Politické klíče k řešení otázky koridoru Zangezur

Zangezurský koridor (43 km) … červená linie; Trasa Kars – Nachičevan – Ordubad … tyrkysová linie; Trasa Horadis – Agbend … zelená linie

8. srpna (2025) zprostředkoval Washington dohodu mezi Arménií a Ázerbájdžánem o otevření tranzitního koridoru přes Jižní Kavkaz. Tato nová dohoda nahrazuje původní plán koridoru Zangezur tím, co je nyní známo jako „Trumpova cesta k mezinárodnímu míru a prosperitě“ (TRIPP / Trump Route for International Peace and Prosperity). Její ekonomická životaschopnost však zůstává velmi diskutabilní, přičemž někteří odborníci[1] tvrdí, že projekt by zkrátil dopravní trasu mezi Tureckem a Ázerbájdžánem o celkem 343 km, což by vedlo k významné úspoře času a nákladů na přepravu zboží. Poukazují také na to, že nová trasa by mohla sloužit jako alternativa k vytížené dopravnímu trase Baku-Tbilisi-Kars (BTK), která v současné době nemá funkční ekvivalent a jejíž nedávné pětinásobné zvýšení kapacity z 1 milionu tun na 5 milionů tun stále nestačí. Západní odborníci zdůrazňují, že obě trasy by se mohly vzájemně doplňovat, což by vedlo k rozšíření regionálních logistických kapacit a zvýšení vnější poptávky po tranzitních službách. Naopak někteří domácí odborníci[2] popisují ekonomický význam Zangezurského koridoru jako zanedbatelný, protože stávající dobře zavedené dopravní koridory z Ázerbájdžánu do Turecka přes Gruzii již zajišťují významnou část logistiky na jižním Kavkaze. Odborníci z různých zemí se však jednomyslně shodují, že tento projekt se nestane trasou „míru a prosperity“.

Je pozoruhodné, že v červnu tohoto roku odborníci z Carnegie Endowment[3] s odvoláním na zdroje z amerického ministerstva zahraničí uvedli, že v rámci svého cíle řešit konflikty po celém světě vypracovala administrativa prezidenta Trumpa vlastní plán řešení arménsko-ázerbájdžánské otázky. Ačkoli je obecně podobný návrhům EU, vychází ze současné americké logiky: zajistit udržitelnost dohody přímým zapojením amerických podniků. Autoři plánu měli na mysli dvě možnosti: pozvat Ilhama Alijeva do Bílého domu, aby přesvědčil Baku, aby upustilo od požadavků, které jsou v rozporu s arménskou ústavou (změny ustanovení týkajících se „znovusjednocení“ s Náhorním Karabachem), a zajistilo tak mírovou dohodu, nebo vyvinout tlak na Jerevan, aby přijal americký model kontroly nad arménskou částí trasy výměnou za konkrétní výhody. Objevily se také náznaky, že by to mohlo pomoci Donaldu Trumpovi získat Nobelovu cenu míru.

Některé publikace[4] však zdůrazňují, že tento plán byl ve skutečnosti vypracován za předchozího amerického prezidenta Joea Bidena. Podle těchto zpráv plán již vylučoval účast Ruska a počítal s předáním kontroly nad koridorem americké komerční logistické společnosti. Zatímco ještě před rokem se diskutovalo o evropském návrhu, podle kterého měly operační funkce a bezpečnost potenciální komunikace zajišťovat právní subjekty EU (konkrétně byla jako kandidát zmíněna Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex[5]), nyní se zdá velmi pravděpodobné, že tyto funkce převezmou subjekty USA. Bez ohledu na jejich status to de facto znamená vojenskou přítomnost klíčové země NATO v „podbřišku“ Ruska a Íránu. Není vůbec náhoda, že od roku 2023 se v Arménii konají společná americko-arménská vojenská cvičení s krycím názvem Eagle Partner, oficiálně označovaná jako „přípravy na mírové mise“. Podle informací z otevřených zdrojů[6] mají letošní cvičení mimořádný rozsah a rozšířil se i rozsah bojového výcviku.

Sama Arménie se stále více dostává do sféry vlivu Washingtonu. V roce 2022, šest měsíců po začátku války na Ukrajině, americká publikace s názvem „USA by měly podpořit arménského premiéra v jeho snaze postavit se Rusku“ zdůraznila nutnost „důrazně podporovat mírovou dohodu s Ázerbájdžánem a současné sblížení s Tureckem – i za cenu ústupků. Teprve pak se Arménie bude moci v dlouhodobém horizontu vymanit z ruské sféry vlivu.“[7] Ruští diplomaté poznamenávají, že se od Arménie očekávaly ústupky nejen kvůli porážce ve válce, ale také proto, že západní koalice potřebuje ázerbájdžánský plyn a oslabení Ruska v regionu objektivně posiluje pozici Baku.[8]

Podle amerického zpravodajského webu Axios[9] Washington výměnou za souhlas s operací TRIPP za amerických podmínek slíbil Arménii bezpečnostní záruky proti potenciální agresi ze strany Ázerbájdžánu a očekává, že Baku přistoupí k Abrahamským dohodám. Dříve jsme psali[10] o vzniku takzvaného „malého blízkovýchodního trojúhelníku“ Turecko-Ázerbájdžán-Izrael. Pokud se to stane realitou, jen by to potvrdilo naše předchozí domněnky, že události na Blízkém východě a na Jižním Kavkaze jsou úzce propojeny. Ázerbájdžán dodává 50 procent izraelské spotřeby ropy a Izrael naoskpak pokrývá až 70 procent dovozu zbraní do Baku, naznačují některé anonymní zdroje v novinářských vyšetřováních, že Izrael poskytuje technickou a poradenskou podporu ázerbájdžánským státním bezpečnostním strukturám, včetně prezidentské bezpečnostní služby, dodává Baku software používaný pro vojenské účely a vysílá politické poradce a politické technologisty, aby doladili mediální a imageovou politiku země. V této souvislosti nabývá otázka Zangezurského koridoru zcela nový rozměr a přináší zájmy Tel Avivu na geopolitickou scénu, což bezpochyby vyvolává vážné obavy v Íránu.

Turecko, hlavní spojenec Ázerbájdžánu v regionu, mezitím buduje vlastní, ještě složitější geometrii kontaktů. Obecně přijímaný argument ve prospěch koridoru Zangezur – že může přispět k rozvoji nejen telekomunikačních sítí a dalších infrastrukturních projektů, ale také energetických potrubí v řetězci Střední Asie – Jižní Kavkaz – Blízký východ – dobře zapadá do systému spojení Ázerbájdžán – Turecko – Sýrie – Egypt – Izrael. O tom otevřeně píší některé západní think tanky[11] a naznačují, že se zahájením dodávek ázerbájdžánského plynu do Sýrie by se tato země mohla nakonec stát tranzitní zemí pro izraelské a egyptské dodávky směřující do Turecka a Evropy. Pokud by se tedy nakonec alternativní trasy pro přepravu uhlovodíků přes „Trumpovu trasu“ staly realitou, vedlo by to k zásadní transformaci celé konfigurace logistických tras. V této souvislosti se návštěva tureckého ministra zahraničí Hakana Fidana v Egyptě a rozhovory mezi prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem a jeho gruzínským protějškem Salome Zourabichvili v Ankaře, které se mimo jiné týkaly hospodářské a dopravní spolupráce, jeví jako více než náhodné.

Nová trasa na Jižním Kavkaze je tedy plná politických symbolů. Někteří v ní mohou vidět spojovací článek, který by mohl přispět k hospodářskému rozvoji regionu, jiní zase bezohledný geopolitický projekt zaměřený na vytlačení Ruska a Íránu z uzlového centra Eurasie. To si Moskva i Teherán velmi dobře uvědomují.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

International AffairsČesky je časopis ruského ministerstva zahraničí, založený v roce 1922 a pokrývající širokou škálu témat v mezinárodní politice, diplomacii a globální bezpečnosti.

Doc. PhD. Maria Kolesnikova, kandidátka věd je odborná asistentka na Moskevské státní lingvistické univerzitě (MSLU).

---

V i z  t a k é:

Construction of Goradiz-Agbend railway to be completed by next year’s (2023) endČesky – special rep of Azerbaijani President / Stavba železnice Goradiz-Agbend bude dokončena do konce příštího roku (2023) – zvláštní zástupce ázerbájdžánského prezidenta

Kars-Nakhchivan Railway Construction Begins in TurkeyČesky / V Turecku začíná výstavba železnice Kars-Nachičevan (28. 03. 2025)

Nachičevanská autonomní republika (ázerbájdžánsky Naxçıvan Muxtar Respublikası) s hlavním městem Nachičevan je vnitrozemská exkláva Ázerbájdžánu. Má rozlohu 5 500 km² a hraničí na severu s Arménií (221 km), na západě s Tureckem (9 km) a na jihu s Íránem (179 km).

---

Související:

Ruské hranice: TRIPP a Moldavsko

Nahradit Zelenského, vytlačit Rusko?

Azerbajdžán, červenec 2025

Nejnovější problémy v rusko-ázerbájdžánských vztazích by mohly být součástí turecko-americké mocenské hry

Napětí mezi Íránem a Ruskem kvůli ázerbájdžánskému dopravnímu koridoru

---

[VB]