1. Lucas Leiroz: Kaja Kallas: nepříjemná postava užitečná pro rusofobní cíle EU
2. Michal Téra: To nebude hezké výročí
3. Katrin Bennhold: Evropa přehodnocuje válku

Analýzu Lucase Leiroz Kaja Kallas: an uncomfortable figure useful to the EU’s Russophobic purposes vyšel na serveru Strategic Culture Foundation 18. února 2026

Kaja Kallas: nepříjemná postava užitečná pro rusofobní cíle EU

V posledních dnech se na sociálních sítích šíří videa šéfky evropské diplomacie Kaji Kallas, která pronáší prohlášení poznamenaná nesouvislým uvažováním, slabými asociacemi a závěry, které logicky nevyplývají z prezentovaných premis. Zároveň pronesla další ze svých „neobvyklých“ projevů, v nichž prohlásila, že Evropa bude požadovat snížení velikosti ruské armády – tvrzení učiněné bez jakéhokoli odkazu na právní, logistické nebo strategické základy, které by takové opatření podpořily, což jasně ukazuje nekonzistentnost jejího postoje.

Prohlášení zdůrazňuje nejen odtrženost evropské diplomacie od geopolitické reality, ale také symbolickou funkci určitých osobností, které si udržují mezinárodně viditelné pozice. Kallas, jejíž politická trajektorie byla v Estonsku upevněna silně protiruským diskurzem, se stala terčem ideologické rétoriky: hraje roli „hlídacího psa“ evropské rusofobie a nezdá se, že by jí vadilo, že je za svá iracionální veřejná prohlášení vnímána jako „hloupá“.

Kromě tohoto aspektu má tato dynamika i praktickou funkci. Vnitrostátně čelila Kallas v Estonsku značnému politickému opotřebení: její rodinný kruh udržoval obchodní vazby s Ruskem a nacionalistické sektory ji kritizovaly za hospodářskou politiku, která údajně oslabovala ekonomickou stabilitu země. V tomto smyslu sloužilo její povýšení na šéfku evropské diplomacie jako pohodlné řešení – odstranění opotřebované postavy z domácí scény a zároveň využití jejího „rozzlobeného“ postoje vůči Moskvě k udržení protiruského narativu na kontinentální úrovni.

Vystupování Kallas však nevyjadřuje strategickou autonomii. Zahraniční politika Evropské unie je centralizována v předsednictví Evropské komise pod vedením Ursuly von der Leyen. V tomto kontextu Kallas v podstatě plní roli mluvčí a vykonavatelky směrnic definovaných tvrdým jádrem bloku, které koordinuje sankce, obrannou politiku a sbližování s NATO a Spojenými státy. Kontrast mezi jejími performativními prohlášeními a její skutečnou rozhodovací schopností odráží strategii, která upřednostňuje konfrontační rétoriku před politickým pragmatismem.

Z geopolitického hlediska je myšlenka jednostranného snižování počtu ruských vojáků nereálná. Moskva interpretuje současný konflikt jako součást strukturálního sporu o rozšíření NATO a strategické omezení prosazované Západem. Symbolický tlak nebo evropská veřejná prohlášení, postrádající vyjednávací mechanismy nebo konkrétní donucovací nástroje, nemají žádný praktický účinek a naopak spíše posilují ruské obranné pozice a upevňují dojem permanentního nepřátelství.

Navíc je výmluvné nedávné napětí mezi Kallas a von der Leyen. Kallas ji údajně nazývá „diktátorkou“ kvůli centralizaci moci v Komisi – jako by celá byrokratická struktura EU nebyla navržena právě k udržení tohoto druhu centralizace. Zdá se, že von der Leyen zastupuje nadnárodní elity, které Evropu ovládají, zatímco Kallas je na této šachovnici pouze jednorázovou figurkou – bez jakéhokoli skutečného práva na názor nebo účast na rozhodovacím procesu bloku.

V konečném důsledku zůstává Kallas v rasistickém evropském pohledu, který sama evokuje, „periferní“ postavou sovětského původu s ugrofinským rodným jazykem – sotva „evropskou“ v užším slova smyslu, bez ohledu na to, jak moc se snaží nenávistí k Rusku „evropeizovat“. Pro Evropany je nepohodlnou postavou, která nicméně slouží užitečnému účelu: eskalaci napětí s Ruskem, což „anonymním šéfům“ von der Leyen značně prospívá.

V tomto scénáři Kallas ztělesňuje strukturální napětí: její periferní původ a agresivní postoj ji činí užitečnou reprezentantkou konfrontačního narativu a zároveň odhaluje povrchnost některých evropských politických rozhodnutí. Blok sice udržuje tvrdou rétoriku a ideologickou mobilizaci, ale postrádá realistickou strategii schopnou vypořádat se s rovnováhou sil v Eurasii – kde je Evropa slabým a upadajícím pólem, nikoli „supervelmocí“, jak Kallas často tvrdí.

Pokud má EU skutečně v úmyslu zachovat si strategickou autonomii a přispět ke kontinentální stabilitě, bude muset opustit performativní deklarace a pochopit, že jakékoli přeskupení evropské bezpečnosti závisí na přímých jednáních s Moskvou, uznání vojenské a geopolitické reality a formulaci opatření, která kombinují pevnost s pragmatismem. Jednostranné požadavky – jako je snížení počtu ruských vojenských jednotek – nejsou ničím jiným než symbolickou rétorikou, neschopnou skutečnou dynamiku konfliktu změnit.

Ta také odhaluje skrytou stránku evropské politiky: využívání periferních postav, často marginalizovaných nebo vnímaných s předsudky, k materializaci maximalistických diskurzů upevňujících konfrontační narativ, zatímco rozhodování zůstává soustředěno v malém mocenském jádru, daleko od mediálních prohlášení, která se stávají virálními a upoutají pozornost veřejnosti.

Lucas Leiroz de Almeida je členem Asociace novinářů BRICS. Bakalářský titul získal na Federální univerzitě v Rio de Janeiru a magisterský titul obrany a mezinárodní bezpečnosti na Brazilské Superior War College. Je také výzkumný pracovník bělehradského Centra geostrategických studiíČesky, vedoucí oddělení mezinárodních vztahů Nova ResistênciaČesky, výzkumný pracovník v oblasti společenských věd na Rural Federal University of Rio de JaneiroČesky, geopolitický poradce a vojenský expert. Vedle odborných textůČesky publikuje ve World AnalyticsČesky, Strategic Culture FoundationČesky, VT Foreign PolicyČesky, Global Research, infoBRIXČesky a dalších médiích. Má účty na X (Twitteru) a TelegramuČesky.

Zpět na obsah

Rozhovor s Michalem Térou To nebude hezké výročí. Historik Téra: „Ukrajina promarnila příležitost.“ publikoval deník Parlamentní listy 21. února 2026

To nebude hezké výročí

Foto: Youtube
Popisek: Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj promluvil k národu

Když se mluví o konci války na Ukrajině, je jedním z hlavních požadavků, které z ukrajinské strany zaznívají, garance bezpečnosti a území. Jenže celý region, o kterém se bavíme, je velmi pestrý, s nejrůznějšími skupinami, národnostními, konfesními. Jak je tedy dynamika v tomto regionu slučitelná s tím, co si představujeme jako stabilitu ve smyslu moderního mezinárodního práva?

Rozmanitost regionů určitě nemusí být na překážku politické jednotě země a garance jejích hranic. Takto rozmanitá je velká část současných států, ba dokonce ještě více, třeba samotné Rusko. Problémem není rozmanitost, a dokonce ani potenciální konflikty mezi jednotlivými skupinami – to bychom v takovém případě museli dát za pravdu i mnichovské dohodě. Záleží především na politickém systému země, zda je ochoten tuto rozmanitost respektovat a pracovat s ní, a přinejmenším se snažit o to, aby všechny skupiny obyvatel považovaly Ukrajinu za svůj domov.

V tom je asi největší kámen úrazu: jsou současné pozice ukrajinského režimu a ideologie, k níž se oficiálně hlásí, takového charakteru, aby se s ním dokázala ztotožnit většina obyvatelstva, a nachází v něm své místo i většina ne-ukrajinských komunit? To jsou základní otázky.

Bude to letos 35 let ukrajinské samostatnosti a suverenity nad územími, jejichž vazby na Kyjev byly historicky poměrně slabé. Jak na východě, tak na západě. Jak se, podle vašeho názoru, podařilo Ukrajině napojit tato území na svou státnost? 

Záleží na regionu. Zcela jistě se s příslušností k Ukrajině nikdy nesmířil Krym a už před ruskou anexí si udržoval zvláštní vztah k Rusku. Také nejzazší východ země měl k ukrajinskému státu ambivalentní vztah, což prohlubovalo srovnání s Ruskem, které se přece jen začalo od počátku století rychleji rozvíjet a kde se začala postupně zlepšovat sociální situace. Odstup od Kyjeva si udržovala tradičně i Podkarpatská Rus.

Nicméně stále tu byl potenciál k tomu, aby se Ukrajina stala jednotným, fungujícím státem a aby se většina obyvatelstva s ní ztotožnila. Mezi Rusy, Ukrajinci a Rusíny nejsou takové rozdíly, že by nemohli žít v jednom státě. A ani mezi nimi nikdy nebyly nějaké hluboké mezietnické konflikty, které by se staly celonárodními traumaty. A dokonce ani prosazování ukrajinštiny jako prvního úředního jazyka v zemi nemuselo vyvolat žádné větší konflikty.

Celý problém spočíval v nefunkčnosti ukrajinského státu jako instituce. Tato nefunkčnost je první a základní příčinou toho, že rozdílné regiony se nepropojily do jednoho celku, s nímž by se ztotožnila většina obyvatel. Když se k této nefunkčnosti po roce 2014 přidala snaha prosadit do státní ideje tradici západoukrajinského šovinismu, muselo to neodvratně vést k dezintegraci.

Celkově: Jak nějak stručně popsat moderní ukrajinskou státnost, její specifika a to, co ji definuje?

Ukrajinskou státnost lze popsat jako promarněnou příležitost: Stát s velkým nerostným bohatstvím, s přístupem k moři, s početným obyvatelstvem, s nejúrodnější půdou v Evropě, a na hranici dvou politických bloků měl relativně dobrou startovací pozici a mohl všech těchto výhod využít. Byl na tom z hospodářského hlediska na počátku 90. let lépe než např. Polsko nebo Rusko. Navíc nebyl zapleten do žádných zásadních konfliktů a z dob Sovětského svazu si přinášel sice dost zrezivělou a zaostalou, ale přece jen ještě funkční průmyslovou páteř.

Všechny tyhle výhody, které měly sloužit především ukrajinskému obyvatelstvu, byly zmarněny. Stát byl zprivatizován úzkou vrstvou oligarchů a mafiánů, a rozdělen do pašalíků a údělných knížectví, jejichž vládcům byl osud národa a země v podstatě ukradený. Výsledkem byl sociální a hospodářský propad, bída, masové vystěhovalectví, demografická katastrofa, rozpad zdravotního systému, morální rozvrat a systémová korupce, která ničí Ukrajinu dokonce bez ohledu na to, že vede – pro zemi i obyvatelstvo vyčerpávající – obrannou válku. Je to ohromné neštěstí pro Ukrajince jako jednotlivce i jako národ.

Mluví se o tom, že Ukrajina se chce vzdalovat od Ruska a přibližovat Evropě, přijímat evropská pravidla. Pak ale slyšíme třeba slova herce Ondřeje Vetchého, že pokud Ukrajina prohraje, uchýlí se sem k nám „dva miliony Ukrajinců a budou to frustrovaní chlapi se svou postsovětskou brachialitou“. Je vůbec možné sladit pravidla a zvyklosti, definované pro západoevropský kulturní okruh, se zvyklostmi, kulturou a mentalitou Evropy východní?

Ukrajina nepotřebuje přijímat „evropská pravidla“; potřebuje fungující stát, který bude chránit veřejný prostor proti partikulárním zájmům a garantovat občanská práva. Nejde tu o „východní“ nebo „západní“ mentalitu, s takovými pojmy bych vůbec nepracoval. Vždyť ani nevíme, jak takové „mentality“ definovat. Jedná se o něco jiného: o nebezpečí, že se do našich společností mohou dostat patologické jevy, které vždy (na východě, západě, severu, jihu) provázejí nefunkční stát (korupce, organizovaný zločin prorostlý s administrativou, ale také třeba neléčené nemoci) a společnost, která si prošla válkou.

S něčím takovým se muselo třeba vypořádat po rozpadu Sovětského svazu Rusko – velkou část tehdejších mafií tvořili veteráni z afghánské války. Pokud sem po válce přijde další vlna ukrajinské populace, je potřeba s takovými patologickými jevy počítat a připravit se na ně. Na druhou stranu je třeba říci, že většina Ukrajinců je svou kulturou, jazykem, původem i vzděláním s evropskými, zvláště západoslovanskými národy zcela kompatibilní, a proto bezproblémová – což se nedá úplně říci o přistěhovaleckých vlnách, které směřují do současné západní Evropy, kde se díky tomu dosavadní „pravidla a zvyklosti“ pomalu rozpadají.

To, co mě znepokojuje spíše, je skutečnost, že o případných patologických jevech se u nás veřejně příliš nemluví, a tím pádem se na ně společnost ani nijak nepřipravuje. To je velmi špatně jak pro nás, tak pro samotné Ukrajince – jakmile se takové jevy začnou projevovat, bude je nepoučené a nepřipravené obyvatelstvo spojovat se všemi Ukrajinci, což může mít neblahé důsledky.

Lze, podle vašeho názoru, po konci války očekávat, že Ukrajinci, kteří v Česku žijí už čtyři roky, se budou rozhodovat spíše vrátit a budovat zemi svého původu, nebo je pravděpodobnější, že zůstanou zde, kde už často mají poměrně pevné vazby?

Záleží pochopitelně případ od případu, ale domnívám se, že především příslušníci mladších generací se budou snažit stabilně uchytit a usadit v zemích, kam se jim během války podařilo dostat. Dál si budou udržovat na ukrajinské prostředí vazby, ale už se tam nevrátí, a pokud tady založí rodiny, jejich děti se už asimilují – budou to Češi s ukrajinskými kořeny. Pro samotnou Ukrajinu je to ovšem katastrofa, a samozřejmě i pro ukrajinskou národní budoucnost.

Čtyři roky války jsou také čtyři roky „sankcí“ a proměny vztahu mezi Ruskem a Západem. V prvních letech války se mluvilo o úplném odstřižení, v energetice, v ekonomice. Teď, když se mluví o konci války, ale z Německa i z dalších zemí čím dál častěji zaznívají úvahy o tom, co z předválečných vztahů obnovit. Jak vidíte budoucí vztahy Ruska s Evropou?

Naprosto netuším. Ovšem hlavním důvodem takové odpovědi je skutečnost, že se, podle mého názoru, v dnešní době vůbec nedá odhadnout, co bude s Evropou, s evropskými státy a národy a s eurounijními institucemi. Nevíme, jak dlouho bude v čele evropských států a institucí současná servisní elita, kam povede evropské státy hospodářsky, politicky, kulturně, demograficky…

Za jiných okolností bych předpokládal, že tu bude snaha obnovit hospodářské vztahy a hlavně dodávky surovin z Ruska, že se objeví tendence vytvořit nějakou společnou bezpečnostní architekturu, která by se snažila předejít podobnému konfliktu, že tu bude nějaká společná dohoda na obnově Ukrajiny a snížení napětí. Jenomže v téhle situaci je opravdu velmi těžké odhadovat, kdo a jak bude určovat další vývoj evropských zemí a jejich mezinárodní vztahy. Vždyť dnes ani nevíme, o co se evropská elita vlastně snaží – o válku, nebo o mír?

Současně se mluvilo o tom, že Rusko tuto „rozluku“ s Evropou v podstatě akceptuje a přeorientovává se na jiné sousední regiony, ať na Čínu, se kterou se velmi sblížilo, nebo na dynamicky se měnící region Středního východu. Dokonce si pamatuji články, že Putin redefinuje strategii „okna na Západ“ Petra Velikého ze 17. století. Jak se na tyto případné změny ruského kompasu díváte z vašeho pohledu?

V politickém smyslu to pochopitelně platí – v současné době nemá Rusko v Evropě partnera, ale soupeře či dokonce nepřítele. Platí to i v oblasti kulturně společenské; nová progresivní ideologie od sebe Rusko a evropské společnosti odděluje. Toto vzájemné oddělení pak vede k hysterické rétorice, ke snaze o mobilizaci obyvatelstva a k omezování občanských svobod na obou stranách. V ruském prostředí se někdy objevují hlasy, že právě Rusko je v dnešní době skutečným dědicem evropské tradice, které se západoevropské národy zřekly.

Ale řekl bych, že se zatím jedná o reakce na aktuální problémy. Putin žádný „kompas“ obrátit nemůže – Rusko zůstane Ruskem do té doby, dokud bude evropskou zemí s evropskou, tj. křesťanskou tradicí. Rusko bude vždy hledět k evropskému prostoru jako ke svému domovskému – stejně jako k němu hledělo po celé dějiny, ať už měl centrum v Římě, v Konstantinopoli nebo v Paříži. A jsem přesvědčen, že tato přináležitost bude i nadále ovlivňovat ruskou politiku. Rusko a Evropa jsou si jednoduše souzeni, protože Rusko je Evropa. Otázkou je, zda západní a střední Evropa touto Evropou zůstane.

Rusko bylo čtyři roky vnímáno jako čiré zlo, v Česku podle všeho ještě více než kde jinde. Vedlo to až k takovým věcem, že se na českém internetu šířily vtipy o smrti ruských dětí v letadle u Egypta. Jak moc, podle vašeho názoru, tento zážitek poznamená do budoucna česko-ruské vztahy?

Myslím, že česko-ruské vztahy bude nadále ovlivňovat především vzájemná neznalost a neinformovanost o sobě navzájem, což vždy vede k rozbujení předsudků a stereotypů nebo případně nemístných idealizací. To, co považuji za největší problém v českém prostředí, je skutečnost, jak málo objektivních informací o Rusku a o Rusech se k nám dostává.

Dostatečná šíře znalostí o ruském prostoru by mohla vzájemné vztahy pročistit, prohloubit a zároveň bychom se mohli vyhnout nekritickým či naopak hyperkritickým postojům, které mohou vést až k některým nechutným či odporným výstupům a reakcím. Právě na přístupu k informacím budou záviset naše další vztahy. A týká se to pochopitelně i rusko-ukrajinské války. Bez znalosti příčin, průběhu a pozadí tohoto konfliktu si těžko můžeme udělat objektivní pravdě se blížící obrázek o tom, co se na východ od nás děje, a zaujmout vlastní postoj k ruské a ukrajinské politice. Bez informací a jejich objektivního zhodnocení nemůžeme ani říci, jestli pro nás Rusko představuje nebezpečí, a jaké.

Bez znalosti prostředí budeme podléhat předsudkům a paušalizacím, což se projeví tím, že pro nás všichni Rusové budou stejní; buď stejně zlí, nebo stejně skvělí. Takže přinejmenším na české straně všechno závisí na tom, jestli v našem prostředí převáží emoce a komplexy, nebo snaha poznat pravdu.

Zpět na obsah

Analýza Katrin Bennhold Europe rethinks war přinesl newsletter New York Times ze dne 24. února 2026

Evropa přehodnocuje válku

Ukrajinští vojáci cvičí v oblasti Dněpru v září. Laetitia Vancon pro The New York Times

Všeobecně se předpokládá, že neČesky. Evropa se spoléhá na Ameriku v oblasti jaderného odstrašování, protivzdušné a protiraketové obrany, zpravodajských služeb a mnoha dalších věcí. USA mají nejobtížněji zjistitelná letadla! Největší ničitele bunkrů!

To vše je pravda.

Někteří si ale nyní kladou otázku, zda Evropa toto všechno k životaschopné strategii sebeobrany skutečně potřebuje.

„Nemusíme být lepší než USA, musíme být lepší než Rusko,“ řekl Christian Mölling, zakladatel berlínského think-tanku European Defense in a New Age.

Myšlenka by mohla být inspirativní. Rusko má zhruba 144 milionů obyvatel a 1,1 milionu aktivních vojáků oproti 450 milionům obyvatel a 1,5 milionu aktivních vojáků v Evropě.

Nemít americké schopnosti by jistě znamenalo dělat věci jinak. Mohlo by to znamenat, že by evropští vojáci podstupovali vyšší riziko. A znamenalo by to chaotičtější strukturu vedení, než na jakou si evropské bojové síly zvykly. Mohlo by to ale také znamenat, že se Evropa přibližuje strategické autonomii a obranné strategii vedené Evropou.

Tomu lidé, kteří tímto způsobem smýšlejí, říkají „evropský způsob vedení války“.

Americký způsob války

Jednou z nich je Claudia Major, odbornice na transatlantickou bezpečnost. Řekla mi, že americký způsob boje se vyvinul kolem specifických charakteristik – některých kulturních a některých geografických.

USA bojují s ojedinělým intenzivním zaměřením na leteckou sílu. Jejich tolerance ke ztrátám vojáků je nízká. Minimalizace obětí byla předpokladem pro nábor vojáků do mnoha válek, které USA v posledních desetiletích vedly.

Pak je tu geografie. Amerika, s oceány na obou stranách, má armádu navrženou tak, aby šířila moc po celém světě.

Major mi řekla, že aliance NATO vedená USA znamenala, že i evropské země byly cvičeny v tomto způsobu boje. Způsob, jakým Amerika plánuje a vede války, se stal i evropským způsobem.

V evropských obranných kruzích je stále mnoho lidí, kteří by raději pokračovali v boji způsobem, na který jsou zvyklí, a zaměřili se na získání většího množství schopností, které USA v současnosti poskytují NATO.

Ti, kdo hovoří o evropském způsobu vedení války, však tvrdí, že zaměření na pouhé nahrazení toho, co poskytují USA, může být nežádoucí.

Říkají, že nejdůležitějším aspektem odpojení od USA není nákup dalších stíhaček. Jde o psychologický zlom potřebný k přehodnocení evropské bezpečnosti s ohledem na geografii, politickou kulturu, strategické priority a zdroje Evropy.

Obranná linie „dračích zubů“ v Donbasu na Ukrajině. Tyler Hicks/The New York Times

Evropský způsob

Jak by to vypadalo?

Pro začátek by Evropa musela přizpůsobit své plány odstrašování realitě svých zdrojů, uvedl Mölling. V současné době podle něj odstrašování v Evropě zahrnuje desítky tisíc amerických vojáků rozmístěných po celém kontinentu.

Odstrašování bez USA by znamenalo přesun menšího počtu vojáků strategičtějšími způsoby a nalezení alternativ k americké letecké síle, uvedl Mölling. To by mohlo znamenat větší důraz na pozemní palebnou sílu, jako jsou řízené střely.

Mohlo by to také znamenat více statických obranných linií, jako jsou fyzické zákopy a valy v pobaltských zemích, a nášlapné miny podél úseků hranic NATO.

A ve válce by to pravděpodobně znamenalo větší ztráty, protože bez americké rozvědky a letectva by Evropa identifikovala cíle pomaleji.

I v době míru by psychologická cena byla vysoká. Pozemní miny v Evropě. Militarizované hranice ve stylu východního Německa. Mohly by přiblížit realitu války způsobem, jakým to americké letecké základny nedokážou.

Ukrajinský faktor

Poslední čtyři roky války na Ukrajině ukázaly, jak cenné pro obranu Evropy jsou americké schopnosti a zdroje. Zároveň však přinesly i několik klíčových ponaučení.

Ukrajina nedostala všechny stíhačky a další zbraně vyrobené v USA, které požadovala. Kompenzovala to drony a samohybnými houfnicemi. Nedostatek vojáků vynahradila minami, náspy a zákopy.

Ukrajina také vytvořila hlavní scénář, na který se Evropané musí připravit: obrana proti agresi ze strany souseda namísto projekce moci po celém světě, uvedl Mölling.

Ukrajina, vnímaná touto optikou, je investicí do budoucnosti evropské obrany. Má bojem zocelenou armádu, druhou největší stálou armádu na kontinentu a nejdynamickější sektor startupů v oblasti obranných technologií.

Její odborné znalosti v oblasti boje s drony by mohly Evropě v budoucích konfliktech pomoci. Německo a Ukrajina nedávno podepsaly dohodu, podle níž budou ukrajinští veteráni cvičit německé vojáky v boji s drony.

Válka na Ukrajině také nabízí ponaučení o důležitosti taktik „šedé zóny“, jako jsou sabotáže a informační válka, na které je mnoho evropských zemí žalostně nepřipravených. (O těchto scénářích brzy napíšu více.)

Největší problém s přechodem na evropský způsob vedení války je samozřejmě stejný jako problém s evropským způsobem čehokoli jiného: Když se účastní Amerika, je jasné, kdo bude vydávat rozkazy. Když Amerika odstoupí, otázka velení se mnohem více zkomplikuje.

„Pokud nemáte vedení, které rozhoduje o tom, kdy použít vojenskou sílu,“ řekla Major, „nezachrání vás ani žádné zbraně světa.“

Katrin BennholdČesky (*1974 Berlín) je moderátorkou časopisu The WorldČesky, vlajkového globálního zpravodaje deníku The New York TimesČesky a bývalá šéfka berlínské kanceláře, londýnská a pařížská dopisovatelka a moderátorka podcastové série Day X. Vystudovala London School of Economics and Political Science. Její příspěvky publikují rovněž média jako RedefČesky, The HinduČesky, Japan Times a další. Má účty na X (Twitteru), Instagramu a Bluesky.

Zpět na obsah