Íránská válka odhalila frašku americké „zástupné demokracie“

Analýzu The Iran War Exposes the Farce of American “Representative Democracy” publikoval Mieses Institute 3. března 2026

Trumpova administrativa jednostranně – bez jakékoliv debaty v Kongresu nebo hlasování o kurzu – donutila Američany do zase další války. Tentokrát je tou válkou rozsáhlá vojenská kampaň proti Íránu. Má snad masovou podporu veřejnosti? Odhlasoval snad Kongres výdaje dalších dolarů z amerických daní na další válku? Zjevně ne. Podle průzkumu od Reuters z 1. března jen 27 procent dotazovaných Američanů řeklo, že novou válku USA s Íránem podporují. Netřeba zdůrazňovat, že jen málo Američanů vyzývalo své zastupitele v Kongresu žádostmi o zase další válku na Středním východě.

Takže, proč jsou teď USA ve válce s Íránem? Vypadá to, že to ani administrativa neví jistě. Poté, když válka začala, Bílý dům svá vyhlášená zdůvodnění otevřeného nepřátelství proti Íránu opakovaně měnilČesky. Na počátku režim USA tvrdil, že chce v Íránu změnu režimu, aby Íránce „osvobodil“. Avšak když v pondělí Trump své důvody k zahájení války uváděl, změnu režimu vůbec nezmínil. Teď to vypadá, že administrativa spíše zastává tvrzení, že íránský režim vytvořil raketový program, který Spojené státy nějak ohrožuje. Avšak téměř nikdo nevěří, že by íránský režim někdy měl rakety dlouhého doletu schopné zasáhnout kamkoliv blízko k území USA. Jedinou „hrozbou“ Spojeným státům je spíše ohrožení základen USA, které vláda USA prosadila, že postaví 16 000 kilometrů od území USA a které s bezpečností Američanů ve Spojených státech nemají nic společného.

V pondělí Rubio řekl, že válku Spojené státy začaly, protože útok na Írán plánoval Stát Izrael, a ten by vedl k íránským odvetám proti základnám USA. Rubio v podstatě prohlásil, že USA tuhle válku vnutilČesky Tel Aviv. Dnes [3. března] Trump svému ministru zahraničí přímo protiřečil – a i mluvčímu Republikánů Sněmovny a republikánskému senátorovi Tomu Cottonovi – a tvrdil: „Mohl jsem jejich ruce posílit.“

Mezi všemi těmi zmatenými a zpětnými pokusy válku ospravedlnit naprosto chybí jakékoliv zmínky o americkém lidu, o dolarech z jejich daní, o jejich svobodách nebo i o jejich údajných zastupitelích v Kongresu. Ani to však nepřekvapuje. Současná válka je příhodnou připomínkou, že vládnoucí elity USA při formování zahraniční politiky USA považují daňové poplatníky a běžné Američany nanejvýš za nepohodlný přívažek. Spolu s tím však režim USA také tvrdí, že má vysokou morální oporu právě kvůli tomu, že americký režim je údajně „demokratický“ s podporou „lidu“.

Ve skutečnosti Trumpova administrativa celkově pomohla silně objasnit, že volby v USA a veřejné mínění jsou pro zahraniční politiku naprosto nepodstatné. Donald Trump během své kampaně opakovaně tvrdil, že je mírovým kandidátem, a ve svých projevech oznamoval, že bude války ukončovat, místo aby je začínal. Ve dnech před volbami 2024 vystavili Republikáni na sociální média tento příspěvek, který Trumpovu administrativu jasně protlačoval jako „vstupenku k míru“:

Avšak sotva po roce jeho druhého období vypadá zahraniční politika Donalda Trumpa spíše jako nerozeznatelná od zahraniční politiky Baracka Obamy nebo Joe Bidena. Ve skutečnosti, pokud se současná válka potáhne, budeme moci říct, že zahraniční politika Trumpa je připomínkou administrativy George W. Bushe.

Je jasné, že Trumpova vstupenka během kampaně byla pokusem využít nálad veřejnosti, která by si přála menší zapojování USA do zahraničních válek. V zahraniční politice USA ale na volbách nezáleží. To nedávno potvrdilo i blábolení o této otázce velvyslancem USA v Izraeli Mike Huckabeeho v nedávném interview s Tuckerem Carlsonem. Carlson začal na Huckbeeho s jednoduchou otázkou:

Carlson: Jak moc záleží na tom, co si Američané myslí?

 

Huckabee: No, úplně na všem, co si Američané myslí, záleží.

Pak Carlson poukázal, že válku s Íránem podporuje 21 % Američanů. Zeptal se Huckabeeho, zda to pro režim USA stačí, aby válku s Íránem začal. Huckabee prohlásil: „Nežijeme ve světě, kde se dělá průzkum, aby se zjistilo, zda by naše politika měla jít konkrétním směrem…“

Carlson pak poukázal, že Huckabee právě řekl, že na veřejném mínění záleží hodně a Huckabee řekl: „Hluboce nám na něm záleží…“

Carlson: Když ho ignorujeme, jaký smysl pak má: ‚Hluboce nám na něm záleží?‘

Huckabee pak učinil divné odvození: „Myslím, že nám na něm hluboce záleží, když zjistíme, že vznikla hrozba.“ Pak pokračoval s dalším řečnickým zkrášlováním v zoufalé snaze provázat veřejné mínění s jím preferovanou politikou opakovaného začínání válek dle libosti proti středovýchodním režimům, které pro obyvatele USA nejsou žádnou hrozbou.

Realita je samozřejmě blíže k Rubiovo vysvětlení zapojení USA do války: šli jsme v patách Státu Izrael.

To je zjevně v souladu s kurzem velvyslance Huckabeeho, kterého se v tom interview Carlson ptal, zda si myslí, že má Stát Izrael „právo“ zabrat většinu Středního východu. Carlson se zeptal: „Má Izrael na ta území právo?“ Huckabee odpověděl: „Bylo by fajn, kdyby je zabral všechna.“

A co kdyby většina Američanů tento názor nesdílela? Tak to režim USA jasně nezajímá, a ani Huckabeeho, ani Donalda Trumpa.

Mezitím Donald Trum řekl, že ho průzkumy nezajímají, takže pozemní nasazení amerických vojsk v Íránu nevylučuje.

Přes všechno to předvádění se režimu v USA „vůlí lidu“ a „zastoupením“ v Kongresu, je tím, na čem ve Washingtonu opravdu záleží, služba mocným zájmovým skupinám. Daně odvádějící veřejnost prostě existuje jen jako zdroj, který je vysáván ve prospěch válek, protekcionismu a federálních výdajů sloužících systému elitářského komplexu patronů a klientů, který elitu drží u moci.

Pokud jde o zahraniční politiku USA na Středním východě, je dominantní zájmovou skupinou Stát Izrael. Realizuje to přes Komisi americko-izraelské politické akce (AIPAC) a další prvky toho, co zahraničně političtí badatelé John Mearsheimer a Stephen Walt nazývají „Izraelskou lobby“. Když v roce 2007 vydali svou knihu Izraelská lobby, byli, jak se dalo čekat, obviněni z antisemitismu. Kniha však předběhla čas v popisu toho, jak proizraelské zájmové skupiny nesmírně úspěšně získávají finanční, vojenskou a strategickou přízeň politiků USA pro Izrael. To vše se děje na úkor amerických daňových poplatníků. Výsledkem je americká zahraničně politická elita, která převážně upřednostňuje neustálé zahraniční intervence ve prospěch cizího státu – Státu Izrael – bez jakýchkoliv ohledů na cenu, jakou to má pro Američany, nebo pro potenciální zavlečení USA do širších konfliktů, které bezpečnost Spojených států nijak nezvýší.

Roku 2007 vypadala Izraelská lobby pro mnohé jako kontroverzní. V roce 2026 je to, že je zahraniční politika USA střižena na míru preferencím určitých zájmových skupin a ne zájmům běžných voličů, pouhým konstatováním zjevného. Tak ale politika všech zájmových skupin funguje. Na hlasující veřejnosti nezáleží a je tomu tak už hodně dlouho.

Ukázalo se to v empirických studiích, které se pokusily najít vazbu mezi veřejným míněním a skutečnou politikou upřednostňovanou Washingtonem. Ta vazba je nanejvýš chabá.

Např. ve studii z roku 2014 od Martina Gilense a Benjamina Page autoři uvádí, že pokud jde o „dopady na vládní politiku USA, mají běžní občané a zájmové skupiny zastupující masy malý nebo žádný nezávislý vliv.“ Gilens a Page uvádí, že „preference ekonomických elit mají daleko vyšší nezávislý dopad na politické změny, než preference běžných občanů.“

To je vidět i na vlastním financování Trumpa, neboť jedna z jeho největších donátorů, miliardářka Miriam Adelson, je známá extrémně proizraelskými postoji. A to se nikoliv překvapivě odráží i Trumpově zahraniční politice.

Konečné závěry Gilense a Page jsou jasné:

Naše nálezy ukazují, že ve Spojených státech nevládne většina – přinejmenším ne ve smyslu skutečného příčinného určování politických výsledků. Pokud většina občanů s ekonomickými elitami nebo s organizovanými zájmovými skupinami nesouhlasí, obecně prohraje. Navíc i kvůli silné zaujatosti režimu zabudované do politického systému USA, i když by dost značná většina Američanů upřednostnila změnu politiky, tak se toho obecně nedočká.

Snad žádná skupina „ekonomických elit“ zahraniční politiku neovlivňuje více než ty, které kontrolují financování kampaní dotované proizraelskými zájmovými skupinami jako AIPAC nebo příspěvky bohatých lidí jako Adelson.

I další studie dospěly k podobným závěrům. Například v článku o preferencích voličů z roku 2017 dospěl John Matusake k závěru, že preference zákonodárců s preferencemi voličů nekorelují:

Pokud se preference zákonodárců v nějaké záležitosti liší od názorů v obvodu, hlasují zákonodárci v souladu s názorem obvodu jen v 29 procentech případů. Data nevykazují spolehlivou spojitost mezi souběžností a volební soutěží, omezením funkčních období, příspěvky na kampaně nebo pozorností médií. Důkazy jsou nejvíce v souladu s předpokladem modelu, že občanští kandidáti hlasují podle svých vlastních preferencí.

Samozřejmě, že nic takového jako „názor obvodu“ neexistuje, obecná myšlenka je však dost jasná: pokud hruď s válečnými vyznamenáními od zákonodárce závisí na uspokojení určité zájmové skupiny, na preferencích voličů opravdu nezáleží.

Podobně píše ve studii z roku 2016 Michael Barber o tom, jak hlasování v Senátu USA vykazuje jen nepatrnou korelaci s veřejným míněním: „Preference senátorů se dramaticky odchylují od preferencí běžných voličů v jejich státech: Míra odchylnosti je skoro tak vysoká, jako kdyby voliči senátora vybrali náhodně.“

Takže když jsou politici na voličích převážně nezávislí, koho tedy údajně „zastupují“ a tudíž, co federální politiku určuje?

Současná válka je jen poslední připomínkou toho, že povídačka o pluralismu je mylná a teorie elit správná. Nic takového jako „my lid“ neexistuje. Žádná „zastupitelská demokracie“ není. A pokud jde o velké věci jako válka, federální výdaje a centrální banka, na volbách nezáleží. Proto bez ohledu na to, kdo je zvolen, postupuje zahraniční politika USA více méně jako obvykle, rok po roku a dalším roku.

Proto je jedno, že asi jen jeden ze čtyř Američanů se nechal na háček chytit a má zájem na zase další středovýchodní válce, z níž žádný běžný Američan nemá zjevný prospěch. Proto také administrativa dále pronáší neustále se měnící tvrzení o původu konfliktu. Administrativě došlo, že tvrzení o tom, že Írán je pro Americký lid hrozbou, jsou neudržitelná, a jsou na té samé úrovni jako někdejší tvrzení o iráckých zbraních hromadného ničení. Režim ale ani nemůže prostě přijít a říci: „Naši proizraelští sponzoři nám řekli, abychom s Íránem bojovali.“ Takže jsme zažili, jak nám Rubio říká, že ta válka je „preventivní úder“ proti potenciální odvetě za USA financované izraelské údery na Írán. I tohle vysvětlení se už rozpadá, proto jej teď Trump popírá.

Režim ale nakonec ani nepotřebuje s přesvědčivým vysvětlením přijít. Politické selhání dopadá převážně na současnou administrativu a na skutečnou vládnoucí elitu to bude mít jen malý účinek, ta to kontroluje dále bez ohledu na fakt, která strana je údajně „u moci“..

---

---

[MP]