1. 1. Tomáš Koloc: Dnešní ČRo a ČT si od nás nezaslouží ani korunu
   2. Tomáš Koloc: PRAVDA O SOUČASNÉM REŽIMU V NORSKU, ŠVÉDSKU A FINSKU NA VLASTNÍ OČI (V PŘÍPADĚ NÁS POSLUCHAČŮ UŠI)
   3. Tomáš Koloc: MILOŠI? ANDREJI? PETŘE?
   4. Tomáš Koloc: KDYBY 26 PREMIÉRŮ…
   5. Tomáš Koloc: Nevnímám válku jako fotbalový zápas

Komentář Tomáš Koloc: Dnešní ČRo a ČT si od nás nezaslouží ani korunu. Komentář vyšel v deníku Krajské listy 25. června 2026

Dnešní ČRo a ČT si od nás nezaslouží ani korunu

Foto: Se svolením České televize
Popisek: Kavčí hory

Nejdřív se na nástěnce u nás v domě (tam, co obyčejně visí oznámení, kdy se platí nájemné a kdy přijdou vyměnit okna) objevil plakátek s nápisem RUCE PRYČ OD VEŘEJNOPRÁVNÍCH MÉDIÍ (jeden můj jasnozřivý soused to nevydržel, přeškrtl ta VEŘEJNOPRÁVNÍ MÉDIA a nahradil je slovem KOREJE – aby připomněl obdobné heslo stalinistů z 50. let. Jak se ty fráze pořád recyklují…). Potom začali vysokoškoláci pořádat protestní průvody. Pak umělci, kterých si jinak vážím, přišli s BOJEM ZA VEŘEJNOPRÁVNÍ MÉDIA. Nemohla chybět ani povinná demonstrace Milionu chvilek. Pak začali v ČT vysílat v černém. Vrchol nastal v pondělí, kdy v dotčených médiích začali stávkovat a já jsem (jako pan Povondra prvního mloka ve Vltavě) uviděl prvního člověka „bojujícího“ nikoli za média VEŘEJNOPRÁVNÍ, ale na placce měl hrdinné „RUCE PRYČ OD MÉDIÍ“. Bez přívlastků. Slovo VEŘEJNOPRÁVNÍ mu jaksi vypadlo…

Uf. Už to nejde jinak, musím se konečně vyslovit: Ano, i já schvaluji atentát na H…, totiž, chci říci: Ano – i já schvaluji odebrání koncesionářských poplatků parodiím na veřejnoprávní média jménem ČT a ČRo! A tento svůj postoj vysvětlím v následujícím textu.

Český rozhlas aneb „Vy silní ve víře…“

„Vy silní ve víře, v písmu kovaní, když začnou bít pastýře, kde jste schovaní,“ zpíval Sváťa Karásek v 70. letech na adresu většiny, která když se chartistům, obrodářům a jiným disidentům dělo bezpráví, loajálně mlčela, zatímco když režim vyhlásil povinné protesty typu Anticharty, vyrojila se před podpisovými archy, co stádo ovcí jako jeden muž vždy připravena přidat svou masu podpisů. Jejich dnešních následovníků, „demokratů“, bojujících „za svobodu médií“ se chci zeptat: Kde jste byli, když z Českého rozhlasu ze svých řad začali vyhazovat a vyštvávat nepohodlné svými politickými a systémovými názory? Když z něj za posledních 10 let musel pro „nadbytečnost“ odejít například legendární znalec populární hudby a architekt jejího vysílání v ČRo po posledních 65 let Jiří Černý, a pro „vadný“ mezinárodně-politický pohled, který nedostatečně odpovídá dnešní světovládné progresivistické linii (především na rusko-ukrajinský a později i izraelsko-arabský konflikt) museli odejít zahraničněpolitičtí komentátoři Jan Petránek (který byl z Čs. rozhlasu vyhozen už jednou, za normalizace, jak ostatně i Jiří Mádl popsal v jedné z mála ideologicky neupravených dějových linií svého filmu Vlny, kde J. Petránka hraje P. Lněnička), a prakticky ve stejnou dobu pro stejné „provinění“ i někdejší hlas Listopadu 1989 na Slovensku Ivan Hoffman, Petr Žantovský, Daniel Veselý…

Když mluvíme o nuceném odchodu Jiřího Černého z centrálních kanálů ČRo v roce 2019, je třeba vzpomenout, že v tomtéž „zeštíhlovacím“ proudu šéfové regionálních kanálů poslušně ořezali a zkomercionalizovali regionální vysílání ČRo a pak vyhazovali ty, kteří s těmito praktikami nesouzněli, jako byli Jiří Plocek, Barbora Hrůzová a další. Jiní s nepohodlnými názory, co se ale jako lvi bránili pracovními paragrafy, byli alespoň odstrčeni od mikrofonu do kanceláře (míním příběh legendárního redaktora, který se mi nedávno svěřil s tímto neoriginálním osudem – ačkoli v 90. letech svými rozhovory vytvořil to nejlepší z doby, kdy byl Český rozhlas ještě otevřen demokracii. Na jeho přání ho nebudu jmenovat, ale jeho jméno je dobře známo nejen mně a redakci Krajských listů, ale celému českému a slovenskému národu nad 40 let věku…).

Někteří ze čtenářů tohoto textu se mě možná budou ptát, jak jsem k těmto interním informacím a jménům přišel. Má odpověď je čirá jako lesní studánka: Předtím, než jsem se uchýlil k tvorbě nezávislých médií, spolupracoval jsem s těmi veřejnoprávními. To ovšem v době, kdy byla skutečně ještě veřejnoprávní… K mé nejužší spolupráci s ČRo došlo v letech 2004 – 5, kdy jako celoživotní autor rozhovorů s pamětníky (pravidelní čtenáři této rubriky vědí) pro Český rozhlas 6 (který se v roce 1995 vyvinul z ukončeného čs. vysílání Svobodné Evropy a 2013 s dalšími studii transformoval do Českého rozhlasu Plus) jsem s Milanem Hanušem spoluvytvářel jeho každotýdenní rozhovorovou hodinovku Pamětníci – Osudy, které nesmějí být zapomenuty. Navázal jsem tam i některá přátelství, například s legendárním rozhlasákem Jiřím Ješem (1926 – 2011), se kterým jsem měl sice politicky zcela odlišné názory, to nám však tehdy nevadilo ve vytvoření vztahu otcovský učitel – synovský učeň.

Mluvím o tom i proto, že když byla posléze, v době, kdy jsem byl už dost známý opozičník ocejchovaný Krameriovou cenou Asociace nezávislých médií (kterou dostali i další výše jmenovaní pánové Petránek a Hoffman – „shodou okolností“ skoro současně s datem, kdy byli z ČRo odejiti) byla na Facebooku vytvořena skupina, která publikovala vzpomínky na Jiřího Ješe. Tož jsem přispěl i já – s několika dojatými vzpomínkami na svého mistra. Autor skupiny Radko Kubičko, jeden ze skalních rozhlasových doktrinářů, který ČRo 6 vedl dávno po mém odchodu (v letech 2009 – 10) se ovšem ihned energicky ohradil, že „jsou to všechno lži, neboť deziformátor Koloc v ČRo 6 nikdy nepracoval“.

Když jsem mu namítl, že na začátku a konci každého mnou spoluvytvořeného pořadu je k slyšení mé jméno, že mám ještě doma některé výplatní pásky, že dosud žijí pamětníci mé práce pro tento kanál (a nutno řečeno, že významnější než pan R. K. – například herečka a rozhlasová režisérka Jaroslava Tvrzníková či režisérka Hana Vohryzková) a koneckonců že existuje i záznam mnou pořádané konference ke 40. výročí Pražského jara (2008), kam jsem Jiřího Ješe pozval a kde jsme o své spolupráci mluvili, zasloužilý architekt dnešní neveřejnoprávně-doktrinálně-apartheidového ČRo Radko Kubičko mi odepsal, ať se já, „dezolát“, neopovážím někde ceknout o své někdejší spolupráci s elitním kanálem ČRo a zablokoval mi přístup na stránku, na které jsem nechtěl nic jiného, než zavzpomínat na svého rozhlasového učitele z dob, kdy Český rozhlas byl ještě skutečně rozhlasem VEŘEJNOPRÁVNÍM. (Díky mému zvyku pořizovat si screenshoty podobných závažných dialogů na sociálních sítích je naštěstí i tento spor, jehož záznam by jinak mým zablokováním zmizel, doložen.)

Jak vidno, vyhazov „politicky malomocného“ redaktora někdy nestačí – někdy je ex post potřeba i jeho úplné vymazání z dějin média. Tolik k míře „veřejnoprávní demokratičnosti“ kormidelníků dnešní ČRo.

Česká televize aneb 5 rodin a 205 Kč výpalného

A co ještě doříci k České televizi – která už 56 let symbolicky sídlí ve čtvrti, jehož dominantou byla kdysi psí jatka neboli rasovna = na Kavčích horách? Podle mě se vydala na slepou cestu už během televizní krize 2000, kdy jakýsi „malý listopad“ podpořil odpůrce generálního ředitele Jiřího Hodače, jenž chtěl Českou televizi vést podle zásady (tehdejší) BBC, ve které před svým nástupem pracoval celé desetiletí: „Deset minut pro zastánce jednoho názoru – deset minut pro zastánce jeho opaku“. Takováto pro české vody nepochopitelná demokracie stála za to, aby mocní Goebbelsové na Hodače (jak zní krásné slovenské slovo) NAHUCKALI davy, načež po svém vítězství Českou televizi s konečnou platností převzalo pár vítězných, kteří se politicky postavili za euromainstream, aby soukromě mohli fungovat podle ekonomicko-nepotistické rovnice, kterou mi po letech vypočítala moje (a též redakci Krajských listů) známá režisérka historických dokumentů (dnes hlavním zaměstnáním prodejkyně výživových doplňků – jinak by se neuživila), kterou ČT s mnoha dalšími „outsourcovala“, tj. během zmíněné vlny „optimalizace“, jež proběhla i v ČRo, ji jako řadu jiných donutila si na vznik filmů, které dříve režírovala pro ČT, založit rodinnou firmu, a pak od svých někdejších zaměstnavatelů „za jeden na klíč dodaný hodinový dokument dostávat tolik, co se blízkým kapitánů stanice platí za desetisekundovou znělku“.

Tolik telegraficky k dokumentární tvorbě ČT. Přejděme ke zpravodajství tohoto „veřejnoprávního“ média, i když myslím, že tady není třeba hlubokých rozborů. Nejviditelnějším důkazem názorové „vyváženosti“ ČT jsou pravidelné exody jeho zpravodajů, kteří si po pár letech na obrazovce s národním logem raději založí své malé mediální podniky. Přitom klientelismus a železná linie doktríny ČT není snesitelná jak pro konzervativce jako je někdejší Českotelevizačka Martina Kociánová (dnes Rádio Universum), tak ani pro umírněné progresivisty jako Daniela Drtinová, Martin Veselovský a Jan Rozkošný (ex-českotelevizní zakladatelé dnešní DVTV). Chcete i jiná jména a příběhy? Napište si, rád vám vypíšu i další „uprchlíky“ z ČT. Víc podle mě k „vyváženosti“: Když se diváci, kteří ještě zažili relativní názorovou vyváženost nedělních poledních politických diskuzí pod vedením Oty Černého a Zuzany Bubílkové po skoro 22 letech zbavili jejich „nástupce“, jemuž se pro typické stranění jedné doktríně namísto Václav přezdívalo Emanuel, podle mého skromného odhadu si odechla víc než jen polovina národa.

Satira? Ve firmě, výkladní skříní jejíž demokratičnosti byly v 90. letech televizní pořady, jako Česká soda (satirické skeče, rámované studiovým komentářem, podobným televizním novinám, obohacené pravidelnou satirou na Sudetoněmecký Landmanšaft Alles Gute), Gumáci a Stalo se (satirické shrnutí týdenní politické agendy pomocí mimů v maskách politiků či glosování výroků politiků úryvky z filmů, které se ten týden vysílaly), Na šikmé ploše (talk show slovenského satirika Milana Markoviče, který byl pro svou otevřenost vyhnán ze Slovenské televize) nebo Politické harašení (podobný formát z dílny Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové)? Všechny skončily na přelomu 20. a 21. století po „televizní revoluci 2000“ a drastickém úbytku demokracie, který byl u nás zahájen po atentátu 11. září 2001.

V rámci nestrannosti musím uznat, že ještě i po oněch datech se v produkci ČT natočilo několik společenskokritických děl ze současnosti, konkrétně Sametoví vrazi, Příběh kmotra, Gangster Ka, Hranaři, Metanol, Pustina, Rána z milosti, Vysoká hra, ba dokonce jeden a ten samý tým autorů v rámci ČT vytvořil dva vynikající satirické seriály, které padni komu padni karikovaly dnešní bezmantinelový boj o kus žvance a o moc: Neviditelní (2014) a Kosmo (2016). Tento čistý, nicméně ve srovnání s kvetoucími 60. anebo dokonce 90. lety v naší národní televizi uboze osamocený společenskokritický čůrek ovšem vyschl po covidu, fenoménu, který se už teď ukazuje jako další významný předěl v dějinách české mediální cenzury. Po něm už totiž v oboru společenskokritické tvorby v ČT nevzniká nic. Vůbec nic…

Původní vážná televizní tvorba? Hubač starší, Otčenášek starší, Daněk, Pavlíček, Šotola, Čabrádek, Macourek, Hofman, Dietl, Otto Zelenka, Marek, Melíšek, Oplustil, Zinnerová, Franková. Kdo mi jmenuje jednoho současného nástupce, dosahujícího kvalit uvedených scenáristických jmen někdejší Československé televize a jeho jedno dílo, které by bylo stejně kvalitní jako ta jejich – toho zvu na večeři a platím!

Pořady na export? Nenechte se vysmát. Mezinárodní koprodukce zejména s partnery ze SRN a Rakouska, která začala v 60. letech a kterou se nepodařilo zastavit ani za normalizace (ba naopak během ní rozkvetla), a to, že díla jako Pan Tau, Arabela, Návštěvníci, Létající Čestmír, Chobotnice z II. patra, Cirkus Humberto, Nemocnice na kraji města či večerníčkové seriály o Spejblu a Hurvínkovi, Krtečkovi, Patu a Matovi, znal celý Východ, ale především Západ (podívejte se na cizojazyčné komentáře pamětníků na Youtube anebo koneckonců přímo na protokoly o prodejích firmy Telexport), to vše paradoxně v době svobody uvízlo už v polovině 90. let díky úmrtím starých mistrů a nezájmu nové garnitury ČT o export či koprodukci českého televizního umění. Důkazy? Německá televize ARD v roce 2020 plánovala točit poslední řadu Pana Tau, oslovila ČT jako koproducenta, načež zklamaně 14 nejnovějších dílů Pana Tau natočila i bez ČT. V té době už bylo 4 roky po premiéře 52 čínských dílů Krtečka, monopolní práva na jehož další život si zakoupila státní televize ČLR CCTV…

A naopak import na naši národní obrazovku? Podívejme se třeba právě na ty dětské večerníčky, na nichž je nejlíp vidět zhůvěřilost anglosaské kolonizace dnešní ČT. Za našeho dětství v 80. letech, které někteří dnešní čeští „odborníci“ nazývají „odříznutým od kulturního západu“, jsme si kromě desítek tuzemských titulů v pestrém spektru užívali západní večerníčky jako byli belgičtí Šmoulové a pejsci Tip a Tap a jejich strýček Fido, italský Dráček Soptík a Co se děje v trávě, západoněmecká Včelka Mája, britská rodina Nessových a Bludička (Zlá televize Edna), nebo dobrodružné seriály jako byli japonský Goro, bílý pes, australský Skippy, novozélandské Děti z Kouřové hory, švýcarské Dva roky prázdnin, britský Čáryfuk, španělsko-japonský Willy Fog na cestě kolem světa, italský Sandokan, francouzské řady Byl jednou jeden…

…pro dospělé „odříznuté od západní kultury“ se tehdejší ČST i ČSRo zase staly světovými rekordmany na české a slovenské televizní a rozhlasové inscenace děl Londona, Twaina, Poea, Wildea, Shawa, Dickense, Millera, Molièra, Balzaca, Huga, Dumase, Maupassanta, Labiche, Vernea, Garcíi Lorcy, Goldoniho, Boccaccia, Nestroye, bratrů Mannových, detektivek od Simenona (s 19 rozhlasovými a 3 televizními inscenacemi jeho děl – v nichž komisaře Maigreta hráli R. Hrušínský, R. Lukavský, J. Schwarz, J. Vinklář, J. Somr a O. Sklenčka – jsme předhonili jeho mateřské Belgičany i adoptivní Francouze)… Televizní inscenace jako byly Egyptologové a Štastný Jim podle děl Angličana Kingsleyho Amise nebo Martin Eden podle Američana Jacka Londona či seriál Byli jednou dva písaři podle Francouze Gustava Flauberta se pro Čechoslováky, žijící za železnou oponou, staly díly generačními (dnes by se řeklo kultovními). Zato „kulturní rozmanitost“ původu dnešních na obrazovku ČT importovaných programů od těch pro batolata až po ty pro důchodce? Mám odpovědět padesátkrát – za každý stát USA jednou?

Podle mě i kvůli tomu Česká televize po pouhých třech letech zrušila retro kanál ČT3 – aby rozmanitost ČST a ČT v minulém století, na kterém „Trojka“ stála, nepříjemně neusvědčovala dnešní „sortiment“ stanice.

Suma sumárum: Celých 205 Kč povinného výpalného – i od těch, kdo doma rozhlasový ani televizní přijímač nemají – za výše popsanou „veřejnoprávnost“ a „dramaturgické a tvůrčí výkony“? Není to moc, Michaeli Corleone?

Epilog aneb Karel jako Karel

Zakončím odpovědí svého dalšího velkého mediálního učitele, Pavla Krejčího, přes obrovský protitlak režiséra velké části rozhlasových inscenací a čtení z velké české literatury (Haška, Poláčka, Škvoreckého, Kundery, Reynka, Horníčka, Hostovského), které v ČRo vytvářel od 80. let až do své smrti v roce 2024, na otázku, jestli mám z ČRo navždy odejít nebo se dál ucházet o práci v ní anebo v ČT (pro niž, přiznám, jsem pouze spoluvytvářel jen jeden kulturní dokument, ale i tak v ní mám po 30 letech své práce v české publicistice dost kolegů, kteří se nebojí mluvit):

„A co bys tam prosím tě, chtěl dělat? Na nějaký moudra o kultuře na týhle stanici ani v Český televizi už dávno nejsou zvědaví. Ani na tvý názory. Tady musíme všichni mít jen jeden názor – všichni se musíme jmenovat Karel. Jó, pokud chceš využít svůj hezkej hlas, můžeš číst zprávy: Chcípla kočka, kdo jí přejel, kde jí přejeli? Ale na to by tě, myslím, byla škoda…“

Ta slova byla vyřčena už dávno. Víc než před desetiletím. A tak se, vy dnes protestující „silní ve víře“, ptám: Kdepak jste tehdy byli? Tehdy, když šlo o vše. Když se naše veřejnoprávní média zbavovala své veřejnoprávnosti, když tam bili pastýře jako Jiří Černý, Jan Petránek, Jiří Plocek, Ivan Hoffman? Za koho vlastně bojujete dnes, když Český rozhlas i Česká televize jsou už jen mrtvoly svých bývalých životů a tvorby? Jen za to zvykové výpalné od lidí, kteří vaše kanály už dávno nevyužívají – nebo prostě jen bráníte svou názorovou doktrínu proti nebezpečí proniknutí (je-li jaká) doktríny Babišovy vlády, která by se k ČRo a ČT po najetí na financování ze státního rozpočtu mohla začít chovat podle modelu „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ (přičemž se zdráhám pojmenovat toho, jehož chleba se v ČRo a ČT jí dnes…).

Anebo se zeptám takhle: V Maďarsku se dnes bojuje zrcadlově opačná bitva: tamní nová eurohujerská Magyarova vláda bojuje s médii, která byla léta baštou orbánovců. Podporujete tento boj? Jeden můj známý z vaší názorové strany mi řekl, že ano. Že je to boj za demokracii. Poučil jsem ho, že to jste si trochu popletli fenomény. Ať už Babiš bojuje proti eurohujerům (doslova) „zažraným“ v českých veřejnoprávních médiích, anebo Magyar bojuje proti euroskeptikům „zažraným“ v maďarských veřejnoprávních médiích – v obou případech to je principiálně jen boj doktríny proti doktríně.

Demokracie je ale něco jiného. Demokracie je, když se z médií pro svůj názor nikdo nevyhazuje. Demokracie je, když se v médiích (zvláště v těch veřejnoprávních) dá hlas všem. A (troufám si říct) – demokracie taky je, když nikdo nezachází s médiem jako se svým majetkem (ba dokonce ani v případě, že to jeho majetek skutečně je – ale to si u nás snad ani nedokážeme představit), to jest když dává lidem šanci podle jejich talentu a schopností, a ne podle předběžné domluvy, že ten kšeft dostane majitelův synovec…

Víte, kdo se podle mě naposled zachoval jako skutečný mediální demokrat? Byl to onen bezejmenný (jistě dobře ví, proč se brání zveřejnění svého jména) soudce Městského soudu pro Prahu 4, který vydal rozhodnutí, že když premiér Fiala a jistý nadnárodní koncern (jehož jméno neuvedu, ale můžete si ho lehce dohledat) v roce 2022 ze dne na den znemožnili vydávání několika desítek českých nezávislých médií, provinili se tím proti principu síťové neutrality a svobodného přístupu k internetu, který chrání zákon o elektronických komunikacích. Rozsudek obsahoval i nařízení finanční kompenzace pro zcenzurovaná média.

Když tehdy k onomu bezprecedentnímu porušení svobody slova došlo, se nás, několik stovek lidí vydalo do ulic. Taky jsme měli placky a letáky, ale jen pár. Takovou všestrannou (i finanční) podporu, jako máte vy, kteří protestujete dnes, tehdejší protestující rozhodně neměli. Zato ale měli pravdu. To TEHDY, NE DNES, se hrálo o skutečnou mediální demokracii.

Kde jste tehdy byl, pane s plackou RUCE PRYČ OD MÉDIÍ? Byl jste tam s námi? Ne? Tak to nejste demokrat. Plakat ale dnes kvůli ztracenému obolu pro média, která dávno přestala být veřejnoprávní a kvůli tomu, že jejich propagandistická doktrína bude možná po změně financování vystřídána antidoktrínou – to totiž není pláč milovníka demokracie. To je leda pláč odcházejích „majitelů pravdy“, že jejich monopol končí, a že jejich monolog bude vystřídán monologem nějakého ideově odlišného, ale praktikami úplně stejného novodobého Goebbelse…

Slib na závěr

Za sebe bych chtěl říct, že ač doma už 20 let nemám televizi ani rádio, příspěvky ČT a ČRo budu jistě platit rád. Ale ne dnes! Začnu s tím teprve, až se v této zemi a jejích veřejnoprávních médiích opět obnoví skutečná mediální demokracie a poctivě míněná (to znamená nejen pro prachy a propagandu vyráběná) umělecká díla. A čtenářům tohoto textu, kteří na mě dají, radím totéž.

Zdroje: Seznam.cz, Novinky.cz, iDNES.cz, Librinostri.catholica.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Telexport, Jiří Mádl: Vlny, Martin Srb: Proměny programu rozhlasové stanice Český rozhlas 6/Rádio Svobodná Evropa v letech 1995 – 2006, archiv advokátní kanceláře JUDr. Denisy Sukdolské, autorovy archivované rozhovory a korespondence s Janem Petránkem, Ivanem Hoffmanem, Petrem Žantovským, Jiřím Plockem, Barborou Hrůzovou, Danielem Veselým, Pavlem Krejčím, Jiřím Ješem, Radkem Kubičkem a nejmenovanými, ale redakci KL známými T. R. a L. R.

Zpět na obsah

Příspěvek PRAVDA O SOUČASNÉM REŽIMU V NORSKU, ŠVÉDSKU A FINSKU NA VLASTNÍ OČI (V PŘÍPADĚ NÁS POSLUCHAČŮ UŠI) zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 19. června 2026

PRAVDA O SOUČASNÉM REŽIMU V NORSKU, ŠVÉDSKU A FINSKU NA VLASTNÍ OČI (V PŘÍPADĚ NÁS POSLUCHAČŮ UŠI)

Bylo nebylo: syn mého kamaráda Filip Karlíček byl osloven svým kamarádem Štěpánem Chalupou, aby s ním jel do nejsevernější země pevninské Evropy, Laponska (Sámska), které se dnes rozkládá napůl v EU (Švédsko, Finsko) a napůl mimo ni (Norsko, Rusko).

Tématem svého zkoumání původně dost nepolíbení hoši se nakonec zapletli do cvičení NATO a v zemích, které nám jsou obecně dávány za vzor, viděli tolik prasáren (např. kruté stěhování dvacetitisícového města Kiruny, pod nímž byla nalezena nová ložiska železných rud, stavění větrných elektráren přímo do cesty sobů, kteří jsou spolu s rybářstvím jediným zdrojem obživy domorodých obyvatel, co byli ještě v generaci našich rodičů v osvícených 60. – 80. letech trestáni za mluvení svým jazykem atd.), že pochopili, proč se původním způsobem života žijící Sámové s „bílými Evropany“ zpravidla vůbec nebaví. Přestože z jejich trémy pochopíte, že to pro oba kluky, co teprve čerstvě vyšli ze školních škamen, byla před mikrofonem premiéra, pořad jako takový je svou pointou v zásadě bomba.

Jsem hrdý na to, že jsem byl iniciátorem pořadu, autorem odborného úvodu a většiny otázek, které v pořadu někdy i sám kladu. S Martinem Weisbauerem (který se mnou v Radiu Proglas spolupracuje a „pokrývá mě“ v temné době, kdy mi stanice pro mé politické postoje už podruhé zamítla byť i jen status spolupracovníka – neboť i ten musí být zaplacen…) se propracováváme ke třicátému společnému pořadu s mými hosty a mým scénářem. Naopak na Martinovi leží tíže pozice oficiálního moderátora pořadů a jejich střih, který mu zvlášť u našich významově nabitých společných pořadů nezávidím. Ale on je za tu práci aspoň trochu placen. Já ne. Proto: pokud byste chtěli podpořit moji osvětovou práci, za kterou jsem dostal Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku, mé číslo účtu je 1653184163/0800. Jako invalidní důchodce s trvalými následky, vzešlými z mého bývalého povolání terénního sociálního pracovníka, jehož invalidní důchod je o pár tisíc korun nižší, než jeho nájemné (!), Vám budu moc vděčen!

Zpět na obsah

Příspěvek MILOŠI? ANDREJI? PETŘE? zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 19. června 2026

MILOŠI? ANDREJI? PETŘE?

Nawrocki odebral Zelenskému nejvyšší státní vyznamenání.

A co vy, Miloši? Vy, který jste mu taky udělil náš nejvyšší metál? Vím, že už nejste prezidentem – ale ani se nevyjádříte k tomu, že po náccích z Ukrajinské povstalecké armády, kteří na rozdíl od většiny nacistických armád, do nichž se muselo povinně, šli do své bojůvky dobrovolně (a z jejichž vůdců i řadových členů někteří, například R. Šuchevyč, jsou mezinárodně uznaní váleční zločinci) se na dnešní Ukrajině jmenují skautské organizace, stadiony, ulice, mají svá muzea, památníky, poštovní známky, pamětní medaile – a nově i onu speciální armádní jednotku pojmenovanou na svou paměť?

Polský prezident se (nejen) k pojmenování jednotky po vrazích 100.000 Poláků z volyňského masakru právě pregnantně vyjádřil, Izrael se proti zhůvěřilosti toho, že ukrajinský prezident se židovskými kořeny glorifikuje vrahy dalších přibližně 100.000 Židů, ohradil alespoň na úrovni svého velvyslance ve Varšavě – a co my, kterým UPA na Volyni taky vyvraždila až půl tisíce krajanů?

Od současného prezidenta nic takového nečekám, ale od vás ano. Exprezidente Miloši? Premiére Andreji? Šéfe zamini Petře?

Zpět na obsah

Příspěvek KDYBY 26 PREMIÉRŮ… zveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 8. června 2026

KDYBY 26 PREMIÉRŮ…

Dnes jsem četl reportáž z konference britské Společnosti pro odpovědné občanství, v níž se všichni oslovení britští občané shodli na jednom: že se ve své vlasti necítí bezpečně a chtějí z ní někam odejít.

Jako milovník a recenzent seriálu Koruna, který pokrývá britské dějiny z pohledu jim „vládnoucí“ rodiny od 1. světové války do sňatku dnešní hlavy státu s manželkou Camillou, už jsem tady mluvil o tom, že král Karel III. a jeho rodina jsou v době globální mediální vlády všeho anglosaského sice děsně mediálně slavní, ale oproti jiným skromným monarchům (jako je třeba dánská exkrálovna, která je v civilu významnou filmovou a divadelní scénografkou a ilustrátorkou knih, nebo kambodžský král, který je choreograf a filmový režisér) jsou ve skutečnosti i v soukromí zoufale průměrní a nezajímaví.

Sám „šéf“ (jak se mu v „paláci“ tradičně říká), londýnský pan král/královna, je od začátku 18. století pouhá okrasná figurka, která sice jmenuje nové šéfy kabinetů, ale nemá žádné právo zasahovat do jejich vlády (například nakázat britskému premiérovi, aby nakopal do zadku policisty, co svázali nevinného Poláka pobodaného Sikhem anebo aby přestal s oblíbenou tichou činností britských posledních 4 let – všestrannou eskalací války na Ukrajině). Bylo sice pár králů, kteří se proti své bezzubosti vzbouřili na základě pasusu o nutnosti monarchy konat v případě ohrožení země, ale to od Karla III. nečekejme. Proto i ta jediná „akční“ povinnost čokoládové figurky v lesklém staniolu, která je nějak spojená s vládou (tedy nejnověji, že bude jmenovat nového šéfa britské vlády Andyho Burnhama) zůstane nudou rutinou, od níž se (i podle toho, co je známo o Burnhamovi) nedá očekávat ani malý pohyb k východu ze slepé uličky.

Od syna venkovského doktora, který nezná ani jméno svého prapradědečka, jako jsem já, to sice asi vládnoucí modré krvi bude znít směšně, ale mít já pod palcem tolik šéfů kabinetů zemí anglicky mluvícího impéria, byl bych jim aspoň poradil. Například aby na svých středních školách zavedli dva předměty, které se v jejich rodných hroudách neučí – světový zeměpis a dějepis. Protože – víte, kolik výkonných hlav zemí Karel III. jen za 4 a 3/4 roku na trůně postupně instaloval do funkce? 2 v Británii, 3 ve Walesu, 2 ve Skotsku, 1 v Severním Irsku, 1 v Kanadě, 1 na Novém Zélandě, 2 na Šalamounových ostrovech, 1 na Tuvalu, 1 na Kajmanských ostrovech, 1 na Jersey, 1 na Montserratu, 1 na Svaté Heleně, 2 na Guernesey, 1 na Falklandských ostrovech, 1 na Pitcairnských ostrovech, 1 v Jižní Georgii a Jižních Sandwichových ostrovech, 1 v Britském antarktickém teritoriu, 1 v Britském indickooceánském teritorium a 1 v Akrotiri a Dhekelii.

Kdyby se tam všude najednou dozvěděli, že nejsou na světě sami… Ač nejmocnější anglofonní země světa do našeho výčtu nepatří, i tak by to bylo pěkných pár tisíc příslušníků zmiňované nafoukané bubliny, kterým by konečně začalo svítat v hlavě…

Zpět na obsah

Komentář Tomáš Koloc: Nevnímám válku jako fotbalový zápas. Komentář vyšel v deníku Krajské listy 2. července 2026

Nevnímám válku jako fotbalový zápas

Foto: Pixabay
Popisek: Válka, ilustrační foto

Tak čtu, že Německo se chystá zavést povinnou vojnu, Dánsko vydat ukrajinským verbířům tamní ukrajinské gastarbajtry i vyšší třídu v bentleyích, náš pan prezidentgenerál, který v minulosti věnoval velké úsilí investituře Ústavního soudu, se nám předběžným opatřením dostal na summit NATO, kde se budou delegace upisovat krví, kolik dají prachů a kanonenfutru – což všechno dostává jasnější význam, když se dozvíme, že Vladimir Putin se v těchto dnech vyslovil, že zvažuje všeobecnou mobilizaci. Rád bych se mýlil, ale zdá se, že se schyluje k okamžiku, kterému se v ruletě říká Faites vos jeux – rien ne va plus. Rozdíl je jen jediný: zatímco v ruletě vždycky někdo vyhrává, ve válce, kterou spolu vedou jaderné mocnosti, je od první atomové střely dáno, že prohrajeme všichni.

Pro vyváženost médií je takovýhle okamžik obyčejně krušný, v režimu demokratických médií jsou většinou čtenáři, posluchači a diváci velmi brzo po něm zmrazeni, jak rychle se za daných okolností přechází na režim válečné propagandy. Protože u nás ale nic jako režim demokratických médií (jehož definice je slavný axiom někdejší BBC „Deset minut pro zastánce jednoho názoru – deset minut pro zastánce jeho opaku“) neznáme, vůbec nám to nepřijde. Ba dokonce se zdá, že od vrcholu mediální propagandy a zastrašování, které nastaly s počátkem pokračovací války na Ukrajině v předjaří 2022, dnes prožíváme dokonce jakousi mírnou liberalizaci.

Důkaz příběhem: Je tomu pár dní, co jsem se podjal úlohy spolumoderátora debaty na jednom krásném zámku, kde se jedna přednášející i nejaktivnější hlas z publika (povoláním předseda zahraničního výboru PSP ČR) předháněli v tom, že národu, žijícímu na východě Evropy, dávali etnonymum „Rusák“. I upozornil jsem, že ruského původu nejsou jenom nenávistně zčecháčkovaní pánové jako novináři Mitrofanov, Romancov a Fištejn, kteří by se nejspíš přidali, ale že Rusové byli taky pánové Němcov, Navalnyj, ale i Alexandr Okuněv, který se loni u příležitosti 3. výročí rusko-ukrajinské války v Kaliningradě upálil, a jen tak na okraj i ten na milion uprchlíků, kteří v roce 2022 odešli do zahraničí před Putinovými povolávacími rozkazy. A logicky jsem zakončil: Nezdá se přítomným „rusákovačům“ jejich glajchšaltující vyjadřovaní sprosté přinejmenším vůči výše jmenovaným ruským demokratům?

Paní přednášející i „první divák“ to závěrečné číslo pravděpodobně znali, neboť ho nevyvraceli, ale zareagovali dle mnou předem očekávané myšlenkové matice („To jsou všechno ruští špióni!“). Nestačil jsem se jich už ale zeptat, jestli si myslí, že RF je na tom tak dobře, že předem vyškolila milion špionů, protože jiný pán (sice neinformovaně, ale vzhledem k první reakci logičtěji) se mě už zatím nevěřícně ptal:

„Tolik, jo? A do které země by, podle vás, ten skoro milion ruských bojeschopných mužů emigroval?“

Protože jsem s touto otázkou počítal, vyzbrojen statistikou jsem odpověděl:

Kazachstán: ~146 000, Turecko: ~79 000 až 100 000, Gruzie: ~60 000 až 100 000, Arménie: ~42 000 až 50 000, Izrael: ~80 000, Srbsko: ~30 000, Černá Hora: ~ 20 000 až 30 000, Spojené státy americké: ~48 000, Německo: ~36 000, zbytek EU: ~36 000, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán: ~150 000 až 200 000, Spojené arabské emiráty: ~40 000 až 50 000, Thajsko a Vietnam: ~ 50 000 až 70 000, Latinská Amerika (především Argentina a Brazílie): ~20 000 až 30 000. 100 000 až 150 000 jsou tzv. kočovníci.

Typický příslušník této emigrace je Rus-muž v produktivním věku, ajťák-podnikatel bez závazků, který tím, že daní své příjmy v zemi, kam přišel, jí přináší nemalé příjmy, čímž se stává vítaným. Viděl jsem je loni v během návštěvy Jerevanu – tam je to fenomén, který výrazně zvyšuje HDP (v Arménii od dob SSSR jsou školy dvojjazyčné, a tak Arménie zkrátka jen otevřela víc ruskojazyčných tříd). Ten odtok do zemí EU pokračoval i po uzavření některých zemí Evropy ruským občanům prostě proto, že řada ruských občanů má neruské předky, a tak si na moskevské ambasádě a konzulátech vystáli fronty a využili dědečky k tomu, aby získali pas Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska, Německa atd. Určité procento, asi 15 až 20 procent, se pak zase vrátilo, když Putin přišel s tím, že povolal vězně a naverboval chudé etnicky neruské menšiny RF, které stimuloval finančně. Teď, pokud prezident Putin splní svůj slib, že vyhlásí všeobecnou mobilizaci, navrátilci zřejmě zase odejdou do exilu – a s nimi tam odejde ještě o mnoho víc občanů země, která má 53 milionů dospělých mužů, využitelných jako kanonenfutr.

(Zdroj zdeČesky.)

Zatímco po začátku války v roce 2022 by se se mnou po této mé odpovědi pravděpodobně už nikdo nebavil, respektive by si (tak jak se to stalo Martině Bednářové) má slova někdo nahrál, dal by podnět k mému stíhání a plukovník Otakar Foltýn by ze mě v „seriózních“ médiích udělal exemplární příklad „ruského švába“, tentokrát (ovšem i proto, že jsem dal kolovat svůj seriózní zdroj, takže mě nemohl nikdo obvinit ze lži) se z ohromení diváků, jejichž myšlení je formováno českým mainstreamem, pouze zrodila lapidární otázka:

„A na čí straně vlastně stojíte vy?“

Odpověděl jsem opět podle svého nejlepšího vědomí a svědomí:

Tak jak to máte vy, nejspíš na ničí. Nevnímám totiž válku jako fotbalový zápas. Vy jste si podle vaší otázky zřejmě vybral stranu, které fandíte, ale já jsem pacifista. Mým kamarádem není žádná strana války, ale dezertéři z obou stran. Dokonce mám jako milovník české literatury pocit, že každý Čech, který četl Švejka, by to měl vidět tak trochu stejně. Ten skoro sedmimístný počet ruských kluků, co se na tu válku vykašlali plus jméno Alexandra Okuněva, co se před rokem v Kaliningradu upálil na protest proti ní, mám jako argument proti těm, kterým všecko ruské stejně smrdí – ale stejně tak těm, co jim en bloc smrdí Ukrajinci, vyprávím o takových, Ukrajincích jako je předseda Ukrajinského mírového hnutí Jurij Šeljaženko, který – za to, že vydal prohlášení Mírová agenda pro Ukrajinu a svět, v němž ruskou invazi výslovně odsoudil, zároveň ale odsoudil i praktiky nucené mobilizace, a namísto války prosazuje diplomatické řešení rusko-ukrajinské krize – byl v polovině března 2026 na ulici v Kyjevě násilně zadržen příslušníky policie a armády, převezen do územního náborového střediska v Pečerské čtvrti, kde byl podle svého zpráv mezinárodních organizací vystaven fyzickému násilí, zbit a zasažen pepřovým sprejem, načež byl po mezinárodním tlaku a protestech zahraničních lidskoprávních organizací propuštěn do mírnějšího režimu do domácího vězení. A to v porovnání s případem svého kolegy z ukrajinského nezávislého novinářstva, nebožtíka Gonzala Liry, mluvit o štěstí…

„Vy jste jasný fanoušek Zemana. Babiše a Macinky!“ ozvalo se nakonec z davu diváků, kterým jsem každou odpovědí nenapravitelně rozbíjel myšlenková schémata. I odhodlal jsem se k závěrečnému úderu:

A víte, že ani ne? Ačkoli jsem uznával Zemanovy diplomatické schopnosti, s nimiž dokázal pro ČR vyjednat nadstandardní vztahy s tak odlišnými mocnostmi jako byl Izrael, Rusko, Čína a USA první Trumpovy administrativy, vždy jsem měl výhrady k jeho asociálnosti ohledně demoličního exekučního řádu, který podepsal a později – když už byly známé jeho následky – neustále podporoval. Asi jste už slyšel o tom, že po nacistech z Ukrajinské povstalecké armády, kteří na rozdíl od většiny nacistických armád, do nichž se muselo povinně, šli do své bojůvky dobrovolně (a z jejichž vůdců i řadových členů někteří, například R. Šuchevyč, jsou mezinárodně uznaní váleční zločinci) se na dnešní Ukrajině jmenujíČesky skautské organizace, stadiony, ulice, mají svá muzea, památníky, poštovní známky, pamětní medaile – a nově i ona speciální armádní jednotka pojmenovaná na jejich paměť. Na zhůvěřilost pojmenování jednotky po vrazích 100.000 Poláků z volyňského masakru před pár dny zareagoval polský prezident, tím, že prezidentu Zelenskému odebral nejvyšší polské vyznamenání, Izrael se proti zhůvěřilosti toho, že ukrajinský prezident se židovskými kořeny glorifikuje vrahy dalších přibližně 100.000 Židů, ohradil alespoň na úrovni svého velvyslance ve Varšavě. A co my, kterým UPA na Volyni taky vyvraždila až půl tisíce krajanů? Ačkoli denně slyšíme, k čemu všemu se vyjadřují (Zemanovy) Lány, (Babišova) Strakovka, (Macinkův) Černínský palác – k tomuhle se z Prahy a okolí ozvat báli. Ne, dnes už rozhodně nejsem fanoušek Miloše Zemana, mlčícího udělitele českého nejvyššího řádu Prezidentovi Zelenskému. A co se týká Babiše a Macinky, ačkoli vnímám pozitivní jejich vliv na dnešní pomalé rozdýchávání fialismem ušlápnutých českých nezávislých médií, v téhle věci je na svůj piedestal rozhodně nedávám.

Po této replice už zmatené mainstreamové auditorium žádnou další otázku nevyplodilo. Během odpočinku po skončení debaty ke mně ale v zahradě přišel majitel zámku (příslušník pobočné větve slavné české mainstreamové rodiny) a tiše mi svěřil: „Ne, že bych s vámi souhlasil ve všem, ale v zásadě máte pravdu. Víte, mám známého na zamini, a ten mi sem posílá umělce ze znepřátelených zemí, a já je tu nechávám kolektivně tvořit: Ukrajince s Rusem, Izraelce s Palestincem a Íráncem, Arména a Kurda s Turkem a Ázerbájdžáncem. Holt mě nenapadlo, co bych pro mír teď a tady mohl udělat víc…“

A to je vše. Těm, kteří vnímají svět jako mistrovství světa ve fotbale, kde najdou dobro a zlo v přehledně vypsaných sestavovaných tabulkách, žádné ideologické pomůcky a ukazatele pro čtení svých textů nedávám. Ty, kdo je potřebují, odkazuji k mainstreamovým novinám, a ty, co chtějí vidět jásající vítěze, do casin a k ruletám.

Zdroje: Seznam.cz, Hospodářské noviny, iDNES.cz, Novinky.cz, Ceska-justice.cz, Denik.cz, Finský institut mezinárodních vztahů (FIIA), Veteransforpeace.org, Simon Wiesenthal Center, Wikipedia

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.