Když začne válečná hydra požírat živé lidi a z médií se začíná ozývat návodné zpravodajství, komu u toho „fandit“, je dobré se podívat na to lidské, u čeho si můžeme podat ruku. Nepřítel není nepochopitelné monstrum, je to jen člověk. Teď je tu Írán.
Obsah:
Obsah:
Taky už nemůžete vydržet ten vždy poplatný ideologický tón mainstreamových zpráv o čemkoliv? Jak z toho? Vzpomněl jsem si, že v epicentrech alespoň dvou dnešních horkých kauz mám přátele. Insidery, kteří mi řeknou, co se děje, zevnitř.
Kauza 1: Slovenské národní divadlo „z politických důvodů“ propouští herce
Kauza 2: Trump a jeho federálové versus „lid státu Minnesota“
Obsah:
Obsah:
Obsah:
Před týdnem zemřel v Dublinu rodilý Slovák ze židovské rodiny Joe Veselský, rozený Jozef Weiss (1918 – 2026), který jako 107 letý byl nejstarší rodilý Slovák i občan Irska, kam emigroval roku 1949.
A takhle to máte pořád, podívejte se do statistik věkových rekordů: narozen(a u nás, odsunut/a do Vídně, Neumarktu, Norimberka, Karlsruhe, Bernu, nebo narozen/a u nás, emigroval/a před nacisty nebo stalinisty do Buenos Aires, Londýna, státu Washington nebo Minnesota. Moje rodná země opakovaně rodí nejstarší občany států západu.
Recept na dlouhý život? Naroďte se u nás – ale včas zahněte kramle za kopečky!
Obsah:
Dne 17. 12. (podle starých Rusů), respektive 30. 12. (podle moderních Evropanů) před 120 lety se narodil legendární ruský satirik Daniil Charms (1905 – 1942). Jeho osobnost se v dialogu snažil přiblížit překladatel jeho děl i děl o něm Bruno Solařík (jinak vedoucí oblíbené sobotní rubriky Krajských listů Pátrání B. S.).
Byl pátek. Třetí adventní Léta Páně 2025. Konec svatého roku…
Vstal jsem hned s prvním předranním nucením, abych ještě dodělal poslední korektury poslední knihy svého kamaráda Patrika. Tentokrát sbírky básní, opět lepší než té minulé. Patrik, kdysi v oboru vázaného verše považovaný za Žáčkova následovníka, se už dávno smířil s tím, že si své básně, historické knihy a pohádky musí vydat sám a pak je s jistou ztrátou prodat svým posluchačům ze seniorského klubu, v němž přednáší.
Obsah:
Evropská ministryně zahraničí z Estonska, Kaja Kallas, hrdá proklamátorka evropských hodnot Pobaltí, se na přelomu října a listopadu vyjádřila, že Rusko hodnotově nepatří do Evropy. Výrok zazněl ve stejnou dobu, kdy další země Pobaltí, Lotyšsko, své první obyvatele pro ruský původ – a prvního etnického Lotyše pro jeho politické přesvědčení – vyhnalo do Ruska.
Počty takto vypovězených z lotyšské vlasti podle Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda už překročily tisícovku.
Všimli jste si, že jste-li v něčí nemilosti nebo se nad vámi stahují jiné mraky, darují vám život lidi, kteří vám váš kříž pomáhají nést?
Minulé pondělí mi volala herečka a všestranná duše českého dabingu Eva Miláčková. Bylo to jako vždy popovídání, které dává sílu. Seznámili jsme se v srpnu na Žurnalistickém praktiku tvořitelů i konzumentů nezávislé publicistiky v Havlíčkově Brodě, kde jsem v rámci své přednášky o zlatém věku české kultury mimo jiné vyprávěl o příbuzném Eviny kamarádky, filmovém dramaturgovi Františku Danielovi, jak ho po jeho emigraci v roce 1968 na základě jeho učebnic z FAMU Robert Redford udělal rektorem své prestižní filmové školy Sundance School.
Všimli jste si, že jste-li v něčí nemilosti nebo se nad vámi stahují jiné mraky, darují vám život lidi, kteří vám váš kříž pomáhají nést?
Minulé pondělí mi volala herečka a všestranná duše českého dabingu Eva Miláčková. Bylo to jako vždy popovídání, které dává sílu. Seznámili jsme se v srpnu na Žurnalistickém praktiku tvořitelů i konzumentů nezávislé publicistiky v Havlíčkově Brodě, kde jsem v rámci své přednášky o zlatém věku české kultury mimo jiné vyprávěl o příbuzném Eviny kamarádky, filmovém dramaturgovi Františku Danielovi, jak ho po jeho emigraci v roce 1968 na základě jeho učebnic z FAMU Robert Redford udělal rektorem své prestižní filmové školy Sundance School.
Obsah:
V Hradci už měsíc žijeme 100. výročím Soni Červené (1925 – 2023). Pěvkyně zde ale nikdy nebydlela – jen legendy jejího rodu: pradědeček a tatínek.
Zdeněk Mahler jednou řekl (a můj genealogický poradce Zdeněk Horner mi to včera zopakoval), že tu úžasnou českou kulturu mohl v národě provozovat jen ten, jehož rod se dostal na takovou materiální úroveň, že už překonal každodenní honbu za uživením se. Tuhle možnost měli šlechtici, ale taky jejich služebníci, které přední šlechtické rody za věrné služby vybavily majetkem a někdy jim dopomohli i mezi sebe: přijali je do řad nižší šlechty. I když pak tyto rody třeba o šlechtický titul přišly a zchudly, projevovaly se u nich dál kulturní hřivny, vypěstované v předchozích generacích jejich předky.
Právě před 80. lety, 2. září 1945, kapitulací poslední země Osy Berlín-Řím-Tokio, Japonska, skončila poslední světová válka.
Ze všech veřejných oslav mého dětství se mi do paměti nejvíc zaryly oslavy, kdy od konce 2. světové války (tehdy, kdy nejbližší válka byla totálně mimo náš dohled – až v Afghánistánu – jsme říkali zkrátka „od konce války“) uplynula přesná polovina – 40 let. Byl rok 1985. Dnes se ta doba podává jako nepoměrně strašnější čas než ten náš, a v něčem jistě strašný byl – zejména v tom, že se střílelo na ty, kdo chtěli bez povolení překročit hranice (to byl nakonec jediný důvod, proč po pádu režimu padly odsuzující rozsudky pro řadu tehdejších východních vůdců – protože to byla jediná věc, v nichž se jejich praktiky od těch západních opravdu markantně lišily).
Uf. Včera jsem v havlbrodském žurnalistickém semináři pro nezávislé stihl dvakrát přednášet i navštívit jeho dvojče, oficiálního mazánka jménem LŽŠ.
Kromě toho jsem za oněch necelých 24 hodin ve městě, kde jsem před čtvrtstoletím pracoval jako zdravotní bratříček, stihl absolvovat přednášku Ing. Jaroslava Štefce o pravdě ohledně české „národní bezpečnosti“, udělat rozhovor s uměleckým hostem semináře (jmenoval se Slovo do pranice!), herečkou Jaroslavou Obermaierovou, seznámit se s několika desítkami účastníků, z nichž s některými jsme dohodli budoucí spolupráci, a ještě posedět s organizátorem semináře, prvosignatářem Charty 77 (jedním z oněch 242, kteří podepsali už v prosinci 1976) Janem Schneiderem a zaposlouchat se do jeho autentických vzpomínek na Egona Bondyho, Jana Patočku, havlíčkobrodského rodáka Pavla Landovského i Olgu a Václava Havlovy.
Obsah:
Ještě se vrátím k „okupaci“ v roce 1968. Jsem si vědom, že tato událost vyvolala v mnoha občanech psychické trauma,…
Nelze v žádném případě srovnávat okupaci v roce 1939 a "okupaci" v roce 1968, ať už z hlediska počtu obětí…
"vybrat si nejlepšího hegemona a umět být pro hegemona prospěšným" není "národní otázkou", ale národním traumatem. Byli jsme "prospěšní" pro…
Silný stát se nemusí vázat na žádného hegemona. Jak správně píšete, Česká republika není silný stát - obsahuje vnitřní rozpory,…
Chyby tam jsou, to nelze vyvrátit, ale to, že se nemůžeme domluvit, svědčí oba předchozí diskusní příspěvky. Postoje v publikovaných…