1. Tomáš Koloc: Kocourkov náš střediskový
2. Tomáš Koloc: JEŠTĚ K VÝROČÍ SRPNA
3. Tomáš Koloc: VÍTE, ŽE BRITÁNIE MÁ PRSTY V PRVNÍ GENOCIDĚ 1 MILIONU LIDÍ ZA POUHÝCH 6 LET?
4. Tomáš Koloc: VĚČNÁ LEŽ TÉTO ZEMĚ

Sloupek Tomáš Koloc: Kocourkov náš střediskový vyšel v deníku Krajské listy 27. srpna 2026

Kocourkov náš střediskový

Foto: Wikimedia Commons / Autor Boris7 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, curid=53470521
Popisek: Hotel Černigov

Jdu naším letním českým krajským městem, kde se už od svého vzniku v roce 1984 koná soutěž ŽELEZNÝ MUŽ. Na to, že se dnes jmenuje prostě IRON MAN, jsme si tu už zvykli, ostatně přikázala nám to Americká triatlonová společnost, která má na soutěž ochrannou známku, tak co už, když Cimrman i v tomto případě přišel pozdě. Když ale v zázemí soutěže vidím velké ENTRANCE a pod tím maličké VCHOD – přičemž další slova jako JURY, EMERGENCY atd. už jsou jen anglicky – představuji si, jak by stejná mezinárodní soutěž dopadla v zemi některého ze sebevědomých národů, třeba ve Francii nebo v Maďarsku. Zkušenost mi říká, že tam by si podobné angloglobální pr*elolezectví nikdo z pořadatelů nedovolil – protože by se pak na pokutách nedoplatil. Troufám si hádat, že autorita tamního regulátora státního jazyka ve veřejném prostoru (ekvivalentu našeho Ústavu pro jazyk český) by si možná v soudním sporu navíc vyšermovala zpět i toho národního ŽELEZNÉHO MUŽE.

Jeden ze dvou největších hotelů u nás, ČERNIGOV, své 51 let staré jméno zatím neztratil, dokonce ani nezměnil, na rozdíl od ukrajinského města, po němž se jmenuje (ačkoli ještě v roce 2022 ukrajinštinu jako svůj jazyk uvádělo jen 18 % obyvatel města, bylo úředně přejmenováno na ČERNIHIV). Přestože skupina odborníků se před deseti lety pokusila unikátní neofunkcionalistickou stavbu našeho hotelu prohlásit za kulturní památku, před demolicí, která byla naplánována na rok 2020, ho zatím zachránil jen covid.

U nás bohužel neexistuje významná osobnost jako estonský luteránský arcibiskup Urmas Viilma, který se postavil proti návrhům na zbourání pravoslavné katedrály Alexandra Něvského v Tallinnu a dalších staveb, které využívá tamní ruská menšina. Čeští zdivočelí bourači soch rudoarmějců, brutalistních staveb a artefaktů z let 1948-89 mají sice svého Solženicyna (tj. dokumentátora svých kulturních zločinů), sochaře Pavla Karouse, nicméně naše „duchovní elita“ zatím nikoho s opravdu mezinárodně slyšitelným hlasem, kdo by se zastal ničených uměleckých památek = obětí doktrinálních třenic (někoho, kdo by jako arcibiskup Viilma připomněl, že „KULTURNÍ NÁROD NEBOURÁ, ALE STAVÍ!“) nevyplodila.

Že by se u nás ve městě nestavělo, to se zas staví, to bych lhal. Ne tedy nic opravdu velkého a potřebného, jako by byl obchvat města pro přespolní dopravu, který ve svém letos přesně 100 let starém regulačním plánu předpokládal už tvůrce koncepce města českých královen jako obce, která se z vojenské pevnosti stane moderním velkoměstem, Josef Gočár. Namísto realizace jeho návrhu jsou realizovány jeho nejčernější můry o zácpách, které denně způsobují městem projíždějící mezinárodní kamiony, proplétající se mezi městskými trolejbusy. Ovšem po padesáti letech plánování a dvou letech stavby byla alespoň přestavena legendární křižovatka Mileta i s tamním legendárním semaforem, který po sedmi sekundách pro přechod chodcům dával sedm minut pro přejezd motorovým vozidlům. (O princip tohoto dvojbarevného monumentu-maskota jsme naštěstí nepřišli, jeho tradici udržuje pěkných pár dalších semaforů ve městě…)

Nesmysl, který nám přináší hradecké specifikum, stromořadí uprostřed dvojproudé hlavní silnice, přes něž vedou zebry s nesynchronizovanými semafory (které vám dají zelenou na cestu do „remízkového“ prostředka vaší cesty, načež si před dalším semaforem na druhé straně cesty klidně můžete otevřít knížku, protože tam na vás čeká zákonitě červená), sice zůstává, ale toho se město jistě zbaví. Tak jako se po stech stížností a řadě let zbavilo svého přihlouplého specifika, kdy naše MHD namísto řádného vyvěšení jízdního řádu na zastávkách (zřejmě s představou, že všichni obyvatelé našeho města, na jehož 100 dětí do 14 let připadá 156 důchodců nad 65, jsou už plně digitalizováni), vyvěsila o státních svátcích na zastávkové tabulky nápis: DNEŠNÍ JÍZDNÍ ŘÁD NAJDETE NA WÉWÉWÉ.

No a pak taky byl přestupnímu solaru plexu naší MHD, zastávky Adabertinum (dříve U Grandu, dříve Třída ČSA), přistavěna/přestavěna odlehčovací pomoc v podobě zastávky Zimní stadion (dříve Fortna – u nás se jména zastávek v poslední době mění tak průměrně jednou za 10 let, z pohledu prostého obyvatele nejspíš podle nejbližší výdělečné firmy). Je to stavba čistá, hezoučká, abych už podruhé citoval Cimrmana: … to nemůžu říct. Ale je tu opět stejný problém jako u většiny užitných věcí, o nichž jsem doposud vyprávěl: Už asi i architekturu si dnes může dovolit studovat jen tak dobře situovaný student, že v životě nejel „sockou“, takže i z něj vyroste „ODBORNÍK“ OD STOLU – který navrhl skleněné všechny strany zastávek – včetně střechy. (A ty, lidská socko, která jezdíš hromadnou dopravou v čím dál vřelejším českém létě, upeč se!)

Na závěr pár slov pro relativizaci výše řečeného: Před měsícem jsem na pár dní pracovně navštívil italský Terst, město, jehož obyvatele ani nenapadne se rozhořčovat nad věcmi, kterým jsem se zde věnoval, svátečními jízdními NEřády a NEstínícími NEstřechami na zastávkách. Kromě jedné, již jsem objevil v samotném středu, tam totiž nemají vůbec žádné klasické zastávky, jen cedule, u nichž autobusy navíc nelogicky staví zadkem – jímž se do nich taky vstupuje. Kromě toho má Terst taky jedinou linku tramvaje, která je sice o 17 let mladší, než naše nejstarší mechanická tramvajová linka (ta jezdila v Brně od roku 1884, v Praze od 1891, v Terstu jezdí od roku 1902), za svou existenci byla ale pro špatný technický stav uzavřena tu osm let, tu půl roku… a když jsme v Terstu byli v červenci tohoto roku, byla opět zavřená. Během své návštěvy v USA v roce 2012 jsem si všiml, že tak jako Terst funguje celá řada amerických měst. A ještě hůř: kromě samých středů měst tam neexistují chodníky, nejsou přechody, dezolátní stav MHD a její nebezpečnost fyzická i personální jsou pravidlem… Ve střední třídě „má přece každý“ auto – a kdo by se zabýval těmi nižšími?

Terst (s nímž jsme my Češi dleli ve stejném soustátí celkem 398 let) jde tedy očividně americkou cestou. Polárně opačnou než (taky evropské…) Lucembursko, které vyloučilo osobní dopravu ze svého hlavního města a chce jít ještě dál, pročež od roku 2020 svou nejlidštěji stavěnou hromadnou dopravou (včetně meziměstských vlaků a autobusů) poskytuje všem cestujícím (!) na území celého státu (!) bezplatně (!). Proto (nejen) svým královéhradeckým krajanům připomínám: I s Lucemburskem jsme svého času byli ve společném soustátí – celých 127 let. Je na nás, jaký model si do budoucna vybereme. Zda vzpomínku na lidumilné Lucemburky – anebo měšťansky namyšlený c. a k. habsburský Terst. První volbu tohoto druhu můžeme uskutečnit už 9. – 10. října t. r.

Zdroje: Seznam.cz, Ironman.com, Hradecky.denik.cz, Eesti Rahvusringhääling (Err.ee), Hkcity.cz, Pavel Karous: Vetřelci a volavky

Zpět na obsah

Glosu JEŠTĚ K VÝROČÍ SRPNA uveřejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 22. srpna 2026

JEŠTĚ K VÝROČÍ SRPNA

Co se týká národní kolektivní viny za srpen 1968 (kdy hlava sovětského státu Pidhornyj, hlava strany Brežněv, ministr obrany Hrečko, velitel zásahu Pavlovskyj i velvyslanec v ČSSR Červoněnko byli UKRAJINCI…), ztělesněných kolovrátkem mainstreamových výstupů a demonstracemi před RUSKÝMI (!) zastupitelskými úřady – jen tak mimochodem: Jan Palach, veliký slavjanofil, národy taky kolektivně vinil, ale nikoli jeden – ale taky ne všechny… Jen ty slovanské, neboť vpád považoval za zradu všeslovanské kmenové vzájemnosti.

Protože ale na rozdíl ode dnešních primitivů nepostrádal souvislosti a vzdělání, vinil všechny zúčastněné Slovany s vlastmi v okupačních státech: tedy Rusy, Bělorusy, Ukrajince, Poláky, Bulhary i Lužické Srby.

Ty poslední zejména proto, že propagandistická rozhlasová vysílačka Vltava, vysílající po okupaci z NDR (jejíž zastavení Palach ve svých požadavcích explicitně zmiňoval) byla zcela v gesci nikoli Rusů, jak si našinci mysleli, pro podivný cizí přízvuk v češtině, ale česky mluvících Lužičanů, kteří předtím studovali v ČSSR (dnešní historiografie potvrdila, že na vysílání měl skutečně významný vliv lužickosrbský spisovatel Jurij Koch se skupinou svých krajanů, redaktorů a hlasatelů prookupačního vysílání z NDR v češtině).

Zpět na obsah

Komentář VÍTE, ŽE BRITÁNIE MÁ PRSTY V PRVNÍ GENOCIDĚ 1 MILIONU LIDÍ ZA POUHÝCH 6 LET? uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 23. srpna 2026

VÍTE, ŽE BRITÁNIE MÁ PRSTY V PRVNÍ GENOCIDĚ 1 MILIONU LIDÍ ZA POUHÝCH 6 LET?

… STALO SE TO PŘED 180 LETY V EVROPĚ…
ANEB: U NÁS SE NAD NÁRODEM, JEHO JAZYKEM A KULTUROU OŠKLÍBÁME, JINDE ZA JEJICH PŘEŽITÍ BOJUJÍ JAKO LVI:

U nás v Čechách a na Moravě + ve Slezsku si přestáváme vážit národní kultury a jazyka (podívejme se jen na nápisy ve veřejném prostoru a hantýrku našich mladých). Jazyka, který bychom už neměli, kdyby nám ho obrozenci na přelomu 18. a 19. století nevybojovali/neuhájili, „moudře“ pokyvujeme, když slyšíme, že národ není nic nežli kulturní konstrukt, „učíme se být Evropany, ne Čechy“ a chraň Pán ty z nás, co by si snad chtěli vzpomenout, že náš jazyk (který nám po troše zaposlouchání dá v hrubých rysech porozumění s dalšími 13 slovanskými národy) z nás navíc dělá i Slovany…

Proto jsem ze samého západu Evropy pozval svědka toho, jak tam keltské národy využívají vše, co se dá při zápasu o holý život svých národů a jazyků, na které jsou velmi hrdí. Poslechněte si příběh o tom, jak irskému ostrovu, který měl v 18. století nějakých 8 milionů obyvatel, poklesla v polovině 19. století populace na 3 miliony, když lidi po tisících umírali hlady kvůli hladomoru, na němž měl svou vinu i sám Londýn (který v době neúrody dál vyvážel z Irska potraviny) a nepřátelští Angličani, kterým se tehdy podařilo marginalizovat i irský jazyk, když se přeživší irského hladomoru báli, že když budou mluvit anglicky byť jen s přízvukem, nedostanou práci – a tak svůj národní jazyk odvrhli.

Tento příběh Vám poví krásná duše všestranného umělce a přírodního člověka, který mluví se stromy i dušemi svých mrtvých, Iana Joyce ze slavného irského spisovatelského rodu. Ian je jednou z těch velkým postav, kterým se dnes daří tuto krutou historii léčit a křísit druhdy skoro vymřelou hlubokou irskou kulturu a jazyk. Poslechněte si jeho vyprávění a skvělé lidové i původní písničky v irském jazyku v rozhlasovém pořadu, který jsem měl tu čest vyrobit za logistické pomoci svých přátel, jimiž byli Miroslava Hájek, Jiří Králík, Martin Karlíček a Jaroslav Svoboda a na jehož tvorbě se se mnou jako dva další mušketýři (kromě hosta – D´Artagnana – Iana) podíleli Martin Weisbauer a Marie Přibylová Innipúki. Odkaz na pořad najdete zde: https://slovo.proglas.cz/…/ian-joyce-bojovnik-za-irsky…/

Ačkoli jsem na tomto pořadu nepracoval sám, vymyslel jsem ho a do návštěvy Iana Joyce jsem finančně investoval – ale za svůj podíl na jeho vzniku (tak jako v případě další třicítky pořadů, které jsem dosud incioval a v rádiu, kde byly natočeny, na jejich vzniku spolupracoval) jsem nedostal ani korunu. Nesmím ji dostat, neboť jsem dezolát, jehož trestem za opoziční názory je, že jeho tvorba i jméno se sice v liberálním rádiu objevit smí, ale nesmí být oficiálním redaktorem pořadů rádia a nesmí za ně dostat žádný plat. Proto prosím ty z Vás, kterým se pořad bude líbit a kdo by chtěli tuto nespravedlnost odčinit, podpořte, prosím, moji osvětovou práci, za kterou jsem dostal (čestnou, tj. nefinanční) Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku. Mé číslo účtu je 1653184163/0800. Jako invalidní důchodce s trvalými následky, vzešlými z mého bývalého povolání terénního sociálního pracovníka, jehož invalidní důchod je o pár tisíc korun nižší, než jeho nájemné (!), Vám budu moc vděčen!

Zpět na obsah

Komentář VĚČNÁ LEŽ TÉTO ZEMĚ uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 27. srpna 2026

VĚČNÁ LEŽ TÉTO ZEMĚ

Dívám se na klip legendární Vyčítalovy písničky To tenkrát v čtyřicátom pátom z roku 1990, který zabírá euforii nad tím, že zas přichází doba, kdy se po 41 letech lhaní, že nás za druhé světové války osvobodila jen Rudá armáda, bude moct říkat historická pravda. Tehdy nikdo netušil, že po pár letech se situace obrátí a zvítězí negativ předchozí lži: lež, že nás ve skutečnosti osvobodila naopak jenom americká armáda se vzdušnou podporou britských perutí RAF. Co mě na tom klipu zaujalo, že v popředí sedí divačka, která (jako průhled do dálnější budoucnosti a třetí verze lži?) má na tričku obrovskou čínskou pandu…

P. S. Kdyby někdo chtěl vědět, kdo nás – bez ohledu na ideologické verze otesánskovských režimů, ze kterých se už asi nevymaníme – OPRAVDU osvobodil od nacismu, tak hlavní podíl na vytržení zotročených národů z tenat Hitlera, Mussoliniho, Tódža a jejich lokálních spoluvůdců byl po válce mezinárodně přiznán SSSR, USA, Číně, Británii a Francii. A pokud jde o země, jejichž jednotky za války operovaly proti Německu (jehož sedmiletá nadvláda 1938 – 45 stála naši tehdy desetimilionovou zem přes půl milionu obětí) přímo na našem (čs.) území, byly to – kromě československých zahraničních jednotek – na zemi Sovětský svaz, Rumunsko, Polsko, USA, Belgie a Francie a ve vzduchu Velká Británie, Polsko, Rumunsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, SSSR, USA a Jižní Afrika.

To koukáte, co?

Je to sakumprásk tucet zemí (i když všech světadílů) – ale ať se mi níže přihlásí Slovák či Čech, který během neustálého přihřívání polívčičky sebestředných velmocí někdy slyšel úplný výpočet zachránců našeho holého národního života…

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.