1. První zprávy: Požár v Pardubicích. Fakta chybí, Rusko už je po ruce
2. Jan Schneider: BIS tu něco proklouzlo mezi prsty

Analýza Požár v Pardubicích. Fakta chybí, Rusko už je po ruce vyšel v deníku První zprávy 24. března 2026

Požár v Pardubicích. Fakta chybí, Rusko už je po ruce

Požár v pardubickém areálu firmy LPP

Požár v pardubickém areálu holdingu LPP je vážná věc a zaslouží si přesné vyšetření, nikoli politické zkratky. To, co je dnes doloženo, je podstatně skromnější než tón části veřejné debaty. Policie potvrdila úmyslné založení požáru a pracuje se čtyřmi verzemi, u všech s podezřením na úmyslné zavinění. Do případu je zapojena Národní centrála proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě, spolupracuje BIS i Vojenské zpravodajství. Bezpečnostní rada státu byla svolána mimořádně už 20. března, vláda však současně neoznámila zvýšení stupně ohrožení terorismem a sama připustila, že veřejně sdělit může jen minimum.

Právě tady začíná problém celé kauzy. Oficiální linie státu totiž zatím nestojí na zveřejněných důkazech o tom, kdo útok provedl a z jakého motivu. Existuje video a existuje přihlášení neznámé skupiny, jenže i podle médií a bezpečnostních zdrojů je pravost tohoto přihlášení předmětem prověřování a sama skupina The Earthquake Faction nemá dohledatelnou historii ani známé vazby na dříve známé struktury propalestinského prostředí. Seznam Zprávy výslovně uvedly, že bezpečnostní složky pracují i s variantou operace pod falešnou vlajkou. Jinými slovy, sama vyšetřovací linie připouští, že deklarovaný pachatel může být jen kulisa.

Do takto nejasné situace přesto část politiků okamžitě vnesla ruskou stopu. Na CNN Prima NEWS Jiří Pospíšil prohlásil, že je třeba vyšetřit, zda v požáru nesehráli roli ruští agenti, a opřel to o analogii s Vrběticemi. Jenže analogie není důkaz. Je to politická konstrukce, která může být legitimní jako jedna z vyšetřovacích hypotéz, ale je nezodpovědná ve chvíli, kdy začne nahrazovat fakta. Zvlášť když prezident Petr Pavel i někteří další aktéři současně vyzývali k vyčkání na výsledky vyšetřování. Je pozoruhodné, jak rychle se v českém prostředí i bez zveřejněných důkazů vytváří rámec, v němž se téměř každá závažná bezpečnostní událost automaticky posouvá směrem k ruské stopě.

Další zásadní slabinou ruské i propalestinské verze je samotný cíl útoku. Média opakovaně upozornila, že dříve avizovaná spolupráce LPP Holdingu s izraelskou firmou Elbit Systems se nikdy nerozběhla a firma sama potvrdila, že v Pardubicích neprobíhala žádná výroba ani projekty spojené s Elbit Systems. Pokud se tedy neznámá skupina odvolává na výrobu pro Izrael, stojí tato deklarace na velmi vratké půdě. A pokud jiní okamžitě vytahují Rusko, narážejí zase na tentýž problém: veřejnost dodnes neví, co přesně v zasaženém objektu bylo, jaký byl skutečný význam zničené haly a zda pachatelé mířili na aktuální výrobní kapacitu, nebo na objekt, jehož význam už byl jiný než dříve.

Právě zde vstupují do hry informace, které jsou pro pohodlný politický příběh krajně nepříjemné. Český rozhlas s odkazem na investigativní zdroje uvedl, že část výroby LPP byla nedávno přestěhována. Současně zaznělo, že škody mají přesahovat 200 milionů korun a že informace o tom, co přesně bylo uvnitř, jsou zatím chaotické. To je důležité. Jestliže někdo útočil z ideologických důvodů, pak by se dalo čekat, že bude mít o cíli přesnější znalost. Jestliže ji neměl, otevírá to prostor pro širší spektrum motivů, od amatérského extremismu přes cílenou mystifikaci až po jiné zájmy, které s veřejně deklarovanou ideologií nemají mnoho společného.

Přesně v tomto bodě se objevila i hypotéza pojišťovacího či širšího ekonomického motivu. Tématu se na Prvních zprávách věnoval publicista Pavel Šik, na sociálních sítích např. europoslankyně Kateřina Konečná. Jenže je nutné říci věc naprosto přesně. K dnešnímu dni nejsou veřejně doložené důkazy, že by šlo o pojišťovací podvod nebo vědomě inscenovanou operaci zevnitř. Tuto verzi nelze prohlásit za pravdivou. Lze ale říci, že je součástí veřejné debaty právě proto, že kolem objektu, rozsahu škody, dřívějších přesunů výroby a celkové ekonomické logiky případu zůstává řada nejasností. A tyto nejasnosti není možné umlčet tím, že se do prostoru vhodí slovo Rusko a debata se tím morálně uzavře.

Kdo chce mluvit poctivě, musí připustit i další nepříjemný detail. Samotná firma a její okolí vysílají směrem k veřejnosti informace, které nejsou úplně jednoduché zasadit do jedné pevné verze. Česká televize uvedla, že podle mluvčí firmy byly ve zničených objektech administrativní zázemí a komponenty pro optoelektronické přístroje a že škody mají být ve stovkách milionů korun. Jiná média zároveň popisují, že výroba holdingu jako celku pokračuje v jiných kapacitách. To samo o sobě nic nedokazuje, ale vnáší to do celé věci další vrstvu. Když se veřejnosti současně sděluje, že šlo o mimořádně závažný zásah do zbrojního průmyslu, a zároveň že chod společnosti zásadně narušen nebyl, je namístě ptát se, co přesně bylo skutečným cílem útoku a jaký byl reálný význam zasaženého objektu.

Neméně důležitá je otázka zabezpečení. Premiér kritizoval nedostatečnou ochranu objektu, jenže i tady zatím zaznívají spíše soudy než doložené závěry. Prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek k tomu pro Český rozhlas řekl jasně: „Myslím, že spousta lidí včetně politiků předbíhá, považuji to za pouhé spekulace. Až to policie vyšetří, tak vydá závěr a dozvíme se, jestli zabezpečení bylo, nebo nebylo dostatečné. Teď jsou to pouhé spekulace.“ Tato věta je možná nejstřízlivější z celé dosavadní debaty. Politika má sklon okamžitě ukazovat na viníka, ale seriózní analýza musí nejprve vědět, jak byl objekt chráněn, co v něm bylo a jak přesně pachatelé postupovali.

Také mediální obraz celé události je třeba číst opatrně. Český rozhlas s odkazem na zdroje uvedl, že kamery zachytily nejméně sedm osob pohybujících se před požárem v areálu. To je důležitý poznatek, protože ukazuje na organizovanější akci, než jakou by představoval improvizovaný čin jednotlivce. Současně to ale stále nic neříká o objednavateli, motivu ani geopolitickém pozadí. Sedm osob na záznamu není důkaz o ruské operaci, stejně jako to není důkaz o inscenaci zevnitř. Je to pouze důkaz, že nešlo o náhodu. A právě proto je předčasné, když politici veřejnosti podsouvají jediný preferovaný příběh.

Celá kauza tak zatím vypadá spíše jako střet dvou rovin. Na jedné straně stojí nepochybný fakt úmyslně založeného požáru a vážného bezpečnostního incidentu. Na druhé straně stojí nehotové, rozporné a často mediálně nafouknuté interpretace. Veřejnost slyší o terorismu, o Palestině, o Rusku, o Vrběticích, o dronech pro Ukrajinu i o pojišťovacím podvodu, ale stále nezná pevně doloženou odpověď na základní otázky. Co přesně shořelo. Kdo přesně čin provedl. Jaký byl motiv. A komu by výsledek objektivně prospěl. Dokud nejsou tyto body objasněny, je každé kategorické tvrzení spíše politickou projekcí než zprávou.

Právě proto působí dnešní snaha části opozice i části komentátorů posunout věc téměř automaticky k Rusku jako symptom širšího problému české politiky. V okamžiku, kdy se objeví bezpečnostní incident, přichází okamžitě geopolitický rámec, zatímco ekonomická, podniková a provozní fakta ustupují do pozadí. Jenže poctivá novinařina musí dělat pravý opak. Nejdřív rozebrat tvrdá data, časovou osu, stav objektu, skutečný obsah haly, majetkové a výrobní souvislosti, pojistné vztahy a finanční dopad. Teprve potom je možné mluvit o cizí službě, extremistické síti nebo vnitřní operaci. V Pardubicích dnes tak daleko nejsme. A kdo tvrdí, že ano, ten veřejnost spíše vede, než informuje.

Nejpřesnější závěr dneška je tedy možná méně efektní, ale poctivější. Ano, šlo o úmyslný čin. Ano, stát jej právem bere vážně. Ne, veřejně zatím neexistují důkazy, které by opravňovaly definitivně ukázat na Rusko. A ne, nelze ani obrátit věc a bez důkazů prohlásit, že šlo o pojišťovací podvod. To jediné, co lze říci s jistotou, je, že kolem požáru vznikl až podezřele rychle politický příběh. A právě ten si zaslouží stejnou míru podezřívavosti jako všechny ostatní verze.

První zprávy je komerční internetový deník s mottem To nejdůležitější zpravodajství z politiky, byznysu a Vašeho regionu. Má rovněž účet na Facebooku. Vydává ho společnost Easy Communications s.r.o. s jednatelem Radomírem Pekárkem. Další podrobnosti nejsou známé.

Zpět na obsah

Rozhovor s Janem Schneiderem „BIS tu něco proklouzlo mezi prsty.“ Jan Schneider ale naznačil i horší možnost vyšel v deníku Parlamentní listy 25. března 2026

BIS tu něco proklouzlo mezi prsty

Foto: Jan Rychetský
Popisek: V Domu armády Praha se konal křest knihy a koncert skupiny bývalého šéfa vojenských špionů Andora Šándora

Terorismus, útok na zbrojní firmu vyrábějící drony pro Izrael, akce pod falešnou vlajkou ze strany Ruska… Ve veřejném prostoru zaznělo několik teorií o příčině požáru haly vcelku neznámé pardubické zbrojní společnosti. Policie nicméně od počátku říká, že pracuje se čtyřmi verzemi. Jaký je váš pohled na to celé, co se koncem minulého týdne spustilo?

Mohlo jít o konkurenční boj s výhrůžným vyzněním, což by vyplývalo z toho zcizení písemných materiálů, jak je zachyceno na samotnými pachateli pořízených záznamech.

Možná šlo o útok zfetovaných propalestinských aktivistů, kteří si kdysi kdesi cosi přečetli o firmě a Izraeli a někdo z nich měl světlou chvilku a napadlo ho, jak se vytrhnout z nudy. Možná je však k tomu někdo ponoukl, a dodal nějaké chechtáky na další kouř.

Možná mělo to ponouknutí skutečně onen protiizraelský špílec. Možná se to však hodilo jenom jako zástěrka, a ten vlastní důvod by skutečně mohl vést k ruské stopě. Jenže to bylo plácnutí do prázdna, což by zase té ruské stopě příliš neodpovídalo.

Nesmíme však opomenout samotnou Ukrajinu, kde se o firmu Archer zajímala protikorupční jednotka NABU, které se však nepodařilo firmě prokázat defraudaci 1,5 miliónu hřiven ze státních prostředků. Vyšetřovatelé z NABU navštívili pardubickou provozovnu firmy ještě v dubnu 2025. Mohlo to tedy teoreticky také být tak, že pro orgány NABU tam ty výrobky byly, ale požárem byly zcela zničeny – ale pro naše orgány tam nic takového nebylo, proto nebylo třeba provoz nijak zvlášť zabezpečovat.

V pátek jsem mluvil s Kateřinou Dostálovou na ABJ o tom, co tak pěkně rozvinul Pavel Šik, totiž o ekonomické výslednosti dotyčného spletence firem, přesouvání majetku do nových firem. Takové složité věci se někdy jednoduše řeší tak, že se holt účetnictví stane obětí odporného žhářského činu, a záloha neexistuje.

Možná šlo též o související pojistný podvod – a pojišťovny mívají velmi dobré vlastní vyšetřovatele, kteří musejí ve věci konat tak jako tak.

Zajímavá je přítomnost amerického občana mezi zadrženými, to opravdu příliš ruské stopě nenasvědčuje. Ukrajinské stopě by to naopak docela svědčilo, vždyť na Ukrajině měli dokonce Američanku ve vládě, takže Američané se tam pohybují zcela přirozeně a kdoví, v jakých počtech a funkcích.

Nejprve začala média psát o akci organizované skupiny, která chtěla zakročit proti dodávce dronů pro Izrael kvůli jeho počínání v Gaze. Policie ihned vyzývala k obezřetnosti, neboť skupina, která se k akci přihlásila, nemá žádnou veřejnou stopu a její účty na sítích byly založeny jen pár desítek hodin před požárem. Záhy se proto objevilo vysvětlení, že může jít o již zmíněnou akci pod falešnou vlajkou ze strany Ruska, protože Rusové prý přece podobné akce podnikají i jinde v Evropě. Máme se s takovým mediálním závěrem spokojit?

To je typická „koudelkovina“, už je s tím trapný. Měl by buď zmínit celé spektrum variant, anebo spíše a mnohem příhodněji by měl prostě mlčet.

Já jen doufám, že premiér Babiš nezopakuje jeden z nejtrapnějších momentů jeho dosavadní kariéry, kdy mluvil o tom, že ohledně Vrbětic existuje pouze jedna jediná vyšetřovací varianta. To není vyšetřování, to je dogmatika, profilovaná politicky. Doufám, že se Babišův duch nenechá opět unést koudelkovskou lstí, a že nevzlétne a neodlétne a neulétne do pseudozpravodajských konspirací, a že zůstane při zemi, a že se nejprve zeptá, jak by mu nejvíc slušelo a odpovídalo, totiž jak celá ta věc vyznívá finančně. Kdo z toho profituje. Mohl by se kouknout občas na detektivku, kdy se vyšetřovatelé vražd taky nejprve ptají, kdo bude dědit. A taky, že většina mordů jsou takzvané „domácí zabijačky“, čili že pachatele je třeba nejprve hledat tady, a pak teprve rozšiřovat okruh pátrání do geografických dálav a záměrů.

Zásadní je otázka role BIS. Její poslání dle zákona je, aby takovým akcím (jde-li o akt terorismu či útok organizované skupiny) zabránila, či přesněji řečeno předem odhalila záměr takový útok uskutečnit a bylo možné jeho provedení předejít. To se, jak víme, nestalo. Jde o selhání BIS, pokud šlo o terorismus? 

BIS tu něco proklouzlo mezi prsty, pokud v tom neměla prsty sama – což je další vyšetřovací verze, jejíž přítomnost či absence v celém tom vějíři vyšetřovacích variant indikuje, zda půjde o šetření ovlivněné politickými tlaky, či nikoliv. Každopádně po takovém fiasku na sebe bere odpovědnost ředitel takové instituce a podává rezignaci. Jestli nemá pero a papír, premiér mu je jistě rád poskytne.

Média a opozice začala útočit na vládu, že snížila BIS rozpočet, čímž bylo nepřímo naznačováno, že jde o vinu vlády, která podceňuje podobné hrozby. Víme, že reálně rozpočet civilní kontrarozvědky je vysoký a vyšší než v předchozích letech. Oproti loňskému roku dostala o 230 milionů korun víc, celkově hospodaří s částkou 2,6 miliardy Kč. Je to hodně, nebo málo za práci, jakou BIS dlouhodobě odvádí?

Vypadá to, že čím víc toho BIS nezvládá, tím víc peněz „logicky“ požaduje, aby to mohla zvládnout. Faktem je, že rozpočet BIS se opět zvýšil, takže nezvládání bezpečnostních priorit je pouze a jenom důkazem o špatném vedení služby, která – ať už má rozpočet jakýkoliv – musí důkladně vyhodnotit hrozby a z nich plynoucí rizika, a podle toho přeskupit síly a prostředky, které má k dispozici. Musí tedy pracovat podle reálné bezpečnostní situace, a nikoliv plnit politická zadání odkudsi, lépe to ani více nerozvádět. Jestliže ředitel služby není schopen toto základní manažerské zadání splnit, už měl být degradován a s ostudou propuštěn.

Načasování této události tedy nemuselo být náhodné. Je důležité vzít v potaz celkový kontext události, která se odehrála v době, kdy opozice kritizuje vládu z malého navýšení rozpočtu na zbrojní a zpravodajské výdaje. To mohlo nahrát i té letenské demonstraci, aby bylo aspoň trochu o čem pokřikovat (aniž by se dotyční kritici zabývali tím, na úkor jakých rozpočtových kapitol by se to navýšení mělo udělat).

Přidám k tomu příhodu ze života. Počátkem devadesátých let, kdy po ukončení studené války mnohé vlády zamýšlely snížit výdaje na zbrojení, dopadla ta restrikce i na jistou zpravodajskou službu. Její příslušník mi líčil, jakou pozornost vzbudilo zadržení jakéhosi člověka, který přilétl z Ruska, a měl u sebe vzorek radioaktivního materiálu. Vyděšení poslanci hned navýšili příslušné rozpočty. Onen příslušník pak s lišáckým úsměvem dodal, že onen zadržený v této habaďůře byl pochopitelně agentem jejich zpravodajské služby.

Před dvě a půl miliardy je obrovská částka. Jaké existují mechanismy kontroly, jestli peníze daňových poplatníků služba utrácí účelně a v zájmu obrany bezpečnosti a zájmů České republiky? Tady je transparentní kontrola vynaložených peněz nemožná, je to tak? A je to tak správně?

První úroveň kontroly činnosti zpravodajských služeb je exekutivní. Vláda služby úkoluje, koordinuje, zodpovídá za jejich činnost, čili je též musí kontrolovat – a to nejen co do dodaných výsledků, ale též co do zákonnosti jejich působení. Vláda musí pravidelně schvalovat zpravodajské priority, zdali odpovídají realitě, zdali se služby nevěnují spíše činnostem, motivovaným politicky, a ne bezpečnostně.

Druhou úrovní jsou kontrolní orgány sněmovní, zabývající se spíše plošnou kontrolou, tedy poměrem nákladů na služby ku jejich výkonu. Speciální orgán senátní by se měl zabývat kontrolou nikoliv plošnou, ale bodovou, tedy jednotlivými případy, které by však měl prozkoumat velmi do hloubky. Dohromady by tak parlamentní kontrola mohla kontrolovat činnost zpravodajských služeb jak do šířky, tak do hloubky – ale nikoliv z jednoho místa, ale očima dvou rozdílných orgánů. To je určitý bezpečnostní moment.

Třetí úrovní jsou další státní orgány – finanční, pracovní, logistické.

Čtvrtou úrovní kontroly činnosti zpravodajských služeb je tisk a veřejnost.

Zpět k požáru v Pardubicích. Ve veřejném prostoru se objevily informace o podezřelém pozadí dotčené zbrojní firmy (viz link níže), přičemž v té vyhořelé hale měl být hlavně stavební materiál, nikoli zbrojní materiál a ve firmě probíhaly v minulosti podezřelé přesuny majetku a peněz. Do jaké míry jsou tyto spekulace zajímavé a má význam se jimi zabývat?

Je zajímavé, že v návaznosti na firmy L.P.P. holding a.s., LPP s.r.o. a ARCHER – LPP s.r.o. se nalézá další personálně propojená firma Archer hunting s.r.o., která má předmětem činnosti mj. i ostrahu majetku a osob a služby soukromých detektivů.

Zabezpečení buď neodpovídalo předmětu činnosti, protože jestli firma byla dodavatelem pro armádu, musela být bezpečnostně prověřena, což samo o sobě už znamená zvýšené bezpečnostní standardy ohledně ochrany a zabezpečení fyzické, administrativní a kybernetické bezpečnosti.

Nebo chabé zabezpečení odpovídalo skutečně prováděné činnosti, čili – nic tam nebylo. Možná bylo deklarováno, že tam něco bylo, ale po požáru to tam už nebylo. Jinými slovy – inventura na vrbětický způsob.

Pravdu má premiér Babiš, když apeluje na nestátní zbrojařské firmy, aby si z těch obrovských zisků ráčily své provozovny taky příslušně ochránit.

Jan Schneider (*1955), signatář Charty 77, hudebník Plastic People Of The Universe, publicista, bezpečnostní analytik, bývalý zpravodajec BIS a bývalý ředitel Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost, zakladatel Společenství PRAK (Proti Represi A Kriminalizaci). V roce 2019 ho prezident vyznamenal medailí Za zásluhy.

Zpět na obsah