Írán: lze ve jménu demokracie zničit celou civilizaci?

S údivem sledujeme válku nového druhu, aniž bychom ji chápali. Střetává se zde několik jevů, které nám zamlžují rozum:

• Na jedné straně nás fascinuje vojenská převaha Západu, díky níž byly naše země po pět století pány světa. Nedokážeme připustit, že by mohli být chudáci civilizovanější než my. Íránci však nemají zájem o náš komfort a luxus. Přesto jsou to lidé inženýrského ducha, vědecky mnohem vzdělanější než my.

Jejich civilizace se vyznačuje především železnou individuální vůlí, o které nemáme ani ponětí. V íránských muzeích vidíme umělecká díla, na jejichž vytvoření umělci věnovali celý svůj život. To u nás neexistuje, protože věříme, že tvorba a soustředění jsou neslučitelné. Čas vnímají pouze v dlouhodobém horizontu, nikdy ze dne na den. Druhý rys jejich civilizace je běžnější: organizují svůj život kolem svého vnímání duchovních realit. Tak byly organizovány naše společnosti na konci středověku a v renesanci, ale dnes již ne. My si myslíme, že je to pokrok, oni ne. Tyto dva rysy je vedou k tomu, že si cení vědomí spíše než opojení.

Samozřejmě mají stejné nedostatky jako my. Například v Íránu je stejně tolik drogově závislých jako na Západě. Ale na Západě to považujeme za běžné a nereagujeme, když jsou politici závislí na kokainu. Pro Íránce se to zdá nepředstavitelné.

• Jsme tak zaujatí sami sebou, že íránskou kulturu nechápeme. Írán je velká civilizace, která existuje již od prvního tisíciletí před naším letopočtem, tedy dlouho před Periklovými Athénami, v době, kdy jsme my byli jen roztroušenými kmeny. Naše neznalost je zcela normální: během studia jsme o této kultuře slyšeli pouze v souvislosti s perskými válkami. Víme jen něco málo o bitvách u Marathónu, Thermopyl a Salaminy. Nic víc. Jsme právem hrdí na vítězství Řeků, které bylo výsledkem jednoty a lsti. U toho jsme zůstali.

Íránská civilizace je sama o sobě hluboce ovlivněna čínskou civilizací. V paláci v Persepolis (5. století před naším letopočtem) lze vidět čínské sochy. Především však íránská civilizace dala vzniknout arabské civilizaci. Velcí arabští matematici, velcí arabští astronomové, velcí arabští lékaři, velcí básníci píšící v arabštině nebyli Arabové, ale Peršané. Někteří Íránci si ostatně vždy zachovali nadřazený pohled na Araby.

V 16. století byl Írán sunnitskou muslimskou říší. Safavidská dynastie se však chtěla odlišit od svého rivala, Osmanské říše. Rozhodli se proto převést obyvatelstvo na ší’itský islám. Vláda Ismaila I. byla ve znamení náboženské války, jejímž cílem bylo prosadit ší’ia silou. K jeho zavedení se Ismail I. opíral o ší’itské ulemy z jižního Libanonu. Vztah mezi Hizballáhem a Íránem není takový, jak se obecně věří: i dnes přijíždějí íránští studenti teologie studovat do Libanonu. Když jsem byl Hizballáhem ubytován v jedné z jeho rezidencí, moji spolubydlící byli převážně íránští ulema.

Rozdíl mezi sunnity a ší’ity se vysvětluje sporem o nástupnictví, ale jedná se o dva odlišné světy. Každá oblast islámu má svou vlastní kulturu. Africký islám se nepodobá tomu, který se praktikuje v Číně. Íránské mešity jsou postaveny na nižší úrovni a mají jen málo otevřených oken. Uvnitř, v polotmě, jsou stěny pokryty střepy zrcadel. Každý je zde zván k meditaci, k zamyšlení nad sebou samým.

• Stejně tak nerozumíme vazbám, které s Íránem spojují arabské ší’ity. Všechny tyto národy proměnilo poselství imáma Ruholláha Chomejního. Někteří jeho institucionálního „nástupce“ nenásledovali, když předefinoval Velayat-e faqih, tedy roli mudrců ve vládě nad lidmi. Na rozdíl od obecně rozšířeného názoru muži jako šejk Mohammad Hussein Fadlallah, duchovní otec Hizballáhu, ajatolláha Alího Chameneího v jeho snu o moci nikdy nenásledovali.

Revoluční Írán působil fascinujícím dojmem nejen na ší’ity po celém světě, ale i na ostatní muslimy a nemuslimy. Jeho poselství říká, že v dlouhodobém horizontu je možné lidi od kolonialismu osvobodit a v bezprostředním horizontu žít uprostřed moře nespravedlnosti spravedlivě tím, že tomuto ideálu obětujeme vlastní život. Írán vychovával ší’ity, kteří měli zájem příklad Chomejního následovat. Za prezidentství Hášimího Rafsandžáního a Mohammada Chátamího se Írán domníval, že se může bránit oporou o své zahraniční přívržence. Byla to doba zástupců, „proxies“, jak říkají Anglosasové. Toto období však s prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem a především s generálem Kásemem Solejmáním skončilo. Už asi patnáct let nemá Írán žádné „proxy“, ať už západní propaganda tvrdí cokoli. Každá skupina se stala nezávislou, i když byla Íránem vyzbrojena.

Dnes například libanonský Hizballáh nebojuje proti Izraeli ze solidarity s Íránem, ale proto, že Izrael okupuje část Libanonu, čímž porušuje dohodu o příměří z 26. listopadu 2024.

• Tolerujeme vraždy íránských vůdců jako nutné zlo. Považujeme tuto zemi za totalitní a jsme přesvědčeni, že utlačuje ženy. Je to způsob, jak interpretovat část toho, co vidíme, nikoli pochopit věci v jejich celistvosti.

Bezpochyby je Írán ovládán generací, která své mládeži nerozumí. Tento generační problém interpretujeme jako diskriminaci žen a domníváme se, že jim režim zakazuje zastávat odpovědné funkce. Írán však trpěl válkou, kterou mu vnutil Irák. Velkou část svých mužů tehdy ztratil. Stejně jako v Evropě po první světové válce neměl jinou možnost, než být z větší části spravován ženami. Ty jsou dnes přítomny na všech úrovních společnosti. Jistě, nejsou odpovědné za náboženství ani za ozbrojené síly, u nás se tostává jen výjimečně.

Stejně tak nás šokuje povinné nošení závoje a nevíme, že s ním souvisí i povinné nošení vousů u mužů. Nevíme, že mnoho politiků – zejména Mahmúd Ahmadínedžád – se pokusilo veřejné mínění změnit, a mylně se domníváme, že právě tento režim závoj předepisuje. Nevidíme, že nošení černé uniformy žen, díky níž vypadají jako křesťanské jeptišky, není vůbec znakem podřízenosti – naopak –, ale znakem konformity. Íránské úřady se hemží ženami v černém, stejně jako jsou ty naše v rukou mužů v oblecích a kravatách.

Ignorujeme vysokou intelektuální úroveň Íránců. Například Alí Larídžání, který zdaleka nemyslel jen na to, jak svůj lid utlačovat, jak ho prezentují naše média, byl filozof, specialista na Immanuela Kanta. Zajímal se o určení kritérií, která nás vedou k přijetí určitého tvrzení, ať už podle naší logiky, nebo podle naší intuice. Bylo by nám velkou ctí mít evropské vůdce této kvality.

• Na závěr ještě slovo k násilí v Íránu. Tato kultura byla v každé době krvavá. Všechny organizace na ochranu lidských práv v 60. letech tvrdily, že Írán za vlády šáha byl nejrepresivnějším režimem na planetě. Íránci se však vždy stavěli proti kolektivním trestům. I Islámská republika hojně využívala trest smrti, ale nikdy nepraktikovala tresty proti rodinám nebo skupinám jednotlivců.

Na rozdíl od přetrvávajícího předsudku Írán homosexuály nevěší. Bez mrknutí oka však věší zločince, kteří znásilňují děti. Populární kultura samozřejmě nadále ztotožňuje gaye s pedofily, jak tomu bylo v Evropě před třiceti lety. Mohu dosvědčit pohrdavý pohled, který někteří Íránci vrhají na ty z nich, kteří jsou homosexuálové, ale také, že jich není o nic méně než u nás a že se sice neprojevují, ale ani se neskrývají. Současný vůdce, Modžtabá Chámeneí, je sám notoricky známý jako gay. Hloupost není ani v Islámské republice, ani v její opozici. Když jsem byl po boku prezidenta Ahmadínedžáda, byli to takzvaní progresivci (proameričtí), kdo proti mně vedli kampaň kvůli mé homosexualitě, ne Ahmadínedžád.

Íránci jsou jako ostatní muži. Pokud se na veřejnosti chovají puritánsky, v soukromí jsou svobodní, což vede ty, kteří jim nerozumí, k tvrzení, že jde o národ pokrytců. Ve skutečnosti nemají stejnou definici svobody a slušnosti jako my.

Když ajatolláh Chomejní v reakci na irácké bojové plyny prohlásil, že si Írán z morálních důvodů zakazuje používat zbraně hromadného ničení, neměl potíže svou fatwu prosadit. Válka však trvala o rok déle, právě kvůli nevýhodě, kterou si Írán vůči Iráku sám uložil. Je tedy absurdní obviňovat Íránce ze skrývání vojenského jaderného programu. Kromě toho, že pojem taqiyya (skrývání) nemá s ší’itským islámem nic společného, znamená to neuznávat jeden z podstatných rysů íránské kultury: individuální odpovědnost. Írán odmítá jakoukoli formu kolektivního trestu.

Na závěr bych rád zdůraznil, že ačkoli jsem se nikdy nebál politické ani vojenské moci v Íránu, vždy jsem se chránil před soudní mocí. Soudci, kteří uplatňují svůj výklad šaríi, mi často připadali jako fanatici. Měl jsem příležitost navštívit a diskutovat s nejvyššími představiteli v této oblasti. Měl jsem dojem, že tito lidé odsuzují obžalované, aniž by si uvědomovali, že i oni jsou lidské bytosti.

Na závěr bych vám rád řekl, proč mám k této zemi tak blízko: našel jsem v ní mnoho upřímných lidí, schopných toho nejlepšího. Vím, že ne všichni byli takoví a že jiní se zajímali jen o peníze, ale ti mi nevadili. Vypadali hodně jako Západ.

Thierry MeyssanČesky (*1957) je politický konzultant, francouzský spisovatel a zakladatel a předseda Voltaire NetworkČesky, jehož deklarovaným cílem je „obrana svobody projevu a sekularismu“. Od roku 1994 byl také národním tajemníkem Strany radikální levice (PRG)Česky. V roce 2002 se proslavil knihou The Big LieČesky (Velká lež) o útocích z 11. září 2001, které popisuje jako operaci pod falešnou vlajkou vlády a vojenskoprůmyslového komplexu USA. Jeho poslední knihou je Sous nos yeux – Du 11 septembre à Donald TrumpČesky (Před našima očima – od 11. září k Donaldu Trumpovi, 2017). V roce 2012 odešel do exilu v Sýrii. Je vnukem plukovníka Pierra Gaïsseta, vojenského pozorovatele OSN a předsedy izraelsko-libanonské komise pro příměří, a synem Michela Meyssana, bývalého radního města Bordeaux a blízkého spolupracovníka Jacquese Chabana-Delmase («Chaban», francouzský odbojář, brigádní generál a státník, 1969 – 1972 byl předsedou vlády).