1. Eduard Šebo ml.: Štyri roky zapojenia sa Ruska do vojny na Ukrajine
2. Anatol Lieven: Ukrajina zaznamenává největší vývoj ve vojenské taktice od druhé světové války
3. Peter Rutland: Ukrajinské dilema
4. Andrew Korybko Rusko čelí pěti geostrategickým výzvám

Štyri roky zapojenia sa Ruska do vojny na Ukrajine

Ukrajinští vojáci v Doněcké oblasti střílejí z houfnice D-20 ráže 152 mm směrem na Toreck; Ukrajina, 24. července 2025;
foto: Diego Herrera Carcedo / Anadolu Agency via Getty Images na Avax.News

Čas beží rýchlo a sú to už štyri roky, čo Vladimir Putin rozhodol o priamom zapojení sa ruskej armády do priebehu ukrajinskej občianskej vojny. To, čo pôvodne chcelo byť špeciálnou vojenskou operáciou na zmenu ukrajinského režimu, sa z viacerých dôvodov premenilo na dlhú vševojskovú konvenčnú vojnu s miliónmi obetí (najmä vojenskými, čo pre vojny západniarov nie je obvyklé).

Je mnoho ľudí, ktorí sa dnes vysmievajú z používania pojmu „špeciálna vojenská operácia“, ktorý namiesto pojmu „vojna“ zvolilo politické vedenie z Moskvy. Myslím si, že neuškodí vedieť, že predmetný termín je štandardne používaný v americkej vojenskej terminológii – čiže nejde o žiadnu pojmovú novinku ale skôr o prebratie toho, čo bežne používa americká armáda.

Špeciálna vojenská operácia (slovensky ŠVO, anglicky SMO) je podľa amerických kritérií vojenskou alebo spravodajskou aktivitou, ktorá môže mať veľmi rôznorodé – špeciálne – zameranie. Zväčša ide o nasadenie malých špecializovaných a k tomu vybavených jednotiek s cieľom bez väčších vedľajších škôd (tzv. collateral demage) dosiahnuť určitý cieľ.

Ak by sme si povedali, že Rusi chceli docieliť rýchlu zmenu kyjevského režimu, dávalo by použitie tohto termínu zmysel. Čo však ruská armáda rozhodne z pohľadu západného významu tohto slovného spojenia (ŠVO) nezvládla, bolo jej rýchle, presné a dobre zorganizované uskutočnenie. O tom, že rozsah vojenských jednotiek zapojených do akcie s cieľom zmeny režimu rozhodne nebol malý, ale naopak obrovský… o tom nemusíme ani debatovať. Na samotnú zmenu režimu za použitia špeciálnych vojenských jednotiek bolo ruské angažovanie porovnateľné s vojenským útokom armády Spojených štátov amerických na Irak alebo neskôr na Afganistan.

Rôzni analytici uvádzajú rôzne dôvody, prečo si myslia, že ruské politické vedenie zvolilo pre vojnu na Ukrajine používanie termínu „špeciálna vojenská operácia“. Niektorí hovoria o snahe predať vojnu domácemu obyvateľstvu ako niečo vzdialené, čo sa ich netýka. Iní zasa o tom, že to súvisí s právnymi dôsledkami vyhlásenia vojny – najmä s tým, koho by sa mohol týkať povinný odvod do armády alebo o tom, že pre plnohodnotnú vojnu na Ukrajine bolo vyčlenenie „iba“ cca 150 až 200 tisíc vojakov nedostatočné (čo je pravdou) a zvolené slovné spojenie malo reflektovať túto skutočnosť.

Vo výsledku tu tak máme už štyri roky trvajúcu vševojskovú veľkú vojnu, no na ruskej strane musí byť dodnes povinne označovaná ako špeciálna vojenská operácia, a nie vojna – čo je síce nezmysel, no nemá zmysel nechať sa kvôli tomu v Rusku trestne stíhať a skončiť v krimináli. Zmena ukrajinského režimu v priebehu niekoľkých dní sa ukázala nerealizovateľná. Spôsob vedenia predmetnej vojny sa síce zmenil, počet nasadených ruských vojakov a techniky taktiež, no terminológia ostala nezmenená.

Na chvíľu si ešte zaspomínajme na najrozšírenejšie západné propagandistické „naratívy“.

1. Ruská invázia na Ukrajinu je ničím nevyprovokovanou vojnou.
2. Putin chce obnoviť Sovietsky zväz.
3. Rusi sú nespoľahlivým dodávateľom energo-nosičov.
4. S Rusmi sa na ničom nedá dohodnúť – jediné, čomu Rusi rozumejú, je sila.
5. Ukrajinci bojujú za slobodu a demokraciu.
6. Ukrajinci bojujú aj za nás.
7. Ak ruská armáda nebude zastavená na Ukrajine, pôjde ďalej a dobyje celú Európu.
8. Ruská armáda je neschopná, jej straty sú násobkami ukrajinských strát, a prehráva.
9. Ukrajinská armáda si váži ľudský život, a to ju odlišuje od barbarskej ruskej armády.
10. Rusko skrachuje a jeho politicko-ekonomický režim sa vnútorne rúca.
11. Ukrajinu netreba denacifikovať a pluk Azov je dnes štandardným dobrovoľníckym zborom.
12. Hospodárske, politické a ekonomické sankcie proti Rusku majú vplyv na jeho schopnosť viesť vojnu na Ukrajine.
13. Protiruské sankcie poškodzujú viac Rusko ako štáty EÚ.
14. Rusko je len benzínová stanica s jadrovými zbraňami – nie je skutočnou mocnosťou so svetovým vplyvom.
15. Ukrajina má právo si vybrať, kam chce vojensky patriť a všetci to musia akceptovať.
16. Ruskí športovci sa nesmú zúčastniť medzinárodných športových súťaží, nakoľko sú súčasťou ruskej vojnovej propagandy.
17. Ruská armáda je neschopná, jej postup je minimálny – čo dokazuje jej slabosť a v prípade vôle členských štátov NATO by nemala šancu vyhrať.
18. Ak by západné štáty mali dosť odvahy a vôle poraziť ruskú armádu na Ukrajine a tým aj Rusko ako štát, tak by to bez problémov dokázali.
19. Zadržanie ruských štátnych devízových rezerv je právne v poriadku a je možné ich aj zabaviť a použiť na nákup zbraní posielaných na Ukrajinu.
20. Ruské zbraňové systémy sú zastaralé a v opotrebovávacej vojne proti ukrajinskej armáde podporovanej západnými štátmi preto ruská armáda prehrá.

Považujem za smutné, že uvedeným stanoviskám verí vskutku veľké množstvo ľudí. Zdá sa, že dnes sú ľudia čoraz viac rozdelení na tých, ktorí predmetnej propagande úplne podľahli a medzi tých, ktorí majú schopnosť vnímať realitu. Množstvo analytikov, politikov i historikov zo SR, EÚ, USA i z celého sveta sa na uvedené propagandistické body pozerá opačne, ako sú definované… a vidia ich skôr takto:

1. Vojna na Ukrajine, do ktorej ruské politické vedenie vstúpilo, je vyprovokovaná. Rusi ňou reagujú na rozširovanie NATO na východ, ktoré je sprevádzané západnou podporou banderovskej ideológie a dlhodobej konštantnej snahe rozbiť Rusko na malé štáty, ktoré by si následne mohli západné štáty ľahko podmaniť.
2. Putin sa nesnaží obnoviť Sovietsky zväz. Putin sa snaží hájiť logické záujmy Ruskej federácie a je v ich obhajobe konzistentný a aj dobre čitateľný. Putin sa snaží zabrániť rozširovaniu západných vojsk smerom k ruským hraniciam a súčasne nie je ochotný nechať etnických Rusov za ruskými hranicami zabíjať bez povšimnutia.
3. Rusi dlhodobo a konzistentne dodávali a aj v súčasnosti dodávajú energonosiče tak, ako ich mali zmluvne podchytené. Tým, kto tomu už aj v minulosti bránil, bola ukrajinská strana – ktorá ich (najmä plyn) kradla na území Ukrajiny počas ich presunu potrubím smerom na západ.
4. S Rusmi sa dohodnúť dá – a doba dohôd z čias Sovietskeho zväzu je toho jasným dôkazom. Zmluvné dohody z čias Sovietskeho zväzu však boli zo strany západu – najmä zo strany Spojených štátov amerických – v posledných 20-tich rokoch rozvrátené a tým bola úmyselne zničená bezpečnostná architektúra v Európe. Na tomto stave zarába vojensko-priemyselná loby.
5. Ukrajinci chceli slobodu a demokraciu, no nechceli vojnu s Ruskom – práve preto si zvolili Volodymyra Zelenského, ktorý sľuboval ukončenie protiprávneho použitia ukrajinskej armády proti ukrajinským občanom žijúcim vo východnej časti ukrajinského štátu. Ukrajinci chceli mier skutočnú demokraciu, no ničoho z toho sa im od Zelenského nedostalo, hoci to mal vo svojom predvolebnom programe. Zelenský pomery na Ukrajine iba zhoršil – a to už pred vojnou s Ruskom. Korupcia a oligarchizácia ukrajinských pomerov dosiahla nepoznanú úroveň.
6. Ukrajinci dnes bojujú preto, lebo musia. Na doplnenie armádnych strát sú bežní muži lovení po uliciach a nasadzovaní ako potrava pre delá do prvej línie frontu. Proti ruskej armáde dnes dobrovoľne a s nasadením bojujú najmä sfanatizované jednotky banderovcov. Ostatní vojaci, ktorí stále bojujú, zväčša dúfajú, že vojna už čoskoro skončí a oni ju snáď aj prežijú.
7. Ruské politické vedenie ani dnes ani v minulosti nemalo záujem na dobytí Európy. Nemá to opodstatnenie a nie je to ani realisticky možné. Rusko má necelých 150 miliónov obyvateľov, ktorí spravujú najväčší štát sveta – neexistuje žiaden racionálny dôvod, prečo by Rusi mali chcieť okupovať 450 miliónov ľudí žijúcich na západ od ich hraníc a taktiež nie je mysliteľné, že by bolo možné, aby takúto okupáciu bolo reálne uskutočniť.
8. Ruská armáda má straty – pravdepodobne v státisícoch. Ukrajinská strana má však pravdepodobne skutočné straty v miliónoch. O týchto štatistikách bude možné viesť akademickú debatu po skončení vojny a po odtajnení dokumentov. Do tej doby môžeme sledovať iba štatistiky výmeny mŕtvych tiel medzi bojujúcimi stranami – a tie sú čoraz horšie pre ukrajinskú stranu. Ukrajinská vláda však oficiálne takéto obrovské straty odmieta pripustiť – musela by následne vyplácať pozostalým veľké odškodné, čo si nemôže dovoliť, nakoľko nemá z čoho.
9. Ukrajinská armáda si ľudské životy neváži – a dokazuje to svojimi vojenskými operáciami, v ktorých bolo zrejmé, že ruská armáda ukrajinské jednotky obkľúči a zlikviduje, ak sa nestiahnu, no ony dostali rozkaz nestiahnuť sa – a to z politických dôvodov. Rovnako absurdné boli ukrajinské výboje smerom na ruské územie, ktoré stáli veľkú časť ich bojaschopných jednotiek.
10. Predpovede o ruskom ekonomickom úpadku, tobôž skrachovaní sú iba zbožným prianím západnej propagandy. Ruská ekonomika je podľa parity kúpnej sily v prvej desiatke svetovej špičky a jej hrubý domáci produkt – najmä vďaka vojne – rastie. Namiesto ekonomickej deštrukcie ruskej ekonomiky môžeme skôr sledovať jej rozvoj – a to aj vďaka sankciám a zmysluplnej vnútroštátnej výroby spotrebného tovaru, ktorý bol pre ruské potreby dovtedy najmä importovaný.
11. Ukrajinské banderovské, čiže pro-nacistické podhubie sa po vypuknutí vojny ešte viac oživilo a zosilnelo. V predvojnovej dobe mala táto politická sféra podporu maximálne 10-tich percent obyvateľstva (ak si spočítame voličskú podporu pre strany Sloboda a Pravý sektor). Dnes sú na fronte nasadené ukrajinské jednotky s názvami identickými s oddielmi nemeckých nacistických jednotiek SS. Námestia aj ulice po celej Ukrajine kontrolovanej z Kyjeva sú premenovávané podľa dejateľov pro-nacistických a pro-banderovských vojnových zločincov.
12. Ekonomická samo-deštrukcia štátov EÚ nemá žiaden dosah na schopnosť Ruskej federácie viesť vojnu proti Ukrajine, ktorá sa stala ukážkovou zástupnou vojnou celého tzv. politického západu proti Rusku. Táto skutočnosť je zrejmá z reality. Ruské útoky na fronte i po celom území Ukrajiny sú čo do intenzity stále agresívnejšie a mohutnejšie. Ruský štát má dostatočné vnútorné zdroje kombinované so zdrojmi svojich zahraničných partnerov na dlhodobé vedenie vojny. Sankcie EÚ na tomto stave nemôžu nič zmeniť. Svet nezačína a nekončí Európskou úniou. Realita je presne opačná – sú to ekonomiky štátov EÚ, ktoré strácajú vplyv a ktorých podiel na svetovom HDP klesá.
13. Ekonomicko-hospodárske sankcie (medzinárodným právom nijak nepodporované) dnes poškodzujú najmä záujmy Európskej únie ako celku – obzvlášť však záujmy Nemecka a východo-únijných štátov, ako sú ČR, SR, Maďarsko, Chorvátsko. O významné príjmy sa pripravila aj Ukrajina samotná stratou poplatkov za prepravu ropy a plynu cez svoje územie. Za ikonicko absurdnú je možné považovať skutočnosť, že Ukrajina používa aj dnes ruskú ropu a plyn pre svoje potreby – čo u iných kritizuje ako podporu pre vojnové výdaje Ruska. Kognitívna disonancia v jej čistej podobe!
14. Rusko sa v súčasnosti profiluje ako štát, ktorého moc vo svete spočíva najmä v dodávkach energonosičov, minerálov, poľnohospodárskych produktov… a zbraní. Rusko má podpísané dohody o vojenskej spolupráci s väčšinou štátov Afriky a je jedným z hlavných pilierov organizácie BRICS, ktorá sa profiluje ako ekonomicko-hospodársky konkurent bloku Spojené štáty americké + EÚ. Ruská ekonomika rastie, ruské energetické, nerastné i poľnohospodárske zdroje sú obrovské a ruské zbrane patria medzi technologickú svetovú špičku. Rusko sa dnes javí ako štát, ktorý je lepšie zorganizovaný a riadený, než bol niekdajší Sovietsky zväz. Ukrajinská vojna ruskému štátu skôr čo do organizácie riadiacich procesov a odstraňovania prehnitých korupčných schém pomáha – nakoľko zlepšenie organizácie a riadiacich procesov sa stalo absolútnou prioritou štátu.
15. Ukrajina nie je geopolitická veľmoc a nie je štátom, na ktorom je postavené svetové mocenské i ekonomické usporiadanie po druhej svetovej vojne. Rusko však takým štátom je – a to spolu so Spojenými štátmi americkými, Čínou, Francúzskom, Veľkou Britániou (stáli členovia Rady bezpečnosti OSN). Dnešné usporiadanie a riadenie svetových záležitostí cez OSN je síce zastarané a bude nutná jeho reforma, no stále platí, že svet je riadený veľmocami. A sú to dohody veľmocí, ktoré garantujú status quo a tým aj mier a poriadok. Z tohto dôvodu nie je na rozhodnutí bežných štátov, do akej vojenskej aliancie by chceli patriť. Takéto rozhodnutie prináleží veľmociam a ich politickým dohodám. Uvedené je dôsledkom poznania reál-politiky. Nezodpovedné a infantilné úvahy o absolútnej suverenite všetkých štátov sveta môžu šíriť iba ľudia, ktorí nerozumejú podstate veci alebo tí, ktorým je jedno, že dôsledkami takýchto úvah tlačia predmetné štáty do vojny.
16. Zákazy účasti ruských – a bieloruských – športovcov na svetových súťažiach sú amorálne. Šport, samozrejme, má svoju propagandistickú a mocenskú štátnu rovinu, no ak by sme mali prijať pravidlo, že štáty, ktoré vyvolávajú vojnové konflikty alebo tie, ktoré sa ich priamo zúčastnia, nesmú mať športové zastúpenie na svetových športových podujatiach… tak by sme museli zakázať účasť športovcom zo Spojených štátov amerických, Veľkej Británie, Francúzska, Izraela, Turecka, Sýrie, Pakistanu, Sudánu, Líbye, Somálska… a mnohým ďalším. Je to nezmysel a je to pre daných športovcov diskriminujúce, nemorálne a hlúpe.
17. Ruská armáda v súčasnosti praktizuje na Ukrajine taktiku opotrebovávacej vojny. Ide o taktiku, kde je cieľom vyčerpať protivníka – a to prostredníctvom nedostatku zdrojov a vojakov. Podstata nie je v zaberaní ďalšieho územia. Úvahy o tom, aká je ruská armáda neschopná, pretože nezabrala významné územné plochy sú v tejto situácii buďto nepochopením situácie alebo účelovou propagandou snažiacou sa o predĺženie (prakticky prehranej) vojny. Vzhľadom na skutočnosť, že vojna na Ukrajine je zástupnou vojnou medzi NATO a Ruskom, vyčerpanie zdrojov musí byť realizované nie na úrovni Ukrajiny (tá už žiadne vlastné relevantné zdroje mimo vojakov nemá), ale na úrovni celého NATO. Takéto vyčerpanie sa už realizuje a jeho dôsledky sú zrejmé – a to od nedostatku vojenského vybavenia pre ukrajinskú armádu (už žiadne voľné na skladoch neexistuje), cez úbytok ľudských zdrojov až po stratu vôle obyvateľstva štátov NATO podporovať ukrajinskú vojnu (čo je z významnej časti najmä pračka na peniaze).
18. Štáty NATO samotné, ani so svojimi spojencami, nemajú šancu vojensky poraziť Rusko, ak by to malo znamenať možnosť okupácie Ruska. Rusko je najväčším vlastníkom jadrových zbraní na svete, má k dispozícii kompletnú jadrovú triádu (medzikontinentálne rakety, ponorky, lietadlá) a má tak dostatok síl prekonať prvý hoci aj jadrový útok nepriateľa a zasadiť mu smrteľný odvetný útok. Táto realita istoty vzájomného zničenia je základom neporaziteľnosti jadrových mocností – všetkých, ktoré disponujú takouto škálou armádnych schopností. Jediné, ako je možné poraziť mocnosti tohto typu, je rozložiť ich zvnútra – čo bol aj osud Sovietskeho zväzu. Vojensky takéto štáty poraziť nejde, hoci je pravdou, že je možné ich v zástupných vojnách významne oslabiť.
19. Zadržanie ruských štátnych rezerv nemá oporu v medzinárodnom práve a ide tak o protiprávny čin politickej povahy. Použitie takto zadržaných devízových rezerv akéhokoľvek štátu je rovnako právne neprijateľné. V prípade, že by ruské štátne rezervy mali byť nielen tzv. „zmrazené“, ale aj skonfiškované, prišlo by s pravdepodobnosťou blízkou jednej k rozpadu medzinárodného systému devízových rezerv. V tomto systéme má špecifické postavenie najmä americký dolár nasledovaný eurom. Takýto scenár by bol pre záujmy štátov EÚ likvidačný. Je absurdné, že o takýchto možnostiach sa vedú relevantné diskusie…
20. Ruské vojenské systémy nie sú iba kopou šrotu – ak by boli, bola by ruská armáda už dávno porazená. Niektoré nové ruské zbrane sú natoľko technologicky a materiálovo unikátne, že proti nim neexistuje obrana. V túto chvíľu má ruská armáda pravdepodobne k dispozícii iba jednotky kusov takýchto zbraňových systémov (napr. Orešnik) a nepoužíva ich bežne na ukrajinskom bojisku. V prípade existenčnej vojny by sme však určite boli svedkami dopadov hlavíc z takýchto zbraňových systémov na riadiace centrá štátov NATO. Tváriť sa, že takéto zbrane neexistujú, prípadne zľahčovať dôsledky ich existencie je nezodpovedné a potenciálne smrteľné.

Myslím si, že miesto fanatického pokrikovania banderovského „Sláva Ukrajine!“ by bolo nanajvýš vhodné – aj pri dnešnom smutnom štvrtom výročí vojny na Ukrajine – radšej vnímať realitu. Táto vojna sa jedného dňa skončí a bude nutné spraviť odpočet výsledkov. Bude nutné pozrieť sa, kam a za akým účelom tiekli peniaze a u koho skutočne skončili. Bude nutné povedať, aké sú dôsledky tejto vojny a kto za ňu prevezme zodpovednosť – obzvlášť za milióny mŕtvych, materiálne škody, zníženie bezpečnosti na celom kontinente, za osudy ukrajinských emigrantov, za ekonomický úpadok, rozklad bezpečnostnej architektúry európskeho kontinentu ako aj za mizernú budúcnosť ukrajinského štátu (ak vôbec dáka bude).

Naivné nezmysly, ktoré tak rada splieta Kaja Kallasová vo funkcii šéfky zahraničných vecí Európskej únie, sú výsmechom ľudského intelektu (ktorým Kaja rozhodne nedisponuje). Nezmysly o tom, ako Rusko zaplatí vojnové reparácie, zmenší svoju armádu, vytvorí na svojom území demilitarizované zóny, či ako sa vzdá svojich jadrových zbraní, už nie sú dobré ani ako vtip. Sú to absurdnosti, ktoré nemajú obdobu a ktoré môžu priviesť celú Európsku úniu na smetisko dejín, kam aj smeruje.

Nutne potrebujeme zmeniť politický kurz – a to v celosvetovom meradle. Potrebujeme nové medzinárodné usporiadanie, novú organizáciu Bezpečnostnej rady OSN, nový finančný systém a pravidlá pre medzinárodný obchod. S nástupom algoritmov tzv. umelej inteligencie a pravdepodobne aj s rozpútaním ďalšej veľkej vojny proti Iránu budeme v dohľadnej dobe stáť pred existenčnou krízou celého politicko-ekonomického systému dneška. Kapitalizmus so svojím nastavením bude neudržateľný a medzinárodný systém riadenia sveta ignorujúci nové svetové mocnosti neakceptovateľný. Nové politické usporiadanie spolu s novými politikmi a prístupmi sa preto javí ako nevyhnutnosť. Čas ukáže, či bude adaptácia na súčasné pomery možná bez tretej svetovej vojny, alebo až po nej. A ak až po nej, bude otázkou, či bude treba viac, ako kmeňové alebo feudálne zriadenie.

Eduard Šebo mladší (*1950) sa hodnotí ako „konzervatívny socialista“. Vyučený sústružník začal po revolúcii podnikať v malej rodinnej vinici, za pätnásť rokov sa prepracoval do slovenskej podnikateľskej špičky a je najväčším súkromným vlastníkom viníc na Slovensku a zrejme aj v Európe. Promoval na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, odbor filozofia, a diaľkové štúdium Teologickej fakulty UK. Hlavné témy jeho článkov je politika v SR, EÚ, globalistika, kritika eurosocialistov a liberálov. Od roku 1991 podnikateľ (SHR) v agrosektore, majiteľ spoločnosti United Industries a.s. (VÍNO NITRA, spol. s r.o., CHATEAU MODRA, a.s., LEVICKÉ MLIEKÁRNE, a.s.) Pravidelne prispieva do Nového Slova, konzervatívneho denníka Postoj ako aj do Roľníckych novín.

Zpět na obsah

Ukrajina zaznamenává největší vývoj ve vojenské taktice od druhé světové války

Za poslední čtyři roky změnila válka na Ukrajině vojenské zbraně a taktiku více než jakýkoli jiný konflikt od roku 1945. Izrael dosáhl vítězství v letech 1956, 1967 a 1973 pomocí zbraní a taktiky z druhé světové války. Poučení z partyzánských válek ve Vietnamu a Afghánistánu již před více než dvěma stoletími poskytli španělští partyzáni a ruští partyzáni.

V jiných válkách, jako byly války USA proti Iráku a Panamě, byla rovnováha sil tak jednostranná, že bylo těžké vyvodit poučení pro válku v plném rozsahu. Rusko a Ukrajina vyzbrojená Západem byly naopak rovnocennými soupeři s porovnatelným výzbrojem, výcvikem a (překvapivě) počtem vojáků.

To znamená, že poučení z prvního roku války byla většinou zastaralá. Kvůli otřesně špatným zpravodajským informacímČesky (možná zhoršeným neochotou sdělit Putinovi nepříjemné pravdy) Rusové zcela podceniliČesky sílu a odhodlání ukrajinského odporu. To pramenilo ze starých i nových předsudků, včetně přesvědčení, že prezident Volodymyr Zelenskyj, kterého Rusové považovali za bezvýznamného televizního komika, před ruským útokem uteče nebo se vzdá.

Ruský generální štáb měl prostudovat karikaturu z roku 1879 v britském časopise Punch, která byla publikována poté, když byly britské jednotky vybavené moderními puškami a dělostřelectvem v Isandlwaně zničeny zulskou armádou vyzbrojenou kopími. Zobrazuje zulského válečníka, který na tabuli píše: „Nepohrdej svým nepřítelem!“ Navíc, když selhal jejich původní plán obsadit Kyjev a svrhnout nebo podrobit ukrajinskou vládu, Rusové neměli žádný schůdný plán B.

Podcenění Ukrajinců vedlo k další klasické chybě. Rusové nejenže nasadili příliš málo vojáků na dané úkoly, ale rozdělili je mezi šest různých cílů. Výsledkem bylo, že se podařilo dosáhnout pouze jednoho z nich: dobytí „pozemního mostu“ mezi Ruskem a Krymem. Poté neochota ruské vlády nasadit odvedence nebo vynaložit obrovské částky na posílení profesionální armády způsobila, že Rusko nemělo dostatek vojáků ani na udržení části území, které již dobylo.

První měsíc války však přinesl jedno významné ponaučení. Kombinace ukrajinských ručních protitankových a protiletadlových raket zneškodnila ruskou kombinaci obrněných vozidel, útočných vrtulníků a pozemních útočných letadel, která byla jádrem sovětského, ruského a amerického plánování ofenzivních akcí ve „velkých válkách“.

S postupem války se tato stále více odkláněla od zkušeností minulého století. Důvodem byly především obrovské výhody, které obraně poskytuje kombinace starých a nových zbraní. Satelitní zpravodajstv #en#í umožnilo Rusům i Ukrajincům (s pomocí USA) zjistit, kde druhá strana soustřeďuje vojáky pro útok, a tím vojáky v reakci na to přesunout. To pomohlo Rusům porazit protiofenzívu Ukrajinců v létě 2023 a Ukrajincům zastavit následný postup Rusů.

Tato schopnost sahá až k vývoji průzkumných letadel v první světové válce, ale na rozdíl od letadel jsou satelity alespoň prozatím před útoky v bezpečí. Především, jak je nyní obecně uznáváno, jsou to drony, které bojiště změnily. Rozsáhlé nasazení dronů oběma stranami vytvořilo více než 15 mil (cca. 24 km) široké území nikoho, ve kterém je jakýkoli viditelný pohyb pro lidi a určitě pro stroje velmi pravděpodobně smrtelný. I dobře zakopané jednotky mohou být rozpoznány a postupně likvidovány.

Drony také znemožňují odstraňování min, kterými jsou tyto zóny nyní zaplaveny a které pro pohyb představují obrovskou překážku. Ať už se o odstraňování min starají lidé nebo stroje, je to časově náročné a provádí se na otevřeném prostranství – což je s drony nad hlavou nemožné.

Od druhé poloviny 19. století vedlo zvýšení palebné síly k postupnému „řídnutí“ pěchoty na zemi. Drony tento jev ještě více prohloubily. Nejenže znemožnily shromáždit dostatečný počet mužů a strojů pro rozhodující průlom, ale v posledních dvou letech dokonce donutily ruskou armádu rozdělit své útočné síly do skupin o pouhých dvou nebo třech mužích.

To mělo kritický vliv na ochotu vojáků postupovat tváří v tvář akutnímu nebezpečí. Král Fridrich Veliký pouze vyslovil starou vojenskou pravdu, když řekl, že aby vojáci postupovali proti palbě, musí se více bát svých poddůstojníků než nepřítele. V jednotce o třech mužích je to nemožné. Není tam žádný vyšší poddůstojník, který by je zastrašoval, ani žádný důstojník, který by je inspiroval. Pokud nemají mimořádně vysokou morálku a odhodlání, tváří v tvář silné palbě se prostě schovají.

Tyto vojenské poučky zůstanou platné i v případě, že ukrajinská armáda nakonec zkolabuje kvůli vyčerpání nebo stažení západní podpory. Ukrajinská armáda totiž již svedla boj, který před válkou vojenskí experti považovali za nemožný a který by bez vojenské transformace, kterou jsem popsal, skutečně nemožný byl.

Tyto poučky se zdají tak zřejmé, že by je západní armády nemohly ignorovat, ale nikdy by se neměl podceňovat vojenský konzervatismusČesky. Koneckonců, vojáci tráví většinu své aktivní kariéry nikoli ve válce, ale cvičením v době míru, což v podstatě znamená předstírat, že bojují sami se sebou.

V současných Spojených státech a Evropě je dodržování stávajících zbraňových systémů enormně posíleno zájmem vojensko-průmyslového komplexu a jeho politických spojenců na pokračování výroby velkých, sofistikovaných a nesmírně drahých zbraňových platforem, na rozdíl od levných dronů a min. V Evropě k tomu přistupuje (pravděpodobně falešný) příslib, že výdaje na tanky a válečná letadla mohou obnovit národní průmysl. V Německu tato nesprávná orientace vojenských výdajů již – naštěstí – vede k odporu objektivnějších analytiků.

I po skončení první světové války mohl britský polní maršál Haig v roce 1926 prohlásitČesky, že „letadla a tanky jsou pouze doplňkem k mužům a koním, a jsem si jist, že s postupem času zjistíte, že koně – dobře vycvičení koně – jsou stejně užiteční jako v minulosti.“ Koneckonců žil v přátelském vztahu s koňmi mnohem déle než s tanky a letadly. Můžeme proto s jistotou očekávat, že naši vojáci a vojenští experti budou i v příštích letech nadále obhajovat absolutní nezbytnost dobře vycvičených tankůČesky (a jejich lidských posádek), a to i přes všechny důkazy o opaku.

Samozřejmě, každý vývoj ve výzbroji, který upřednostňuje obranu, je dříve či později vyvážen novými zbraněmi, které obnovují sílu útoku, a naopak. Tak v první světové válce na západní frontě vedla krvavá patová situace a masakr pěchoty k vývoji tanků a bombardérů.

V naší době se jako další vývoj jeví vytvoření útočných robotů, které – na rozdíl od lidí – mohou pokračovat v útoku, i když jsou jejich kamarádi kolem nich ničení (dokud snad nakonec nevysloví robotický ekvivalent „Kašlu na to“ a neobrátí se proti svým lidským pánům). I když je tento vývoj podporován umělou inteligencí, bude pravděpodobně trvat značnou dobu.

Do té doby zůstanou pány bojiště drony.

Nejbezprostřednější poučení by mělo být pro Čínu a USA ohledně války o Tchaj-wan. Nejvýraznějším vývojem v ukrajinské válce totiž bylo to, jak Ukrajina – bez jakéhokoli námořnictva – dokázala porazitČesky ruskou černomořskou flotilu pomocí pozemních raket a vzdušných a námořních dronů.

Na jedné straně by to mělo Číňanům ukázat, že by se vystavili obrovskému rizikuČesky, pokud by se pokusili o invazi na Tchaj-wan tváří v tvář silnému odporu. Na druhé straně by to mělo USA ukázat, že by americké válečné lodě operující v blízkosti Číny byly vystaveny smrtelnému nebezpečí zničení, i kdyby bylo čínské námořnictvo potopeno nebo uvězněno ve svých vlastních přístavech.

I kdyby se podařilo zabránit jaderné válce, výsledkem by pravděpodobně byla krvavá patová situace, jako v případě Ukrajiny. Doufejme tedy, že nejdůležitějším ponaučením z ukrajinské války pro státy bude především to, že do války se nemá vstupovat.

Anatol LievenČesky je ředitelem programu Eurasie v Quincy Institute for Responsible StatecraftČesky. Dříve působil jako profesor na Georgetown University v Kataru a na katedře válečných studií na King’s College v Londýně. Působil také jako člen poradního výboru odboru pro jižní Asii britského ministerstva zahraničí a Commonwealthu a akademické rady Valdajského diskusního klubu v Rusku. Získal bakalářský a doktorský titul v oboru historie a politologie na univerzitě v Cambridge v Anglii. V letech 1985-1998 pracoval jako novinář v jižní Asii, bývalém Sovětském svazu a východní Evropě a pokrýval války v Afghánistánu, Čečensku a na jižním Kavkaze. V letech 2000 až 2007 pracoval v think tancích ve Washingtonu. Lieven je autorem několika knih o Rusku a jeho sousedech, včetně knihy The Baltic RevolutionsČesky (Baltské revoluce, 1993), Chechnya: Tombstone of Russian Power?Česky (Čečensko: Náhrobní kámen ruské moci?, 1998) a Ukraine & Russia: A Fraternal RivalryČesky (Ukrajina a Rusko: Bratrské soupeření, 1999). Jeho kniha Pakistan: A Hard CountryČesky (Pákistán: obtížná země, 2011) je na oficiálním seznamu četby pro americké a britské diplomaty působící v této zemi. Jeho nejnovější knihou je Climate Change and the Nation StateČesky (Změna klimatu a národní stát, 2020).

Zpět na obsah

Ukrajinské dilema

Válka v plném rozsahu vstupuje do pátého roku a Ukrajina se ocitá v nemožné situaci: buď pokračovat v boji, nebo přijmout porážku.

Po celý rok se jim dařilo udržet si pozice v mírových jednáních, v nichž je Kyjev žádán, aby se vzdal cenných obranných pozic a území v Donbasu výměnou za pochybné bezpečnostní záruky od Moskvy. (Rusko dalo jasně najevo, že nikdy nedovolí, aby na Ukrajinu vstoupili za účelem monitorování budoucí mírové dohody západní vojáci.) Jak řekl prezident Volodymyr Zelenskyj, v případě nutnosti budou bojovat dál. Ale jak dlouho to Ukrajina vydrží?

Rovnováha sil

Základní aritmetika konfliktu je jednoduchá. Rusko má čtyřikrát více obyvatel než Ukrajina. Ruská ekonomika je desetkrát větší a Rusové se na válku připravovali roky. Z dlouhodobého hlediska jsou tedy šance na straně Ruska.

Ekonomika Evropské unie je však desetkrát větší než ekonomika Ruska a ekonomika USA je patnáctkrát větší. Dokud tedy západní partneři Ukrajiny budou dodávat peníze a zbraně, má Ukrajina šanci ruský útok odrazit. Ale i přes 80% nárůst výdajů na obranu v Evropě od roku 2021 vyrábíČesky Rusko stále čtyřikrát více munice než NATO a USA omezily velkou část své pomoci nad rámec toho, co slíbily během minulé vlády.

Rusko má přes 5 000 jaderných zbraní / hlavic a opakovaně vyhrožovaloČesky, že je použije, pokud se rozhodne, že existuje „existenciální“ ohrožení jeho bezpečnosti. To znamená, že západní mocnosti nejsou ochotny do konfliktu nasadit své vlastní jednotky. Rusko mezitím přivedlo 14 000 vojáků ze Severní KorejeČesky a také najalo žoldáky z Nepálu až po Jižní Afriku, přičemž více než 1 000 z nich pochází z Keni.

Zůstat ve hře

Ukrajina může čerpat odvahu ze skutečnosti, že navzdory všem předpokladům přežila čtyři roky války proti mnohem většímu, lépe vyzbrojenému a nemilosrdnějšímu protivníkovi. Zabránila Rusům obsadit Oděsu a severní pobřeží Černého moře. Potopila třetinu ruské černomořské flotily, včetně její vlajkové lodi, křižníku Moskva. Na podzim 2022 Ukrajina znovu dobyla polovinu území, které Rusové obsadili při počátečním útoku.

V srpnu 2024 Ukrajina zahájila překvapivý vpád do Ruské federace a na několik měsíců obsadila území v Kurské oblasti (než byla vyhnána). Opakovaně útočila na letecké základny, zbrojní továrny a ropné rafinerie hluboko na ruském území.

Technologie do jisté míry přispěla k vyrovnání sil. Nasazení protitankových a protiletadlových raket Ukrajinou pomohlo oslabit počáteční ruský útok a jejich včasné a efektivní použití dronů pro sledování a útoky bylo klíčové pro odražení ruských sil na podzim 2022. Po pomalém startu Rusko také vyvinulo efektivní dronové síly a vždy mělo silné kapacity pro elektronický boj.

Přístup k americkým satelitním sledovacím a komunikačním systémům, jako je Starlink, byl pro Ukrajince rozhodující výhodou. Tyto nové technologie přesunuly výhodu zpět na stranu bránících se sil, což znamená, že Rusko nyní musí za své postupnéČesky územní zisky v Donbasu draze platit. Rusko od roku 2024 obsadilo méně než 1,5 % ukrajinského území, a to za vysokou cenu. Jak rád říká Michael Kofman, Putinovy politické cíle trvale přesahují vojenské schopnosti Ruska.

Válka na vyčerpání

Kromě mrtvých a zraněných vojáků a zničeného hospodářství způsobily neúnavné útoky Ruska na energetickou infrastrukturu Ukrajiny dlouhodobé utrpení civilnímu obyvatelstvu. Kampaň dosáhla vrcholu v prvních dvou měsících roku 2026, kdy miliony Ukrajinců zůstaly bez elektřiny a topení, zatímco teploty klesly pod bod mrazu. To připomíná výrok cara Mikuláše I., že jeho dva nejlepší generálové byli generál Leden a generál Únor.

Nálada je podle všech zpráv ponurá. Zkušená reportérka CNN Clarissa Wardová hovoří o ukrajinské společnosti jako o „rozbité“, „na pokraji zhroucení“ a „zoufale toužící po konci“. Na druhou stranu Ukrajinci nechtějí věřit, že všechny oběti posledních čtyř let byly zbytečné. Ukrajinský spisovatel Andrej Kurkov souhlasí, že nálada je ponurá, ale poznamenává, že ukrajinský lid prokázal neuvěřitelnou odolnost. Ukrajinská demokracie je pod silným tlakem, protože od začátku války podléhá stannému právu. V zemi došlo k sérii korupčních skandálůČesky, které vedly k rezignaci některých vysokých úředníků v Zelenského administrativě.

PrůzkumČesky společnosti Gallup z července 2025 zjistil, že 69 % Ukrajinců upřednostňuje „vyjednané ukončení“, zatímco 24 % chce „bojovat až do vítězství“. Tyto čísla se od roku 2022 změnila, kdy činila 22 % a 73 %. Nicméně průzkum Kyjevského mezinárodního institutu sociologie z prosince 2025Česky ukázal, že 75 % respondentů je proti postoupení zbývající části Donbasu v rámci mírové dohody.

Konečná fáze

V uplynulém roce, od Trumpova návratu do Bílého domu, se pozornost soustředila na Trumpovy snahy o ukončení války, které podle mnohých donutí Zelenského přijmout dohodu „země za mír“. Trump řekl 14. ledna: „Myslím, že on (Putin) je připraven uzavřít dohodu. Myslím, že Ukrajina je na uzavření dohody připravena méně.“

Zelenskyj s podporou Evropanů tvrdí, že je ochoten jednat v dobré víře, ale trvá na tom, že není ochoten se vzdát dalších území a chce, aby součástí jakéhokoli mírového ujednání byly bezpečnostní záruky. PrůzkumyČesky veřejného mínění ukazují, že ukrajinská veřejnost tyto postoje podporuje. V posledních týdnech se pozornost přesunula k požadavkůmČesky, aby Ukrajina uspořádala volby, údajně v zájmu demokracie, ale s skutečným cílem odstranit Zelenského z moci. V lednu 2026 ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlásil, že „návrhy na urovnání, jejichž cílem je zachovat nacistický režim ve [zbytcích] Ukrajiny, jsou naprosto nepřijatelné“.

To je v souladu s dlouhodobým přístupem Ruska k řízení Ukrajiny: hledání poslušných proruských vůdců, jako byl Viktor Janukovyč, prezident v letech 2010–2014. Problémem je, že devastující dopad války zničil střední proud v ukrajinské politice. Je těžké si představit, že by nějaký budoucí ukrajinský prezident byl ochoten hledat nějaký modus vivendi s Moskvou a obnovit kulturní a ekonomické vazby. Bylo prolito příliš mnoho krve.

Mírový plán amerického vyslance Steva Witkoffa údajně obsahoval klauzuli, která dávala Ukrajině 100 dní na uspořádání voleb. Zelenskyj údajně plánoval jarní volby a referendum o mírovém plánu pod tlakem Trumpovy administrativy. Tyto zprávy však rázně odmítl a uvedl, že volby se budou konat až po uzavření příměří a zajištění bezpečnostních záruk. Odborníci tvrdí, že by bylo nemožné uspořádat volby, dokud v zemi platí stanné právo.

Ukrajinská vláda mezitím potřebuje na letošní a příští rok celkem 137 miliard eurČesky, aby mohla ve válečném úsilí apokračovat  fungovat. V prosinci Evropská rada souhlasila s půjčkou 90 miliard eur Ukrajině na příští dva roky, ale rozhodnutí zatím blokuje Maďarsko, protože Ukrajina neopravila poškozený ropovod Družba, který přivádí ropu z Ruska.

Hlavním omezením válečného úsilí Ukrajiny je však nedostatek pracovních sil. Její předválečná populace 36 milionů obyvatel se kvůli emigraci snížila na 32 milionů. Neexistují žádné oficiální údaje o počtu obětí, ale externí odhady uvádějí více než 600 000 zraněných a více než 140 000 zabitých.

Mezitím se odhaduje, že dva miliony Ukrajinců se vyhnuly vojenské službě, 200 000 vojáků bylo nepřítomno bez oficiálního povolení a vymáhání povinné vojenské služby je stále brutálnějšíČesky. Ukrajině mohou dojít bojovníci dříve než Rusku.

Ukrajinci ztrácejí tak mnoho – skutečný, spravedlivý a vyjednaný mír zajistí, že neztratí ještě více. Po čtyřech letech války žádná ze stran nezvítězila a obě mají nyní všechny důvody pokračovat v jednáních o jejím ukončení.

Peter Rutland je profesorem politologie na Wesleyan University a spolupracovníkem Davisova centra pro ruské a euroasijské studie na Harvardově univerzitě. Předtím učil na University of Texas v Austinu a na University of York a London University ve Velké Británii.

Zpět na obsah

Analýzu Russia Faces Five Geostrategic Challenges As The Special Operation Enters Its Fifth Year publikoval Andrew Korybko na svém Substacku 24. února 2026

Rusko čelí pěti geostrategickým výzvám

Ruská speciálníČesky operaceČesky proti Ukrajině podporované NATO právě vstoupila do svého pátého roku. Poslední tři výročí jsme si připomněli zdeČesky, zdeČesky a zdeČesky a v souladu s tradicí se tento článek zaměří na to, co se událo v uplynulém roce, a na předpověď toho, co by mohlo přijít v tom příštím. Obecně řečeno, Rusko nyní čelí pěti geostrategickým výzvám, které by měly formovat jeho přístup k mírovým rozhovorům s Ukrajinou zprostředkovaným USAČesky a jeho celkovou strategii, a to:

———-

* NATO se chystá rozšířit vliv po celé jižní periferii Ruska

„Trumpova cesta k mezinárodnímu míru a prosperitě“ ( TRIPP)Česky z loňského srpna, vedoucí podél jižní arménskéČesky provincie Sjunik, má dvojí funkci: vojensko-logistického koridoru NATO přes Jižní KavkazČesky do Střední AsieČesky. TRIPP, v jehož čele stojí členský stát NATO TureckoČesky a spojenec ÁzerbájdžánČesky, sloužící jako odrazový můstek přes Kaspické moře, hrozí zhoršením regionální bezpečnostní situace RuskaČesky, pokud tyto hrozby nebudou potlačeny, zejména pokud povzbudíČesky KazachstánČesky, aby šel ve stopách Ukrajiny.

* USA podporují obnovu dávno ztraceného statusu Polska jako velmoci

„Září 2025 bylo pro Polsko nejpamátnějším měsícem od konce komunismuČesky“ z 18 důvodů vyjmenovaných v předchozí analýze s hypertextovými odkazy, které Polsku předurčily hrát ústřední roliČesky v americké strategii národní bezpečnostiČesky pro zadržování Ruska po skončení ukrajinského konfliktu. Polsko již má největší armádu v EUČesky, nachází se uprostřed klíčových vojensko-logistických koridorů a velmi touží oživit svůj dávno ztracený status velmoci a s ním spojené historické soupeření s Ruskem na úkor Moskvy.

* EU bezprecedentně militarizuje a modernizuje svou vojenskou logistiku

De facto lídr EU „Německo soupeří s Polskem o vedení v zadržování RuskaČesky“, a to z velké části prostřednictvím projektů obranných zakázek v hodnotě téměř 100 miliard dolarůČesky, které jen v loňském roce schválilo. EU jako celek se také militarizuje s pomocí „ReArm Europe Plan“ v hodnotě 800 miliard eurČesky. A aby toho pro Rusko bylo ještě více, „vojenský SchengenČesky“ pro optimalizaci pohybů vojsk a vybavení směrem k jeho hranicím v klidu pokračuje, přičemž se k němu nově zavázaly i pobaltské státyČesky.

* Zdá se, že Indie prochází velkou strategickou rekalibrací přátelskou k USA.

Indie se začala přizpůsobovat některým zájmům USA po uzavření obchodní dohodyČesky, jak je vysvětleno zdeČesky. Dohoda by mohla vést k tomu, že Rusko přijde o desítky miliard dolarů z ruských rozpočtových příjmů, pokud Indie skutečně sníží dovoz ruské ropy, s čímž podle tvrzení USA souhlasila. Totéž platí i pro možné vyhnutí seČesky novým, vysoce investičním vojensko-technickým ruským projektům. Tato velkolepá strategická USA vstřícná rekalibrace by mohla také vyvinout větší tlak na hlavního ruského partnera Čínu, a tím asijskou geopolitiku změnitČesky.

* Polsko nyní chce jaderné zbraně a Turecko by brzy mohlo vyhlásit stejný záměr

Rozhodnutí USA nechat novou dohodu START propadnout riskuje globální závody v jaderném zbrojeníČesky. Polsko se své jaderné záměry odvážilo deklarovatČesky a RTČesky zveřejnila podrobnou zprávu o tom, jak by se touto cestou mohlo vydat i Turecko. Oba jsou historičtí ruští rivalové a vzhledem k tomu, jak Polsko plánuje vybudovat si sféru vlivu ve střední a východní Evropě a Turecko ve Střední Asii, jak bylo uvedeno výše, by jejich získání jaderných zbraní představovalo pro Rusko obrovskou hrozbu a zvýšilo by pravděpodobnost jeho oslabení.

———-

Pět geostrategických výzev, kterým Rusko v pátém roce své speciální operace čelí, jsou impozantní, ale ne nepřekonatelné. Jako vždy, od Ruska se očekává, že si zajistí svou suverenitu, bezpečnost a tím i své přežití prostřednictvím kreativní souhry mezi politickou, vojenskou, zpravodajskou, diplomatickouČesky, expertníČesky a občanskou společnostíČesky. Ohledně Ukrajiny by se Rusko mohlo rozhodnout pro dohoduČesky s USA, aby se více zaměřilo na řešení těchto výzev, ale ne za každou cenu, a proto se tak ještě nestalo.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se na vztahy mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road, konektivity New Silk Road, hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Sputnik InternationalČesky, Global ResearchČesky či Modern DiplomacyČesky a také na Disputu.

Zpět na obsah