Reportáž, vytvořená v prvních hodinách provozu první širé železniční trati (bez mechanických zábran) s autonomním provozem (bez strojvůdce) pro pasažéry v Evropě. Od soboty 5. dubna funguje ve středovýchodních Čechách – mezi Kopidlnem a Dolním Bousovem.
Myslím na Jany Pernera a Kašpara. Průkopníci to nikdy nemají lehké…
O roce, který jsem strávil po boku doyena československých herců Štefana Kvietika + odtajněná část rozhovoru z našeho posledního odpoledne.
Na jaře minulého roku jsem si prohlížel, kdo bude mít kulaté výročí (to my novináři občas děláme), a objevil jsem, že panu Kvietikovi bude devadesát. Zavolal jsem paní Janě Kociánové, která mi jako dcera významné herečky Slovenského národního divadla Márie Kráľovičové na pana Kvietika sehnala telefon. S tím, že je nemocný a že ho moc často nezvedá. Měl jsem štěstí – mně ho zvedl napoprvé. A přiznal se i proč: Protože svítilo sluníčko. Tak jako v den, kdy odešel…
Dnes je 15. března. Před 86 lety okupovala vojska Hitlerova Německa území Háchova pomnichovského zbytkového Československa. Tato okupace a rozbíhající se německá válka vedla k násilné smrti celkem asi 545.000 občanů První Československé republiky (počítaje v to i 180 tisíc sudetských Němců, kteří ve válce padli za Hitlera – což je desetkrát víc, než počet všech sudetoněmeckých obětí poválečného divokého odsunu). Přesto se o této „předminulé okupaci“ dnes v českých médiích mlčí.
Zato běda, jak 21. srpna nastane 57. výročí okupace ČSSR vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (dnes se skoro vždy píše „ruská okupace“ – ačkoli obě hlavy tehdejšího SSSR, faktická i papírová, Brežněv i Pidhornyj, ba i velitel okupace Hrečko, byli Ukrajinci). Ano, oběti na životech tato okupace taky přinesla, ačkoli jich bylo tisíckrát míň, než té první – stála celkem asi 300 životů (do čehož kromě 137 přímých obětí okupace počítám i 30 protestních sebevražd a oběti toho, že v následku okupace byly v říjnu 1969 opět zavřeny hranice, na nichž během emigrace násilně zahynulo přes 100 lidí).
Obsah:
Arnošt Lustig (1926 – 2011) měl v středu 14. výročí odchodu z tohoto světa. „Rusko je země bídy, zmaru a chlastu a rozsáhlých literárních děl o bídě, zmaru a chlastu. Světu přináší jen výše zmíněné, bez výjimky,“ řekl herec Václav Vydra nejmladší na nedělní pražské demonstraci, kterou pořádaly neziskové organizace Člověk v tísni, Díky, že můžem a Milion chvilek pro demokracii, a jejíž „nezávislost“ se projevila už tím, že na ní promluvili jak český prezident, tak ukrajinský velvyslanec. Citát není původní, internet ho připisuje Karlu Havlíčku Borovskému – který ho ovšem (ani ve svých slavných Obrazech z Rus) nikdy nenapsal. Zdeněk Svěrák nedávno citoval sám sebe, když svůj filmový výrok ke Koljovi: „Kradete kufry a cizí území“, rozšířil o další slova „A bohužel, je to pravda. Střílíte na pokojná města a vyháníte lidi z domovů.“ Nejen, že přitom zapomněl, jaká vláda v roce 2014 na Ukrajině začala první střílet do svých občanů, ale především zapomněl dovětek svého filmového výroku ke Koljovi: „Ale to není tvůj případ.“
„Hodiny jdou pozpátku, je tu mrtvý vzduch, je tu něco v nepořádku, lítá tady zlý duch: Tohle přece není žádné bydlení, tohle je k zbláznění, ale k bydlení to není…“ To je písnička Voskovce a Wericha, kterou zpívám dost často. Ne doslova, ale přeneseně. Bylo kolem jedenácté, a do sedmé večer, kdy nás čekala návštěva Rudolfina, jsme měli čas. Volný pražský čas pro dva venkovany, Martina (vedoucího exportu velké mimopražské firmy, který Prahou většinou profrčí v taxíku cestou na letiště) a mě (kdysi sice částečného Pražáka, ale dnes Hradečana, který se v Praze vyskytne cca jednou za měsíc, povětšinou za účelem pracovní schůzky) jsme se při příležitosti werichovského jubilea rozhodli investovat do prohlídky vily na Kampě, kde kdysi bydleli V i W a v níž jsme od jejího zpřístupněné před osmi lety ještě ani jeden nebyli.
Nedávno jsem si ve svém textu zformuloval Pullmannův zákon (vycházející z teorie, kterou jsem kdysi poprvé slyšel od bývalého děkana FF UK z let 2018 – 2022, slovenského historika Doc. PhDr. Michala Pullmanna, Ph. D.): „Každý režim a jeho aktéři se ve své oficiální verzi staví jako nejlepší v dějinách, zatímco minulý režim s jeho aktéry podává jako nejhorší v dějinách.“ U jednoho záběru z pořadu Veselé příhody z natáčení (1988) mi došel první dodatek tohoto zákona: „Na předminulý nebo předpředminulý režim se už oficiální média nedívají zdaleka tak přísně“.
Donald Trump ještě před druhým příchodem donutil pana Cukrhoru, aby přiznal, že „pod tlakem“ Bidenovy administrativy svou síť cenzuroval a aby toho nechal, aspoň v rámci USA, kde to může ovlivnit (v Evropě se o to, zajisté též pod tlakem místních vlád, zatím starají národní FB-cenzoři). V Trumpově vládě bude i Cukrhorův konkurent, slavný Jihoafričan, jehož příjmení v překladu znamená Pižmo, pro kterého bylo vynalezeno přídavné jméno „multiplanetární“ (asi že se nebojí ŽÁDNÝCH zelených mužíčků…) a Vivek Rámasvámí (což není žádná reklama na margarín, ale znamená to „Rámův kněz“) a je to vůbec první hinduista a příslušník národa Tamilů (šedesátimilionového národa, významně zastoupeného v politice Indie, Malajsie, Srí Lanky, Singapuru, ale už i západní Evropy) v americké vládě – který navíc proslul výrokem, že je pro skutečnou víru, kulturu a národ v boji proti novodobým „náboženstvím jako je covidismus, klimatismus a genderová ideologie“.
Než začnu soptit na náš český systém, vzpomenu svého kamaráda, který na celý úvazek učí malovat studenty jedné skotské uměleckoprůmyslové fakulty, ale britský stát mu musí doplácet, aby za to pobíral aspoň tolik peněz, co je třeba do sociálního minima…
Ta studijní a zaměstnanecká politika v naší spravedlivější, civilizovanější části Evropy… Ach, nakolik se lišíme od „tamtěch“ v E-E necivilizované Evropy (ale ono je vše jinak – jak mi sdělil jeden středoškolák, co ho doučuju, který se mi z výuky na české střední škole vrátil s informací, že Petrohrad je sice město s nejvíce barokními a klasicistními památkami na kilometr čtvereční, ale podle nové definice není součástí Evropy…)
31. prosince 1977. Celý národ žije tím, že Československá televize vysílá zcela nový formát Silvestra, moderovaný Vladimírem Menšíkem. Čtyřdenní Tomáš Koloc leží se žloutenkou novorozenců v inkubátoru a jeho rodička vedle na pokoji porodnické kliniky v Pardubicích. Je jí líto, že o Silvestra s Menšíkem přichází. Rodičkám je přísně zakázáno vstávat z postelí anebo dokonce jít na jediné místo, kde by v nemocnici mohly vidět televizi – do společenské místnosti…
Stalo se, že jsem těsně před svými 47. narozeninami podlehl a šel si k jisté společenské události koupit první vlastní oblek v životě. Protože už mi došly i košile, přibral jsem si k němu dvě: jednu k obleku, bílou hodobóžovou s modrými puntíky, a jednu flanelovou štrapáční. Na závěr se mě prodavačky zeptaly, jak mi to mají zabalit: „Jste tady pěšky, nebo autem?“ Počítám, že jsem byl nejspíš první v historii té středně nóbl prodejny, kdo odpověděl: „Na kole.“
Říkám to pořád, pro mě je kapitalismu škoda…
Přišlo mi redakční poštou průřezové CD písní Pavla J. Hejátka z let 2000 – 2023 „Eden nedohleden“. Ti z vás, kdo jméno autora neznají, ho musím trochu odtajnit. V jednom svém nedávném textu jsem napsal: „…jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být ´socialismu nepřátelské zjevy´: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě, potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy…“ Do této skupiny lze zařadit i Pavla Hejátka (nar. 1975), který nad svou všeobecnou obličejovou potetovaností má navíc ještě nově narostlý plnovous. Pro lidi jako já, kteří si už v pubertě řekli, že chtějí být zajímaví jen svojí tvorbou, je Pavel zjev mile vnějškově excentrický. Jenže tím to teprve začíná – pak jsou tu Pavlovy při všech příležitostech (na vkus nás „nitroexcentriků“) dost nesofistikovaně vykřikované názory, že za minulého režimu bylo líp (souhlasím, ale podle mě jen za demokratického Pražského jara 1968, což si Pavel nemyslí) a pak jeho prvoplánové teorie o spiknutí „židovského národa“, z kteréhožto spiknutí nevím, nakolik vyjímá třeba Hugo Haase, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Noama Chomského, Seymoura Hershe. Nakolik ví o teorii Egona Erwina Kische, že Židé se dělí na Tachles, co se zabývají penězi a politikou, a Šmonces, vědce, kterým to, z čeho Pavel národ viní, nic neříká, zato jsou skvělí vědci, umělci, sportovci… To ale tak nějak souvisí s Pavlovým stěžejním ovlivněním písničkářskou tvorbou Vladimira Vysockého a následným rusofilstvím, které ale pojímá tak trochu jako z Dostojevského 19. století, kdy i pro vzdělané Rusy bylo vše západní špatné a vše židovské podezřelé. (Nevím, zda Pavel ví, že tatínek Vladimira Vysockého byl taky Žid…)
Včera jsem oslavil deset let ode dne, kdy jsme připravili první velký happening na „oslavu“ VLOR (Velké listopadové oligarchické revoluce), jejíž 25. výročí, a hlavně charakter oslav nám už tehdy nepříjemně připomínaly někdejší oslavy 25. února 1948.
S výtvarníkem Jardou Svobodou jsme jako vzpomínku na dobu Občanského fóra vytvořili placku NENÍ CO SLAVIT, kterou pak dobrovolníci distribuovali po našich vlastech: ve Zlíně, Kyjově, Táboře, v Ústí nad Labem, na Olomoucku, a dokonce i v Praze (i když nevím, nakolik si ti, kdo ji měli na šatech, troufli do tamních kaváren).
Z autorova říjnového deníčku
Tak rozdali ceny Thálie 2024. Protože jako člověk, který v 90. letech v divadle ještě stihl druhou vlnu inscenací velké generace 60. let, počínaje Faustem Otomara Krejči z roku 1997 (překlad: Karel Kraus, scéna: Josef Svoboda, hudba: Jan Klusák, Faust: Jan Hartl, Mefisto: Boris Rösner). Dnes už do divadla chodím jen na výjimečné pozvání, a tak nemůžu hodnotit, zda ceny jsou namístě, protože laureáty vůbec neznám. Ovšem – kromě cen za celoživotní dílo, které spadají do poslední doby, co mě na divadle ještě zajímá:
Thálie za činohru – herci: Viktor Preiss. Kdo jiný by to měl dostat? A ne proto, že Preis s jedním „s“ znamená německy „cena“. Viktor Preiss je jeden z posledních českých herců, kdo v oněch legendárních 60. letech začínali a pronesli je tak daleko, jak to šlo. Viktor Preiss, žák Vlasty Fabianové, se kterou v roce 1969 začínal v televizi v Krškově inscenaci Šrámkova Popela. A kde je dneska Fráňa Šrámek? Naposled jsem ho před pěti lety slyšel recitovat Jaromíra Hanzlíka v jeho autorském filmu Léto s gentlemanem, v němž se všemi svými (i těmi finančními) silami pokusil vrátit do našeho šoubyznysu něco, co už dnešní mladý divák nezná a čemu se kdysi říkalo kultura.
Tomáš Jan Maszárik. Syn otce ze slovenského Záhoří a poněmčelé rodačky z Moravského Slovácka, kteří spolu sloužili na panství vládnoucích Habsburků na trojhraničí Moravy a Uher s Dolním Rakouskem. Jeden z Masarykových bratrů zemřel jako voják ve Vídni, druhý jako hoteliér ve slovinské Portoroži. Chráněnec vídeňského policejního ředitele Antona Le Monniera (který kdysi u policie začínal jako organizátor dohledu nad K. H. Borovským!), členem jehož rodiny se pozdější absolvent univerzit ve Vídni a Lipsku TGM (jako vychovatel Le Monnierových dětí) fakticky stal. Totálně vídeňsko-německá spádová osobnost.
Proč Jaroslav Seifert právě před 40 lety (11. 10. 1984) dostal Nobelovu cenu a kdo ve skutečnosti napsal „jeho“ slavnou děkovnou řeč?
Jaroslav Seifert byl legenda nejen československých, ale celoevropských rozměrů. Jeho sbírka básní Město v slzách se pokládá za zrod poetismu, exkluzivního československého literárního směru, vycházejícího z pohledu na svět očima dítěte, které vidí všechny, i ty nejobyčejnější věci kolem sebe nejen v překvapivých souvislostech, ale jako to nejvýznamnější a nejradostnější, co se dá prožít. To bylo ve 20. letech 20. století, které byly první zlatou érou čs. kultury. Zakladatelé surrealismu a dadaismu André Breton a Tristan Tzara se s československými umělci spřátelili a rozšířili zvěst o poetismu do hlavního města tehdejší světové kultury, Paříže. Málo se ví, že i díky tomu mohli ti, kdo se považovali za žáky „proroků poetismu“, Seiferta a Nezvala (tedy Voskovec s Werichem), ještě před stavbou důstojných filmových ateliérů v Praze točit v pařížských ateliérech a strhnout i francouzského režiséra Juliena Duviviera, aby podle jejich námětu natočil film Golem.
Můj příběh s Josefem Škvoreckým, který by se minulý pátek dožil stovky, začal těsně po revolučních Vánocích, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl právě Josef Škvorecký.
O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem. „Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).
Obyvatel jedné z vyplavených vesnic ve Slezsku poskytl týden od ničivých povodní rozhovor redaktorovi této rubriky, který je mu blízký.
„Já jsem z jedné z vesnic, kterou to v roce 1997 vzalo skoro celou jako Troubky, a teď, po 27 letech, nás to vzalo podruhé. Mimochodem, stejně jako Troubečtí jsme dost katolický kraj. Proslýchá se, že teď, když to bylo na spadnutí, prošel troubecký farář nad vesnicí s Nejsvětější svátostí, voda přišla, ale zastavila se těsně před vesnicí. My jsme se modlili taky. Já jsem ještě v poslední chvíli šel nakoupit k manželům, kteří celý život střádali na svůj krámek, který v tu chvíli už byl nepřestěhovatelný, tak jsem jim řekl, ať to zavřou a jdou k nám, a když už to teklo ze všech stran a elektrika dávno nešla, ve starých knížkách jsem našel modlitbu proti živlům a tu jsme s manželi dali. Co jiného dělat se situací, se kterou se nedá jinak dělat nic? No a náš dům, oproti ostatním nijak vyvýšený, zůstal ušetřený, byli jsme na takovém ostrůvku. Když to potom začalo opadat a manželé se poprvé šli podívat před náš dům, zjistili, že krámek (který taky nebyl proti ostatním nijak nahoře) též zůstal ušetřen. Čímž bych nechtěl dělat nějakou propagandu svému pohledu na svět…“
Minulou sobotu, 14. září, zemřela Věra Kunderová (1935 – 2024), hlasatelka Československé televize z 60. let a manželka spisovatele. Jestli o Evě Hrušínské či Olze Havlové platilo, že osobnost jejich manželů by bez nich byla polovic, o Věře Kunderové to platilo ještě víc.
V noci z pátku na sobotu večer jsem uprostřed deště šel nakoupit do naší večerky a telefonoval jsem se svou kamarádkou Štěpánkou. Shodli jsme se, že znalci krajiny, jako Marko Pogačnik nebo Václav Cílek, upozorňují, že povodně ve svých duchovních souvislostech představují fenomén zrychlené změny, která se třeba děje i v některých rytmických časových obdobích, například v adventu. Já jsem si při tom vzpomněl, jak během tisícileté vody v roce 2002 sice těsně za záplavovou čárou, ale v kontaktu se svou zaplavenou zemí, odcházeli lidé, o nichž jsem věděl, že byli duševně či tělesně dlouhodobě mezi životem a smrtí, například herečka Slávka Budínová nebo výtvarník Jiří Kolář. Někdy v době, kdy jsme si to po telefonu povídali, v pobřežním letovisku Le Touquet-Paris-Plage v Normandii (které bylo předobrazem řady přímořských městeček v díle jejího manželka) odešla Věra Kunderová. Celý život tolik svázaná se dvěma fenomény, svým manželem a rodnou zemí, že jejich ztrátu nemohla přežít bez poškození své podstaty.
Sotva jsem se novinářsky vrátil z Bratislavy, jedu novinářsky do Krkonoš. Za zuřivého deště zamykám kolo u stromu před naším autobusovým nádražím a nasedám na autobus do Pece pod Sněžkou, míře k Janským Lázním.
Po letech běžné léčby zad chodím sedm let na akupunkturu, a tak už trochu vím, co dokáže a jak by mi asi bylo, kdybych ji neměl. Před časem mi paní, ke které na akupunkturu chodím, řekla o doktoru Olšákovi. Že spojil akupunkturu s elektroléčbou a dosahuje výsledků i u zcela ochrnutých. Dozvěděl jsem se, že bude mít tiskovou konferenci, kde a kdy. A tak jedu. Výhoda je, že mi autobus staví hned u secesní kavárny Kolonáda, takže i když to mám „na knap“, stíhám. Ostatně, jak zjistím po příchodu, musí se počkat ještě na ty, kdo jedou z největší dálky (a které svět nejvíc zná): pacienta MUDr. Olšáka, herce Alfreda Strejčka a jeho ženu Jitku Molavcovou.
Úvaha Hanse Vogela dle mého názoru jednoznačně směřuje k tomu, že každé zlo - ať už je jakéhokoliv odstínu -…
Pár poznámek: "Hitlerovi se připisuje smrt pouhých šesti milionů lidí" Kým? Kterých? Na rozdíl od 1. války, kterou si přál…
K článku Aleše Macháčka: - odbočení páté: dnes je 28. březen: Den narození Jana Ámose Komenského - odbočení šesté: druhý…
"... V různých západoevropských zemích a také v různých východoevropských zemích byla vojenské posádky – buď americké nebo sovětské. My…
V této souvislosti si nelze nepovšimnout vnímání historického dědictví, které je v v Rusku a ČR zásadně odlišné. V RF…