1. Jacques Baud: Největší překážkou míru jsou Evropané
2. Harald Kujat, György Varga: Proč se ignoruje Deklarace nezávislosti Ukrajiny?
3. Zeitgeschehen im Fokus: Balíček smluv EU – Dohoda o zdravotnictví

Největší překážkou míru jsou Evropané

Zeitgeschehen im Fokus (ZIF): Jaký přínos má pro Švýcarsko členství v „Partnerschaft für den Frieden / Partnerství pro mír“ (PfP)?

Jacques Baud: NATO bylo založeno v roce 1949 s cílem postavit evropské země pod jaderný ochranný deštník USA poté, co SSSR vyvinul atomovou bombu. V květnu 1955 vedlo přistoupení Spolkové republiky Německo k NATO o týden později k založení Varšavské smlouvy. Tyto dva bloky stály během studené války proti sobě, zatímco Švýcarsko stálo mezi nimi. Švýcarsko nemá místo v žádném vojenském bloku.

Po skončení studené války stála NATO před dvěma problémy: jednak před přijetím bývalých členských států Varšavské smlouvy, které požádaly o vstup do NATO, a jednak před vytvořením nástroje k urovnání různých lokálních a regionálních konfliktů, zejména v bývalé Jugoslávii.

„Partnerství pro mír“ bylo řešením, které našla Clintonova vláda. Na jedné straně umožňovalo koordinaci úsilí o mír, ale především pro mnoho z těchto zemí představovalo jakousi „čekárnu“ na vstup do NATO. Nesmíme zapomínat, že v té době měla pro bývalé komunistické státy nejvyšší prioritu obnova jejich zemí. Jejich zájem o EU nespočíval v „hodnotách“, ale ve štědrých dotacích EU! Vstup do NATO však byl nezbytným krokem na cestě do EU.

Vzpomínám si, že na počátku 90. let, ještě předtím, než jsme se přiblížili k programu Partnerství pro mír (PfP), jsem byl součástí malé delegace, která měla posoudit politické dopady švýcarské účasti na naši neutralitu. Když jsme nadhodili otázku důsledků možného sblížení s EU, (francouzský) zástupce Evropské komise propukl v bouřlivý smích. Řekl nám, že východoevropské země mají zájem pouze o dotace a že Švýcarsko, pokud by vstoupilo do EU, by z toho nemělo žádný prospěch, protože by pouze platilo!

Pro Švýcarsko měla účast v programu Partnerství pro mír (PfP) smysl. Umožnila Švýcarsku propojit se v rámci „bezpečnosti prostřednictvím spolupráce“ se svými evropskými sousedy. Rád bych připomněl, že program PfP byl v té době platformou pro spolupráci, k níž patřily i Bělorusko a Rusko. Navíc to bylo období, kdy se Švýcarsko snažilo posílit své úsilí o mír.

Nelze také zapomenout, že NATO bylo bezprostředně po skončení studené války vnímáno jako možná platforma pro bezpečnostní spolupráci v Evropě. V té době Rusko nadhodilo možnost svého vstupu do NATO. Problémem je, že Západ tuto šanci nevyužil. Na jedné straně byly USA přesvědčeny, že studenou válku „vyhrály“, a chtěly si toto „vítězství“ vychutnat. Na druhou stranu se jim nepodařilo dále rozvinout koncepci Atlantické aliance z obranné struktury na strukturu kolektivní bezpečnosti.

Právě v tom spočívá dnešní slabost NATO, neboť zůstalo jadernou velmocí, což mu brání vstoupit do přímé konfrontace s jinou jadernou velmocí, zejména v případě konfliktů v okrajových oblastech, jako je ten na Ukrajině. Z tohoto důvodu musela Ukrajina uzavřít bilaterální bezpečnostní dohody s každou jednotlivou zemí NATO a z tohoto důvodu se EU cítila nucena strukturovat se jako obranná organizace.

((ZIF): Kde se ukazuje jako smysluplná volnější spolupráce s NATO?

Jacques Baud: Je důležité rozlišovat mezi NATO jako organizací a „členskými státy NATO“. NATO jako organizace bylo koncipováno tak, aby vytvořilo rámec pro jaderné nasazení proti sovětské hrozbě. Nebylo určeno pro konflikty omezeného rozsahu, jako je ten na Ukrajině. Z tohoto důvodu se jako organizace na Ukrajině neangažovalo. Důsledkem by bylo, že by proti sobě stály dvě jaderné velmoci. To je situace, kterou USA odmítají. Z tohoto důvodu podepsaly jednotlivé členské státy NATO s Ukrajinou bilaterální bezpečnostní dohody a Joe Biden Zelenského několikrát ujistil, že se Ukrajina členem NATO nestane.

Pro Švýcarsko by scénář, v němž by se v případě, že by se válka přiblížila k jeho hranicím, omezilo na obranu svého území, znamenal, že by muselo se svými sousedy spolupracovat. Kdyby válka v takové situaci dosáhla našich hranic, znamenalo by to v každém případě, že se NATO nachází v existenční krizi. Proto se domnívám, že by Švýcarsko mělo vsadit na svou neutralitu, soustředit své úsilí na přípravu obrany svého území a nemělo by plýtvat energií na účast na evropské obraně. Stejně jako v roce 1815 musí jeho příspěvek k evropské bezpečnosti spočívat v kontrole vlastního území a nesmí spočívat v účasti na fanatické touze po dobrodružství Francie, Německa a dnešní EU.

(ZIF): Proč nebyla švýcarská neutralita v souvislosti s válkou na Ukrajině ze strany USA a NATO akceptována, ba dokonce byla přímo ignorována?

Jacques Baud: Domnívám se, že nebezpečí vychází spíše z EU než z USA. Rád bych připomněl, že USA jsou jaderným garantem Evropy. Nebudou se kvůli pouhému regionálnímu konfliktu vystavovat riziku jaderného protiúderu (ze strany Ruska, Číny nebo jiné země) namířeného proti jeho vlastnímu území. Proto bylo přistoupení Finska a Švédska k NATO absurdní. To je také důvod, proč Američané vstup Ukrajiny do NATO tak rozhodně odmítají. Paradoxně by nejbezpečnější cestou k vstupu Ukrajiny do NATO bylo přijetí minských dohod a urovnání konfliktu s Ruskem politickou cestou.

Dnes jsou to právě Evropané, kdo představuje největší překážku pro mír. Byli to Evropané – a nikoli Američané –, kteří v únoru, březnu a srpnu 2022 donutili Zelenského, aby od svých mírových iniciativ upustil. Byli to Evropané, kteří v roce 2025 zmařili proces z Anchorage. Byla to také Evropa, která vyvíjela tlak na Švýcarsko, aby uvalilo sankce. Je to také Evropa, která se vměšuje do vnitrostátních voleb v Evropě, jak ukázal zpravodajský dokument Sněmovny reprezentantů USA. Je to dnes Evropa, která financuje konflikt na Ukrajině a snaží se do tohoto financování zapojit i Švýcarsko.

(ZIF): Co znamená pro bezpečnost Švédska a Finska to, že vstoupily do NATO?

Jacques Baud: Finsko a Švédsko neměly s Ruskem v zásadě žádné problémy, zejména Finsko ne. Neutralita byla smluvně zaručena Sovětským svazem a po rozpadu SSSR Ruskem. Tyto země udržovaly velmi dobré hospodářské vztahy a tak dále. Rusko nikdy neprohlásilo, že by neutralitu Finska a Švédska nerespektovalo. V různých válečných scénářích, které se během studené války pro Evropu zvažovaly, se vždy vycházelo z předpokladu, že by se válka odehrála ve střední Evropě, a nikoli v severní Evropě. Navíc v této oblasti neexistují žádné významné cíle.

Jediným problémem mohl být přístup k Baltskému moři, který Finsko a Švédsko jako neutrální státy neohrožovaly.

Situace se však zcela změnila. V důsledku sankcí EU se ekonomika severovýchodního Finska, která žila z cestovního ruchu a dřevařského průmyslu z Ruska, doslova zhroutila. S přistoupením Finska a Švédska k NATO a souhlasem s novými americkými základnami na jejich území začalo Rusko svou vojenskou přítomnost v regionu rozšiřovat.

Když se Finsko a Švédsko rozhodly vstoupit do NATO, vzdaly se ochrany, kterou jim poskytovala neutralita. Pokud by v Evropě vypukla válka – nezáleží na tom, kdo by ji začal – a podíváme-li se na to z pohledu Rusů, budou chránit svá křídla. Jižní křídlo tvoří Turecko, severní pak Finsko a Švédsko. Kdo zná ruskou doktrínu, ten ví, že Rusko soustředí své jednotky tam, odkud vychází hlavní hrozba, tedy ze střední Evropy. Na křídlech použijí v krajním případě své jaderné rakety.

V těchto oblastech nasadí jen málo vojáků. To znamená, že Švédsko a Finsko v podstatě zvýšily riziko, že budou napadeny jadernými zbraněmi. Pokud dojde k jaderné válce, USA poskytnou Evropě ochranu. Kdyby však Washington přímo vstoupil do války, bylo by ohroženo americké území. USA se do takové války zapojí pouze v případě, že budou existenčně ohroženy. Pokud bude Finsko se svými lesy napadeno Ruskem, USA nebudou nic riskovat, aby ochránily nebo zachránily pár sobů. Úvahy Švédska a Finska jsou zcela naivní. To platí i pro Švýcarsko.

Už se nenacházíme v situaci studené války, kdy jsme věřili, že SSSR chce na západní Evropu zaútočit, aby tam nastolil komunistické režimy. Hrozba války souvisí v podstatě s zacházením s ruskými menšinami ve východoevropských zemích, jak jsme to viděli v Gruzii a na Ukrajině a jak bychom to možná mohli zažít i v pobaltských státech. I když nejde o dobývání území nebo rozšiřování „sfér vlivu“, nevylučuje to samozřejmě rozšíření konfliktu.

To však podtrhuje význam neutrality před takovým konfliktem i v jeho průběhu. Konfliktúm v Gruzii a na Ukrajině totiž mohlo být skutečným diplomatickým úsilím zcela zabráněno. Rusko nejenže nikdy nevznášelo územní nároky, ale jistě by ani nemělo kapacity na to, aby Evropu obsadilo a spravovalo. To nedokážou ani samotní Evropané! V červenci 2025 prohlásil Thierry Burkhard, tehdejší náčelník generálního štábu francouzských ozbrojených sil, že Francie je pro Rusko prioritním cílem.

Ale která země by chtěla převzít kontrolu nad nefunkční, vysoce zadluženou zemí, jejíž politická třída je hluboce zkorumpovaná a v níž se sociální problémy staly endemickými? Ani Francouzi nedokážou najít prezidentské kandidáty, kteří by toho byli schopni! Stejnou argumentaci by bylo možné použít i na Německo.

(ZIF): Německý ministr zahraničí Wadephul ve svém projevu před diplomatickým sborem prohlásil, že Švýcarsko nese odpovědnost za Evropu, protože přes něj vedou důležité mezinárodní elektrické rozvody a případný ruský útok na energetickou infrastrukturu by nebyl namířen proti Švýcarsku, ale proti Itálii, Německu nebo Francii. Co na to říkáte?

Jacques Baud: To je naprostá hloupost. Distribuce elektřiny je organizována v rozsáhlé síti mezi evropskými zeměmi právě proto, aby se zabránilo tomu, že by regionální výpadek mohl ohrozit celou Evropu. Pokud je na jednom místě nedostatek elektřiny, je to okamžitě kompenzováno. Švýcarsko průběžně obchoduje s elektřinou se svými sousedy z EU. Severní Itálie, jižní Německo a východní Francie dostávají podle potřeby elektřinu ze Švýcarska. Celý systém není na Švýcarsku závislý. Pokud by došlo k výpadku elektrické sítě ve Švýcarsku, mohlo by být Německo zásobováno elektřinou přes Francii nebo z Itálie přes Francii či Rakousko, protože elektřina by pak proudila mimo Švýcarsko. Wadephulovo tvrzení je zavádějící.

To, co Wadephul zde ve Švýcarsku udělal, je jasný zásah do vnitřních záležitostí. Ministr zahraničí přijede do jiné země a říká, že by se měla více přiblížit NATO. Mluví se o tom, že Putin chce ovlivňovat situaci pomocí několika obrázků na TikToku. Západní politici přijíždějí do Švýcarska, aby zde hájili své postoje. To je nepřijatelné. Účelem konference velvyslanců je diskutovat o zahraniční politice Švýcarska, vyslechnout si přednášky k jednotlivým tématům a tak dále. Cílem této akce je, aby všichni velvyslanci táhli za jeden provaz. Neslouží k tomu, aby tu jiné země propagovaly svou politiku. V tomto případě byla tato konference zneužita k propagandistickým účelům.

(ZIF): Wadephul je ten, kdo řekl: „Rusko pro nás vždy zůstane nepřítelem, ať už válka na Ukrajině skončí jakkoli.“

Jacques Baud: Jsme daleko od „Ostpolitik“, která Německu umožnila rozvíjet se v poválečném období. Problémem dnešního Německa je jeho revanšismus vůči Rusku. Podívejte se, kdo byli prarodiče dnešních vedoucích představitelů v Německu a v EU, a pochopíte, kde spočívá nebezpečí. AfD a BSW jsou pouze reakcí na tuto válečnickou politiku, kterou většina poctivých Němců odmítá. Vést válku pomocí krve druhých je vždy snadné. Stejně jako francouzská vláda zničila Francii, tak i německá vláda zničila Německo a nyní se snaží svalit vinu za své chyby na Rusko.

(ZIF): Pojďme se ještě vrátit k nákupu letounů F-35. Bývalá spolková radní Amherdová, která měla na starosti ministerstvo obrany, v souvislosti s pořízením letounů F-35 vždy hovořila o tom, že byla sjednána pevná cena. Nyní se ukazuje, že to neodpovídalo pravdě. Jak to máme chápat?

Jacques Baud: Při uzavírání kupní smlouvy je třeba brát v úvahu různé aspekty. Sám jsem byl vedoucím obchodního oddělení, tehdy ve skupině pro zbrojní služby zabývající se nákupem tanků, dělostřeleckých systémů a simulátorů. Jedná se o obchody v řádu milionů. Celé oddělení se zabývalo všemi smlouvami, každý ve své stanovené oblasti. Úkolem je smlouvy pečlivě číst.

Smlouvy o zbrojních dodávkách jsou vždy mimořádně choulostivé. Nejde v nich jen o obrovské částky, ale také se zřídka týkají předmětů, které lze koupit jako v obchodě. Často je nutné je přizpůsobit národním normám, podmínkám výcviku, struktuře ozbrojených sil nebo systémům, které jsou již v provozu. Průmyslová nejistota je větší, a proto je finanční riziko značné. To platilo zejména pro letoun F-35, který i nadále vykazuje četné nedostatky.

Toto riziko je o to větší, že se zahraniční výrobci stále domnívají, že Švýcarsko je velmi bohaté, a že si proto mohou dovolit požadovat vyšší ceny. Francie kvůli tomu ostatně ve Švýcarsku již přišla o několik zakázek. Důsledkem je, že se při vyjednávání smluv usiluje o co největší snížení finančního rizika a co největší omezení rozpětí cenových výkyvů. Je zřejmé, že ti, kdo smlouvy – na všech úrovních – vyjednávali, svou práci neprovedli řádně.

V případě letounu F-35 se jedná o produkt, který již existuje. Povaha tohoto produktu sice s sebou nese finanční riziko, které se však dá o to lépe omezit, že se jedná o systém, jehož cena klesá s rostoucím počtem objednaných kusů. Spojené království, Belgie, Španělsko a Nizozemsko jej již zakoupily. Vzhledem k počtu již prodaných letadel a zkušenostem jiných zemí by měla být cena poměrně přesně odhadnutelná. Úpravy mohou být sice nezbytné, nesmí však být „neomezené“.

Podobný příklad se odehrál v 90. letech. Finsko zakoupilo 64 letadel FA/18 za přibližně 3 miliardy dolarů, Švýcarsko pouze polovinu, konkrétně 34 letadel za 2,3 miliardy dolarů. Švýcarsko tedy za polovinu letadel zaplatilo přibližně stejně jako Finové. Dnes máme k dispozici paralelní vývoj. Finsko zakoupilo 64 letadel F-35 za 7,4 miliardy eur a Švýcarsko platí za 36 letadel F-35 6,4 miliardy franků.

(ZIF): Jak je takový rozdíl možný?

Jacques Baud: Vyšší náklady na letouny F/A-18 se tehdy zdůvodňovaly tím, že náhradní díly a podobné položky zdražily. Podle mého názoru se prostě špatně vyjednávalo. Nebyli jsme dost tvrdí. K tomu se přidává skutečnost, že ostatní státy mají dojem, že Švýcarsko je bohatá země a má spoustu peněz. Zde je třeba si ujasnit: Švýcarsko nemá více peněz než ostatní, ale Švýcarsko dokáže ze svých peněz vytěžit mnohem více. Jsme efektivnější. Za jeden frank vyprodukujeme ve Švýcarsku více než například Německo za jedno euro. Zvenčí proto vzniká dojem, že máme mnohem více peněz, než ve skutečnosti máme. To je typicky švýcarské. V produktivitě jsme mistři.

Umíme z jednoho franku vytěžit maximum. Když jsem byl v Africe, vždycky jsem říkal, že pocházím z „nejchudší země světa“. Mysleli si, že je to vtip, vždyť Švýcarsko je přece bohaté. Ale kde je vlastně naše bohatství? Nemáme žádné nerostné suroviny, nemáme železo, nemáme ropu, nemáme přístup k moři, nemůžeme lovit ryby. Kde jsou naše zdroje? Můžeme obývat a využívat k produkci zemědělských plodin pouze třetinu našeho území. Po určitou dobu v 17., 18. a 19. století až do roku 1859 byli švýcarští žoldnéři „exportním hitem“, byli úspěšní a žádaní.

Byli to rolníci, kteří neměli práci. Neměli žádné jiné možnosti. I výroba hodinek má svůj původ u rolníků. V pohoří Jura, kde jsou zimy extrémně chladné a zemědělství stojí, vyvinuli hodinky. To není náhoda. Výroba hodinek existovala i ve Francii, protože rolníci tam čelili stejnému problému. Tak vznikly vazby mezi francouzskými a švýcarskými rolníky.

Švýcarsko bylo chudé a my jsme museli vytěžit maximum z našich skrovných zdrojů. Z toho se vyvinula kultura dokonalosti. Abychom přežili, nemůžeme si dovolit být jako ostatní. Chcete-li prodat hodinky, musí to být ty nejlepší, jinak je nikdo nekoupí. Ve Švýcarsku jsme odsouzeni k efektivitě, to je naše prokletí. Ale bohatší z toho nejsme.

Když nám USA nebo Němci prodávají zbraně, žijí v mylném přesvědčení, že Švýcarsko má nekonečné množství peněz. Zaměstnanci společnosti „armasuisse“ si toho nejsou vědomi. Proto při vyjednáváních příliš neprosazují zájmy Švýcarska. V 90. letech jsem musel pořídit průzkumná vozidla. Podařilo se mi sjednat slevu 30 procent z původně rozpočtované ceny.

Vozidlo má nástavbu firmy Mowag (Kreuzlingen) a podvozek amerického Hummeru. Když jsme vyjednávali o koupi těchto podvozků, sami jsme Američanům sdělili maximální cenu, kterou jsme byli ochotni zaplatit. Jelikož pro USA bylo také důležité, aby Švýcarsko kupovalo jejich výrobky, na tuto nabídku přistoupili.

(ZIF): Proč to ale dnes už nefunguje?

Jacques Baud: Těžko říct. Myslím si, že firemní kultura už není stejná jako dříve. Všichni moji spolupracovníci byli velmi zkušení a s vyjednáváním dokonale obeznámení. Dokázali smlouvy zkontrolovat do nejmenších detailů. Nejsem si jistý, zda dnes disponujeme stejnou mírou zkušeností. Obchod s průzkumnými vozidly probíhal v 90. letech v rámci programu EMD-95. Zde se prověřovaly jednotlivé obchody, včetně nákupu průzkumných vozidel. Byl označen za jeden z nejlépe spravovaných obchodů. Probrali jsme každou položku ve smlouvě a já jsem našim vyjednávacím partnerům dal jasně najevo, že pokud Švýcarsko tyto produkty zakoupí, přinese jim to dobrou pověst, a za tu by se také mělo zaplatit. Proto jsem často dosáhl velmi, velmi výhodných cen.

(ZIF): Jde přece o to, s jakým vnitřním přesvědčením do vyjednávání vstupujete.

Jacques Baud: Kromě špatného vedení jednání ohledně letounu F-35 nese odpovědnost také „armasuisse“. Zdá se, že smlouvu neprověřila sama, ale předala ji externí advokátní kanceláři. „Armasuisse“ má vlastní právní oddělení, jehož úkolem je smlouvy prověřovat.

Jak jsem již zmínil, smlouvy o dodávkách zbraní mají specifika, pokud jde o druh produktů, jejich přizpůsobení národním potřebám (včetně logistických aspektů) a také jejich životnost.

Zjistil jsem, že externí kanceláře sice disponují fundovanými odbornými znalostmi, ale často nemají ponětí o specifickém kontextu naší milice. Nejsem si jistý, zda bylo dobrým nápadem outsourcovat smluvní část této záležitosti.

(ZIF): Existuje domněnka, že USA mohou zvenčí získat přístup k elektronice letounu F-35. Je to reálné?

Jacques Baud: Když jsem působil v NATO, byl jsem v kontaktu s testovacím pilotem letounu F-35. Vysvětlil mi: „Pokud USA nechtějí, abychom létali, mohou to ovládat zvenčí. USA mohou elektroniku vypnout. Pravděpodobně ne úplně, ale natolik, že nebudeme moci zbraň používat a tak dále.“ Tato výtka se tehdy objevovala i u letounu F/A-18, ale nikdy nebyla prokázána. U F-35 víme, že tomu tak je.

(ZIF): Německo získalo obranné rakety Patriot, které byly určeny pro Švýcarsko. Dohoda s Německem padla. Švýcarsko obdrží systém Patriot nejdříve v roce 2030. Jak je třeba tento vývoj chápat?

Jacques Baud: Je třeba si uvědomit, že trh se zbraněmi byl vždy prostředkem k vyvíjení tlaku na danou zemi. Z tohoto důvodu mělo Turecko tolik problémů s USA, když zakoupilo ruské protivzdušné systémy S-400. Pro malou, neutrální zemi, jako je Švýcarsko, která se vzdala svého zbrojního průmyslu, je závislost na výrobcích zbraní obrovská. Přidá-li se k tomu ještě korupce, na nezávislost a neutralitu lze zapomenout. To není nic nového.

Když se Maroko pokusilo vymanit se ze sovětského vlivu, muselo najednou vyměnit všechny své stíhačky MiG za francouzské Mirage, protože SSSR mu již nechtěl prodávat náhradní díly. Naproti tomu pouze Švédové zůstali věrni své politice: Drželi se nákladného zbrojního průmyslu, který jim však zaručoval určitou politickou nezávislost. Dnes jsou ve Švýcarsku ti, kteří udělali vše pro to, aby náš zbrojní průmysl zrušili, ti samí, kteří chtějí zrušit naši neutralitu.

Měli jsme úspěšný zbrojní průmysl. Dnes sice stále vyrábíme zbraně, ale již je sami nekoncipujeme. Mowag Piranha[2] byl navržen ve Švýcarsku a patřil k nejúspěšnějším tankům 20. století – jednalo se o kolový bojový obrněný transportér. Firma Mowag sídlila v Kreuzlingenu. Švýcarsko bylo jednou z posledních zemí, které si Piranhu zakoupily. Vždy jsem se zasazoval o nákup Piranh, ale ostatní upřednostňovali pásové tanky. Dnes, po 30 letech, mají téměř všechny armády – Britové, Francouzi, USA – kolové bojové vozidlo. My jsme však mezitím náš zbrojní průmysl prodali do zahraničí. Za tento úpadek nese odpovědnost samotná armáda. Problematika zbrojního průmyslu není pouze průmyslovou otázkou, ale také – a především – vyjádřením závazku k nezávislosti a suverenitě. Co se týče raket a ručních zbraní, měli jsme společnost Oerlikon-Contraves. V 60. letech patřila k nejlepším světovým výrobcům systémů protivzdušné obrany. S know-how, které jsme tehdy měli, bychom dnes byli schopni vyvinout systém, který by byl jistě lepší než systém Patriot.

Vidíme, že Íránci dokážou vyvinout lepší systémy než USA.

Vidíme, že Hútiové dokážou vyrábět lepší výzbroj, stejně jako Rusové a Číňané. Promarnili jsme šanci, protože příliš mnoho lidí ve Švýcarsku si myslí, že NATO je pro armádu alfa a omega. To není pravda. Možná tomu tak ještě bylo v 80. a 90. letech, ale poté už ne. Dnes je západní zbrojní technologie o několik let pozadu za ruskou a čínskou technologií. To není můj vlastní výmysl. Zjistily to britské think tanky. Je také vidět, že systém Patriot nedokáže splnit očekávání.

Jsme oklamáni propagandou, která vznikla v souvislosti s válkou na Ukrajině. Systémy Patriot byly vyvinuty před více než 40 lety, dnes se však používají k boji proti zcela odlišným prostředkům. Proto jich Ukrajina spotřebovala více, než se očekávalo; totéž platí pro USA a Izrael, které je proto již nemají k dispozici. USA sdělily Ukrajině, že jí již žádné systémy Patriot nemohou dodávat.

Evropské země poskytly Ukrajině své vlastní systémy. To znamená, že ani ony již žádné nemají. Evropská NATO v současné době nedisponuje žádnými systémy Patriot. Pro NATO je nejvyšší prioritou umožnit členským státům doplnit své zásoby zpět na běžnou úroveň. Švýcarsko v tomto ohledu žádnou prioritu nemá. Problémem je, že zbraně se dnes opět staly prostředkem nátlaku, stejně jako v dobách studené války.

(ZIF): Označil jste obrněný transportér s kolovým podvozkem za vhodné vozidlo. Jaké jsou jeho výhody oproti obrněnému vozidlu s pásovým podvozkem?

Jacques Baud: Žijeme v zemi, která je velmi hustě zastavěná. Proto se většinou můžeme pohybovat pouze po hlavních tazích. Obrněný transportér s kolovým podvozkem je obratnější a na našich silnicích může jet rychleji, zejména na delších trasách. Díky pohonu 8×8 je nasaditelný i v terénu. Pořizovací náklady i náklady na provoz a údržbu jsou nižší. Lze jej proto nakoupit ve větším počtu kusů. Je také vhodnější pro budoucí mise, například pro mírové operace. Dnes je zcela zřejmé, že kolové bojové vozidlo je vhodnější než pásové.

Měli jsme možnost nakoupit obrněná vozidla přímo ve Švýcarsku. Společnost Mowag tehdy ještě ve Švýcarsku sídlila a mohla by tato vozidla vyrábět. Mým úkolem tehdy bylo vyjasnit naši potřebu obrněných transportérů. Sám jsem měl se společností Mowag velmi dobré kontakty. Byla to vynikající firma. V komisi jsem na základě zmíněných výhod – včetně nákupu od švýcarské firmy – upřednostňoval kolové bojové vozidlo. Možný nákup však byl smeten ze stolu nesmyslnými argumenty.

Dnes se tyto vozidla používají, ale Švýcarsko tuto příležitost promarnilo; sice máme pár vozidel Piranha, ale kdyby byl ten návrh přijat, byli bychom na tom mnohem lépe. Vedlejším efektem by bylo, že bychom si ve Švýcarsku zachovali vlastní zbrojní průmysl a získali by pro naši zemi výhodné podmínky. To vše je dnes pryč. Naše továrna na střelivo dnes vyrábí součástky pro chladničky. Společnost Mowag dnes patří americké firmě General Dynamics European a dalším.

(ZIF): Závislost na zahraničí je také omezením suverenity?

Jacques Baud: Ano, ale má to význam i pro naši neutralitu. Země jako Švýcarsko nemůže vyrábět celé spektrum zbraní, ale je důležité, abychom měli spolehlivou základnu ve vlastní zemi, abychom nebyli zcela závislí na zahraničí, zejména pokud mohou být naše zahraniční zbraně blokovány zemí původu.

USA výslovně zakazují jakékoli zásahy do elektroniky stíhacího letounu. Libérie v 80. letech nakupovala zbraně pouze ze Švýcarska, aby si zachovala nezávislost. Kdybychom ještě nějaké měli, mohli bychom prodávat zbrojní zboží zemím, které si chtějí zachovat nezávislost. Neutralita neznamená být neozbrojený. Naopak, mohla by náš zbrojní průmysl podpořit.

Tak by mohla zůstat nezávislá na Rusku i na USA. Na všechny tyto možnosti jsme zapomněli. Musíme mít švýcarské ambice, ne švédské nebo finské. Švýcarsko má svou vlastní inteligenci, inteligenci nezávislého ducha. Státy EU a NATO jsou všechny závislé. Pokud vstoupíme do NATO nebo do EU, ztratíme svou duši. Jsme důvěryhodní, jsme respektováni, ne protože nepatříme ani k EU, ani k NATO, ale proto, že jsme nezávislí. Naši politici to však nechápou. Nezáleží na tom, zda pak budeme ostrúvkem v Evropě. To nás posiluje, jsme respektováni. Švýcarsko mimo NATO je pro naše sousedy mnohem významnější než v rámci NATO.

(ZIF): Mainstreamová média vždy informují z pohledu jedné z válčících stran. Tak tomu bylo v irácké válce, v Afghánistánu, dnes na Ukrajině nebo v Palestině. Jak lze posoudit tento novinářský „výkon“?

Jacques Baud: Svět se za poslední čtvrtstoletí výrazně změnil. Nejen kvantitativně, ale především kvalitativně. Stačí si poslechnout ty nesmysly, které vykládají naši politici: už neexistuje žádná reflexe, žádná vize a žádné porozumění světu. Máme průměrné „aparátčíky“, kteří se dostali k moci ne proto, že by byli lepší, ale proto, že nebyla jiná volba.

Podívejte se na Francii, Německo, Velkou Británii nebo Itálii: všichni předsedové vlád se dostali k moci, protože neexistovala žádná alternativa. Nedávno jedno alternativní francouzské médium požádalo členy zahraničního výboru francouzského parlamentu, aby na nepopsané mapě lokalizovali Írán. Ani jeden z nich to nedokázal! Média se vydala stejnou cestou: rozmanitost zmizela, novináři pouze přepisují zprávy z tiskových agentur.

Už neexistují žádní velcí reportéři, ale pouze novináři, kteří sotva zvládají pokrýt rubriku „oběti nehod“. Pokud jde o konflikty na Ukrajině, v Íránu nebo v Palestině, ukázal jsem, že šíří téměř výlučně propagandu. Kolikrát nám už řekli, že Rusko už nemá žádné zbraně?

(ZIF): Pojďme se ještě podívat na Blízký východ. Jaký význam má dohoda z Mekky?

Jacques Baud: Mekka pakt, nebo přesněji řečeno Mekka aliance, sdružuje tři nejdůležitější muslimské země Blízkého a Středního východu, a to Saúdskou Arábii, Turecko a Pákistán. Z geografického hlediska tyto tři země obklopují Írán a komentátoři – pravděpodobně ukvapeně – prohlásili, že se jedná o alianci namířenou proti Íránu. Tento názor nesdílím. Turecko udržuje s Íránem přátelské vztahy, zejména kvůli kurdské otázce, která se týká obou zemí. I Pákistán má s Íránem dobré vztahy; připomeňme si, že Pákistán při vypracování „Memoranda o porozumění“ v červnu 2026 působil jako zprostředkovatel.

Pokud jde o Saúdskou Arábii, ani současná situace, kdy Írán útočí na americké základny na saúdském území, nezabránila království vyslat delegaci na pohřeb ajatolláha Alího Chameneího. Všechny tři země udržují přátelské vztahy s Ruskem a Čínou. Mezi těmito zeměmi tedy nepanuje žádná atmosféra konfrontace.

Ve skutečnosti je tato aliance pravděpodobně namířena spíše proti Izraeli. Několik týdnů před jejím založením Jordánsko bije na poplach v otázce svatých míst v Jeruzalémě. Židovští extremisté usilují o výstavbu třetího Šalomounova chrámu, což by mohlo vést k částečnému zničení muslimských svatých míst. Jedná se o situaci, která by mohla zapálit celý region, a tato aliance byla pravděpodobně založena právě proto, aby takové situaci předešla.

Z obecnějšího hlediska tato aliance ukazuje, že země regionu již nechtějí svěřovat svou bezpečnost do rukou USA. Zjistily, že USA nerespektují jejich suverenitu tím, že využívají jejich území k útoku na třetí zemi. Kromě toho si také všimly, že USA nemají za cíl posílit bezpečnost arabských zemí, ale bezpečnost Izraele. Jinými slovy: bezpečnost nabízená Američany představovala spíše zátěž než řešení. Rád bych připomněl, že bezprostředně po vypuknutí konfliktu s Íránem a po prvních íránských odvetných opatřeních v prvním březnovém týdnu se všechny státy Perského zálivu obrátily na Rusko! Partneři USA ztratili důvěru ve svého ochránce.

(ZIF): Proč není válka proti Íránu ukončena vyjednáváním?

Jacques Baud: Íránci stanovili jasné podmínky. 17. a 18. června byla podepsána deklarace o záměru dosáhnout politického řešení konfliktu, avšak USA se pod různými záminkami dohodnutých ujednání nedržely. Problém spočívá v tom, že nevědí, proč tuto válku zahájily. Cílem bylo zabránit Íránu ve vývoji atomové bomby. Americké tajné služby – v čele s CIA – však již od roku 2007 každoročně potvrzují, že Írán o jaderné zbraně neusiluje.

Jak přiznal ministr zahraničí Marco Rubio, Američané se na žádost Benjamina Netanjahua vrhli do války v přesvědčení, že mohou dosáhnout rychlého vítězství. Dnes musí konstatovat, že Írán se nejen zdaleka nevzdává, ale má také kontrolu nad Hormuzským průlivem, což má dopad na energetickou politiku celého světa.

Donald Trump byl tedy nejen svým izraelským spojencem oklamán, ale také se mýlil, pokud jde o povahu svého nepřítele. To je chyba v každém ohledu. Důvod, proč odmítá reagovat na íránské návrhy na jednání, je psychologický.

(ZIF): V íránském konfliktu se opakovaně objevují pokusy o nalezení řešení diplomatickou cestou. V případě války na Ukrajině to nelze konstatovat. Vidíte snahy o mírové řešení?

Jacques Baud: Ne, v tomto směru neexistují žádné snahy. Západ nadále požaduje od Ruska příměří. Rusko chce, aby se Ukrajina zapojila do mírového procesu, v jehož rámci by mohlo k uzavření příměří dojít. Pro Rusko jde o nalezení mírového řešení, a ne pouze o přerušení války. Zdá se, že o tom Vladimír Putin a Donald Trump hovořili v srpnu 2025 na Aljašce a americký prezident se zavázal, že tuto myšlenku Evropanům „prodá“. Ti ji však odmítli. Pro EU a „E 3“ (Německo, Francie a Velká Británie) žádná mírová dohoda s Ruskem nepřichází v úvahu.

Je třeba připomenout, že Volodymyr Zelenskyj sám vydal 4. října 2022 dekret, který jednání s Ruskem zakazuje. V prosinci 2025 Vladimir Putin prohlásil, že jelikož Západ není připraven k politickému řešení, Rusko dosáhne svých cílů vojenskou cestou. A právě v tomto bodě se nyní nacházíme. Evropa podněcovala, financovala a následně vítala ukrajinské útoky hluboko na ruské území a proti jeho energetické infrastruktuře.

Ruská reakce však byla velmi prudká a dnes si Ukrajinci musí uvědomit, že za tyto útoky platí vysokou cenu, a Volodymyr Zelenskyj stále více zesiluje své požadavky na příměří, které však Rusové odmítají.

Evropané se i nadále domnívají, že by mohli Rusko k jakési kapitulaci donutit. To vysvětluje rétoriku, podle níž Rusko válku prohrává a jeho ekonomika již není schopna nést válečné úsilí. Ve skutečnosti neexistují pro tato tvrzení žádné důkazy a Evropané právě prožívají stejnou hořkou zkušenost, jakou zažil Donald Trump s Íránem: Podceňování protivníka je nejzávažnější chybou, jakou lze ve válce udělat.

(ZIF): Pane Baude, děkuji vám za rozhovor.

[1]

Švýcarská referenda 2026:Česky Vláda se rozhodla předložit 27. září 2026 k veřejnému hlasování dva návrhy:
– Lidová iniciativa „Ochrana švýcarské neutrality (iniciativa o neutralitě)“;
– Lidová iniciativa „Za bezpečné potraviny – prostřednictvím posílení udržitelné domácí produkce, zvýšení podílu rostlinných potravin a zajištění čisté pitné vody (iniciativa o potravinách)“.
Obě referenda byla velkou většinou zamítnuta.

[2]

Mowag PiranhaČesky je řada obrněných bojových vozidel navržených švýcarskou společností Mowag (od roku 2010 General Dynamics European Land Systems – Mowag GmbH).
Bylo vyrobeno pět generací těchto vozidel, a to buď přímo společností Mowag, nebo na základě licence jinými společnostmi, jako je například LAV, a jejich varianty jsou v provozu u ozbrojených sil po celém světě.

---

Jacques BaudČesky (*1955) je bývalý plukovník švýcarské strategické rozvědky, strategický analytik, specialista na zpravodajství a terorismus. Magisterský titul v oboru ekonometrie a postgraduální titul v oboru mezinárodní bezpečnosti získal na Institutu mezinárodních vztahů v Ženevě. Byl poradcem pro bezpečnost uprchlických táborů ve východním Zairu během války ve Rwandě, pracoval mimo jiné pro NATO na Ukrajině a je autorem několika knih o zpravodajství, asymetrické válce, terorismu a dezinformacích. Publikuje zejména na webech CF2R a Zeitgeschehen Im FokusČesky. K jeho posledním knihám patří Governing by Fake News (Vládnout díky vylhaným zprávám, 2020) a Poutine, maître du jeu?Česky (Putin, mistr hry?, 2022). 15. prosince 2025 rozhodla Rada Evropské unie o zařazení Jacquese Bauda na sankční seznam EU. Je mu vytýkáno, že šíří proruskou propagandu na úkor Ukrajiny.

Thomas Kaiser je historik a redaktor švýcarského webu Zeitgeschehen im Fokus. Jeho ústředním tématem jsou média, demokracie, lidská práva a cenzura. Publikuje na rovněž v Global Bridge, Overtone Magazin, Global Research a jeho články a rozhovory přebírá řada dalších médií jako Ze!tpunktČesky, MR onlineČesky, InfosperberČesky.

Zpět na obsah

Proč se ignoruje Deklarace nezávislosti Ukrajiny?

Volodymyr Zelenskyj při oslavách 35. výročí ukrajinské nezávislosti 24. srpna 2026

Pokud k tomu vezmeme jako příklad skutečnost, že Ústavní soud Moldavska v prosinci 2013 prohlásil za neplatný ten bod platné moldavské ústavy, který byl v rozporu s Deklarací nezávislosti této země, mohla by Benátská komise Rady Evropy oprávněně prošetřit také nesrovnalosti mezi Deklarací nezávislosti Ukrajiny a její současnou (v roce 2019 pozměněnou ve smyslu členství v NATO) ústavou.

Zjednodušme si otázku: Kdo se odváží začlenit Ukrajinu do NATO – v rozporu s opakovaně vyjádřenou vůlí ukrajinského lidu? Kde zůstává právní stát a suverenita lidu?

Ukrajina (a Gruzie) byly na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 – z iniciativy USA a navzdory rozumnému odporu významných evropských států – v závěrečném prohlášení označeny za budoucí členy NATO[1]. Ukrajinská ústava v roce 2008 obsahovala opakovaně potvrzený neutrální status země. Proč tedy nebyly v Bukurešti proti vůli svých národů jako další členové NATO jmenovány Švýcarsko a Rakousko? Protože prohlášené členství neutrální Ukrajiny (a Gruzie) v NATO bylo v geopolitickém zájmu USA proti Rusku.

Přijetí neutrální Ukrajiny do NATO je třeba považovat za provokaci v rámci velmocenské politiky a za pohrdání suverenitou. Ukrajinské obyvatelstvo totiž členství v NATO nepodporovalo, zatímco deklarace suverenity, deklarace nezávislosti, referendum i ukrajinská ústava předpokládaly neutralitu a mimoalianční status.

Podívejme se, co si přál nezávislý ukrajinský lid

Ukrajinský parlament (Nejvyšší sovět Ukrajinské socialistické sovětské republiky) přijal dne 16. července 1990 Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny[2]. V bodě IX tohoto dokumentu „Ukrajina slavnostně prohlašuje, že jako stát, který se zavazuje k trvalé neutralitě, se nebude účastnit vojenských bloků a bude dodržovat tři zásady týkající se bezjadernosti: nebude přijímat, vyrábět ani získávat jaderné zbraně.“

Ukrajinský parlament přijal Deklaraci nezávislosti Ukrajiny dne 24. srpna 1991. Preambule deklarace stanoví jako zásadu, že Deklarace nezávislosti uvádí do praxe Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny přijatou dne 16. července 1990.
Tím byly ve dvou deklaracích s ústavním statusem potvrzeny trvalá neutralita a nealiance Ukrajiny jako hlavní atributy nezávislého a suverénního státu.

Dne 1. prosince 1991 referendum obsah Deklarace nezávislosti Ukrajiny potvrdilo. Podle údajů OBSE (jejíž předchůdkyní byla KSCE) se referenda zúčastnilo 84 % oprávněných voličů a více než 90 % hlasovalo pro nezávislý stát definovaný v dřívějších deklaracích (16. července 1990, 24. srpna 1991) definovanou nezávislou státnost. To znamená, že referendum rovněž potvrdilo trvalou neutralitu a bezalianční status Ukrajiny, která v té době měla 52 milionů obyvatel a rozlohu 603 000 km².

Status země bez jaderných zbraní byl závazkem Ukrajiny převzatým z Deklarace nezávislosti. V Budapešťském memorandu, podepsaném 5. prosince 1994 v Budapešti americkým prezidentem Billem Clintonem, ruským prezidentem Borisem Jelcinem, ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou a britským premiérem Johnem Majorem, se Ukrajina zřekla jaderných zbraní; na oplátku signatářské státy potvrdily, že „budou respektovat její nezávislost, suverenitu a stávající hranice“ .

Ukrajinský parlament ústavu země přijal 28. června 1996. Preambule tohoto dokumentu uvádí, že parlament vypracoval ústavu na základě Deklarace nezávislosti z roku 1991 a referenda, které se o ní konalo 1. prosince 1991. To znamená, že i ukrajinská ústava potvrdila jak trvalou neutralitu, tak status země mimo spojenectví.

Pokus amerického prezidenta prosadit na summitu NATO v Bukurešti pozvání k vstupu do NATO se zpětně jeví jako porušení ústavních základů ukrajinského státu. Ukrajinský lid však zůstal ve svém postoji pevný: v prezidentských volbách v roce 2010 na Ukrajině zvítězil Viktor Janukovyč, který vojenskou neutralitu země podporoval. Předchozí pro-severoatlantický prezident Viktor Juščenko skončil na (posledním) 5. místě. V parlamentních volbách v roce 2012 zvítězili rovněž odpůrci integrace do NATO a sestavili vládu. Není náhodou, že do tohoto procesu od roku 2013 zasáhly vnější síly.

K protiústavní změně vlády na Ukrajině došlo v únoru 2014; den před převratem (21. února) podepsali němečtí, francouzští a polští ministři zahraničí jako ručitelé dohodu o konsensu mezi hlavou státu a opozicí ohledně urovnání tehdejší vnitřní politické krize.

Ani ministři zahraničí, kteří vystupovali jako ručitelé, ani Evropská unie, v jejímž jménu jednali, převrat provedený po jejich odjezdu (22. února) neodsoudili a nepožadovali ani sankce EU za účelem obnovení legitimní vlády. Toto protiústavní převzetí moci naopak získalo podporu NATO a EU a stalo se výchozím bodem pro okamžitou občanskou válku v zemi rozdělené podle etnických, jazykových, kulturních a náboženských linií, jakož i pro vznik separatismu (Krym, východní Ukrajina).

Deklarované budoucí členství neutrální Ukrajiny v NATO a podpora protiústavního převzetí moci v únoru 2014 porušily Budapešťské memorandum o suverenitě Ukrajiny dokonce více než Rusko v březnu 2014 připojením Krymu, pokud jde o územní celistvost Ukrajiny. Budapešťské memorandum zaručovalo jak suverenitu, tak územní celistvost; suverenitu ponecháme stranou, územní celistvost však považujeme za absolutní. V ústavně neutrální Ukrajině se nekonalo žádné referendum o členství v NATO, ale konalo se platné referendum s drtivým výsledkem o neutralitě a mimoaliančním statusu.

Kdo východní Evropu destabilizoval?

To, co by pro Washington znamenalo začlenění Kuby do sovětského vojenského aliančního systému, by pro Rusko znamenalo začlenění Ukrajiny do sféry amerických zájmů. Stejně jako by byla absurdní možnost ruské či čínské kontroly Mexického zálivu z kubánských základen (viz potvrzená Monroeova doktrína), stejně tak by z hlediska ruské bezpečnostní politiky byla absurdní americká, britská a francouzská kontrola Černého moře z ukrajinských (a na Krymu se nacházejících historicky ruských!) základen.

Co dnes chce ukrajinský lid?

Ústavní dokumenty Ukrajiny jasně zakotvily vůli ukrajinského lidu s vnitropolitickou i mezinárodní legitimitou: ukrajinský lid chtěl žít v suverénním, neutrálním, nealiančním a bezjaderném státě, v němž cíle společnosti nejsou určovány vnějšími aktéry a vojenskými bloky.

Po vypuknutí rusko-ukrajinské války 24. února 2022 NATO každý rok v závěrečném prohlášení svého summitu budoucí členství Ukrajiny v NATO potvrzovala. K tomu docházelo až do roku 2024 včetně, což dokazovalo, že se členské státy NATO o obsah ukrajinské deklarace nezávislosti a výsledek referenda nezajímaly. Tento trend se změnil s nástupem amerického prezidenta Donalda Trumpa do úřadu: v letech 2025 a 2026 již dokumenty ze summitů NATO otázku členství Ukrajiny v NATO neobsahovaly.

Tento příznivý, geopoliticky konstruktivní americký postoj – který by nabídl možnost návratu ke statusu neutrální Ukrajiny a ukončení evropské války způsobující vysoké ztráty – není využíván Evropany, kteří stále lpí na fikci strategické porážky Ruska.

Vůle ukrajinského lidu vyjádřená v referendu mezitím mizí v mlze zapomnění. Koalice ochotných chce zachránit před agresí ruského souseda právě tu Ukrajinu, která by bez členství v NATO vyhlášeného v roce 2008 a bez puče provedeného v únoru 2014 mohla své cíle – zakotvené v Deklaraci nezávislosti – realizovat. Jako neutrální země by efektivně využívala své zahraničně-politické i zahraničně-obchodní vektory směřující jak na západ, tak na východ. Zároveň by si zachovala své území, 50 milionů obyvatel a svůj multinárodní a vícejazyčný status.

Dnes se nemůžeme dozvědět, co ukrajinský lid chce, protože:

• od roku 2019 se na Ukrajině nekonaly žádné parlamentní volby, takže je také sporné, kdo na Ukrajině zastupuje lidovou vládu;
• v březnu 2022 bylo zakázáno 11 politických stran, které v podstatě prosazovaly neutrální Ukrajinu a usilovaly o dobré vztahy se sousedy i s Ruskem;
• od roku 2019 se na Ukrajině nekonaly žádné prezidentské volby se všemi jejich důsledky pro legitimitu;
• to znamená, že politická elita, která od roku 2019 nebyla znovu zvolena, chce Ukrajinu vést do NATO, a to v rozporu s opakovaně vyjádřenou vůlí ukrajinského lidu a s Deklarací nezávislosti Ukrajiny.

Jak lze vyřešit rozpor mezi vůlí ukrajinského lidu a kurzem směřujícím k členství v NATO, který deklaruje politická elita?

V úvodu jsme poukázali, že i Moldavská republika v srpnu oslavila 35. výročí svého prohlášení nezávislosti. Moldavsko přijalo ústavu země v roce 1994. Vzhledem k tomu, že mezi obsahem těchto dokumentů vznikly rozdíly, rozhodl Ústavní soud Moldavska ve svém usnesení přijatém v roce 2013 (rozsudek Ústavního soudu č. 36 ze dne 5. prosince 2013, CODICES 2013-3-008) následovně:- Deklarace nezávislosti je aktem zrodu nového státu, který postuluje základní principy a hodnoty organizace státu;

• deklarace nezávislosti je primárním právním a politickým základem ústavy;- žádná věta ústavy nesmí být v rozporu s články deklarace nezávislosti;
• deklarace nezávislosti jako zakládající listina státu je nezměnitelná a neměnná;
• deklarace nezávislosti má vyšší právní postavení než ústava;
• rozpor mezi deklarací nezávislosti a ústavou musí být odstraněn změnou ústavy.

Vyvstává otázka, do jaké míry je rozhodnutí moldavského Ústavního soudu o vztahu mezi Deklarací nezávislosti a ústavou obecně použitelné na jiný postsovětský stát, jako je Ukrajina. Odpověď by mohla poskytnout Benátská komise Rady Evropy. O stanovisko Benátské komise k této konkrétní otázce by mohl požádat ukrajinský parlament, Ústavní soud, vláda nebo také instituce EU a OBSE.

Pod silným vlivem Západu byla v roce 2019 integrace do NATO začleněna do ukrajinské ústavy jako národní cíl. S tím nesouhlasily všechny politické síly v této v mnoha ohledech rozdělené zemi – jejíž neutrální status byl potvrzen referendem. Ústavní soud Ukrajiny měl sehrát roli a poukázat na rozpor mezi deklarací nezávislosti (a referendem) a ústavou.

Oleksandr Tupytskyi, bývalý předseda Ústavního soudu Ukrajiny, byl však v roce 2020 prezidentem Zelenským z funkce odvolán[3]. Rozhodnutí hlavy státu bylo Ústavním soudem shledáno protiprávním. Pan Tupytskyi požádal v roce 2022 o azyl v Rakousku a žije tam.

Základním předpokladem pro ukončení evropské války, která trvá již téměř pět let, by byl návrat k vůli ukrajinského lidu, k neutralitě Ukrajiny. Politici, kteří válku dále podněcují, zjevně nemají zájem, aby Benátská komise prošetřila rozpor mezi Deklarací nezávislosti a Ústavou Ukrajiny, který formálně vznikl již v roce 2019.

[1]

[2]

[3]

Harald KujatČesky (*1942), generál ve výslužbě, působil mimo jiné jako generální inspektor německého Bundeswehru a v letech 2001-2005 byl jako předseda Vojenského výboru NATO nejvyšším vojenským představitelem NATO. Současně zastával funkci předsedy Rady NATO–Rusko i Rady euroatlantického partnerství náčelníků generálních štábů. V roce 2016 byl členem nově založeného Výzkumného ústavu pro dialog civilizacíČesky. Od léta 2019 byl jeden rok až do své rezignace předsedou dozorčí rady zbrojařské společnosti Heckler & Koch. Poskytuje kritické zasvěcené analýzy německojazyčným médiím jako NachDenkSeitenČesky, Zeitgeschehen im FocusČesky, der FreitagČesky, FocusČesky a/nebo německému vydání Russia TodayČesky.

Velvyslanec v. v. Dr. György Varga je diplomat specializující se na postsovětský prostor. Získal doktorát z teorie mezinárodních vztahů a jako vysokoškolský lektor přednášel strategické plánování, bezpečnostní politiku a teorii mezinárodních vztahů. Jako diplomat zastupoval Maďarsko na Ukrajině a v Moskvě, působil jako velvyslanec v Moldavsku a v letech 2017 až 2021 vedl pozorovatelskou misi Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v Rusku. Vedl nepřetržité mezinárodní monitorování, které mělo přispět k řešení konfliktu. Dr. Varga je členem Maďarské akademie věd (MTA). Jeho komentáře a analýzy lze nalézt německy v NachDenkSeitenČesky.

Zpět na obsah

Aktuální zprávy: Balíček smluv EU – Dohoda o zdravotnictví

1) Náklady bez možnosti spolurozhodování
Švýcarsko by muselo EU ročně odvádět 35–55 mil. CHF pouze na základě dohody o zdravotnictví (konzervativní odhad organizace ABF Schweiz). Tyto příspěvky stanoví EU podle klíče založeného na HDP. Parlament nemá žádné slovo ohledně výše těchto plateb.

2) Plné povinnosti, žádná práva
Švýcarsko musí poskytovat údaje, přebírat právní akty a harmonizovat vnitrostátní normy, nezískává však žádné hlasovací právo v příslušných orgánech ECDC (Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nemocí).

3) Zdánlivá autonomie
Formálně zůstávají v platnosti vnitrostátní orgány. Ve skutečnosti však vzniká tlak na přizpůsobení: pokud Švýcarsko převezme právo EU, ztratí autonomii. Pokud jej odmítne, hrozí mu vyloučení nebo sankce.

4) Závislost v případě nouze
Švýcarsko se zavazuje pravidelně předávat epidemiologické údaje EU. Tím se v případě krize stává závislým na Bruselu.

5) Ohrožení svobody projevu
Dynamickým převzetím pravidel EU proti „dezinformacím“ hrozí omezení článků 16 a 17 Ústavy (svoboda projevu a svoboda médií). Kritické hlasy by mohly být snáze potlačeny.

6) Imunity pro orgány EU
ECDC a jeho zaměstnanci požívají ve Švýcarsku výsady a osvobození. V případě krize tak chybí jakákoli právní kontrola.

Závěr

Tzv. dohoda o zdravotnictví není partnerskou smlouvou, nýbrž skrytým vzdáním se suverenity. Přesouvá švýcarské daňové prostředky do Bruselu, aniž by Švýcarsko mělo právo se k tomu vyjádřit. Nutí nás sdělovat citlivé zdravotní údaje a provádět rozhodnutí EU, zatímco naše vlastní úřady jsou již pouze pomocníky při jejich provádění. Ohrožuje naši svobodu projevu, protože bruselská pravidla týkající se „dezinformací“ se přímo promítají do Švýcarska. A v případě krize činí obyvatelstvo závislým na zahraničních poplašných tlačítkách.

Kdo souhlasí s touto dohodou, nehlasuje pro větší bezpečnost, ale pro ztrátu samostatnosti, vyšší náklady a méně svobody. Stručně řečeno: Švýcarsko by se vzdalo své samostatnosti v oblasti zdravotní politiky – výměnou za finanční platby, ale bez práv.

Zdroj a další materiály k tématu:
Aktionsbündnis freie Schweiz / Akční společenství za svobodné Švýcarsko
https://abfschweiz.ch/vernehmlassung-igv/

Zpět na obsah