Proč se v mainstreamu nesmí psát o výročí německé okupace

Ilustrační foto: Petr Michalů: Okupace Československa nacistickým Německem (Nová republika)

Dnes je 15. března. Před 86 lety okupovala vojska Hitlerova Německa území Háchova pomnichovského zbytkového Československa. Tato okupace a rozbíhající se německá válka vedla k násilné smrti celkem asi 545.000 občanů První Československé republiky (počítaje v to i 180 tisíc sudetských Němců, kteří ve válce padli za Hitlera – což je desetkrát víc, než počet všech sudetoněmeckých obětí poválečného divokého odsunu). Přesto se o této „předminulé okupaci“ dnes v českých médiích mlčí.

Zato běda, jak 21. srpna nastane 57. výročí okupace ČSSR vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (dnes se skoro vždy píše „ruská okupace“ – ačkoli obě hlavy tehdejšího SSSR, faktická i papírová, Brežněv i Pidhornyj, ba i velitel okupace Hrečko, byli Ukrajinci). Ano, oběti na životech tato okupace taky přinesla, ačkoli jich bylo tisíckrát míň, než té první – stála celkem asi 300 životů (do čehož kromě 137 přímých obětí okupace počítám i 30 protestních sebevražd a oběti toho, že v následku okupace byly v říjnu 1969 opět zavřeny hranice, na nichž během emigrace násilně zahynulo přes 100 lidí).

V srpnu ale uvidíte ten propagandistický nepoměr. V médiích nebude slovo o ničem jiném – ale hlavně, aby nepadla zmínka o Pražském jaru, kvůli kterému (s vědomím vlády USA, kterým se tehdejší čs. ideál třetí cesty a neutrality ve skutečnosti taky nehodil) tehdy přišli – protože to byl pokus o soužití demokracie se socialismem starého střihu (který nevěděl, co je woke a gender, zato zajišťoval právo VŠECH na práci, výživu, bydlení, zdravotní péči a vzdělání). A toho se náš dnešní oligarchický režim bojí jako (doplňte si sami).

Jeden z důvodů proč se dnes nehodí psát o nacistické okupaci naší země je taky tenhle dopis.
Zkuste si v něm doplnit přídavné jméno NĚMECKÝ slovem EVROPSKÝ – a máte dnešek:

Říšské ministerstvo propagandy, Berlín, 1. listopadu 1942

 

Věc: kulturněpolitické informace

 

Z daného důvodu se poukazuje na to, že část novin vycházejících v Říši vykazuje v souvislosti s českými kulturními otázkami naprosté nepochopení pro německé postoje vůči Češstvu. Pro zacházení s těmito otázkami platí následující ustanovení:

 

1. Zásadně je nežádoucí jakýkoli důraz na českou svébytnou – tedy od německé se podstatně lišící – kulturu.

2. Zdůraznění slovanského charakteru české spojitosti např. s Rusy, Poláky a jinými slovansky mluvícími národy je třeba se vyhýbat.

3. Historicky je nežádoucí zmiňovat se o jakýchkoli událostech, kdy Češi stáli proti německé říši – husitské hnutí, panslavismus, legionáři, ČSR atd. -, což je povoleno pouze s odpovídajícím komentářem, osvětlujícím tyto epizody jako scestné.

4. V pozitivním světle je vždy záhodno vyzdvihovat přináležitost Čechů k německo-evropskému kulturnímu okruhu. Při každé příležitosti musí být zdůrazňováno dalekosáhlé ovlivnění české kultury německou kulturou, ba její závislost, obzvláště také německé kulturní výkony v česko-německém prostoru a jejich působení na kulturní činnost Čechů.

5. Vždy je záhodno brát zřetel na to, že Češi sice mluví slovanským jazykem, patří ale jinak následkem jejich staletého soužití s kulturně nadřazenými německými kmeny v německy řízených říších zcela k německému kulturnímu okruhu a nemají téměř nic společného s jinými slovansky mluvícími národy.

6. Historicky je třeba vždy vyzdvihovat doby a osobnosti, ve kterých Češi hledali a nacházeli připojení na německou kulturu – svatý Václav, doba Ferdinanda I., Rudolfa II., český barok atd.

 

Dietmar Schmidt vlastní rukou

Zdroj: kniha PhDr. Evy Hahnové, Ph. D., LSE: Od Palackého k Benešovi (Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích)