Amerika nepomáhá, Amerika investuje!

Trump TowerČesky, New York (pohled z 5. Avenue)

Tragikomická stránka této Trumpovy upřímnosti (jeho otevřenost je chvályhodným rysem jeho osobnosti) spočívá v tom, že to byly a jsou Spojené státy, přesněji jistá část amerického Deep State, které dostaly za pomoci pučem ustaveného režimu v Kyjevě Ukrajinu do předem prohrané, dokonale absurdní, zbytečné a zničující války s Ruskou federací.

Už na jejím počátku USA investovaly pět miliard dolarů do přípravy převratu a následně na Ukrajině vložily do své vlastní války s Ruskem za udržení planetární hegemonie, za vyhnání ruského obchodu z Evropy, za výrobu takzvané „ruské hrozby“ za účelem zvyšování odvodů členů NATO vojensko-průmyslovému komplexu USA, za prohloubení závislosti EU na USA, za ovládnutí světového obchodu s plynem a rupou, a za celou řadu dalších cílů, podle některých zdrojů sedmdesát miliard dolarů, podle jiných sto a podle Trumpa ještě víc. Údajně každopádně víc, než darovala EU, která na rozdíl od USA, pravda, neinvestovala, ale vyhodila oknem do bezedné díry. (Do jiné, než kam předtím vyhodila peníze za „vakcíny“.) A nyní Trump, jako správný obchodník, žádá investované peníze zpátky, a to i s obrovskými úroky. Mluví o 500 miliardách dolarů, jaké by mohla Ukrajina válkou zadlužená na celá desetiletí dopředu (optimistický odhad) splácet v naturáliích.

Každý člověk, který není oslepen září Ameriky a dívá se spíše na fakta o Americe, ví, že když Spojené státy někomu poskytnou dolar, že očekávají nejméně sto dolarů zpět. Byznys je jediným skutečným božstvem Ameriky. Washington nesoucítí, nedává, nepůjčuje, Washington zásadně pouze chladně investuje s očekáváním zisků. Stamilióny dolarů prší po celém světě, aby se průběžně zhmotňovaly v rozkladné procesy iniciované uvnitř států, jejichž politické přeformátování si Deep State vždy přál a dosud ještě přeje. A bude si je přát i nadále, třebaže Donald Trump některé penězovody začíná přestřihávat. Podobně jako jeho předchůdce přestřihl tři ramena plynových potrubí obou Severních proudů. Sám pochopitelně nikoliv. Vždy se ale najde někdo, kdo Americe snese i modré z nebe. Podle toho také současný Západ nyní i vypadá.

Otázka, zda si obyvatelé Ukrajiny uvědomovali, jak obrovské riziko podstupují nastoupením nikoliv „jen“ prozápadní, ale především protiruské (a proamerické) orientace nového režimu v Kyjevě, nemá valného smyslu. Když se tento režim s americko-britskou podporou dostal k moci protiústavním krvavým pučem v Kyjevě, zahájil ihned proces umlčení politické opozice i kritických médií. V důsledku překotného vývoje po „euromajdanu“ 2014 se opozice stáhla do podzemí či do něj byla zahnána, z předchozí chatrné demokracie nezůstalo vůbec nic, v zemi tradiční korupce ještě zesílila, odřízl se Donbas a další nejprve desetitisíce Ukrajinců se daly do pohybu směrem ven ze země. Postupně exodus v důsledku již otevřené války narůstal do mnohem větších rozměrů. Za těchto okolností hledat v zemi zdroje opatrnosti, soudnosti, střízlivého posouzení situace a vyhlídek na budoucnost bylo asi čirou iluzí. Nový režim navíc líčil prozápadní orientaci „nové Ukrajiny“ v absurdně nerealistických růžových barvách, se zamlčením ceny, již bude třeba zaplatit, což snadno přesvědčilo všechny, kteří netrvají na nutnosti znát opravdová fakta, okolnosti, vazby a vztahy. Režim sílil a bohatnul, Ukrajina se řítila do neštěstí a britský premiér, Johnson, se vší rozhodností zabránil, aby se ještě včas zachytila poslední pevné větve visící nad propastí. Jedním šmahem, jedinou návštěvou Kyjeva, Johnson spásnou větev Ukrajině odříznul.

Soudnost širších vrstev obyvatelstva bývá iluzorní i v mírových podmínkách, natož uprostřed destruktivních procesů. Tak například v České republice, podle odhadů volebních preferencí, stále ještě třetina voličů se po třech letech a několika měsících vlády Fialovy koalice nedokázala zorientovat v její podstatě a tak hodlá vstoupit podruhé do téže řeky. A zbytek národa strhnout s sebou.

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).