1. Jonathan Cook: Průvodce idiota po státech – a jejich „právech“
2. Vojtěch Běhunčík: Právo na sebeurčení a deklarace nezávislosti

Průvodce idiota po státech – a jejich „právech“

1. Státy existují. Je jich asi 200.

2. Státy jsou politickým uspořádáním, v němž lid vyjadřuje své právo na sebeurčení. Toto uspořádání se může měnit a také se mění.

3. Státy požívají práv, ale pouze vůči sobě navzájem. Mají například právo nebýt vystaveny bezdůvodné agresi ze strany jiného státu.

4. Žádný stát nemá nějaké trvalé, abstraktní „právo“ na existenci. Jinak by ty špatné, jako například Jihoafrická republika za apartheidu, nebyly reformovatelné.

5. Národy naproti tomu právo na existenci mají. Proto státy, které páchají apartheid, etnické čistky a genocidu, tím mezinárodní právo závažně porušují. Protože porušují právo národa na existenci.

6. Když zastánci tvrdí, že Izrael má „právo“ na existenci, snaží se vás oklamat, abyste uvěřili, že mezinárodní právo akceptuje apartheid, etnické čistky a genocidu. To však není pravda. Ze zřejmých důvodů upřednostňuje mezinárodní právo práva národů před právy států. Jinak by žádný stát nemohl být nikdy nelegitimní. Jeho práva by převážila nad právy lidí, kterým vládne.

7. Když někdo odmítá souhlasit s tím, že Izrael má „právo“ na existenci, nejedná se o antisemitismus, ať už vám média říkají cokoli. Takový člověk hájí mezinárodní právo: přednost práv národů před právy států.

8. Tvrzení, že Izrael má „právo“ na existenci, není tím, čím se zdá být. Ve skutečnosti jde o tvrzení, že současná realita extrémní nerovnosti mezi Izraelci a Palestinci má být zpečetěna navždy. Je to ďábelské tvrzení, že Izrael má právo páchat apartheid, etnické čistky a genocidu proti palestinskému lidu.

Jonathan CookČesky (*1965) je oceňovaný izraelsko-britský novinář. 20 let sídlil v izraelském Nazaretu. Do Spojeného království se vrátil v roce 2021. Je autorem tří knih o izraelsko-palestinském konfliktu: Blood and Religion: The Unmasking of the Jewish StateČesky (Krev a náboženství: Odhalení židovského státu, 2006), Israel and the Clash of Civilisations: Iraq, Iran and the Plan to Remake the Middle EastČesky (Izrael a střet civilizací: Irák, Írán a plán přetvořit Blízký východ, 2008) a Disappearing Palestine: Israel’s Experiments in Human DespairČesky (Mizící Palestina: Izraelské experimenty s lidským zoufalstvím, 2008). Má svou webovou stránkuČesky, svůj SubstackČesky a účet na X (Twitteru). Jeho příspěvky publikuje řada médií, např. The GuardianČesky, The Unz ReviewČesky, Global Research, The Counterpunch a jiné. Další údaje na jeho webové stránceČesky a také na WikipediiČesky.

Zpět na obsah

Právo na sebeurčení a deklarace nezávislosti

Vojtěch Běhunčík

Cook užil termínu lid / people v souladu s mezinárodním právem, které v této souvislosti nezná pojem „národ“ / „„nation“.

Právo na sebeurčení

je deklarováno v těchto dokumentech OSN:

• Charta OSN, článek 1, odstavec 2: To develop friendly relations among nations based on respect for the principle of equal rights and self-determination of peoples, and to take other appropriate measures to strengthen universal peace;
  což se překládá jako „rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru;“.
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech / International Covenant on Civil and Political Rights (ICCPR / ICPR) a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech / International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights (ICESCR); – vyšlo ve Sbírce zákonů, částka 120/1976 Sb. (Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976). Oba pakty mají shodný článek 1, odstavec 1, který zní:
  • Article 1, paragraph 1: All peoples have the right of self-determination. By virtue of that right they freely determine their political status and freely pursue their economic, social and cultural development.
    / 1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.
• Rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů č. 2625 (XXV) z 24. října 1970, přijatá na 1883. plenárním zasedání jako „Deklarace o zásadách mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy / Declaration on Principles of International Law concerning Friendly Relations and Co-operation among States in accordance with the Charter of the United NationsČesky“, jmenovitě uvádí:
  • Preambule:
    Přesvědčeni, že podrobení národů cizímu útlaku, nadvládě a vykořisťování představuje významnou překážku pro prosazování mezinárodního míru a bezpečnosti,
    Přesvědčeni, že zásada rovných práv a sebeurčení národů představuje významný přínos pro současné mezinárodní právo a že její účinné uplatňování má zásadní význam pro prosazování přátelských vztahů mezi státy na základě dodržování zásady suverénní rovnosti,
    …
    
  • Zásada rovných práv a sebeurčení národů
    Na základě zásady rovných práv a sebeurčení národů zakotvené v Chartě Organizace spojených národů mají všechny národy právo svobodně a bez vnějšího zasahování rozhodovat o svém politickém postavení a usilovat o svůj hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, a každý stát má povinnost toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty.
    Každý stát má povinnost společným i samostatným jednáním podporovat uskutečňování zásady rovných práv a sebeurčení národů v souladu s ustanoveními Charty a poskytovat Organizaci spojených národů pomoc při plnění úkolů, které jí Charta svěřila v souvislosti s uplatňováním této zásady, s cílem:
    • a. podporovat přátelské vztahy a spolupráci mezi státy; a
    • b. urychleně ukončit kolonialismus s náležitým ohledem na svobodně vyjádřenou vůli dotčených národů;
      …
      
  • Vytvoření suverénního a nezávislého státu, svobodné sdružení nebo integrace s nezávislým státem či přechod k jakémukoli jinému politickému statusu, který si národ svobodně určí, představují způsoby uplatnění práva na sebeurčení daného národa.
  • Každý stát má povinnost zdržet se jakéhokoli násilného jednání, které by zbavovalo národy uvedené výše v rámci vymezení této zásady jejich práva na sebeurčení, svobodu a nezávislost. Při svých akcích proti takovému násilnému jednání a při odporu proti němu, směřujících k uplatnění svého práva na sebeurčení, mají tyto národy právo hledat a získat podporu v souladu s cíli a zásadami Charty.
  • Území kolonie nebo jiného nesamosprávného území má podle Charty postavení oddělené a odlišné od území státu, který jej spravuje; a toto oddělené a odlišné postavení podle Charty bude trvat, dokud lid kolonie nebo nesamosprávného území neuplatní své právo na sebeurčení v souladu s Chartou, a zejména s jejími cíli a zásadami.
  • Žádné ustanovení předchozích odstavců nesmí být vykládáno tak, že opravňuje k jakémukoli jednání nebo k němu vybízí, které by zcela nebo zčásti narušilo či oslabilo územní celistvost nebo politickou jednotu suverénních a nezávislých států, které se chovají v souladu se zásadou rovných práv a sebeurčení národů, jak je popsáno výše, a které tak disponují vládou zastupující celý lid patřící k danému území bez rozdílu rasy, vyznání nebo barvy pleti.

Ve všech těchto odkazovaných textech je anglický pojem „people“ překládán do češtiny jako „národ“, i když „people“ obecně značí „soubor občanů určitého státu nebo země“. Angličtina má pro „národ“ / „nation“ synonyma „state“ – „land“ – „country“.

O tom, zda by každý národ měl mít právo na sebeurčení, je debatní klub Šimona Podhajského[1].

O Chartě OSN, Rezoluci VS OSN č. 2625 a nekompetentnosti současné Ukrajiny vůči historickým územím Ruska mluví Sergej Lavrov v článku „Historické ruské země. Národní identita a sebeurčení národů“[6].

Národ bez státu

Národ bez vlastního státuČesky je etnická skupina nebo národ, který nevlastní svůj vlastní suverénní stát. Použití tohoto pojmu implikuje, že takové etnické skupiny mají právo na sebeurčení, tedy na založení nezávislého národního státu s vlastní vládou. Členové národů bez vlastního státu mohou být občany země, ve které žijí, nebo jim tato země může občanství odepřít. Národy bez vlastního státu obvykle nejsou zastoupeny v mezinárodním sportu ani v mezinárodních organizacích, jako je Organizace spojených národů. Národy bez vlastního státu jsou zařazovány mezi národy čtvrtého světa. Některé národy bez vlastního státu mají za sebou historii státní existence, zatímco jiné byly bez vlastního státu odjakživa.

• 5 Large Nations With No HomelandČesky / 5 velkých národů bez vlastní země
• What Is a Stateless Nation: Definition and ExamplesČesky / Co je to národ bez státu: definice a příklady
• Stateless nationsČesky / Národy bez vlastního státu

Národy bez vlastní země jsou například Kurdové, Palestinci – a také Moravané.

Deklarace nezávislosti

Nejprůkaznějším způsobem, jak se z pouhé skupiny občanů určitého státu nebo země stane národ, je Deklarace nezávislosti, podle WikipedieČesky:

Prohlášení politického celku na vymezeném území, že je nezávislý a tvoří stát. Taková území jsou obvykle vyhlášena z části nebo z celého území jiného státu či zhrouceného státu, případně se jedná o odtržená území v rámci většího státu. V roce 2010 Mezinárodní soudní dvůr OSN ve svém poradním stanovisku k Kosovu rozhodl, že „mezinárodní právo neobsahuje žádný zákaz prohlášení nezávislosti“, ačkoli stát, od něhož se dané území chce odtrhnout, může toto prohlášení považovat za vzpouru, což může vést k válce za nezávislost nebo k ústavnímu urovnání s cílem vyřešit krizi.

O tom, jak předcházet separatistickým tendencím na státní úrovni pojednává Pražský model OSN -XVI.ročník (2010/2011) a definuje 5 bodů, jak předcházet separatismu:

– federativní uspořádání státu
– mnohonárodnostní stát
– demokracie
– respektování svobod menšin
– garance územní integrity mezinárodním společenstvím

Izrael

V případě ŽidůČesky nejsou o jejich statutu jako národa žádné pochybnosti. Úvodní článek Jonathana Cooka ilustruje deklaraci státu Izrael.

Ilustrační obrázek (koláž UI): Historický okamžik vyhlášení nezávislosti Státu Izrael. Vpravo je obrázek originální listiny.

• Ceremoniál proběhl 14. května 1948 (5. dne měsíce ijar 5708 židovského kalendáře) v budově muzea umění na Rothschildově ulici v Tel-Avivu.
• Klíčovou osobou je David Ben Gurion, stojící uprostřed u mikrofonu, tehdejší šéf Židovské národní rady a budoucí první izraelský premiér, který při této příležitosti veřejně přečetl Deklaraci nezávislosti Státu Izrael.
• Nad řečnickým pultem visí velký portrét Theodora Herzla, zakladatele moderního politického sionismu.
• Akce trvala přibližně 32 minut, zúčastnilo se jí na 250 až 350 pozvaných hostů a byla vysílána rozhlasovou stanicí Kol Jisrael. Na závěr byla přednesena modlitba Šehechejanu a zazněla budoucí hymna Hatikva.

Viz také odkaz Deklarace nezávislosti Státu Izrael na webu „Moderní dějiny“.

Na tomto místě bych zdůraznil pasáž

Stát Izrael bude otevřen židovským přistěhovalcům a všem příslušníkům národa rozprášených po celém světě. Bude se starat o rozvoj země pro blaho všech jejích obyvatel; bude založen na svobodě, rovnosti a míru – ve světle slova izraelských proroků; bude poskytovat všem občanům plnou sociální a politickou rovnoprávnost bez rozdílu náboženství, rasy a pohlaví; bude garantovat svobodu víry, svědomí, jazyka, výchovy, vzdělání a kultury; zabezpečí posvátná místa všech náboženství a zůstane věrný principům Charty Organizace národů.

kterou Izrael zjevně nedodržuje.

Spojené státy americké

Nejznámější deklarací nezávislosti je „Jednomyslná deklarace třinácti sjednocených států Ameriky“Česky, jejíž znění bylo 19. července 1776 předloženo Kongresu k zápisu do úředního protokolu. Tato listina je zakládajícím dokumentem Spojených států. Dne 4. července 1776 byla jednomyslně přijata Druhým kontinentálním kongresem, který zasedal v budově Pennsylvania State House ve Filadelfii, později přejmenované na Independence Hall. Delegáti se stali známými jako „otcové zakladatelé“ národa. Deklarace vysvětluje, proč se třináct kolonií považovalo za nezávislé suverénní státy, které již nepodléhají britské koloniální nadvládě, a stala se jedním z nejrozšířenějších, nejčastěji přetiskovaných a nejvlivnějších dokumentů v historii.

Deklarace nezávislosti Spojených Států nebyla abstraktní filozofií – byla to právní obžaloba okupace, zdanění bez souhlasu a vojenské vlády, píše se v článku „USA a 4. červenec – zapomenutý význam nezávislosti“.[5]

V tomto případě nebylo podstatné, že odštěpená skupina a mateřský stát používaly stejný jazyk – angličtinu.

Česká republika

Jiný případ je vznik Československé republiky, jejíž nedožité 108. výročí si připomínáme 28. října 2026.

Washingtonská deklarace (původním názvem anglicky „Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government“, v překladu „Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou“ byla deklarace zahraničního odboje Čechů a Slováků vyhlašující svrchovanou a nezávislou Československou republiku. Deklaraci podepsali profesor T. G. Masaryk, generál Dr. Milan Štefánik a Dr. Edvard Beneš, byla doručena Ministerstvu zahraničních věcí Spojených států ve Washingtonu D.C. dne 18. října 1918 s místem vydání Paříž (sídlo Prozatímní vlády československé) a publikována tiskem dne 19. října 1918.

Celý text Washigtonské deklarace je uveden například zde na Wikisource.

Povšimněte si těchto dvou odstavců:

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r. 1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Obšírně o vzniku a zánik Československa na pozadí zásady sebeurčení národů a souvislosti se Slovenskem pojednává práce [3].

Dnes, v roce 2026, neexistují ani historické země Čechy, Morava a Slezsko, ani československý národ.

Česká republika, která mává praporem bývalé federace, neuznala za nutné znovu definovat svou státnost, bohorovně přehlížejíc, že Morava měla svůj stát několik stolení před Čechy a země Morava vytrvala více než 1200 let – dokud ji pražští centralisté nezrušili a i nyní nadále odstraňují nežádoucí symboly Moravy, pžičemž skrývají vnitřní rozpory amorfním pláštěm pod názvem „Česko“.

Jinak je tomu na Slovensku.

Slovenská republika

Po rozdělení ČSFR (České a Slovenské Federativní Republiky) v roce 1992 vyhlásila Slovenská národná rada usnesením číslo 26 dne 17. 7. 1992 „Deklaráciu o zvrchovanosti Slovenskej republiky“. Text tohoto dokumentu je velmi krátký a lze jej nalézt například tady. Politické pozadí a postoje tehdejších slovenských parlamentních stran je popsáno v dokumentu zde.

D E K L A R Á C I A Slovenskej národnej rady o zvrchovanosti Slovenskej republiky

My, demokraticky zvolená Slovenská národná rada, slávnostne vyhlasujeme, že tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť sa naplnilo.

V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie.

Uznávajúc právo národov na sebaurčenie, vyhlasujeme, že aj my si chceme slobodne utvárať spôsob a formu národného a štátneho života, pričom budeme rešpektovať práva všetkých, každého občana, národov, národnostných menšín a etnických skupín, demokratické a humanistické odkazy Európy a sveta.

Touto deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa.

Bratislava 17. júl 1992

Kosovo

Sporný případ odtržení kosovských Albánců od Srbska je podrobně představen v Pražském modelu OSN (XVI. ročník (2010/2011)[2]:

Úkolem mezinárodního soudního dvora bylo zodpovědět otázku, jestli jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova bylo v souladu s mezinárodním právem.
Soud na otázku neodpověděl pozitivně, ale konstatoval, že neexistuje norma, která by jednostranné vyhlášení nezávislosti zakazovala.
Z tohoto tvrzení ovšem nelze přímo implikovat legálnost takové deklarace. Fakt, že tato situace není mezinárodním právem explicitně předvídána, nezakládá její legálnost, nýbrž spíše poukazuje na neschopnost mezinárodního společenství dohodnout se na podmínkách vzniku nových států – uvádí „Pražský model“.

Ukrajina

Ukrajina se poprvé deklarovala jako samostatná republika v rámci SSSR v roce 1990. Ve své deklaraci nezávislosti (zde a tady) prohlašuje:

IV. OBČANSTVÍ UKRAJINSKÉ SSR
Všem občanům Ukrajinské SSR jsou zaručena práva a svobody stanovené Ústavou Ukrajinské SSR a normami mezinárodního práva uznanými Ukrajinskou SSR.
Ukrajinská SSR zajišťuje rovnost všech občanů republiky před zákonem bez ohledu na původ, sociální a majetkové postavení, rasovou a národnostní příslušnost, pohlaví, vzdělání, jazyk, politické názory, náboženské přesvědčení, rod a povahu zaměstnání, místo bydliště a jiné okolnosti.

a dále

IX. VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ BEZPEČNOST
…
Ukrajinská SSR slavnostně prohlašuje svůj záměr stát se v budoucnu trvale neutrálním státem, který se neúčastní vojenských bloků a dodržuje tři nejaderné principy: nepřijímat, nevyrábět ani nezískávat jaderné zbraně.

V roce 1991 ukrajinský parlament přijal „Akt o vyhlášení nezávislosti Ukrajiny“ :

S ohledem na smrtelné nebezpečí, které Ukrajině hrozí v souvislosti se státním převratem v SSSR dne 19. srpna 1991, v návaznosti na tisíciletou tradici státního vývoje na Ukrajině, vycházejíc z práva národa na sebeurčení v souladu s Chartou Organizace spojených národů a dalšími mezinárodními právními dokumenty, a v souladu s Deklarací státní suverenity Ukrajiny, Nejvyšší rada Ukrajinské sovětské socialistické republiky slavnostně prohlašuje nezávislost Ukrajiny a vznik nezávislého ukrajinského státu – UKRAJINA.

Tím byly ve dvou deklaracích s ústavním statusem potvrzeny trvalá neutralita a nealiance Ukrajiny jako hlavní atributy nezávislého a suverénního státu – Harald Kujat a György Varga v článku Proč se ignoruje Deklarace nezávislosti Ukrajiny? [4]

Ukrajina je nyní státem, který se zpronevěřil své deklaraci nezávislosti a ztratil tak morální právo na svou existenci.

O D K A Z Y

[1]

[2]

[3]

Zpět na obsah