- Franz Liszt: Les Préludes
- Max Bruch: Violin Concerto No. 1
- Bedřich Smetana: Louisina Polka
- Leoš Janáček: Sinfonietta
Franz Liszt: Les Préludes
Franz Liszt (křtěn Franciscus, maďarsky Ferenc) se narodil 22. října 1811 v Doborjánu, Uherské království, Habsburská monarchie (nyní Raiding, Burgenland, Rakousko) a zemřel 31. července 1886 v Bayreuthu (severní Bavorsko, Německé císařství) byl rakousko-uherský klavírní virtuos a hudební skladatel, jeden z nejslavnějších klavíristů své doby a jeden z nejproduktivnějších skladatelů 19. století.
Symfonická báseň číslo 3 „Les Préludes“ byla původně (v roce 1848) zamýšlena jako úvod k nedokončenému cyklu sborových skladeb „Les Quatre ÉlémentsČesky (Eau, Terre, Feu, Air) / Čtyři živly (Voda, Země, Oheň, Vzduch)“.
Na tomto místě je nutno podat další podrobné vysvětlení. Samotné dílo bylo dokončeno v roce 1854. V roce 1941 bylo politicky zneužito, když nacisté potřebovali rozhlasovou znělku pro zvláštní zprávy Hlavního velitelství říšské branné moci (Sondermeldung / zvláštní zpráva), ve kterých oznamovali význačné úspěchy Vůdcových vojsk. Zatímco Němci obléhali Leningrad (k jehož dramatu Šostakovič napsal svou Sedmou symfonii), Němci doma poslouchali v „lidových přijímačích / Volksempfänger“ jako znělku hlavní téma z Les Préludes, „Ruskou fanfáru“, údajné „zprávy o úspěších“ z války, jejímž jediným cílem bylo dobývat a ničit.
Liszt se však ani slovem, ani tónem neprojevil jako předchůdce nacistické ideologie. Zneužití propagandou je zřejmé z jednoho opomenutí: nacisté zamlčeli, že Lisztův komentář začíná slovy o smrti. Co jiného byla tato německá válka!
„Co jiného je náš život než řada preludií k té neznámé písni, jejíž první a slavnostní tón rozeznívá smrt?“
— Franz Liszt, předmluva k Les Préludes
Les Préludes je příkladem Lisztovy syntézy poetické myšlenky a hudební logiky. Fanfára, která byla později tak často zneužívána, je v originále součástí díla o smrti a životě – nikoli o válce a dobývání. Znalost tohoto původního významu umožňuje náležitě ocenit toto významné orchestrální dílo.
Blíže viz analýzu „Les Préludes: Franz Liszts Sinfonische Dichtung Nr.3“Česky od Oskara Lehnera.
Les Préludes v naší ukázce hrají Berlínští filharmonikové pod taktovkou Daniela BarenboimaČesky, kterého jsem představil již v Novoročním intermezzu. Pianista a dirigent Daniel Moses Barenboim (hebrejsky: דניאל בארנבוים; narozen 15. listopadu 1942) je argentinsko-izraelský klasický pianista a dirigent žijící v Berlíně, který má také španělské a palestinské občanství. Od roku 1992 do ledna 2023 byl Barenboim generálním hudebním ředitelem Berlínské státní opery a „Staatskapellmeisterem“ jejího orchestru Staatskapelle Berlin. Barenboim dříve působil jako hudební ředitel Chicagského symfonického orchestru, Orchestre de Paris a milánské La Scaly. Barenboim je známý svou spoluprací s orchestrem West–Eastern Divan Orchestra, orchestrem mladých arabských a izraelských hudebníků se sídlem v Seville, a jako rozhodný kritik izraelské okupace palestinských území. Byl prvním, kdo získal jak izraelské, tak palestinské občanství.
Barenboim získal mnoho ocenění a uznání, včetně sedmi cen Grammy, čestného titulu rytíře velitele Řádu britského impéria, francouzského Řádu čestné legie jako velitel a velkooficiál s velkokřížem Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. V roce 2002 mu byla společně s palestinsko-americkým vědcem Edwardem Saidem udělena španělská cena Prince of Asturias Concord Award. Barenboim je multilingvní, plynně hovoří anglicky, francouzsky, německy, hebrejsky, italsky a španělsky. Přes své postižení Alzheimerovou chorobou ještě v říjnu 2025 vedl Berlínské filharmoniky v Beethovenově Sedmé symfonii.
Nyní uděláme malý skok v čase, ale zůstaneme stále v Německu.
Max Bruch: Violin Concerto No. 1
Max Christian Friedrich Bruch (* 6. 1. 1838 Kolín nad Rýnem (Prusko) + 20. října 1920 Berlín – Friedenau) byl německý hudební skladatel a dirigent.
Bruch byl činný jako učitel hudby, skladatel a dirigent v mnoha německých městech: Mannheimu (1862–1864), Koblenzi (1865–1867), Sondershausenu (1867–1870), Berlíně a v Bonnu (1870–1878). V době vrcholu své slávy byl po tři sezóny dirigentem Liverpool Philharmonic Society (1880–1883). Od roku 1890 do konce své hudební činnosti v roce 1910 vyučoval kompozici na berlínské konzervatoři Preußische Akademie der Künste (Pruská akademie umění). Max Bruch byl pohřben vedle své manželky Clary, která zemřela 26. srpna 1919, na hřbitově u kostela sv. Matouše v berlínské čtvrti Schöneberg. Jeho dcera Margaretha Bruch nechala později na náhrobek vytesat nápis: „Muzik ist die sprache Gottes / Hudba je jazykem Božím“. Někteří bohové jsou však krutí a ne všichni jsou dobří ke svým dětem.
Sólo v Koncertu pro housle č. 1 v naší ukázce hraje Maxim Vengerov, orchestr Philharmonique de Radio France vede Pablo Heras-Casado. Nahrávka je z roku 2021.
Maxim Alexandrovič Vengerov (rusky: Максим Александрович Венгеров; narozen 20. srpna 1974) je izraelský houslista, violista a dirigent sovětského původu. Hudební stanice Classic FMČesky ho označila za „jednoho z nejvýznamnějších houslistů světa“.
VengerovČesky se narodil v Novosibirsku jako jediné dítě Alexandra a Larisy Borisovny, hobojisty a sbormistryně dětského sboru v sirotčinci. Svou hudební dráhu zahájil již v raném věku, když ve třech letech zpíval v matčině sboru a v pěti letech začal chodit na hodiny houslí k Galině Turčaninové.
Časové období zhruba zachováme a přesuneme se do Čech.
Bedřich Smetana: Louisina Polka
Bedřich Smetana (* 2. 3. 1824 Litomyšl + 12. 5. 1884 Praha) byl český hudební skladatel období romantismu.
Pocházel z poměrně zámožné, do určité míry poněmčené sládkovské rodiny. Od raného mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici. Po studiu u Josefa Proksche působil od roku 1847 v Praze jako koncertní klavírista a hudební pedagog. V letech 1856–1861 pobýval jako dirigent a učitel hudby ve švédském Göteborgu. Po návratu do Prahy se mnohostranně zapojil do českého společenského a kulturního života, a to i jako hudební kritik, jako první kapelník Prozatímního divadla v letech 1866–1874, avšak zejména jako operní skladatel. V padesáti letech věku zcela ohluchl, ale i po ztrátě sluchu dokázal složit řadu vrcholných děl.
Po svém rozhodném příklonu k češství usiloval Smetana celým svým dílem v duchu pozdního českého národního obrození o vytvoření svébytného českého hudebního stylu na základě domácích i soudobých světových podnětů. Hlavním hudebním vzorem mu byl skladatel a klavírista Franz Liszt. Svými osmi dokončenými operami různých žánrů položil základ českého repertoáru; největší popularity, a to i v Německu a jinde ve světě, dosáhla komická opera z venkovského prostředí Prodaná nevěsta, která je považována za prototyp české národní opery. Z dalších skladeb jsou nejznámější cyklus symfonických básní Má vlast a smyčcový kvartet č. 1 e moll Z mého života. Vedle toho napsal Smetana také četné klavírní skladby a vokální díla pro pěvecké sbory.
„Louisinu polku“ napsal v roce 1840 tehdy 16tiletý Bedřich Smetana pro svou starší sestřenici Aloisii Smetanovou.
V naší ukázce vystupuje Státní Filharmonický orchestr Brno pod taktovkou Františka Jilka. A také poněkud nečekaně tanečníci z raných Hollywoodských filmů, jak se dozvíte v popisku pod videem:
- Fred Astaire a Eleanor Powell: „Jukebox Dance“ (Broadway Melody (1940)).
- Fred Astaire, Leslie Caron: „Sluefoot“ (Daddy Long Legs (1955)).
- Fred Astaire a Eleanor Powell: „Begin the Beguine“ (Broadway Melody (1940)).
- Fred Astaire a Marjorie Reynolds: „Be Careful, It’s My Heart“ (Holiday Inn (1942)).
- Fred Astaire a Ginger Rogers: „Too Hot to Handle“ (Roberta (1935)).
- Lisa Miles a Tim Balfour: A Variation on Fred and Ginger for the third act of Opera Australia’s production of Die Fledermaus at the Sydney Opera House.
- Michail Baryšnikov a Gregory Hines (White Nights (1985)).
- Fred Astaire a Rita Hayworth: „So Near and Yet So Far“ (You Will Never Get Rich (1941)).
A jdeme na Moravu.
Leoš Janáček: Sinfonietta
Leoš Janáček (* 3. 7. 1854 Hukvaldy + 12. 8. 1928 Moravská Ostrava) byl moravský skladatel klasické hudby (Wikipedie jej uvádí jako „českého skladatele“, ale nevěřte tomu. Češi si ve své domýšlivé hrabivosti přisvojují vše – i to, co je bytostně moravské). Přestože patřil do generace hudební moderny, jeho styl se vyznačoval značnou osobitostí a originalitou. Ceněnou se stala jeho nezvyklá melodika, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Celosvětově se prosadil operami včetně nejhranější opery Její pastorkyňa, uváděné jako Jenůfa. Také orchestrálně-vokální díla Glagolská mše, Sinfonietta, rapsodie Taras Bulba a komorní skladby, především smyčcové kvartety, získaly světové uznání.
Sinfonietta je nejslavnější Janáčkova skladba pro orchestr. Slyšíte v ní průvod Sokolů, pro které byly fanfáry zamýšleny?
Doba vzniku: 2. březen – 1. duben 1926, revize do 15. května 1926
Premiéra: 26. 6. 1926, Smetanova síň, Praha, dirigent Václav Talich a Česká filharmonie
A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu kláštera králové, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě (…) z mého města Brna!“
Víte, že Janáček byl nadšený Sokol? Právě Sokolu věnoval svou nejslavnější skladbu pro orchestr, Sinfoniettu. K příležitosti VIII. všesokolského sletu složil nejprve úvodní fanfáry, ze kterých později rozpracoval pětivětou skladbu. Původně ji Janáček nazval Vojenská sinfonietta – inspiroval ho zvuk vojenské kapely. Později připsal jednotlivé věty čtyřem místům Brna:
Části skladby:
1) Allegretto – Fanfára
2) Andante – Hrad (Špilberk)
3) Moderato – Královnin klášter (Starobrněnský klášter Elišky Rejčky, nyní augustiánský)
4) Allegretto – Ulice Úvoz (po roce 1918 svobodná)
5) Andante con moto – Radnice (stará, sídlo správy města do roku 1935 – na Radnické ulici 368/8).
V naší ukázce provede Sinfoniettu Symfonický orchestr WDR[2] pod taktovkou Semjona Byčkova.
Semjon Majevič Byčkov (rusky Семён Маевич Бычков, anglicky Semyon Mayevich Bychkov; * 30. listopadu 1952 Leningrad) je americký dirigent a hudební pedagog ruského původu, narozený v Sovětském svazu. V polovině 70. let dvacátého století emigroval do Rakouska a přes Itálii odjel do Spojených států, kde roku 1983 získal americké občanství.
Od sezóny 2018/2019 je šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie, s úvazkem do roku 2028. Od srpna 2028 byl jmenován hudebním ředitelem Pařížské národní opery na čtyřleté období, s nástupem na pozici designovaného hudebního ředitele v srpnu 2026. Mezi lety 1985–1989 působil jako hudební ředitel Buffalo Philharmonic Orchestra a v období 1997–2010 pak řídil z pozice šéfdirigenta Symfonický orchestr WDR v Kolíně nad Rýnem.
Na stránkách Nadace Leoše Janáčka je také videoprůvodce k Sinfoniettě s dirigentem Jakubem Hrůšou (v angličtině).
Tento Miloš Dokulil se velmi zasazoval (viz Proč ne „Česko“?, 30. 6. 2015; „Země česká“, aneb „Český hokejový tým“, ale ne Česko?, 17. 4. 2015; Moravané, vy nejste Čechy?), 7. 4. 2017 o zavedení slova „Česko“ jako názvu pro celou Českou republiku, aby se tak odlišil pojem Čechy od celého území ČR. Snaha zajisté chvályhodná, ale nedotažená do konce.
Máme-li Česko, pak jako logicky následný krok musí vzniknout Českové. Je zřejmé, že „Češi“ jsou jen jedna z národností Česka, obývající Čechy (Českou kotlinu).
[VB]

Článek je vyvážený a psán se vzácným pochopením pro obě strany konfliktu, což se nevidí často. Pan Letko prostě vidí…
My jsme tu neměli ani Stalina a ani Tita, kteří by pořádek s Němci (myšleno, abychom se tady po nocích…
Nemožnost poválečného soužití je v Česku rozšířený blud. Příklady Jugoslávie, Ukrajiny a řady dalších říkají něco jiného - národy, které…
Wikipedie zde říká: Poválečné vysídlení osob německé národnosti z Československa bylo realizováno na základě rozhodnutí tří velmocí na Postupimské konferenci…
Pane Habře, trochu si své vědomosti osvěžte. Benešovy dekrety nebyly "důsledky rozhodnutí vítězných velmocí", ale předcházely mu. Naopak, Stalin jednání…