Pragmaticky pozměněný kompromis z roku 1956 by mohl rychle vyřešit otázku Kurilských ostrovů

Analýzu A Pragmatically Amended 1956 Compromise Could Speedily Resolve The Kuril Islands Issue publikoval Andrew Korybko na svém Substacku 17. srpna 2026

Putinovu vůbec první návštěvu Kurilských ostrovů během jeho cesty do Iturupu ostře odsoudilaČesky japonská premiérka Sanae Takaiči kvůli pokračujícím nárokům její země na tento ostrov a několik dalších, které Tokio považuje za svá „severní teritoria“. Kunašír, Šikotan a neobydlené ostrovy Habomai doplňují zbytek ruského území, jehož kontrola je v severovýchodní Asii sporná. Pro upřesnění, Jaltská dohodaČesky vrátila Kurilské ostrovy SSSR, ale Japonsko vzneslo technickou námitku.

Z jeho pohledu údajně výše zmíněné ostrovy nikdy nebyly právně považovány za součást Kurilských ostrovů, ale memorandum ministerstva zahraničí z roku 1949Česky tvrdilo, že Šikotan, bohatý na akvakulturu, a Habomaiské ostrovy jsou jediné, jejichž právní status podle Jaltské dohody by mohl být diskutabilní. Společné sovětsko-japonské prohlášení z roku 1956Česky, které jejich diplomatické vztahy obnovilo, obsahovalo kompromis, podle kterého Moskva souhlasila s převodem těchto dvou ostrovů Tokiu po podpisu mírové smlouvy.

Z důvodů, které přesahují rámec této analýzy, ale které mnozí na ruské straně považují za důsledek amerického vlivu na Japonsko, se jejich velký kompromis rozpadl, a spor proto přetrvává dodnes, kdy si Tokio nárokuje všechny čtyři výše zmíněné oblasti. Putin investoval značný čas a úsilí do obnovení kompromisu z roku 1956, aby uvolnil více japonských investic, aby Japonsko otevřelo více svého energetického trhu ruskému exportu a aby se preventivně vyhnul ruské závislosti na Číně.

Tyto výsledky jsou také v objektivním národním zájmu Japonska, ale emotivní povaha tohoto sporu pro část japonských voličů bránila jeho vyřešení i za zesnulého premiéra Šinzóa Abeho, kterého Putin považoval za blízkého přítele a s nímž o této otázce podrobně diskutoval. „Putin si naříkal nad zhoršením rusko-japonských vztahůČesky“ během své cesty po ruském Dálném východě těsně před cestou do Iturupu, aby signalizoval, že se jedná o reakci Moskvy na trend, z něhož viní Tokio.

Předchozí analýza s hypertextovými odkazy odkazuje čtenáře na tyto dvě analýzy zdeČesky a zdeČesky, aby se dozvěděli více o tom, proč Rusko považuje Japonsko za rostoucí hrozbu pro svou bezpečnost a jakou roli si USA představují, že Japonsko bude hrát v nové regionální bezpečnostní architektuře. Smyslem těchto odkazů je zdůraznit vojensko-strategické aspekty potenciálně zhoršených rusko-japonských vztahů s cílem upozornit na to, proč by místo toho mělo Japonsko s Ruskem uzavřít kompromis.

Mír a stabilita jsou prvořadými imperativy, které by pak mohly Japonsku uvolnit ekonomické a geostrategické dividendy, pokud se Tokio vrátí ke kompromisu s Moskvou z roku 1956. V tomto scénáři, i když Japonsko všechny své protiruské sankce okamžitě nezruší, mohlo by tak začít činit kombinovaným odvětvově-geografickým způsobem, který je modelován podle tohoto návrhu zde z doby před deseti lety, týkajícího se „Socioekonomického kondominia Severních ostrovů“ (NISEC) mezi Sachalinem, Kurily a Hokkaidem.

Myšlenka je, že tyto tři regiony by se mohly stát jádrem komplexnějšího projektu ekonomické integrace, který by se mohl rozšířit tak, aby zahrnoval celý ruský Dálný východ bohatý na zdroje s privilegovaným japonským přístupem k jeho energetickému a nerostnému bohatství, jak je podrobněji popsáno zdeČesky a zdeČesky. Místo toho, aby Japonsko zůstalo závislé na nepředvídatelném dovozu energie ze západní Asie a politicky zranitelném čínském zpracování vzácných zemin, mohlo by se spolehnout na Rusko jako na rychlé řešení se správnou investiční strategií.

Na geostrategické frontě by Rusko prosazovalo svůj cíl preventivně se zbavit závislosti na Číně, což je i v zájmu Japonska. Vzhledem k blízkosti Japonska s Indií a vzhledem k tomu, že Indie již ruský Dálný východ prostřednictvím svého východního námořního koridoruČesky prosazuje, jsou možné rozsáhlé společné japonsko-indické investice zaměřené na zdroje – jak v těžbě, tak v oblasti zpracování. Rozsáhlé ruské vodní zdroje v této oblasti a z toho vyplývající nízké náklady na energii to činí o to atraktivnějším.

Abychom shrnuli pozměněný kompromis z roku 1956, který je navrhován, Japonsko by získalo Šikotan a Habomaiské ostrovy výměnou za vzdání se svých nároků na Kunašir a Iturup, což by bylo zmírněno vytvořením NISEC a privilegovaným přístupem ke zdrojům ruského Dálného východu. Po jeho plném provedení by tento (pravděpodobně postupný) plán preventivně zabránil ruské závislosti na Číně a zároveň snížil závislost Japonska na USA, a tím by vzájemně posílil jejich suverenitu.

Japonská ekonomika by navíc již nebyla rukojmím hypotetického konfliktu v Jihočínském moři díky své snížené závislosti na dovozu energií ze západní Asie, zatímco obchod s EU by mohl být optimalizován prostřednictvím ruské Severomořské trasy. S levnou energií a nerostnými zdroji, které by do země proudily přímo přes stejnojmenné moře, by japonská ekonomika mohla zažít dlouho očekávanou renesanci, a tím posílit svou konkurenceschopnost v nově vznikajícím globálním ekonomickém řádu.

Jakkoli Takaiči skutečně věří v opodstatněnost nároků své země na Kunašir a Iturup, nemluvě o vlivu domácího politického tlaku ze strany některých voličů a diskrétního mezinárodního tlaku ze strany USA, měla by proto odvážně prozkoumat kompromis navržený v tomto článku. Koneckonců je také v zájmu USA, aby se Rusko preventivně vyhnulo závislosti na Číně, jak je vysvětleno zdeČesky a zdeČesky, takže by bylo možné přesvědčit i Trumpa, pokud by argumenty jeho nové přítelkyně Takaiči byly dostatečně výmluvné.

Vzhledem ke třem vlivům, které na ni působí – jejím vlastním názorům na danou problematiku, tlaku domácí politiky a diskrétnímu mezinárodnímu tlaku ze strany USA – by tento návrh mohl vyžadovat, aby první krok učinilo Rusko a neformálně ho prosadilo diplomatickou a/nebo expertní cestou. To by mohlo zvýšit povědomí o návrhu mezi japonskými úředníky, experty a nakonec i ve společnosti, což by pak mohlo tlak domácí politiky snížit a povzbudit tak Takaichi k diskusi o této záležitosti s Trumpem.

Američtí diplomaté a experti by se o tom mohli dozvědět i od svých japonských protějšků, pokud by Rusko projednalo tuto záležitost nejprve neformálně jedním nebo oběma těmito kanály. S ohledem na to by Rusko udělalo dobře, kdyby učinilo první krok, což by pak mohlo přehodnotit Putinovu vůbec první cestu na Kurilské ostrovy jako třetíČesky příkladČesky jeho nové „eskalace za účelem deeskalace“ tím, že po „politické eskalaci“ (z japonského pohledu) v tomto případě naváže schůdným návrhem na deeskalaci. Kreml by se nad tím měl zamyslet.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se na vztahy mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road, konektivity New Silk Road, hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Asia TimesČesky, Russia International Affairs CouncilČesky, Sputnik International, Global Research, Reseau International a také na Disputu.