Jak přežít břečku umělé inteligence

Všimli jste si, že jste-li v něčí nemilosti nebo se nad vámi stahují jiné mraky, darují vám život lidi, kteří vám váš kříž pomáhají nést?

Minulé pondělí mi volala herečka a všestranná duše českého dabingu Eva Miláčková. Bylo to jako vždy popovídání, které dává sílu. Seznámili jsme se v srpnu na Žurnalistickém praktiku tvořitelů i konzumentů nezávislé publicistiky v Havlíčkově Brodě, kde jsem v rámci své přednášky o zlatém věku české kultury mimo jiné vyprávěl o příbuzném Eviny kamarádky, filmovém dramaturgovi Františku Danielovi, jak ho po jeho emigraci v roce 1968 na základě jeho učebnic z FAMU Robert Redford udělal rektorem své prestižní filmové školy Sundance School.

Zuřivý český rod aneb Po kom byla slavná Soňa Červená

V Hradci už měsíc žijeme 100. výročím Soni Červené (1925 – 2023). Pěvkyně zde ale nikdy nebydlela – jen legendy jejího rodu: pradědeček a tatínek.

Zdeněk Mahler jednou řekl (a můj genealogický poradce Zdeněk Horner mi to včera zopakoval), že tu úžasnou českou kulturu mohl v národě provozovat jen ten, jehož rod se dostal na takovou materiální úroveň, že už překonal každodenní honbu za uživením se. Tuhle možnost měli šlechtici, ale taky jejich služebníci, které přední šlechtické rody za věrné služby vybavily majetkem a někdy jim dopomohli i mezi sebe: přijali je do řad nižší šlechty. I když pak tyto rody třeba o šlechtický titul přišly a zchudly, projevovaly se u nich dál kulturní hřivny, vypěstované v předchozích generacích jejich předky.

Izraelští studenti stávkují proti válce

Právě před 80. lety, 2. září 1945, kapitulací poslední země Osy Berlín-Řím-Tokio, Japonska, skončila poslední světová válka.

Ze všech veřejných oslav mého dětství se mi do paměti nejvíc zaryly oslavy, kdy od konce 2. světové války (tehdy, kdy nejbližší válka byla totálně mimo náš dohled – až v Afghánistánu – jsme říkali zkrátka „od konce války“) uplynula přesná polovina – 40 let. Byl rok 1985. Dnes se ta doba podává jako nepoměrně strašnější čas než ten náš, a v něčem jistě strašný byl – zejména v tom, že se střílelo na ty, kdo chtěli bez povolení překročit hranice (to byl nakonec jediný důvod, proč po pádu režimu padly odsuzující rozsudky pro řadu tehdejších východních vůdců – protože to byla jediná věc, v nichž se jejich praktiky od těch západních opravdu markantně lišily).

Vzkaz Jeffreyho Sachse českým dezolátům

Uf. Včera jsem v havlbrodském žurnalistickém semináři pro nezávislé stihl dvakrát přednášet i navštívit jeho dvojče, oficiálního mazánka jménem LŽŠ.

Kromě toho jsem za oněch necelých 24 hodin ve městě, kde jsem před čtvrtstoletím pracoval jako zdravotní bratříček, stihl absolvovat přednášku Ing. Jaroslava Štefce o pravdě ohledně české „národní bezpečnosti“, udělat rozhovor s uměleckým hostem semináře (jmenoval se Slovo do pranice!), herečkou Jaroslavou Obermaierovou, seznámit se s několika desítkami účastníků, z nichž s některými jsme dohodli budoucí spolupráci, a ještě posedět s organizátorem semináře, prvosignatářem Charty 77 (jedním z oněch 242, kteří podepsali už v prosinci 1976) Janem Schneiderem a zaposlouchat se do jeho autentických vzpomínek na Egona Bondyho, Jana Patočku, havlíčkobrodského rodáka Pavla Landovského i Olgu a Václava Havlovy. 

Lev ve Vatikánu

Obsah:

  1. Jan Campbell: Vatikán, volby a vliv
  2. Tomáš Koloc: HABEMUS LEONEM
  3. Gregorio Sorgi: První poselství papeže Lva XIV.: Ukončete všechny války

Indie vs Pákistán: nebezpečí větší, nežli Ukrajina i Izrael

Byl to zvláštní den. Estonsko zakázalo letadlu slovenského premiéra Fica průlet na páteční oslavy Dne vítězství v Moskvě, byl zvolen nový papež Lev XIV., zemřel Jiří Bartoška – a Indie vystřelila na devět střel na Pákistán. Pro náš západní svět, který žije spíš konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou a Izraelem a Palestinou je to jaksi okrajová zpráva. O trochu závažnější pro toho, kdo si uvědomí, že pokud se to skutečně stane, půjde o přímou válku dvou atomových mocností s jadernými zbraněmi, z nichž jedna má pro totální válku čtvrt a druhá půl druhé miliardy potenciálního lidského kanonenfutru. A že jestli se strhne tohle, tak celá rusko-ukrajinská i izraelsko-palestinská válka budou proti tomu jen něco jako Slunce, seno a pár facek.

Reportáž z první „širé“ linky bez strojvůdce v EU

Reportáž, vytvořená v prvních hodinách provozu první širé železniční trati (bez mechanických zábran) s autonomním provozem (bez strojvůdce) pro pasažéry v Evropě. Od soboty 5. dubna funguje ve středovýchodních Čechách – mezi Kopidlnem a Dolním Bousovem.

Myslím na Jany Pernera a Kašpara. Průkopníci to nikdy nemají lehké…

Š. Kvietik: „Tie slová vydajte až po mojej smrti…“

O roce, který jsem strávil po boku doyena československých herců Štefana Kvietika + odtajněná část rozhovoru z našeho posledního odpoledne.

Na jaře minulého roku jsem si prohlížel, kdo bude mít kulaté výročí (to my novináři občas děláme), a objevil jsem, že panu Kvietikovi bude devadesát. Zavolal jsem paní Janě Kociánové, která mi jako dcera významné herečky Slovenského národního divadla Márie Kráľovičové na pana Kvietika sehnala telefon. S tím, že je nemocný a že ho moc často nezvedá. Měl jsem štěstí – mně ho zvedl napoprvé. A přiznal se i proč: Protože svítilo sluníčko. Tak jako v den, kdy odešel…

Proč se v mainstreamu nesmí psát o výročí německé okupace

Dnes je 15. března. Před 86 lety okupovala vojska Hitlerova Německa území Háchova pomnichovského zbytkového Československa. Tato okupace a rozbíhající se německá válka vedla k násilné smrti celkem asi 545.000 občanů První Československé republiky (počítaje v to i 180 tisíc sudetských Němců, kteří ve válce padli za Hitlera – což je desetkrát víc, než počet všech sudetoněmeckých obětí poválečného divokého odsunu). Přesto se o této „předminulé okupaci“ dnes v českých médiích mlčí.

Zato běda, jak 21. srpna nastane 57. výročí okupace ČSSR vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (dnes se skoro vždy píše „ruská okupace“ – ačkoli obě hlavy tehdejšího SSSR, faktická i papírová, Brežněv i Pidhornyj, ba i velitel okupace Hrečko, byli Ukrajinci). Ano, oběti na životech tato okupace taky přinesla, ačkoli jich bylo tisíckrát míň, než té první – stála celkem asi 300 životů (do čehož kromě 137 přímých obětí okupace počítám i 30 protestních sebevražd a oběti toho, že v následku okupace byly v říjnu 1969 opět zavřeny hranice, na nichž během emigrace násilně zahynulo přes 100 lidí).

Arnošt Lustig: Rusům musíme být vděční. Z Izraele jsem utekl.

Arnošt Lustig (1926 – 2011) měl v středu 14. výročí odchodu z tohoto světa. „Rusko je země bídy, zmaru a chlastu a rozsáhlých literárních děl o bídě, zmaru a chlastu. Světu přináší jen výše zmíněné, bez výjimky,“ řekl herec Václav Vydra nejmladší na nedělní pražské demonstraci, kterou pořádaly neziskové organizace Člověk v tísni, Díky, že můžem a Milion chvilek pro demokracii, a jejíž „nezávislost“ se projevila už tím, že na ní promluvili jak český prezident, tak ukrajinský velvyslanec. Citát není původní, internet ho připisuje Karlu Havlíčku Borovskému – který ho ovšem (ani ve svých slavných Obrazech z Rus) nikdy nenapsal. Zdeněk Svěrák nedávno citoval sám sebe, když svůj filmový výrok ke Koljovi: „Kradete kufry a cizí území“, rozšířil o další slova „A bohužel, je to pravda. Střílíte na pokojná města a vyháníte lidi z domovů.“ Nejen, že přitom zapomněl, jaká vláda v roce 2014 na Ukrajině začala první střílet do svých občanů, ale především zapomněl dovětek svého filmového výroku ke Koljovi: „Ale to není tvůj případ.“

120 let V+W: Slavné dvojici dalo víc Rusko, nežli USA

„Hodiny jdou pozpátku, je tu mrtvý vzduch, je tu něco v nepořádku, lítá tady zlý duch: Tohle přece není žádné bydlení, tohle je k zbláznění, ale k bydlení to není…“ To je písnička Voskovce a Wericha, kterou zpívám dost často. Ne doslova, ale přeneseně. Bylo kolem jedenácté, a do sedmé večer, kdy nás čekala návštěva Rudolfina, jsme měli čas. Volný pražský čas pro dva venkovany, Martina (vedoucího exportu velké mimopražské firmy, který Prahou většinou profrčí v taxíku cestou na letiště) a mě (kdysi sice částečného Pražáka, ale dnes Hradečana, který se v Praze vyskytne cca jednou za měsíc, povětšinou za účelem pracovní schůzky) jsme se při příležitosti werichovského jubilea rozhodli investovat do prohlídky vily na Kampě, kde kdysi bydleli V i W a v níž jsme od jejího zpřístupněné před osmi lety ještě ani jeden nebyli.

Svěrák versus „Lišák“ (O umělci, co se vyhnul Majdanům)

Nedávno jsem si ve svém textu zformuloval Pullmannův zákon (vycházející z teorie, kterou jsem kdysi poprvé slyšel od bývalého děkana FF UK z let 2018 – 2022, slovenského historika Doc. PhDr. Michala Pullmanna, Ph. D.): „Každý režim a jeho aktéři se ve své oficiální verzi staví jako nejlepší v dějinách, zatímco minulý režim s jeho aktéry podává jako nejhorší v dějinách.“ U jednoho záběru z pořadu Veselé příhody z natáčení (1988) mi došel první dodatek tohoto zákona: „Na předminulý nebo předpředminulý režim se už oficiální média nedívají zdaleka tak přísně“.

Bolku a Ivane, celý blavský Majdane, my Fica podporujem!

Donald Trump ještě před druhým příchodem donutil pana Cukrhoru, aby přiznal, že „pod tlakem“ Bidenovy administrativy svou síť cenzuroval a aby toho nechal, aspoň v rámci USA, kde to může ovlivnit (v Evropě se o to, zajisté též pod tlakem místních vlád, zatím starají národní FB-cenzoři). V Trumpově vládě bude i Cukrhorův konkurent, slavný Jihoafričan, jehož příjmení v překladu znamená Pižmo, pro kterého bylo vynalezeno přídavné jméno „multiplanetární“ (asi že se nebojí ŽÁDNÝCH zelených mužíčků…) a Vivek Rámasvámí (což není žádná reklama na margarín, ale znamená to „Rámův kněz“) a je to vůbec první hinduista a příslušník národa Tamilů (šedesátimilionového národa, významně zastoupeného v politice Indie, Malajsie, Srí Lanky, Singapuru, ale už i západní Evropy) v americké vládě – který navíc proslul výrokem, že je pro skutečnou víru, kulturu a národ v boji proti novodobým „náboženstvím jako je covidismus, klimatismus a genderová ideologie“.

Otroci a páni made in E. U.

Než začnu soptit na náš český systém, vzpomenu svého kamaráda, který na celý úvazek učí malovat studenty jedné skotské uměleckoprůmyslové fakulty, ale britský stát mu musí doplácet, aby za to pobíral aspoň tolik peněz, co je třeba do sociálního minima…

Ta studijní a zaměstnanecká politika v naší spravedlivější, civilizovanější části Evropy…  Ach, nakolik se lišíme od „tamtěch“ v E-E necivilizované Evropy (ale ono je vše jinak – jak mi sdělil jeden středoškolák, co ho doučuju, který se mi z výuky na české střední škole vrátil s informací, že Petrohrad je sice město s nejvíce barokními a klasicistními památkami na kilometr čtvereční, ale podle nové definice není součástí Evropy…)

Kvalitní Silvestry v ČST opakovaně prosadili – Sověti! 

31. prosince 1977. Celý národ žije tím, že Československá televize vysílá zcela nový formát Silvestra, moderovaný Vladimírem Menšíkem. Čtyřdenní Tomáš Koloc leží se žloutenkou novorozenců v inkubátoru a jeho rodička vedle na pokoji porodnické kliniky v Pardubicích. Je jí líto, že o Silvestra s Menšíkem přichází. Rodičkám je přísně zakázáno vstávat z postelí anebo dokonce jít na jediné místo, kde by v nemocnici mohly vidět televizi – do společenské místnosti…

O slunci, které zapadá nejen nad Jiřím Bartoškou…

Stalo se, že jsem těsně před svými 47. narozeninami podlehl a šel si k jisté společenské události koupit první vlastní oblek v životě. Protože už mi došly i košile, přibral jsem si k němu dvě: jednu k obleku, bílou hodobóžovou s modrými puntíky, a jednu flanelovou štrapáční. Na závěr se mě prodavačky zeptaly, jak mi to mají zabalit: „Jste tady pěšky, nebo autem?“ Počítám, že jsem byl nejspíš první v historii té středně nóbl prodejny, kdo odpověděl: „Na kole.“

Říkám to pořád, pro mě je kapitalismu škoda…