamové „novinářstvo“ věku, pro který je skutečná kultura už irelevantní, vždy vytáhne leda roli Blanky, druhé ženy legendárního majora Zemana a některý ze současných přiblblých nekonečných seriálů, se mi přiznala, že režisérem jejího srdce byl Antonín Moskalyk, který jí svěřil nejen roli Lízy v tematickém filmu desetiletí Dita Saxová (mimochodem: původně ho měl točit Michelangelo Antonioni. Když jsem to řekl Jaroslavě Obermaierové, podivila se, a okamžitě zaglosovala: „No ale, líp než panu Moskalykovi by se to ale asi nepovedlo ani Antonionimu. Za ten film jsme v San Sebastianu dostali Stříbrnou mušli a já jsem se tam blíž seznámila s celoživotní kamarádkou Yvonne Přenosilovou“), a taky A. Moskalykovi hrála Kristlu ve slavné televizní adaptaci Babičky od Františka Pavlíčka (v těžkých normalizačních dobách vzal na sebe režisér Moskalyk i její autorství), ale i řadu dalších rolí, v typických moskalykovských seriálech. Tak se paní Jaroslava stala manželkou hlavního hrdiny Pavla Zedníčka, slepou novomanželkou Kadličkou, v části Moskalykova seriálu Panoptikum hříšných lidí města pražského jménem Potkat anděla – a zahrála si i v režisérově vůbec posledním díle, Četnických humoreskách. „Slogan Antonína Moskalyka zněl, že půl práce na díle je dobře to obsadit. A to on uměl. Třeba v té Babičce: prosadil si tam nepohodlnou Helenu Růžičkovou, Petra Čepka… Barunku Libušku Šafránkovou a jejího bratra Jana Erika Parduse v tom filmu fakticky objevil!“

Kulmovat vítr

Po delším dialogu o režiséru Moskalykovi a jeho dalším filmu (po Ditě Saxové opět na motivy knihy Arnošta Lustiga) Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (za kterou režisér dostal první cenu v Monte Carlu, Grand Prix Italia a celkem osm cen v Cannes – kdo z dnešní „české kultury“ to má?) jsem tematicky obrátil list. Řekl jsem, že i já perně vím, co to jsou to složenky, ale že by mě zajímalo, jak se cítí herečka, která se podílela na takových špičkových kulturních hodnotách, když dnes musí hrát v braku tisícidílných seriálů. Odpověď? „Však říkáte, že to znáte… Holt: denní chleba. Když má něco víc než sto dílů, tak z podstaty, jak my říkáme, musíme KULMOVAT VÍTR. Ve čtyřiceti, padesáti letech se už moc nových řemesel nenaučíte, tak se snažíte to aspoň udělat tak, aby třeba to ty lidi bavilo trochu víc, aby to nebylo úplně blbý. Já se třeba snažím si texty různě upravovat, aby byly přirozenější. Vlastně ale nechci tu práci pomlouvat jen proto, že její forma nepatří k vysokému umění. Už jen proto, že během vzniku takového díla se rozvíjí přátelství s kolegy úplně stejně jako na dílech s vysokou uměleckou hodnotou – a možná víc, protože čím víc dílů, tím víc na to máme času. Jen je mi líto mladých herců, kteří nic jiného nemají, už nezažijí to, co my – jak se kdysi i v televizi (!) scházeli herci několikrát už před filmováním, režiséři a dramaturgové jim hluboce vykládali role, zkoušelo se předem, tak jako v divadle. Ale i v těch nekonečných seriálech pomalu končím. Ano, byly a jsou kolegyně, co to v tomhle druhu práce uměly a umí uhrát úžasně: Kolářová, Maciuchová. Hanička byla úžasná, je mi strašně líto jejího odchodu. Dnes, kdy se hraní do jisté míry mění v modeling, ale už i tam přestávají být role pro staré herečky. A taky už je nás pomálu… Na tom, že mizím z obrazovky já, mají i ostatně podíl i moje nepohodlné názory,“ říká hvězda.

„A co divadlo?“ ptám se. „To je to samé. Poslední opravdové představení s velkým P byl někdy na přelomu tisíciletí Dům Doni Bernardy v Libni, který jsme dělali s Petrem Kracikem. Pak jsem 20 let dělala zájezdovky. A zájezdovka, na tu musejí na tom venkově přijít lidi – tak to se nedá dělat nějaká hluboká klasika. Takže se dělá řachanda, aby se lidi aspoň zasmáli.“

„Nevěřím svým uším“

Zeptal jsem se herečky, jaké své práce z poslední doby si opravdu váží. „Nejraději vzpomínám na televizní film Piknik, který v roce 2014 natočil Hynek Bočan podle předlohy Jiřího Stránského o bývalých politických vězních z 50. let, kteří se z celého světa sjedou na výlet na místo svého někdejšího lágru. Byl to film, kde jsem se naposled potkala se starou gardou kolegů, jako byli Jan Tříska, Luděk Munzar, Ladislav Trojan, Ladislav Mrkvička, Leopold Haverl a zatím naposled s Oldřichem Vlachem, Františkem Němcem, Emílií Vášáryovou, Petrem Nárožným, Ivou Janžurovou, Danou Syslovou… Pan režisér si byl vědom, že jsme už všichni pokročilého věku, a tak vlastně i z toho filmování udělal přátelské setkání, kdy nám nařídil, že kdyby se někomu i během záběru udělalo třeba jen trochu špatně, ať to hned hlásí, i za cenu přerušení natáčení. Tehdy jsme všichni jako jeden stáli za lidským vyzněním toho díla, dnes vzpomínám trochu se smutkem i proto, že se bojím, že nejpozději za covidu se společnost, včetně té herecké, tak moc rozdělila, že už by to teď snad ani natočit nešlo.“

Zeptal jsem se, co si myslí o svých kolezích, kteří (někdy i v blízkém zahraničí) stojí na tribunách a žádají změny v demokraticky zvolených vládách. „Já jsem měla tu čest dělat s lidmi, kteří měli u herectva oprávněně velkou autoritu. Když slyším výroky některých svých hereckých kolegů, nevěřím svým uším. Kdyby dosud žili režiséři-velikáni, herci by neblbli na tribunách. U takových lidí, jako by třeba zmíněný Antonín Moskalyk, by stačilo, aby řekl Neblbněte!, a většina by se namísto bití se do prsou a podpory válčení pokorně vrátila domů a k práci. Mám ale dojem, že dnešní doktrína s tím počítá – že ti velicí už vymřeli, a z těch, co žijí, se jí nikdo nepostaví. A ti, kdo se aspoň nějak postavili, to měli velmi, velmi těžké. Takový Jan Kačer si za to, že přijal vyznamenání od Miloše Zemana, prošel očistcem. V tomhle vzácně funguje princip padni komu padni – ani celoživotní dílo pro tuto zemi vás dnes nezachrání, když se znelíbíte. Za nepohodlný politický názor vyhodí učitelku ze základky, ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, stejně jako děkana z VŠE. Kdy už ale pomalu přestávám věřit vlastním uším – když se dozvídám, že znovu odsuzují statečné lidi, které už jednou za jejich názory jeden režim odsoudil…“ (Pozn. TK: Reakce na to, že české soudy ve státě, který na papíře garantuje svobodu slova a vyjádření, v této době opět odsoudil k výkonům trestu disidenty a vězně minulého režimu Vladimíra Kapala, Jaroslava Popelku a Pavla Křivku – pouze za jejich výroky a pokojné happeningy, namířené proti vládnoucímu diskurzu současného režimu.

Epilog

Potřásl jsem si rukou s hereččiným synem Jaroslavem, který matku upozornil, že jestli mají dojet domů za světla, měli by vyjet. Když nás druhý den navštívila místní policie, s tím, že nás někdo udal, že jde o „setkání za účelem dohodnout svržení vlády“ (to není nadsázka, to se opravdu stalo!) a když jsem se posléze dozvěděl, že paní Obermaierová i přesto přijala účast na dalším ročníku letní novinářské vzdoroškoly nezávislých, která byla hned zkraje vůbec „hvězdně obsazena“ (prvního ročníku 2025, tedy loni, v roce, kdy jsme se s J. O. setkali, se jako lektoři zúčastnili Schneider, Best, Budil, Žantovský, Stoniš, Samková, Semín, Štěpán, Štěpánek, Panenka, Štefec, moje maličkost, a úvodní slovo na dálku pro nás nahrál sám rozvojový poradce už druhého generálního tajemníka OSN Jeffrey Sachs!), musel jsem se sklonit. Nejen před velkou herečkou, jejíž dílo spoluvytvářelo někdejší čs. kulturní zázrak, ale i před odvážnou ženou, která ví, co jí tato účast v očích „kulturní fronty“ dnešní pražské kavárny a mediálního mainstreamu může způsobit – a přesto do toho jde.

Všechno nejlepší k vašemu jubileu, paní Obermaierová. Jsme rádi, že vás máme. Stejně jako jsme měli rádi další čestné umělce, kteří se bez cenzury vyjadřovali ke svinstvům dnešního režimu, jako byli (in memoriam) Karel Kryl, Egon Bondy, Zdeněk Mahler, Jiří Krejčík, Jan Kačer, A. J. Liehm, Ondřej Kašina, – a jako máme rádi ty živé, kteří se spolu s vámi k němu stále kriticky vyjadřují: Lenku Procházkovou, Cecílii Jílkovou, Ivana Hoffmana, Igora Chauna, Kateřinu Macháčkovou, Viktorii Hradskou, Evu Miláčkovou, Michala Gulyáše, Marka Vašuta, Ivana Vyskočila, Zdenka Trošku, Vladimíra Franze, Vladimíra Körnera, Petra Markova, Jaromíra Janáka, Otu Nepilého, Jarka Nohavicu, Pepu Nose, Benjamina Kurase, Martinu Kociánovou, Milana Knížáka, Václava Cílka, Stanislava Komárka, Vlastimila Vondrušku, Terezu Matějčkovou, Miloše Dodo Doležala, Františka Ringo Čecha, Ondřeje Hejmu, Daniela Hůlku, Evu Hudečkovou…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.