1. Mireille Mathieu: La Marseillaise
2. John Philip Sousa: The Liberty Bell
3. Franz von Suppé: Lehká kavalerie
4. Julius Fučík: Florentinský pochod, Marinarella
5. Ralph Vaughan Williams: The Lark Ascending

---

Mireille Mathieu: La Marseillaise

Neznám jinou bojovnější a motivující píseň, než právě „La Marseillaise“. La Marseillaise [la marsejéz] je také hymnou Francouzské republiky. Píseň složil ženijní důstojník Claude Joseph Rouget de Lisle (někdy také Rouget de l’Isle) v noci z 25. na 26. dubna 1792 ve Štrasburku jako pochod pro francouzské jednotky hájící východní hranice země proti rakouským intervenčním jednotkám. Původně se proto jmenovala „Chant de guerre de l’Armée du Rhin“ (Bojová píseň rýnské armády). Od 30. července 1792, kdy do Paříže za zpěvu této písně dorazily vojenské posily dobrovolníků z Marseille je zvána „Marseillaisou“, tzn. marseilleskou písní. Marseillaisa se stala jednou z nejoblíbenějších písní Francouzské revoluce a 14. července 1795 byla prohlášena za státní hymnu, čímž nahradila královskou hymnu „Vive Henri IV.“, spolu s neoficiální hymnou „Domine salvum fac regem“. Za císařství byla zakázána (to funkci hymny plnila píseň „Chant du départ“), zákaz pak platil i během restaurace. Státní hymnou se opět stala za 3. republiky roku 1879. Hymnou oficiálně zůstala i v časech vichistické kolaborantské vlády (1940–1944), v této době ale byla zastíněna písní „Maréchal, nous voilà!“. Marseillaisa zůstala hymnou i po vzniku páté republiky a je jí dodnes. Marseillaisa byla v průběhu 19. a 20. století oblíbenou písní revolučních hnutí. Roku 1917 byla v období mezi Únorovou a Říjnovou revolucí nakrátko též hymnou Ruska.

Mireille Mathieu (* 22. července 1946, Avignon, Francie) se svým unikátním znělým hlasem je ideální interpretkou písně. Zpěvačka nazývaná „Slavíčkem z Avignonu“ s přezdívkou „Mimi“ během své kariéry nazpívala více než 1200 písní v devíti jazycích. Do roku 2005 vydala 38 alb ve francouzštině. Jejími pěveckými partnery byli Charles Aznavour, Paul Anka, Tom Jones či Julio Iglésias. Zpívala se Sborem Rudé armády. Stala se první západní zpěvačkou, která vystupovala v Číně, velmi oblíbená je v Rusku a v Německu. Několikrát koncertovala i v Československu (na festivalu Bratislavská lyra).

Zpět na obsah

---

Nyní uděláme skok za oceán.

John Philip Sousa: The Liberty Bell

John Philip SousaČesky (* 6. listopadu 1854 + 6. března 1932) byl americký skladatel a dirigent z období pozdní romantiky, známý především svými americkými vojenskými pochodovými skladbami. Sousa zahájil svou kariéru hrou na housle a studiem hudební teorie a kompozice u Johna Esputy a George Felixe Benkerta. V roce 1868 (bylo mu 13let!) ho Sousův otec zapsal do Kapely námořní pěchoty Spojených států jako učně. Sousa kapelu opustil v roce 1875 a během následujících pěti let vystupoval jako houslista a učil se dirigovat. V roce 1880 se Sousa vrátil do kapely námořní pěchoty a působil tam 12 let jako dirigent. V roce 1892 kapelu opustil a založil civilní Sousovu kapelu. Od roku 1880 až do své smrti se Sousa věnoval výhradně dirigování a skládání hudby. Podílel se na vývoji sousafonu, velkého žesťového nástroje podobného helikonu a tubě. Po vstupu USA do první světové války byl Sousa povýšen na poručíka, aby vedl kapelu námořní rezervy v Illinois. Poté se vrátil k dirigování kapely Sousa Band až do své smrti v roce 1932. Ve 20. letech 20. století byl Sousa povýšen do stálé hodnosti kapitána poručíka v námořní rezervě.

Pochod The Liberty Bell / „Zvon svobody“ byl původně napsán pro Sousovu nedokončenou operetu „The Devil’s Deputy / Ďáblův zástupce“. Sousa prodal notový zápis skladby „The Liberty Bell“ společnosti John Church Company k vydání a nová pochodová skladba zaznamenala okamžitý úspěch. Pochod se hraje jako součást expozice v Liberty Bell Center. Kapela námořní pěchoty Spojených států zahrála pochod „The Liberty Bell“ při pěti z posledních sedmi prezidentských inaugurací: při inauguraci prezidenta Billa Clintona v roce 1993, při inauguraci prezidenta George W. Bushe v roce 2005, při inauguracích prezidenta Baracka Obamy v letech 2009 a 2013 a při inauguracích prezidenta Donalda Trumpa v letech 2017 a 2025.

Zpět na obsah

---

Na rychlých koních zpět na starý kontinent.

Franz von Suppé: Lehká kavalerie

Franz von Suppé, původním jménem Francesco Ezechielle Ermenegildo de Suppé-Demelli (* 18. dubna 1819, Split + 21. května 1895, Vídeň) byl rakouský operetní skladatel a zakladatel vídeňské operety belgického původu. Pocházel z belgické rodiny, která se přestěhovala nejprve do italského města Cremona a později do Splitu, kde se jeho otec stal okresním komisařem. Jeho matka pocházela z česko-polské rodiny žijící ve Vídni. Mládí prožil v Zadaru, kde se učil hře na flétnu a zpíval v pěveckém sboru. Hudební teorii jej učil místní vojenský kapelník. Jako třináctiletý zkomponoval mši, ve které se jednoznačně projevil jeho hudební talent. Navzdory tomu jeho otec neměl příliš pochopení pro synovy hudební ambice. Později se mladý Franz přestěhoval do Padovy, kde měl původně studovat právo, ale jeho více přitahovalo studium hudby. Do Vídně se dostal v roce 1835, když mu zemřel otec. Pokračoval ve studiu hudby a v roce 1840 jej ředitel divadla Theater in der Josefstadt zaměstnal jako dirigenta. Po nějakou dobu působil i v Bratislavě. V roce 1876 byl Suppé kapelníkem dvorní kapely knížete Johanna II. z Lichtenštejna na zámku ve Valticích.

Leichte KavallerieČesky (Lehká kavalerie) je opereta ve dvou dějstvích od Franze von Suppého s libretem od Karla Costy. Poprvé byla uvedena ve vídeňském Carltheateru dne 21. března 1866. Původní děj se odehrává v rakouské vesnici 19. století. V roce 1934 Hans Bodenstedt operetu zcela přepracoval. Děj se odehrává v 18. století uprostřed dvorních intrik barona a jeho milenky, maďarské hraběnky, jejíž baletní soubor je označován jako „lehká kavalerie“. Zatímco většina operety zůstává relativně neznámá, Předehra k „Lehké kavalerii“ je jedním z nejznámějších Suppého děl. Hudba z operety byla použita jako soundtrack ke stejnojmennému filmu z roku 1935.

Zpět na obsah

---

Představujeme nedoceněného českého vojenského kapelníka.

Julius Fučík: Florentinský pochod, Marinarella

Julius Fučík (* 18. července 1872 Praha-Nové Město + 25. září 1916 Berlín) byl český hudební skladatel a kapelník vojenských hudeb. Velkou část jeho skladeb tvoří skladby pro vojenské účely, z nichž nejvíc je pochodů, bývá proto někdy nazýván „český král pochodů“. Byl plodným autorem, složil přes 400 skladeb, převážně pochodů, valčíků a předeher, které se dosud hrají.

Pozdější kapelník Julius Fučík se narodil v roce 1872 v Praze na Karlově náměstí jako nejstarší syn pumpaře Jaroslava Fučíka a jeho ženy Kateřiny rozené Šichové. Měl tři mladší sourozence, bratry Karla a Rudolfa a sestru Marii. Od dětství projevoval velký hudební talent, brzy se naučil hrát na housle a později i na klavír. Dle přání otce se měl vyučit rukavičkářem, ale nakonec se mu splnil sen studovat hudbu. V roce 1885 začal studovat na Pražské konzervatoři – nejprve hru na housle, poté přestoupil na fagot do třídy Ludvíka Mildeho a jako druhý nástroj zvolil tympány u profesora Bláhy. Studoval též skladbu u Karla Steckera, ke konci studia ve slavné kompoziční třídě Antonína Dvořáka spolu s dalšími pozdějšími hudebními osobnostmi (Josef Suk, Oskar Nedbal, Karel Hoffmann a další).

Po absolutoriu konzervatoře v roce 1891 nastoupil jako fagotista a hráč na velký buben k hudbě 49. pěšího pluku v Kremži, kterou vedl kapelník Josef Franz Wagner. Zde získal zásadní znalosti o instrumentaci pro vojenský orchestr a zkušenosti, které později využil sám jako kapelník. Po návratu z vojny v roce 1894 působil jako druhý fagotista v pražském Německém divadle. V té době založil se svými spolužáky z konzervatoře klarinetisty Trdličkou a Hönichem Komorní dechové trio, se kterým v Praze úspěšně účinkovali. V roce 1895 přijal nabídku Karla Kovařovice na místo prvního fagotisty ve Výstavním symfonickém orchestru po dobu konání Národopisné výstavy na pražském výstavišti. Po skončení výstavy se v témže roce stal fagotistou v divadelním orchestru v Záhřebu a o rok později městským kapelníkem a sbormistrem pěveckých sborů Danica a Sloga v chorvatském Sisaku. V roce 1897 vyhrál konkurs na místo kapelníka hudby 86. pěšího pluku v Sarajevu. Zde začal skládat hudbu pro potřeby vojenského orchestru, zvláště pochody.

V roce 1900 byl pluk včetně hudby přemístěn do Budapešti, kde působilo 8 vojenských orchestrů a vládla zde velká a často nečestná konkurence. Fučík již byl v té době známý hudební skladatel, ale v Budapešti se mu nabízely mnohem větší možnosti uplatnění. Zvláště blízkost Vídně a Prahy byla velkou výhodou ve styku s proslulými nakladateli. Budapešťské období se stalo nejdůležitějším v jeho skladatelské činnosti, složil zde většinu svých nejznámějších a nejúspěšnějších skladeb.

V roce 1909 byl 86. pěší pluk přeložen z Budapešti do provinční Szabadky (dnes Subotica v Srbsku), což byla pro Fučíka nepříjemná změna. Fučík zde nebyl spokojený a snažil se změnit působiště. Roku 1910 se zúčastnil vypsaného konkursu na kapelníka hudby 92. pěšího pluku v Terezíně a s přehledem jej vyhrál. Vrátil se do Čech do blízkosti Prahy, kam s hudbou zajížděl koncertovat, oblíbené byly též koncerty v lázeňských městech severních a západních Čech. Za Fučíkova vedení se z orchestru 92. pluku stal vynikající orchestr, který účinkoval úspěšně i v Berlíně, kde hrál před publikem čítajícím více než 10 000 lidí. V Terezíně se v roce 1910 Fučík oženil s Christinou Hardegg a v červnu 1911 se jim narodil syn Ferdinand, který po necelém měsíci zemřel.

V roce 1913 se Fučík, znechucený intrikami v armádě, rozhodl opustit vojenskou službu a odejít do civilu. Měl v plánu věnovat se plně komponování a založit si vlastní nakladatelství. Rozhodl se usadit v Berlíně, kde zažil své největší úspěchy a kde několik let působil jeho bratr Rudolf. Založil si vlastní orchestr složený z českých hudebníků Prager Tonkünstler-Orchester a hudební nakladatelství Tempo-Verlag, které však stačilo vydat jen jednu skladbu. S propuknutím 1. světové války se od něho začalo štěstí odvracet – orchestr se rozpadl, kultura se utlumila, přišly zdravotní problémy. Věnoval se sice komponování a složil další skladby, ale jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. Začátkem roku 1916 zůstal upoután na lůžko s otokem nohy, dle jeho vlastního názoru následkem zranění na manévrech v Bosně v roce 1900. Z otoku se vyvinul sarkom, na který koncem září 1916 zemřel. Pochován je v Praze na Vinohradech.

Skladatel Julius Fučík je strýcem novináře Julia Fučíka (* 23. února 1903 Praha – Smíchov + 8. září 1943 Berlín, Plötzensee).

Florentinský pochod si dodnes pamatuji jako ranní budíček před prvomájovým průvodem – hrála jej (jak jinak) živá kapela.

Zvolníme tempo do volného kroku, aby byl čas prohlédnout si naši krásnou krajinu, města a vesnice. Následuje předehra Miramare (op. 247) z období, které Fučík strávil v Terezíně.

Zpět na obsah

---

Nyní opustíme armádu, navštívíme Britské ostrovy a v orchestru převládne sólový nástroj.

Ralph Vaughan Williams: The Lark Ascending

Ralph Vaughan WilliamsČesky (/ reɪf vɔːn ˈwɪljəmz – * 12. října 1872 + 26. srpna 1958) byl anglický skladatel. Jeho dílo zahrnuje opery, balety, komorní hudbu, světské a duchovní vokální skladby a orchestrální kompozice včetně devíti symfonií, které vznikaly v průběhu šedesáti let.

Vaughan Williams se narodil v Down Ampney v hrabství Gloucestershire jako třetí dítě a mladší syn reverenda Arthura Vaughana Williamse, faráře, a jeho manželky Margaret, rozené Wedgwoodové. Jeho předkové z otcovy strany byli smíšeného anglického a velšského původu; mnozí z nich se věnovali právu nebo církvi.

V roce 1878, ve věku pěti let, začal Vaughan Williams chodit na hodiny klavíru ke své tetě Sophy Wedgwoodové. Již brzy se u něj projevil hudební talent a téhož roku složil svou první skladbu, čtyřtaktovou klavírní skladbu s názvem „The Robin’s Nest“. Klavír ho příliš nebavil, a tak byl rád, že mohl následující rok začít s výukou hry na housle. V roce 1880, když mu bylo osm let, absolvoval korespondenční kurz hudby na Edinburghské univerzitě a složil příslušné zkoušky.

V září 1883 nastoupil jako internátní žák do přípravné školy Field House v Rottingdeanu na jižním pobřeží Anglie, čtyřicet mil (64 km) od Wottonu.

V červenci 1890 Vaughan Williams opustil Charterhouse a v září se zapsal jako student na Královskou hudební akademii (RCM) v Londýně. Po povinném kurzu harmonie u Francise Edwarda Gladstonea, profesora varhan, kontrapunktu a harmonie, studoval hru na varhany u Waltera Parratta a kompozici u Huberta Parryho. Parryho zbožňoval, a ve své Hudební autobiografii (1950) vzpomínal: Parry mi jednou řekl: „Slož sborovou hudbu, jak se sluší na Angličana a demokrata“. My, Parryho žáci, jsme, pokud jsme byli moudří, zdědili po něm velkou anglickou sborovou tradici, kterou Tallis předal Byrdovi, Byrd Gibbonsovi, Gibbons Purcellovi, Purcell Battishillovi a Greeneovi, a ti ji zase prostřednictvím Wesleyů předali Parrymu. On nám předal pochodeň a je naší povinností udržet ji zapálenou.

Mezi ty, s nimiž se Vaughan Williams v Cambridge spřátelil, patřili filozofové G. E. Moore a Bertrand Russell, historik G. M. Trevelyan a hudebník Hugh Allen. V roce 1899 složil Vaughan Williams v Cambridge zkoušku k získání titulu doktora hudby; titul mu byl oficiálně udělen v roce 1901. V letech 1903–1904 začal sbírat lidové písně. Vždy se o ně zajímal a nyní následoval příklad nedávné generace nadšenců, jako byli Cecil Sharp a Lucy Broadwood, a vydával se na anglický venkov, kde si zapisoval a přepisoval písně tradičně zpívané na různých místech.

Po vypuknutí první světové války v srpnu přihlásil do armády. Vstoupil do Královského armádního zdravotnického sboru jako vojak a sloužil jako nosič nosítek v posádce sanitky ve Francii a později v Řecku. V roce 1917 byl Vaughan Williams jmenován poručíkem v Královském dělostřelectvu a od března 1918 se účastnil bojů ve Francii. Neustálý hluk děl mu poškodil sluch a v pozdějších letech vedl k hluchotě. Po uzavření příměří v roce 1918 působil jako hudební ředitel britské První armády až do demobilizace v únoru 1919.

Během druhé světové války se Vaughan Williams aktivně zapojil do civilní válečné činnosti: předsedal výboru Ministerstva vnitra pro propuštění internovaných zahraničních hudebníků, působil ve výboru pro uprchlíky před nacistickým útlakem a v Radě pro podporu hudby a umění a dokonce jezdil s nákladním autem sbírat kovový šrot.

Vaughan Williams zemřel náhle v časných ranních hodinách 26. srpna 1958 v Hanover Terrace ve věku 85 let. Dne 19. září 1958 byly jeho ostatky při smutečním obřadu za účasti mnoha lidí uloženy poblíž hrobů Purcella a Stanforda v severní boční lodi Westminsterského opatství.

„The Lark Ascending“Česky / „(Vz)Let skřivánka“ je krátké jednověté dílo anglického skladatele Ralpha Vaughana Williamse, inspirované stejnojmennou básní z roku 1881 od anglického spisovatele George Mereditha. Původně bylo určeno pro housle a klavír, dokončeno bylo v roce 1914, ale poprvé zaznělo až v roce 1920. Skladatel ji po první světové válce přepracoval pro sólové housle a orchestr. Tato verze, v níž je dílo nejznámější, byla poprvé provedena v roce 1921. Má podtitul „A Romance“, což je termín, který Vaughan Williams upřednostňoval pro kontemplativní pomalou hudbu.

Dílo si získalo značnou popularitu v Británii i jinde a od roku 1928 až do současnosti bylo mnohokrát nahráno.

V naší ukázce je sólistkou Nicola Jay BenedettiČesky, CBE; (* 20. července 1987), skotská klasická houslistka a ředitelka hudebních festivalů. Její talent byl rozpoznán již v dětství, mimo jiné získala v 16 letech ocenění BBC Young Musician of the Year. Spolupracuje s orchestry v Evropě i Americe a také se svým stálým klavíristou Alexejem Grynjukem. Od roku 2012 hraje na housle Gariel Stradivarius. V roce 2019 založila charitativní organizaci pro hudební vzdělávání The Benedetti Foundation a stala se první ženou v čele Edinburgh International Festival, když byla 1. října 2022 jmenována ředitelkou festivalu.

~~~~~~~~~~~~

Přeji všem jasné a čisté nebe, bez bombardérů, raket a dronů, jen s trylky skřivánka vysoko na modré obloze.

Zpět na obsah

---

[VB]