1. Peter Hänseler: Mění USA a EU kurz?
2. Matthew Blackburn: Začíná Evropa ohledně Ukrajiny přicházet k rozumu?

Analýzu Petera Hänselera Is the U.S. Shifting Course? publikoval server Forvm Geopolitica 24. října 2026

Mění USA a EU kurz?

Úvod

V tomto článku se pokouším nahlédnout do zákulisí politiky prezidenta, který do boje vstoupil jako mírotvůrec, ale který prostřednictvím válek, které vyvolal nebo dále rozdmýchal, přinesl nejen smrt a utrpení. Meze západního hegemonistického impéria byly americkému prezidentovi jasně demonstrovány. USA, vojensky na pokraji zlomu, ekonomicky na pokraji zlomu a diplomaticky již nebrané vážně, budou hledat cestu ven – a jistě ji najdou.

Prohlášení a předpovědi uvedené v tomto článku mají podnítit k zamyšlení a diskusi. Provokativní cesta do další epochy.

Špatné šance na volby v polovině volebního období

Problémy pro Trumpa – blíží se impeachment

Konají se (pouze) volby do Kongresu. Volí se všech 435 křesel ve Sněmovně reprezentantů. V Senátu se znovuzvolí 33 ze 100 senátorů. Senátoři jsou voleni na šest let a každé dva roky se musí jedna třetina z nich znovuzvolit. Samotného Trumpa se volby netýkají.

Nicméně je pro něho po zbytek funkčního období v sázce hodně – možná dokonce všechno. Mnozí říkají, že musí očekávat impeachment, protože porušil nespočet zákonů, například válkou proti Íránu. Po válce ve Vietnamu Kongres schválil rezoluci o válečných pravomocích. Podle výkladu Kongresu, který ji formuloval, může prezident v zásadě nasadit americké ozbrojené síly do bojových operací pouze tehdy, když

1. Kongres vyhlásil válku,
2. Kongres výslovně povolil nasazení zákonem, nebo
3. V důsledku útoku na Spojené státy, jejich území nebo jejich ozbrojené síly existuje stav národní nouze.

Proces impeachmentu bude přesto náročný. Zatímco jej lze formálně zahájit prostou většinou ve Sněmovně reprezentantů, Senát následně přebírá řízení a k odsouzení a odvolání z funkce je zapotřebí dvoutřetinové většiny – což představuje 67 hlasů. Při pohledu na trendy bude v Senátu po volbách přibližně 55 demokratů, takže na základě tohoto výpočtu by pro odsouzení a odvolání Trumpa z funkce muselo hlasovat nejméně 12 republikánů, což je nepravděpodobné. Nicméně pokud Trump prohraje obě komory Kongresu, stane se chromou kachnou – to znamená, že bude silně izolovaný a nebude schopen provádět žádné další iniciativy, pokud ovšem bude dodržovat zákon, což je velmi nepravděpodobné.

V současné době je v Senátu 53 republikánů, 45 demokratů a 2 nezávislí. Ve Sněmovně reprezentantů je v současné době 218 republikánů, 214 demokratů a jeden nezávislý; dvě křesla jsou neobsazená. Republikáni tak mají většinu v obou komorách.

Pro Trumpa existuje jen jeden směr – vpřed

Trump by nebyl Trumpem, kdyby nepovažoval kongresové volby za referendum o sobě samém. Myslí si, že je největší, a prostě nechápe, proč ho všichni nemají rádi. Ve skutečnosti ho zklamalo, že znovu nezískal Nobelovu cenu míru. To je jen jeden příklad světa, ve kterém pan Trump žije.

Trump není USA

Prezident stojí u kormidla – ale jiní řídí

K mechanismům americké zahraniční politiky jsem se již vyjádřil ve svém článku „Válka bez míru – strategie USA má s Trumpem málo společnéhoČesky“. Pokud se podíváme za hranice sebevyvyšujícího se muže v Bílém domě, nalezneme strategii – sice bezohlednou a chladnokrevnou, ale přesto důslednou – kterou prosazují muži, kteří skutečně vládnou. Mimo jiné se vyznačuje nekonečnými válkami. Ty jsou lukrativní pro ty, kdo tahají za nitky, protože jsou financovány širokou veřejností. Vítězství ve válkách nikdy nebylo cílem; spíše byly vším vysoké náklady a trvalé rozmístění amerických vojsk na strategických úzkých místech – tedy v oblastech bohatých na přírodní zdroje nebo s politickým a strategickým významem. Tímto způsobem USA podstoupily velká geopolitická rizika, která se stále více ukazují jako nerozumná. Pokud USA nechtějí hnát celý povoz do bažin, musí se zaměřit na oblast, ve které mají Američané skutečnou světovou třídu: na znovuobjevení sebe sama.

Grahamova politika svého kmotra dlouho nepřežila

Na první pohled lze dohodu o naftě snadno zavrhnout jako tak Trumpovy kampaně, protože celkový objem této dohody představuje méně než týdenní množství spotřeby nafty v USA – někde mezi čtyřmi a šesti dny. To je kapka v moři, a proto ji nelze ospravedlnit ekonomicky. Navíc od jejího uzavření USA váhají s poskytováním údajů o cílech a včasného varování Ukrajině a systém Starlink byl také omezen. To kyjevskému režimu ztěžuje zahájení útoků hluboko do Ruska. Američané však toto Zelenského prohlášení vyvracejí. Dalekosáhlejší dopad však má Trumpovo rozhodnutí pozastavit sankční zákon proti Rusku, který inicioval zesnulý senátor Graham [Lindsey]. To je jasný signál, že USA svou politiku vůči Rusku přehodnocují.

Dlouhodobá touha Západu Rusko oslabit a rozdrobit

Mohlo by být v sázce mnohem víc? Zde shrnu své myšlenky ohledně změny směru, která by mohla mít na konflikt na Ukrajině trvalý dopad. USA – společně s Británií a EU – sledují cíl oslabit Rusko do bodu, kdy se nakonec zhroutí nebo bude rozděleno, aby získaly přístup k jeho přírodním zdrojům. Příručka, plán této strategie, byla publikována v roce 2019 think-tankem Rand Corporation: „Přetížit a rozkolísat Rusko“.

Oslabení a fragmentace Ruska je starý plán. Pro zjednodušení začněme náš seznam útoků proti Rusku krymskou válkou (1853–1856). Rusko sice nakonec nebylo poraženo, ale ztratilo právo na Černomořskou flotilu a muselo čekat až do roku 1871, aby ji znovu získalo. Rusko-japonská válka (1905), pokus financovaný londýnskou City, byla dalším útokem na ruskou vojenskou moc. První světová válka v kombinaci s Říjnovou revolucí (1914–1917), která vedla k rozpadu carské říše, následovala krátce poté. S vítězstvím bolševiků však Britové ztratili kontrolu nad průběhem politických událostí. Druhá světová válka povýšila Sovětský svaz – jehož větší část tvořilo Rusko – na status nejsilnější pozemní mocnosti světa. Rozpad Sovětského svazu (1991) vedl k rozprodeji jeho nejcennějších průmyslových odvětví prostřednictvím oligarchů financovaných Rothschildy a dalšími angloamerickými podporovateli. To přiblížilo londýnskou City k dosažení jejího konečného cíle blíže než kdy jindy. Kromě peněz od svých patronů měli oligarchové za Jelcina také politický vliv, který by se dal označit za značný, ne-li všeobjímající. Až po zvolení prezidenta Putina byly otěže moci vyrvány z rukou oligarchů – a tím i londýnské City. To je jeden z důvodů, proč Britové Putina nenávidí jako ďábel nenávidí svěcenou vodu.

Války způsobovaly, že Rusko krvácelo, trpělo a sláblo, ale nikdy se jim nepodařilo ohlašovat jeho pád. Události let 1917 a 1991 potvrdily Clausewitzovo (parafrázované) prohlášení, že Rusko nelze porazit zvenčí, ale pouze zničit zevnitř. Pokusy po roce 2000 o dosazení osobností jako Navalnyj nebo Chodorkovskij byly triviální, od začátku selhávaly kvůli jejich nedostatečnému zázemí v Rusku. Nakonec se uchýlili k využití Billa Browdera, usvědčeného daňového podvodníkaČesky, k rozdmýchání protiruských nálad – v Rusku bez sebemenšího úspěchu.

Zástupná válka na ukrajinské půdě je dalším útokem Západu – vedeným všemi nezbytnými prostředky, ať už vojenskými, politickými nebo ekonomickými – který žalostně selhává. Rusko nikdy nebylo silnější vojensky, ekonomicky (Rusko má nejnižší dluh na světě, s výjimkou několika mikrostátů), ani sociálně: drtivá většina populace geopolitické směřování Ruska plně podporuje.

Na rozdíl od jiných politických aktérů si to Američané zřejmě uvědomují stále jasněji, zejména proto, že si kromě války proti Rusku na Ukrajině vytvořili problém i na Blízkém východě, který se, jak se zdá, vymyká kontrole.

USA by mohly Blízký východ zcela ztratit

Úpadek moci USA – krok za krokem od roku 1979

Američané dominovali Blízkému východu od druhé světové války. Nejprve převzali Saúdskou Arábii od Britů a po AjaxovémČesky  převratu (1953) také neutralizovali Brity v Íránu. V roce 1979 ztratili jednoho ze svých dvou hlavních partnerů: Írán. Íránsko-irácká válka (1980–1988), kterou následně vyprovokovali, mohla být pro americký obranný průmysl a zpočátku i pro americké ropné zájmy v Iráku přínosem, ale nakonec selhala díky odolnosti Íránců.

Následné konflikty, které začaly v roce 1991 (Irák v roce 1991; Afghánistán od roku 2001, Irák v roce 2003, Libye v roce 2011), byly pro vojensko-průmyslový komplex opět posvícením, ale nezanechaly po sobě nic než zkázu a smrt – a žádné udržitelné obchodní výsledky pro Američany. Poté, když Netanjahu strávil čtvrt století snahou přesvědčit každého amerického prezidenta k útoku na Írán, konečně v únoru 2026 uspěl s „blondýnem“. Výsledkem bylo – a stále je – nejen vojenské fiasko pro USA a Izrael, ale také posílení „Osy odporu“ v rozsahu, který ani Izrael, ani USA nikdy nepředpokládaly.

Hormuzský průliv ovládají Íránci – spolu s Ománem. Báb al-Mandab ovládají Ansaralláhové a zdá se, že má největší šanci svrhnout Saúdský klan, ačkoli se Alastair CrookČesky, náš renomovaný expert a autor, domnívá, že největší hrozba pro Muhammada bin Salmána pochází zevnitřČesky: Muhammad bin Salmán tak bojuje na dvou frontách – vojenský konflikt, který se mu zřejmě nedaří dostat pod kontrolu, a rodinný spor. Pomoc, kterou dostává od Francouzů a Britů, se omezuje na jeho osobní ochranu. Saúdské ozbrojené síly se skládají z dobře placených žoldnéřů, kteří bohatnou, ale rozhodně nechtějí obětovat své životy. Podobná je situace s „oficiálními“ jemenskými ozbrojenými silami. Navíc by se mohly zvrátit situace v Iráku a Jordánsku a nestabilní je i situace v Sýrii. Mekkánská dohoda zatím žádné výsledky nepřinesla: nikdo nechce investovat krev.

Domino efekt je reálnou možností – britská architektura se řítí ke dnu

Pokud padne Saúdský klan, ostatní monarchie Perského zálivu nevyhnutelně následují. Američané pak zůstanou na holičkách. Výsledkem by byla kompletní územní a politická restrukturalizace celého regionu, kterou Britové (s pomocí Francouzů) nakreslili tužkou a pravítkem v rámci dohody Sykes-Picot. Prostřednictvím dohody a následného britského vlivu byly v 70. letech 20. století „založeny“ následující země, aby si zajistily anglosaskou nadvládu: Sýrie, Libanon, Irák, Palestina a Transjordánsko (které se později stalo Jordánskem) jako přímý důsledek dohody Sykes-Picot, stejně jako Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty a Omán. Všechny tyto země jsou v nebezpečí kolapsu. Nejsou to organicky vzniklé národní státy,  protože jim chybí společná národní identita. Jsou to umělé konstrukty, korporace, jejichž vůdci byli obdařeni penězi a mocí, aby zastupovali zájmy svých zakladatelů. Přežívají, dokud nejsou pod tlakem, protože v krizi populace vůbec nerozumí tomu, za koho a za co by vlastně měla bojovat.

Ačkoli se Američané a Izraelci v současné době rozsáhle připravují na válku, je vyloučené, že by další bombardování Íránu přineslo Američanům nějaký pokrok. „Matka všech bomb“, o které se nyní diskutuje, je sice největší americkou konvenční bombou o hmotnosti 11 tun, ale neudělala by nic víc, než zvířila prach na íránské bunkrové infrastruktuře, která leží pod více než kilometrem žuly. Ani jaderné bomby by nic nedokázaly – kromě radiační kontaminace. Kromě toho Íránci již pohrozili, že v případě útoku promění státy Perského zálivu a Izrael v trosky a popel – což je podle expertů skutečně možné. Vylučuji pozemní ofenzívu proti Íránu, protože by vyžadovala nejméně několik milionů bojových vojáků, aby měla šanci proti íránské armádě, která v současnosti čítá 3 miliony vojáků. USA takovou armádu prostě k dispozici nemají, ani s podporou NATO, ani bez ní. Jako marketingový tah by USA mohly případně dobýt malý ostrov, ale jeho udržení a pochopení smyslu takové ofenzívy by pravděpodobně odporovalo veškeré vojenské logice.

I ke získání kontroly nad Hútíyi by bylo zapotřebí značných pozemních sil; ale ani zde se neudělá nic, co by mohlo jejich pozici oslabit.

Nečetl jsem Sun-C‘, nebo jsem mu nerozuměl

Šance, že se Američanům vůbec podaří udržet si své pozice na Blízkém východě, považuji za mizivou. Američané zcela podcenili Íránce, Ansaralláh, Hamás a Hizballáh a přecenili Izraelce. Život a historie opakovaně ukazují, že podcenění soupeře může vést ke zkáze; jedním z příkladů bylo Německo, když napadlo Sovětský svaz. Trump mluvil o Íránu stejně, jako mluvil Hitler o Sovětském svazu.

2 500 let stará klasika – Sun-c’ovo „Umění války“ – je na amerických vojenských akademiích často citována a vyučována, ale evidentně není ani pochopena, ani uváděna do praxe. Znalost nepřítele a vlastních silných – a především slabých – stránek je pravděpodobně nejdůležitějším předpokladem pro vítězství ve vojenském konfliktu.

Izrael jako nacistický stát bude čelit Peršanům, Arabům a Turkům – úplně sám

Izraelci, kteří se prohlašují za židovský národ – což zpochybňuji – páchají genocidu od roku 1948; od roku 2023 povýšili tyto masakry na zvrácenou uměleckou formu a v tomto ohledu za nacisty nikterak nezaostávají. Rád bych však dodal, že zatímco nacisté tyto zločiny páchali tajně, Izraelci se těchto hrůzných činů dopouštějí před zraky veřejnosti a jsou na ně dokonce hrdí. Sionistický propagandistický stroj, poháněný miliardami lidí, selhává i na Západě, ačkoli prakticky každé západní médium tuto genocidu podporuje. Dokonce i švýcarský časopis „Weltwoche“, jehož vydavatel Roger Köppel opakovaně zdůrazňuje, že vždy zaujímá postoj opačný než mainstream, tak v tomto případě nečiní – genocidu vášnivě propagujeČesky, když ji popírá a prodává projekt „Velkého Izraele“ jako projekt míru a demokracie.

Kromě těchto odporných lidí, kteří propagují genocidu, nemá Izraelce rád nikdo. Jak by i mohl, když drtivá většina izraelské populace genocidu podporuje? Ačkoli Západ mlčí, následující země izraelským občanům vstup odepírají: Afghánistán, Alžírsko, Bangladéš, Brunej, Írán, Irák, Kuvajt, Libanon, Libye, Sýrie, Jemen a Maledivy. Vstup jim ztížily také Malajsie, Pákistán, Omán a Saúdská Arábie. To má méně společného s Izraelem jako státem; spíše kolují tisíce videí ukazující izraelské turisty, jak se chovají nepřijatelně, jako by byli „nadřazenou rasou“ – například v Thajsku, kde již Izraelce mnoho restaurací neobsluhuje. Vzhledem k tomu, že většina lidí je příliš nevědomá na to, aby rozlišovala mezi sionisty a Židy, nesou hlavní tíhu viny opět Židé a jsou činěni zodpovědnými za nepřijatelné chování Izraele, sionistického projektu; viz můj článek „Antisionismus není antisemitismusČesky “.

Předpokládám, že problém s Izraelem vyřeší samotné oběti. Pokud budou při volbě metod uplatňovat princip odplaty, čeká nás těžké období.

Nová strategie USA – Rusko jako advokát na Blízkém východě

Vždy je hloupé podceňovat soupeře a bylo by naivní, nebezpečné a chybné soudit americké strategické myšlení podle Trumpových hloupých blábolů. Inteligentní strategií pro USA v této obtížné situaci by ve skutečnosti mohlo být dát Rusům – v blízké budoucnosti – volnou ruku tím, že by stáhly podporu Ukrajině a Evropanům, kteří ji podporují, což by vedlo k rychlému zhroucení ukrajinské fronty a umožnilo Rusům dosáhnout rychlého vojenského vítězství.

Vzhledem k současné situaci a rozložení sil na Blízkém východě je pravděpodobné, že Američané ztratí svou dominanci nad jedním z nejbohatších regionů světa: Po pádu Saúdské dynastie a států Perského zálivu USA ztratí své vojenské základny v regionu a budou se snažit udržet si svůj obchodní vliv – například prostřednictvím licencí na těžbu – které se pravděpodobně budou snažit získat od nástupců. Bez vlivu mocného zastánce to nebude možné. Na novém Blízkém východě by jako takoví zastánci mohli posloužit Turci, Íránci, Číňané nebo Rusové. Prezident Erdogan není moudrá volba – je zhruba stejně spolehlivý jako Trump; stejně jako ani Íránci, kteří na USA několikrát zaútočili. Číňané jsou druhou nejlepší volbou, protože je USA považují za svého hlavního protivníka. Rusové nabízejí dobrou jistotu, už jen proto, že v mezinárodních smlouvách vždy dodrží své slovo. To se možná vůbec nehodí k západní propagandě, ale prezident Clinton 25. září 2013 řeklČesky: „Dodržel své slovo ve všech dohodách, které jsme uzavřeli.“ Na otázku, zda Putin někdy nějakou osobní dohodu s ním porušil, odpověděl Clinton: „Ne, neporušil.“

Američané mají proto k nápravě vztahů s Rusy dobrý důvod.

Důsledky pro evropské státy, NATO a EU budou závažné

Američané by tím opustili Evropu, podkopali NATO a neutralizovali EU jako centrum moci. Pokud USA Evropu opustí, Evropa nebude schopna financovat náklady na boj s (fiktivním) nepřítelem, natož aby poskytla vojáky.

Nejvíce agresivní postavou v Evropě je Friedrich Merz, který v době, kdy je Německo na pokraji ekonomického kolapsu, učinil z ruské hrozby svou nejvyšší prioritu.

BREAKING NIUS: Der nächste absolut verheerende Satz von Bundeskanzler Friedrich Merz:“Meine größte Sorge ist NICHT unsere Wirtschaft. Meine größte Sorge ist die Auswirkung, die Russland auf unsere Gesellschaft hat.“ pic.twitter.com/s53HQf6esE

— Julian Reichelt (@jreichelt) October 21, 2026

Moje největší obavou NENÍ naše ekonomika. Moje největší obavou je vliv, který má Rusko na naši společnost.

To hraničí s šílenstvím, protože Němci nemají absolutně žádnou touhu válčit proti Rusům. Nebo to nakonec není šílenství?

Merz by mohl jít ve stopách Hermanna Göhringa, který řekl:

Samozřejmě, obyčejní lidé válku nechtějí – ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, ani v Německu. To je samozřejmé. Ale v konečném důsledku jsou to vůdci země, kdo určuje její politiku, a je vždy snadné lidi shromáždit… Stačí jim říct, že jsou pod útokem, a odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a za ohrožení země. To funguje stejně v každé zemi.

Hermann Göhring, 18. dubna 1946Česky

Krev v žilách evropských národů začíná pěnit: Nikdo jim neřekl, že budou odsouzeni k záhubě kvůli svému agresivnímu postoji vůči Rusku. Nepokoje ve Francii, Itálii a Albánii jsou toho důkazem – rozšíří se geograficky i intenzitou.

To nejsou podmínky potřebné k přežití, natož k prosperitě. Díky propagandě západních médií však většina Evropanů zatím závan zkázy necítí.

Pokud se nestane zázrak, Evropa se stane chudobincem a pak se Američané – se společnostmi jako BlackRock – vrátí a za babku Evropu skoupí – a to vše za chvály přátelství. Jakpak to dopadlo s druhou světovou válkou a „přátelskou“ záchranou Evropy ze strany USA?

Závěr

Tento myšlenkový experiment v ​​dnešní realitě jistě nachází úrodnou půdu. Byla by to cesta, která by mohla zabránit světové válce mezi velmocemi – a tím i velkému jadernému Armagedonu.

Lze tento americký plán sdělit jejich vlastním lidem? – Co Evropané nebo Zelenskyj říkají, co si myslí, v co doufají a co chtějí, je irelevantní.

Peter HänselerČesky (*1964) je švýcarský právník a publicista, zakladatel webu „Forum Geopolitica“Česky. Vystudoval právo na Univerzitě v Curychu (lic. iur.). Po získání advokátní licence kantonu Curych absolvoval magisterský studijní program v oboru amerického práva (LL.M.) na Georgetown University (Washington, D.C.). Následně pracoval jako spolupracovník v advokátní kanceláři Townley & Updike v New Yorku. Po návratu do Švýcarska působil jako spolupracovník v advokátní kanceláři Bär & Karrer v Curychu. Následně byl členem vedení skupiny Marc Rich v Zugu, kde měl mimo jiné na starosti realitní aktivity v Rusku. Poté založil skupinu PHI, která spravovala realitní projekty v Rusku. Od prodeje této skupiny v roce 2011 byl Peter Hänseler až do roku 2023 odpovědný za společnost Zürcher Immobilien AG. Od té doby se věnuje psaní. Hovoří německy, anglicky a rusky a žije ve městě, které miluje – v Moskvě. Má svůj blog Stimme aus MoskauČesky a publikuje rovněž ve Weltwoche, Kontrafunk, Inside ParadeplatzČesky, Global Bridge, Unz Review a dalších médiích.

Zpět na obsah

Analýza Matthew Blackburna Is Europe starting to come to its senses on Ukraine? vyšla na serveru Strategic Culture Foundation 28. října 2026

Začíná Evropa ohledně Ukrajiny přicházet k rozumu?

Původní fotografie pochází z října 2026, kdy se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj setkal v Oslo v Norsku s finským prezidentem Alexanderem Stubbem a norským premiérem Jonasem Gahrem Størem
Vložený text: Ukrajina by vlastně měla být vděčná. Nezapomeňte na to!

Poslední iniciativa Trumpovy administrativy k ukončení této války v EvropěČesky vyvolává závratě.

„Musíme toho agresora dotlačit, aby tu válku ukončil, a ne tu oběť, aby se vzdala,“ řeklaČesky vysoká reprezentantka Evropské unie Kaja Kallas. „Drtit Ukrajinu není správný přístup, a proto Evropa stojí za Ukrajinou.“ Spolu s ní trvá prezident Volodymyr Zelenskyj na tom, že Rusko netouží skutečně po míru, a zvláště poukazovalČesky na ruské útoky na ukrajinské civilisty.

Tyhle řeči konflikt vsazují do morálního rámce zápasu dobra se zlem s nulovým součtem. V tomto světle nemá Evropa jinou možnost volby než se sjednotit za Ukrajinou, aby ruského prezidenta Vladimira Putina zastavila .

Avšak ne všichni evropští vůdci takto mluví. Na tiskové konferenci v Oslu 20. října za účasti Zelenského chrlili norský premiér Jonas Gahr Støre a finský prezident Alexander Stubb spoustu konstruktivních vyjádření o ukončení tohoto konfliktu. Stubb řekl, že summit v Oslu byl důsledkem dosažení „značného pokroku“ dosaženého „pod radarem“. Støre zdůraznil, že při zabezpečení „trvalého míru musí být na stole i Evropa.“ Vypadá to tedy, že Evropa není ohledně jednání o ukončení konfliktu jednotná.

Pak v úterý se oba podle zprávČesky neoficiálně spojili s Putinem ve snaze o de-eskalaci. „Jsme země sousedící s Ruskem,“ řekl následně v prohlášení Stubb. „Výsledky této války budou mít na naší bezpečnosti i bezpečnost širší Evropy přímý dopad. Ukončení války přímé diskuse vyžaduje.“

Summit v Oslo nebyl bleskem z jasného nebe; zástupci Finska a Norska pro to připravovali půdu řadu měsíců. Minulý týden na Varšavském bezpečnostním fóru se norský ministr zahraničí Espen Barth Eide vyhýbal obvyklému binárnímu pojetí ukrajinského vítězství nebo kapitulace. Zdůrazňoval, že jelikož za válku teď platí Evropa, měla by také vést diplomacii k jejímu ukončení. Eide uváděl, že by mírová dohoda mohla zajistit demokratickou, nezávislou Ukrajinu integrovanou do EU s 80 % jejího původního území. Když Eide toto téma propagoval u více jestřábích evropských kolegů, nasadil spíše tón naděje než strachu. V interviewČesky minulou sobotu uváděl, že Evropa musí přijít s konkrétními návrhy poválečné bezpečnostní architektury: „V dlouhodobém výhledu se po válce potřebujeme vrátit k normálním vztahům s Ruskem, (…) musí se obnovit nějaká forma řádu.“

Stubb během své nedávné návštěvyČesky v Norském institutu mezinárodních záležitostí předložil doplňkové argumenty. Znovu vytáhl svůj přístup „na hodnotách založeného realismu,“ když tvrdil, že evropské státy by sice měly ve své hodnoty věřit, ale konflikt nevyřeší rigidní lpění na vysokých morálních východiscích. Stubb na posluchače naléhal, aby „zchladili hlavy“, protože rozdmycháváním „válečné mentality“ se dosažení míru skoro znemožní.

Eide i Stubb se vydali odlišným směrem od těch, kdo tvrdí, že pouze „vítězství“ nad Ruskem, ať už je definováno jakkoliv, je předběžnou podmínkou pro budoucnost evropské bezpečnosti. Odmítají mantru bývalého generálního tajemníka NATO Stoltenberga, že „cestou k míru jsou zbraněČesky“ a poukazují, že vojenská realita je taková, že žádná strana nemá zdroje, aby rozhodně zvítězila.

Je to úctyhodné uznání reality. Útočné akce obou stran opakovaně selhaly a nepřinesly průlom. Cena za to oběma válčícím stranám roste, přičemž zisky jsou čím dál nevýznamnější. Evropa, Ukrajina a Rusko uvízly ve válce, kterou nelze za podmínek stanovených kteroukoliv stranou vyhrát.

Pokračování v současném kurzu přináší problémy všem stranám. Putin se potýká s přehřátou ekonomikou a s rostoucíČesky sociální únavou a úzkostí. I když Rusko ničí čím dál více ukrajinské infrastruktury ze vzduchu, pozemní ofenziva mu nejspíš způsobí těžké ztráty. Situace Ukrajiny je ještě drsnější. Její chronický nedostatek živé síly vedl k zintenzivnění nucených mobilizacíČesky a zvýšil sociální napětí. Ukrajině zablokované od moře a bombardované ze vzduchu dochází peníze i zbraně, takže neustále naléhá na Západní spojence, aby nedostatek doplnili.

Evropská proukrajinská koalice se potýká s vlastními závažnými problémy. Spousta evropských států se s tím, jak válečné náklady rostou, potýká s krizí státního zadlužení. EU není schopná přesvědčit Belgii, aby k financování války použila zmrazená ruská aktiva. Přitom pořád platí špinavá realita, že od vypuknutí války utratila Evropa za dovozy ruských energií více než za zbraně pro Ukrajinu.

Spolu s tím se zintenzivnila ukrajinská kampaň útoku do hloubi Ruska podporovaná Evropany, když na jaře 2026 dostala zelenou od Trumpovy administrativyČesky, která však Putina k příměří nedotlačila. Evropa bez zpravodajství a dodávek zbraní z USA nemá vojenskou páku, aby v tomto úsilí sama pokračovala. Ohledně Ukrajiny neexistuje žádný proveditelný evropský válečný plánČesky, je tu pouze reaktivní krizový management a různá ad hoc řešení spojená s opakovaným strašenímČesky hrozbami ruské „hybridní války“.

Úterní schůzka v Oslu nabízí cestu z tohoto zmatku. Jak na úterní tiskové konferenciČesky řekl Stubb: „Mír vyžaduje trpělivost. Válka však bohužel nepočká. Lidé umírají stále a každý den. Naším úkolem je dělat, co můžeme, abychom ji ukončili.“ Norsko a Finsko o naléhavosti ukončení této nesmyslné války komunikují. Støre v odkazu na nedávnou rozepři mezi Trumpem a Zelenským radil, aby se nesetrvávalo v minulých neshodách: „Teď je důležité to, co leží před námi.“

Ve stejný den se Kaja Kallas ohlédla vztekle zpět. Trumpovu administrativu obvinila, že „Ukrajinu tlačí, aby se vzdala“ za „Putinových podmínek“. Dánská premiérka Mette Frederiksen za sebe Ukrajinu prezentovalaČesky jako jedinou ochranu Evropy: „Pokud dopustíme, aby Ukrajina padla, otevřeme Rusku cestu k postupu do dalších částí Evropy.“

Člověk může chápat strach z toho, že ponechá-li se Ukrajina neutrální v mezích svých ozbrojených sil, bude mít Rusko na Evropu v ruce bič. Nikdo nechce Moskvě dovolit násilím diktovat podmínky evropské bezpečnostní architektury. Avšak v tomto okamžiku by evropské odmítnutí „špinavé dohody“ mohlo znamenat, že Evropa bude během příštích šesti měsíců impotentně zírat na zničeníČesky Ukrajiny. Jak takový výsledek asi vylepší bezpečnost nebo prestiž Evropy?

Norsko s Finskem nabídly nejkonstruktivnější reakci Evropy na diplomacii USA od návratu Trumpa do Bílého domu. Nabídly Evropě nový způsob vyjadřování trpělivé diplomacie, aby nahradily maximalistickou rétoriku. Je to v souladu s předchozími zkušenostmi obou zemí při zprostředkování a při budování mostů s Ruskem. Rovněž uznávají i základní fakt: žádná vleklá válka se rozhodně nevyřeší na bojišti – což se dá říci o většině válek – ale končí vyjednáním urovnání mezi agresorem a obráncem. A americký podpis je k zajištění takovéhoto výsledku naprosto nezbytný.

Analýzy z hlavního proudu zjevně nejsou schopny tuto realitu přijmout. Uvízly v morálním pózování a v šíření strachu. Zatím stále není moc seriózních diskusí o tom, jaké kompromisy by se daly dohodnout. Ten 28bodový plánČesky, který roku 2025 vypracovala diplomacie USA s Ruskem, by se neměl dávat na roveň kapitulaci Ukrajiny, ani to není recept na přetvoření Ukrajiny na Bělorusko. Ukrajina by vstoupila do EU, dostalo by se jí pomoci s rekonstrukcí a udržela by si ozbrojené síly srovnatelné s Finskem. Je na čase vrátit se k podstatným bodům, které dohoda musí vyřešit.

Rusko na návrhy vyslané z Osla reagovalo pozitivně. Ukrajina, Rusko a USA se podle Zelenského dohodlyČesky na trojstranném summitu v listopadu. Teď je tu klíčová otázka, zda i ostatní evropské vlády vezmou iniciativu z Osla vážně, a dohodnou se, kdo by mohl na těchto rozhovorech Evropu zastupovat. Putinův tiskový tajemník Dimitrij Peskov opatrně uvítalČesky nápad, že by Evropu při jednáních mohl zastupovat Alexander Stubb.

Umírněnější vyjadřování Finska a Norka je kriticky důležitý první krok ke společnému pochopení Evropy, že pokračující válka v její současné formě je sebezničující. Jak minulý měsíc Eide v OSN upozornil: „Diplomacie může fungovat, když jí to dovolíme.“

Evropa se však nejdříve musí rozhodnout, zda chce úsilí USA o vybudování diplomatického východiska podpořit anebo sabotovat?

Dr. Matthew BlackburnČesky je vedoucí výzkumný pracovník ve výzkumné skupině NUPI pro Rusko, Asii a mezinárodní obchodČesky. Je také přidruženým výzkumným pracovníkem Institutu ruských a eurasijských studiíČesky na univerzitě v Uppsale. Jeho hlavní agenda se zabývá politikou v Rusku a Eurasii včetně domácí politiky a mezistátních vztahů. Zabýval se výzkumem politické legitimity se zvláštním zaměřením na to, jak se režimy mobilizují na myšlenkové úrovni a vyrovnávají se s výzvami nacionalistické a populistické opozice. V současné době zkoumá válečný vývoj v ruské politice včetně nového vztahu mezi státem a společností a veřejného mínění, nacionalistického disentu a nových státních ideologických projektů. Zabývá se také výzkumem spolupráce Írán-Rusko-Čína pro Norské geopolitické centrumČesky a je koordinátorem výzkumu projektu CivilizationalismČesky se sídlem na Stanfordské univerzitě. Pravidelně přispívá do National InterestČesky, Researchgate, Responsible StatecraftČesky a dalších médií. Má svou webovou stránkuČesky a účet na X (Twitteru).

Zpět na obsah