Obsah:
  1. Zdeněk Jemelík: Smutný osud policisty
  2. Zdeněk Jemelík: „ŠVEJKOLANDSKÉ“ TAŽENÍ DO ANKARY:CHERCHEZ LA FEMME

Dokument Zdeněk Jemelík, Smutný osud policisty publikoval Zdeněk Jemelík na serveru Chamurappi 4. července 2026

Smutný osud policisty

Rudolf Flaška, idnes.cz

Česká justice přinesla 30. června 2026 zprávu o úmrtí významného karlovarského kriminalisty plukovníka Rudolfa Flašky. Jeho smrt patrně souvisí s nepravomocným odsouzením k peněžitému trestu 60.000 Kč za řízení vozidla po požití alkoholu. Na pracovišti mu naměřili v dechu 1,4 promile alkoholu. Před soudem se hájil, že se subjektivně cítil způsobilý řídit vozidlo a dožadoval se zastavení trestního řízení.

Řidičů, kteří se dopustili podobného provinění, je hodně a trest není mimořádně vysoký. Dalo by se říci, že jinak řádný občan jednou „ujel“. Takže ztráta života – pokud by se prokázalo, že skutečně souvisela s odsouzením – by byla skutečně nepřiměřená vině.

Ovšem povolání policisty má vysokou důstojnost, která se promítá do jeho kariérního postupu a profesní pověsti a navíc s sebou nese významné finanční ocenění při odchodu ze služby. Trest tedy dopadá na policistu mnohem tvrději než na běžného občana. Policisté musí „pomáhat a chránit“ a za zpronevěření zásadě musí nést přiměřeně odpovědnost.

Snaha odvrátit od policisty, který jinak „dlouho a dobře slouží“, pohromu v podobě trestního stíhání, je téměř jistě důvodem, proč Generální inspekce bezpečnostních sborů odložila případ vydírání bratrů Lebánkových (kauzu Jesenice[1]). Když se rozbíhalo vyšetřování na jaře r.2021 a vyšetřovatel pplk.Ondřej Káčer se mi pochlubil, že již zná příjmení „přítele Franty“ (neprozradil mi je), doporučil jsem mu, aby policistu předvolal k podání vysvětlení, poučil ho o výhodách spolupracujícího obviněného a pohrozil mu koluzní vazbou, pokud odmítne udat totožnost „zakuklenců“. Vyšetřovatel se na mne usmál a sdělil mi, že se jedná o „policistu, který dlouho a dobře slouží“, takže GIBS s ním nemůže „drsně nakládat“. Jsem subjektivně přesvědčen, že intenzivní pozornost „Frantovi“ od počátku mohla pomoci k prověření jeho úlohy a k rychlému odhalení totožnosti „zakuklenců“ nebo k objektivnímu popření podezření proti němu. Podání vysvětlení se uskutečnilo až 7.června 2024 a policista při něm zapřel známost s Romanem Šulyokem (s nímž ho spojuje přátelství se spoluobžalovaným Lukášem Loučkou) a účast na vydírání. Jeho výpověď je v zásadním rozporu se svědectvím, které Roman Šulyok před soudem podal po poučení předsedkyní senátu[2], takže policistovi nevěřím. Proto jsem požadoval, aby jeho výpověď GIBS prověřila. Neuspěl jsem. Řízení pak bylo odloženo (nikoli zastaveno) a pomalu ale jistě se šine k promlčení.

Výše zmíněná zpráva o konci plk. Rudolfa Flašky vysvětluje, co si myslí kolegové „přátele Franty“ a s nimi spřažení státní zástupci a dnes i „přísný“ ministr spravedlnosti, kteří čelí tlaku na prověření pravdivosti jeho výpovědi ze 7. června 2024: to má ten skvělý policista po dlouhých letech vzorné služby odejít od sboru a přijít o všechny vymoženosti, spojené s jeho profesí jen proto, že trochu pomohl kamarádovi a přispěl k útrapám jakýchsi bezcenných zlínských podnikatelů Lebánků? Přece jeho zásluhy jsou významnější než jejich utrpení a obrovské finanční škody! Jeho ochráncům při tom vůbec nevadí, že vyslovují obecný souhlas s používáním násilí při vymáhání pohledávek. Nevadí jim, že s policistou se šinou k promlčení právníci, jejichž vina je dobře viditelná a účastí na vydírání se prohřešili proti své profesní etice. Celá záležitost je popřením právního státu. Není mi pouze jasné, kdo je horší: zda „jeseničtí zločinci“ nebo jejich ochránci.

Policista František Heřman (jeho jméno jsem již uveřejnil dříve[3]) by měl podat trestní oznámení na svého kamaráda Romana Šulyoka, pokud ho z účasti na vydírání obvinil neoprávněně. Výpovědí před soudem po poučení předsedkyní senátu na sebe vzal trestněprávní odpovědnost za nepravdivou výpověď. Pokud policistovi ukřivdil, stihne ho zasloužený trest.

Ví-li ale policista František Heřman, že by s trestním oznámením neobstál, měl by se zachovat jako chlap a přestat zdržovat příslušné orgány dalším zapíráním. Lepší cesta je spolupráce.


Odkazy:

[1]

[2]

můj blog: Protokol z výpovědi Romana Šulyoka před soudem z 29.6.2020
https://www.jemelikzdenek.cz/2026/06/protokol-z-vypovedi-romana-sulyoka-pred.html

[3]

Česká justice 30.6.2026: Úmrtí plukovníka Flašky po rozsudku: Případ si převzala GIBS
https://www.ceska-justice.cz/2026/06/umrti-plukovnika-flasky-rozsudek-gibs/

Zpět na obsah


Komentář „ŠVEJKOLANDSKÉ“ TAŽENÍ DO ANKARY:CHERCHEZ LA FEMME publikoval Zdeněk Jemelík na svém blogu 5 července 2026

„ŠVEJKOLANDSKÉ“ TAŽENÍ DO ANKARY:CHERCHEZ LA FEMME

Monika Babišová, Andrej Babiš (Wikimedia Commons)

V úterý 7.července 2026 odcestují do Ankary na summit NATO představitelé České republiky. Všechny dosavadní české účasti na summitech proběhly důstojně. Bylo samozřejmé, že s výjimkou těžce nemocného Miloše Zemana delegaci vždy vedl prezident republiky jako nejvýše postavený ústavní činitel, jako hlava státu, a to bez ohledu na mezilidské vztahy účastníků delegace.

Obecně se veřejným úkonům hlavy státu přiznávala neformální úcta až velebná. Nikoho by nenapadlo, že by prezident republiky neměl vést delegaci, zvlášť, když jde o prezidenta, zvoleného přímou volbou občany. Až přišel ministr zahraničí Petr Macinka a uplatnil na Petru Pavlovi pomstu za nejmenování Filipa Turka ministrem. Rozhodl, že prezident republiky, jenž by díky své minulosti a odborné kvalifikaci by jinak byl ozdobou delegace, zůstane doma. Pan předseda vlády Andrej Babiš extrémistu neusměrnil a mělo to tak zůstat.

Přetahování mezi prezidentem a předsedou vlády trvalo hodně dlouho a odvádělo pozornost od daleko závažnějších věcí (např. od péče státních zástupců o beztrestnost zločinců). Pan předseda vlády se jednou vyjádřil ironicky, že pan prezident usiluje o zážitkovou cestu. Odpovídalo to stavu rozdělení úkolů mezi členy delegace mandátem. Dalo se to zlomyslně vyložit také jako názor, že pan prezident se v Ankaře pouze pobaví za peníze daňových poplatníků.

Jenže zasáhl Ústavní soud předběžným opatřením a debata tohoto druhu se stala bezpředmětnou. Vláda se podřídila a panu prezidentovi republiky se dodatečně dostalo akreditace jako jakémusi nevítanému příštěpku. Vedoucím delegace zůstal pan předseda vlády. Pan Petr Pavel sice namítá, že podle protokolu NATO je vedoucím delegace automaticky hlava státu, ale na postoj vlády k jeho cestě to nemělo vliv.

Na tom mohlo zůstat. Poletí dvě letadla, což prý odpovídá bezpečnostním pravidlům, skutečně zavedeným za hluboké totality. V tomto případě ale odkaz na bezpečnostní pravidla neplatí, protože v případě, že by při letecké havárii zahynul prezident republiky, nikdo z ostatních účastníků by v případě přežití nepřebral jeho úkoly a pravomoc až do zvolení nového prezidenta. Stejně tak případně přeživší prezident by nepřebíral úkoly a pravomoc zesnulého předsedy vlády. Prostě: nenávist „vládních“ členů delegace k panu Petru Pavlovi je nepřekonatelná. Nevím ovšem, zda by se na svezení s nepřáteli těšil pan prezident.

Překvapilo mě, že po zásahu Ústavního soudu pan předseda vlády opakovaně vystoupil s výzvou, aby pan prezident ustoupil od záměru přicestovat do Ankary. Z jeho projevů bylo zřejmé, že mu na vyhovění výzvě velmi záleží. Nechápal jsem to: nedalo se čekat, že se pan prezident vzdá získaného vítězství. Pak jsem ale zaznamenal pověstnou výzvu: cherchez la femme! Z internetu ke mně proskočila neoficiální informace, že pana předsedu vlády bude do Ankary doprovázet jeho rozvedená manželka. Informace přišla z více zdrojů, nepropojených mezi sebou. Jistě se nedostala jen ke mně, ale nikdo ji oficiálně nepopřel Chtěl jsem ji ověřit dotazem u pana Andreje Babiše, ale ten už se mnou opět nekomunikuje. Pravdivost zprávy by nebyla překvapivá a nešlo by o nepřístojnost. Manželka jako doprovod vedoucího delegace není nic neobvyklého či dokonce zakázaného. Na paní Moniku Babišovou by automaticky přešly povinnosti a příjemnosti nepřítomné první dámy. Ale právě v této okolnosti lze hledat důvody zjevného rozčilení pana předsedy vlády a jeho úsilí odradit pana prezidenta od účasti. Různí sýčkové totiž tvrdí, že summit je akce NATO a jeho organizátoři naloží s panem prezidentem podle jejich protokolárních pravidel, takže mu ponechají postavení vedoucího delegace. Manželka pana předsedy vlády by ale první dámu nemohla zastupovat. Kdyby pan prezident nepřicestoval, paní manželku by neohrozil.

Obecně si myslím, že pan předseda vlády nedocenil možnosti pana prezidenta „odvděčit se“ za všechna příkoří. Z uplatnění „Macinkovy pomsty“ nezíská Česká republika žádnou výhodu. Když nic jiného, tak spor mezi vládou a prezidentem, který má rozvinuté vztahy ve strukturách NATO, vrhne na delegaci špatné světlo. Česká účast na summitu v podmínkách ustálených zvyklostí by nevyvolala nežádoucí pozornost. Malé neplnění finančních závazků je hajitelné také odkazem na obrovské prostředky do obranyschopnosti země od r.1918 až do r. 1968, jež nás před nepřátelstvím neochránily. Místo důstojné reprezentace státu jsme získali „švejkolandský trapas“. Bylo by dobře, aby jak pan prezident, tak pan předseda vlády po návratu z Ankary hned po vystoupení z letadla na případně utrpěná příkoří zapomněli a nadále se ve shodě věnovali řádné správě státu. Jsou to rozumní lidé, kteří budou spolupracovat ve prospěch státu, pokud je nebude nikdo rozeštvávat.

Zpět na obsah


Ing. Zdeněk Jemelík (*1935) promoval v roce 1958 na Agronomické fakultě a 35 let působil v resortu zemědělství a výživy. Od roku 1989 byl ředitelem sekretariátu Federálního ministra zemědělství a výživy ve Vládě národního porozumění a od roku 1990 vedoucím sekretariátu náměstka, řídícího petrochemickou výrobu a zemědělství na Federálním ministerstvu hospodářství. V roce 1990 odjel do Španělska studovat zahraniční obchod, odkud prostřednictvím své společnosti Hisparga dovážel potravinářské výrobky. Již téměř 20 let se věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Sledoval medializované kauzy, např. od r. 2013 provází její trestní kalvárií bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou, ale většinou se zabývá lidmi, které nikdo nezná a nepodporuje. Nemá právnické vzdělání, na což upozorňuje. Působil řadu let ve spolku Šalamoun, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi z. s. V roce 2020 vydal knihu Škůdci v taláru a v roce 2023 její druhý díl.