Mekkánský pakt se snaží získat přízeň Íránu: Politika zadržování se uzavírá

Analýzu The Mecca Pact courts Iran: Containment comes full circle publikoval server Middle East Monitor 27. října 2026

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan (vlevo), saúdský korunní princ Mohammed bin Salman (uprostřed) a pákistánský premiér Shehbaz Sharif (vpravo) podepisují 7. srpna 2026 v Mekce v Saúdské Arábii třístrannou dohodu o obraně. [Prezidentská kancelář Turecka / Murat Cetinmuhurdar – agentura Anadolu]

Země, kterou nedokázali porazit, se stává zemí, kterou si nemohou dovolit ignorovat.

Včera se saúdský ministr obrany princ Chálid bin Salmán, náčelník pákistánské armády polní maršál Asim Munir a šéf turecké rozvědky Ibrahim Kalın setkali s íránskými představiteli na schůzce, jejíž diplomatická zdvořilost jen stěží zakrývala její strategický význam.

Mekkánský pakt, společná obranná dohoda, kterou Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán podepsaly v srpnu v Mekce, měl upevnit impozantní obranné spojenectví vedené sunnity. Jeho zástupci však přijeli do Teheránu a museli se vyrovnat s nepříjemnou realitou: Írán nelze z regionální bezpečnosti vyloučit jen proto, že Washington a jeho partneři považují jeho nezávislost za nepřijatelnou.

Zjevně si Islámská republika získala podstatně větší respekt, když dokázala, že ji nelze jen tak snadno eliminovat.

Právě v tomto spočívá rozdíl mezi vojenským zničením a strategickou porážkou, které Washington a Izrael neustále zaměňují. Drtivá palebná síla může zničit infrastrukturu, zavraždit představitele a způsobit obrovské utrpení. Nemůže však vynutit politickou podřízenost.

Írán přežil vojenskou konfrontaci, zachoval si schopnost odvetných úderů a donutil vlády sousedních zemí přehodnotit potenciálně katastrofické důsledky další války.

Přežití se stává strategickým vítězstvím, když jsou vaši protivníci nuceni na jeho základě přehodnotit své kalkulace.

Pro Saúdskou Arábii je tento výsledek obzvláště ponižující. Rijád po desetiletí považoval americkou vojenskou převahu za pojistku proti íránskému vlivu. Jemen odhalil neudržitelnost tohoto předpokladu.

Ansar Allah, jemenské hnutí Húti, prokázalo, že převaha ve zbrojním arzenálu nemůže zaručit bezpečnost proti protivníkovi, který je schopen způsobit nepřiměřené ztráty. Saúdská monarchie disponuje impozantním arzenálem, nesmírným bohatstvím a mocnými patrony. Nic z toho však neodstranilo její zranitelnost vůči jemenským odvetným útokům.

Nyní se Rijád ocitá v situaci, kdy hledá spolupráci s Teheránem, aby zvládl konflikt, který se mu nepodařilo vyřešit vojenskou převahou.

Je zřejmé, že nákup amerických zbraní je podstatně snazší než nákup strategické bezpečnosti.

Situace Pákistánu je sotva méně výmluvná. Munir stojí v čele vojenského establishmentu zvyklého prezentovat strategickou závislost jako diplomatickou sofistikovanost. Obranné závazky Islámábádu vůči Rijádu nyní hrozí, že Pákistán zatáhnou do konfrontací s Íránem a Jemenem, které neslouží ani jeho geografické poloze, ani jeho národním zájmům.

Mekkánský pakt slibuje kolektivní bezpečnost. Jeho méně propagovanou stránkou je kolektivní vystavení strategickým omylům někoho jiného.

Munir nyní musí sladit své závazky vůči saúdským patronům s nepříjemnou realitou íránské moci. Je to nepříjemný úkol pro establishment, který opakovaně zaměňoval blízkost k cizí mocnosti za skutečnou strategickou nezávislost.

Turecko čelí odlišnému výpočtu, dochází však k podobnému závěru. Ankara chápe, že členství v NATO, vojenské kapacity a regionální ambice nemohou zrušit geografii. Nelze vybudovat žádnou důvěryhodnou bezpečnostní architekturu tím, že se bude předstírat, že Írán je postradatelný.

Hlubší rozpor však spočívá v samotném Mekce Paktu.

Jeho členové usilují o jistotu kolektivní obrany a zároveň se snaží vyhnout tomu, aby byli zataženi do dalšího americko-izraelského střetu. Útok na jednoho může formálně představovat útok na všechny. Takové závazky se však stávají podstatně méně atraktivními, když do rovnice vstoupí íránská odveta, eskalace v Jemenu a zranitelná infrastruktura v Perském zálivu.

Společná obrana zní skvěle, dokud někdo nepředloží společný účet.

Úspěch Íránu nespočívá v tom, že by jeho sousedé přijali jeho revoluční světový názor. To se nestalo. Saúdská Arábie zůstává úzce propojena s Washingtonem, Pákistán pokračuje ve svém promyšleném balancování a Turecko je i nadále pevně zakotveno v NATO.

Význam této situace je hlubší: tyto vlády si stále více uvědomují, že je vyloučení Íránu z regionální bezpečnosti může vystavit většímu nebezpečí než jeho zapojení.

Toto poznání otřásá samotnými základy amerického bezpečnostního paradigmatu.

Po celá desetiletí Washington pěstoval regionální závislost na americké ochraně a zároveň vyvolával strategické obavy z íránské moci. Nyní tytéž vlády zkoumají možnosti spolupráce se zemí, kterou byly naváděny považovat za existenční hrozbu.

Ironie je zdrcující. Desetiletí snah o zadržení Íránu možná přispěla k upevnění jeho nepostradatelnosti.

A Teherán, projevující vyrovnanost státu vědomého si svého diplomatického vlivu, své návštěvníky srdečně přivítal. Žádná triumfalistická prohlášení nejsou nutná. Podívaná mluví dostatečně sama za sebe.

Mekkánský pakt byl údajně uzavřen za účelem projednání regionální stability. To, s čím se však setkal, byly strategické důsledky jeho vlastních mylných předpokladů.

Írán se k alianci připojit nemusel. Aliance musela přijít k Íránu.

Prof. Junaid S. Ahmad přednáší právo, náboženství a globální politiku na katedře práva a politiky na Lahorské univerzitě manažerských věd (LUMS). Je ředitelem Centra pro studium islámu a dekolonizace (CSID)Česky v Islámábádu v Pákistánu. Je členem Mezinárodního hnutí za spravedlivý svět, Hnutí za osvobození od NakbyČesky a hnutí Zachraňme lidstvo a planetu ZemiČesky. Jeho četné analýzy a komentáře lze nalézt napříč internetem, např. v  Palestine ChronicleČesky, Global Research, CountercurrentsČesky, Geopolitical Economy ReportČesky, Kashmir TimesČesky a dalších.