1. Branislav Fábry: Americká voľba „Grónsko alebo NATO“
2. Stephen M. Lepore: Paličatý Trump říká, že s Grónskem něco udělá, „ať se jim to líbí, nebo ne“
3. Dan Hodges: Spiknutí ke grónské invazi
4. Thomas Fazi: Probudí se někdy Evropa?

Analýzu Branislava Fábryho Americká voľba „Grónsko alebo NATO“ a dohody o obrannej spolupráci publikoval deník Nové Slovo 13. ledna 2026

Americká voľba „Grónsko alebo NATO“

Západ slunce v Scoresby Sund, Grónsk0 (Wikimedia Commons)

V nasledujúcom texte sa budem venovať týmto témam:

• Grónsko a americký záujem
• NATO ako mŕtva organizácia?
• Dohody o obrannej spolupráci ako alternatíva

Grónsko a americký záujem

Samozrejme, záujem USA o dánske územia na západnej pologuli nie je žiadna nová téma a Washington predkladal Kodani rôzne návrhy už v dávnejšej minulosti. Ešte v roku 1917 odkúpili USA dánske ostrovy v Karibiku (Dánska Západná India), a premenili ich na Americké panenské ostrovy. Podobne o Grónsko sa Washington zaujímal ešte predtým v roku 1910, keď sa objavil jeden návrh jeho výmeny za Mindanao z ostrovov Filipín, ktoré USA tesne predtým ovládli – Dánsko tento návrh odmietlo. Medzi vojnami rezonovali skôr spory Dánska a Nórska o časť GrónskaČesky, nazývanú Zem Erika Červeného – tie v prospech Dánska rozhodol Stály dvor medzinárodnej spravodlivosti ešte v roku 1933. Počas druhej svetovej vojny však USA reagovali na nemecké obsadenie Dánska aj tým, že po dohode s miestnymi predstaviteľmi v Grónsku rozmiestnili na ostrove svoje jednotky. Po skončení vojny, v roku 1946, USA opäť predložili návrh odkúpenie ostrovaČesky za 100 miliónov dolárov, čo Dánsko odmietlo. V roku 1951 ale uzavrelo dohodu o vojenskej spolupráci s USA, ktoré na jej základe vybudovali na ostrove svoju vojenskú prítomnosť. Záujem USA o Grónsko neochaboval, aj keď išlo skôr o snahu presadzovať svoj vplyv nepriamo. Grónsko sa ako autonómne územie Dánskeho kráľovstva ešte v roku 1973 pripojilo k vtedajšiemu Európskemu spoločenstvu. Kvôli nezhodám v oblasti rybolovu však dané štruktúry v roku 1985 opustilo, čo ďalej posilnilo väzby ostrova na Severnú Ameriku.

V 21. storočí sa Kodaň pri otázke Grónska opierala sa o Ilulissatskú deklaráciu z roku 2008, ktorú spolu s troma ďalšími arktickými štátmi podpísali práve USA a Dánsko. Deklarácia mala zabezpečiť stabilitu v Arktíde a v jej texte sa uvádza: „Morské právo predovšetkým stanovuje dôležité práva a povinnosti týkajúce sa vymedzenia vonkajších hraníc kontinentálneho šelfu… Naďalej sa zaväzujeme dodržiavať tento právny rámec a riadne riešiť prípadné prekrývajúce sa nároky.“ Otázka územnej suverenity nad Grónskom však znovu ožila počas prvého funkčného obdobia prezidenta Donalda Trumpa. Ten svoje zámery oficiálne vyjadril ešte v roku 2019 v pomerne diplomatickej podobe, začiatkom roku 2025 však rétoriku zintenzívnil, keď pred Kongresom vyjadril tento názor na Grónsko: „Myslím, že ho dostaneme. Tak či onak, dostaneme ho.“ Donald Trump svoje zámery zdôraznil aj po protiprávnej agresii vo Venezuele z 3. januára 2026, čo „starý svet“ nemilo prekvapilo. Európania dúfali, že svojou servilnosťou v otázke Venezuely Trumpove zámery neutralizujú. Problém však spočíva v tom, že v prípade Grónska nejde len o individuálny postoj prezidenta, ale zastávajú ho i ďalší členovia jeho administratívy či niektoré ekonomické subjekty – Grónsko má totiž významné zásoby zriedkavých zemínČesky a tiež potenciál pre vesmírne aktivity USA.

NATO ako mŕtva organizácia?

V EÚ americkú rétoriku dlho podceňovali a neboli ochotní si pripustiť, že USA sledujú egoistické záujmy, pričom rétorika o spojeneckej vernosti bola predovšetkým ich nástrojom na ovládnutie Európy. Celé 21. storočie potvrdzuje, že USA využívajú NATO len vtedy, keď jeho členovia s Američanmi súhlasia, ale na rozhodnutia nemá Európa vplyv, tie sa robia vo Washingtone. Ukázalo sa to už počas protiprávnej vojny v Iraku 2003, keď skupina štátov pod vedením Nemecka a Francúzska nesúhlasila s protiprávnym použitím vojenskej sily NATO na útok proti Iraku. USA však svoje zámery realizovali i bez NATO, s pomocou „koalície ochotných“ a názor svojich hlavných európskych spojencov odignorovali. Samozrejme, treba dodať, že počas irackej krízy sa neslávne vyznamenali aj politici z „novej Európy“ vrátane slovenského premiéra Mikuláša Dzurindu, ktorí vpadli Nemcom a Francúzom do chrbta svojimi „otvorenými listami“ – a tým znížili šance na európsku politiku nezávislú od USA. Povýšenecký vzťah Washingtonu voči európskym spojencom sa potvrdil aj počas revolúcie na Majdane v Kyjeve 2014. Ministri zahraničia Nemecka, Francúzska a Poľska sa vtedy pokúsili garantovať dohodu medzi „lídrami Majdanu“ a prezidentom Viktorom Janukovyčom o predčasných voľbách z 21. februára 2014, USA ich aktivitu však opäť úplne zlikvidovali, keď podporili protiústavné zvrhnutie prezidenta. Pohŕdavý vzťah superveľmoci voči svojim partnerom v EÚ vtedy flagrantne vyjadrila predstaviteľka amerického ministerstva zahraničia Victoria Nulandová svojím výrokom: „Fuck the EU!“

Aby si uštedrili ďalšie zahranično-politické sklamanie, zvýšili európski politici v posledných rokoch mieru svojej servility voči USA. Prestali americkej politike odporovať, a to tak na Blízkom východe, kde USA pravidelne porušovali medzinárodné právo, ako aj na Ukrajine, kde poslušne plnili americké ciele. Dokonca predstierali záujem o rokovania s RF pri tzv. Minských dohodách, ale v súlade s vôľou USA naťahovali čas na lepšie dozbrojenie Ukrajiny (ako to neskôr opísala Angela Merkelová). Vrcholom všetkého však bola servilná nemecká reakcia pri výbuchu plynovodu Nord Stream 2 alebo ponížené prijatie Trumpovej požiadavky na zvýšenie zbrojných výdavkov na 5 % HDP. Vďaka vazalskej politike voči USA stratili štáty EÚ rešpekt v ostatných regiónoch sveta – na Blízkom východe, v Afrike, v Číne, v Indii, či dokonca aj v Latinskej Amerike. Táto európska politika tiež negatívne vplýva na samotnú EÚ: americké vojny na Blízkom východe spôsobili prúd utečencov do Európy a prerušenie ekonomickej kooperácie s Ruskom zasa viedlo k rastúcim problémom pre európsku energetiku a priemysel. Nuž a partner, kvôli ktorému to všetko Európania obetovali, im ich servilitu neodpláca lojalitou, ale presadzovaním svojich egoistických záujmov.

Dohody o obrannej spolupráci ako alternatíva

Vo všeobecnosti možno konštatovať, že pre USA stratilo NATO svoj význam a jeho zánik by nebol žiadnou tragédiou. Majú totiž oveľa pohodlnejší nástroj na presadzovanie svojich záujmov v Európe, ktorým sú dohody o obrannej spolupráci (DCA) s väčšinou štátov NATO. Tieto dohody sa medzi sebou síce trochu líšia, vo všeobecnosti sú však pre Washington výhodnejšie a menej reštriktívne než Severoatlantická zmluva. V čl. 1 Severoatlantickej zmluvy sa totiž uvádza: „Zmluvné strany sa zaväzujú, ako je uvedené v Charte Spojených národov, riešiť akékoľvek medzinárodné spory, do ktorých môžu byť zapojené, mierovými prostriedkami tak, aby nebol ohrozený medzinárodný mier, bezpečnosť a spravodlivosť a zdržia sa vo svojich medzinárodných vzťahoch hrozby silou alebo použitia sily akýmkoľvek spôsobom nezlučiteľným s cieľmi Spojených národov.“ USA dané ustanovenie nebrali ani v minulosti príliš vážne, ale išlo o limit, ktorý im občas prekážal. Aj preto USA svoje egoistické zámery v minulosti neformulovali tak otvorene ako práve Donald Trump. Na rozdiel od Severoatlantickej zmluvy pritom DCA žiadny podobne silný záväzok neobsahujú: v DCA medzi USA a SR sa o OSN hovorí iba raz, aj to iba v Preambule. Podobne aj o mieri sa hovorí hlavne v Preambule tejto dohody, zatiaľ čo v samotnom texte sa spomínajú len „pravidelné konzultácie o hrozbách a výzvach pre medzinárodný mier“.

Z hľadiska Severoatlantickej zmluvy sa za najzásadnejší považuje čl. 5, ktorý poskytuje určité bezpečnostné garancie, napr. pri formulácii, že ozbrojený útok proti jednej strane „bude považovaný za útok proti všetkým“. Samozrejme, ani záruky podľa čl. 5 nie sú príliš silné, najmä kvôli formulácii, že v prípade takého útoku zmluvná strana „bezodkladne podnikne sama a v súlade s ostatnými stranami takú akciu, akú bude považovať za potrebnú“. Je tak na voľbe USA, čo by v danom prípade považovali za potrebné a ak by napadnutému štátu poslali iba obväzový materiál, bolo by to v súlade s ich záväzkami… Washington sa však prostredníctvom DCA so SR nezaviazal ani len k takej garancii, čiže v prípade, ak by napr. Ukrajina napadla SR, tak by to USA nemuseli považovať za útok na všetkých a ich jednotky na našom území by žiadnu povinnosť pomôcť napadnutému Slovensku nemali.

Zásadným problémom DCA medzi USA a SR je nerovnováha postavenia oboch strán: práva v dohode sa priznávajú prevažne americkej strane, zatiaľ čo povinnosti najmä slovenskej strane. V prípade sporov medzi oboma štátmi pri výklade DCA zasa platí, že tieto sa podľa čl. 29 „nepredložia žiadnemu vnútroštátnemu súdu ani žiadnemu medzinárodnému súdu, tribunálu alebo podobnému orgánu, ani žiadnej inej tretej strane“. Teda podstatné bude to, ako si vyložia dohodu USA, ktoré sú neporovnateľne mocnejšie… Taktiež platí, že DCA má prednosť pred zákonmi SR, čo je vážny problém z hľadiska aplikácie práva. Žiaľ, v DCA si SR nevyhradila ani možnosť obmedziť druh vojenských operácií vykonávaných z nášho územia. Špeciálne sa neupravili ani otázky jadrových zbraní, ani problematika dovozu rôznych vojenských materiálov na naše územie. Za zmienku stojí aj čl. 12 ods. 1 DCA, ktorý hovorí, že SR „uplatňuje svoju suverénnu diskrečnú právomoc vzdať sa svojho prednostného práva na výkon trestnej právomoci…“ Ďalším problémom sú policajné právomoci orgánov USA v SR či záväzok SR sprostredkovať zabezpečenie dočasného prístupu pre USA k verejným i súkromným pozemkom (čl. 3 ods. 3). Ako nebezpečný sa javí aj čl. 7 ods. 1, ktorý Američanom uľahčuje vstup do SR aj nad rámec dohody NATO SOFA.

Téme DCA som sa podrobnejšie venoval v minulosti (najmä tu), celkovo však platí, že dohoda je ako taká pre SR napísaná nevýhodne. Každý, kto ju porovná s dohodou o dočasnom pobyte sovietskych vojsk (11/69 Zb.), musí cítiť množstvo podobností. Sovietska dohoda bola v niektorých aspektoch dokonca ešte miernejšia než DCA s Američanmi. Žiaľ, v rokoch 2021 a 2022 sa všetka kritika DCA vnímala ako proruská propaganda a žiadnu z obrovského množstva pripomienok v medzirezortnom pripomienkovom konaní nebrala štátna moc vážne. Dokonca ani výhradu, že v DCA chýbajú akékoľvek pravidlá pre situáciu pandémie, na rozdiel napr. od DCA medzi USA a Poľskom. A keď sa poukazovalo na to, že vzťahy s USA nemusia byť do budúcna vždy iba priateľské, tak to štátna moc vnímala skoro ako „ideozločin“. Dnes, keď sa zostruje napätie okolo Grónska, tak snáď vytriezveli aj tí, ktorí pred štyrmi rokmi bohorovne odmietali akúkoľvek diskusiu o pripomienkach k návrhu DCA a verili v magické „s USA na večné časy a nikdy inak“. Dnes by mali aspoň uznať, že sa mýlili…

Branislav Fábry (* 1977, Bratislava) je slovenský právník, překladatel, společenský komentátor. Specializuje se na geopolitiku, mezinárodní právo, tvorbu práva, právo a politiku, sociální a hospodářská práva, ústavní právo a bioetiku. Je autorem a spoluautorem monografií „Teória práva“ a „Teoretické problémy tvorby práva“, publikuje v relevantních vědeckých domácích i zahraničních odborných časopisech. Je členem Etické komisie MZ SR. Působí jako odborný asistent na Univerzitě Komenského v Bratislavě (Právnická fakulta UK, Katedra teórie práva a sociálnych vied). Společenské komentáře a kritiky publikuje pro Literárny týždenník, Slovo, DAV DVA, Hlavné správy a také na svém blogu. V minulosti vystupoval v televizi TA3.

Zpět na obsah

Komentář Stephena M. Lepore Defiant Trump says he’ll do something with Greenland ‚whether they like it or not‘ vyšel v deníku Daily Mail 10. ledna 2026

Paličatý Trump říká, že s Grónskem něco udělá, „ať se jim to líbí, nebo ne“

Donald Trump prohlásil, že „s Grónskem něco udělá, ať se jim to líbí, nebo ne“.

Prezident byl dotázán, kolik peněz by mohlo být nabídnuto na koupi území, když ministr zahraničí Marco Rubio údajně zákonodárcům řekl, že Trumpovým záměrem je území koupit.

Trump v pátek novinářům řekl, že ke Grónsku zatím „nemluví o penězích“, ale že by to v budoucnu mohl udělat.

„Právě teď se chystáme s Grónskem něco udělat, ať se jim to líbí nebo ne, protože pokud to neuděláme, Rusko nebo Čína Grónsko převezmou a my nebudeme mít za sousedy Rusko ani Čínu.“

Prezident uvedl, že by rád uzavřel dohodu o získání Grónska „snadnou cestou“.

„Pokud to neuděláme snadnou cestou, uděláme to těžší cestou,“ řekl Trump, aniž by vysvětlil, co „těžká cesta“ obnáší.

Dodal také, že je „fanouškem“ Dánska, jen den poté, kdy přiznal, že jediným limitem jeho globální moci je jeho vlastní morálka.

Dánský velvyslanec Jesper Møller Sørensen a Jacob Isbosethsen, hlavní zástupce Grónska ve Washingtonu, se ve čtvrtek setkali s představiteli Rady národní bezpečnosti Bílého domu, aby obnovený Trumpův tlak na získání Grónska, možná vojenskou silou projednali.

Donald Trump prohlásil, že s Grónskem něco udělá, ať se jim to líbí, nebo ne.

Američtí speciální jednotky provádějí výcvik v náročných podmínkách na vesmírné základně Pituffik v Grónsku

Vyslanci tento týden také uspořádali řadu schůzek s americkými zákonodárci, aby získali pomoc při přesvědčování Trumpa, aby od své hrozby ustoupil.

Očekává se, že se ministr zahraničí Marco Rubio příští týden setká s dánskými představiteli.

Trump v rozhovoru pro New York Times, zveřejněném ve čtvrtek, uvedl, že musí celé Grónsko vlastnit, nejen uplatňovat dlouhodobou smlouvu, která Spojeným státům dává širokou volnost při využívání Grónska pro vojenské pozice.

„Myslím, že vlastnictví vám dává věc, kterou nemůžete dělat – mluvíme o nájmu nebo smlouvě. Vlastnictví vám dává věci a prvky, které nemůžete získat pouhým podpisem dokumentu,“ řekl Trump novinám.

USA jsou stranou smlouvy z roku 1951, která jim dává široká práva k zřizování vojenských základen se souhlasem Dánska a Grónska.

Mezitím Trumpův viceprezident J. D. Vance novinářům řekl, že evropští lídři by měli „brát prezidenta Spojených států vážně“, když otázku formuloval jako obrannou.

„Žádáme naše evropské přátele, aby brali bezpečnost této pevniny vážněji, protože pokud ne, Spojené státy s tím budou muset něco udělat,“ řekl Vance.

Administrativa se však ohledně Trumpových záměrů na tomto území začíná setkávat s odporem zákonodárců, včetně některých republikánů.

Letadla F-35 Lightning II Severoamerického velitelství protivzdušné obrany přeletěla nad Grónskem

Republikánská senátorka Lisa Murkowsk z Aljašky ve čtvrtečním projevu varovala, že rétorika některých členů Trumpovy administrativy je „hluboce znepokojivá“.

Trump se chce použití vojenské síly k získání dánského území vyhnout, řekl Rubio ve čtvrtek na tajném setkání zákonodárců.

Jeho komentáře zazněly na briefingu nejvyšších představitelů Bílého domu, včetně ministra obrany Peta Hegsetha a předsedy Sboru náčelníků generála Dana Caina, ohledně operace k zajetí Nicoláse Madura a plánů na budoucnost Venezuely.

Rubio učinil toto prohlášení poté, když se předseda menšiny v Senátu Chuck Schumer zeptal, zda Trump plánuje nasadit armádu i v jiných částech světa, jako je Mexiko a Grónsko, uvedl zdroj listu Journal.

Dánsko, člen NATO, minulý týden požádalo USA o rozhovory ohledně Trumpových obnovených hrozeb vůči Grónsku po Madurově zajetí.

Napětí v bloku se dnes ráno vyostřilo, když Trump zaútočil na alianci, že neplatí svůj spravedlivý podíl a spoléhá se na americkou obranu.

Prezident se zaměřil na „fanoušky“ poválečné vojenské aliance a připomněl, že „většina z nich své účty neplatila“ – na obranu dávala pouze dvě procenta HDP, což je hluboko pod pětiprocentním cílem stanoveným loni v létě v Haagu.

„Dokud jsem nepřišel já,“ napsal Trump ve středu ráno. „hloupě za ně platily USA.“

Prezident byl dotázán na to, kolik peněz by bylo nabídnuto na koupi území, poté, co ministr zahraničí Marco Rubio (na obrázku vpravo) údajně zákonodárcům řekl, že Trumpovým záměrem je toto území koupit.

Dánské vojenské síly se 15. září loňského roku účastní cvičení s jednotkami dalších členských států NATO v Severním ledovém oceánu v grónském Nuuku.

„Rusko a Čína se NATO bez Spojených států vůbec nebojí a pochybuji, že by tu NATO bylo pro nás, kdybychom ho opravdu potřebovali,“ dodal.

„Vždy tu pro NATO budeme, i když ti tam pro nás nebudou. Jediný národ, kterého se Čína a Rusko bojí a respektují, jsou USA přestavěné DJT.“

Evropa je napjatá poté, když Trump po zajetí venezuelského diktátora Nicoláse Madura v sobotních časných ranních hodinách pohrozil obsazením Grónska.

Dánská premiérka Mette Frederiksen začátkem tohoto týdne varovala, že převzetí NATO ze strany USA by znamenalo konec NATO.

Vedoucí představitelé Francie, Německa, Itálie, Polska, Španělska a Spojeného království se k ní v úterním prohlášení připojili a znovu potvrdili, že ostrov bohatý na nerostné suroviny, chránící arktický a severoatlantický přístup k Severní Americe, „patří jeho lidu“.

Ostrov Grónsko, jehož 80 procent leží za polárním kruhem, je domovem asi 56 000 převážně Inuitů.

Stephen M. Lepore je reportér, od roku 2021 deníku Daily Mail. Předtím pracoval pro PIX11 News, kde byl nominován na cenu New York Regional Emmy Award za interaktivní programování a získal cenu Edward R. Murrow Award za vynikající výsledky v oblasti sociálních médií v New Yorku, New Jersey a Pensylvánii. Zabývá se širokou škálou témat, včetně zpráv o obecných úkolech, vlády a politiky, světového dění a kultury, se silným zaměřením na regionální zájmy a zábavu. Jeho práce se příležitostně objevují také v Global Research, Real Clear InvestigationsČesky, New York Daily News.

Zpět na obsah

Komentář Dana Hodgese Donald Trump ‚orders army chiefs to draw up plan to invade Greenland‘: US President emboldened by success of Maduro capture operation publikoval deník Daily Mail 10. ledna 2026

Spiknutí ke grónské invazi

Donald Trump nařídil svým velitelům speciálních jednotek, aby vypracovali plán invaze do Grónska – ale naráží na odpor vysokých vojenských představitelů, jak se dozvěděl deník The Mail on Sunday.

Zdroje uvádějí, že političtí „jestřábi“ kolem amerického prezidenta, v čele s politickým poradcem Stephenem Millerem, byli natolik povzbuzeni úspěchem operace k zajetí venezuelského vůdce Nicoláse Madura, že chtějí rychle jednat a ostrov dobýt dříve, než Rusko nebo Čína podniknou kroky.

Britští diplomaté se domnívají, že Trumpa motivuje také touha odvést pozornost amerických voličů od výkonnosti americké ekonomiky před volbami v polovině volebního období, které se budou konat koncem tohoto roku, po nichž by mohl kontrolu nad Kongresem ztratit ve prospěch demokratů.

Takový dramatický krok by ho ale postavil do rozporu se sirem Keirem Starmerem a fakticky by vedl ke kolapsu NATO.

Podle zdrojů prezident požádal Spojené velitelství speciálních operací (JSOC), aby připravilo plán invaze, ale sbor náčelníků štábů se brání s odůvodněním, že by byla nezákonná – a Kongres by ji nepodpořil.

Jeden zdroj uvedl: „Snažili se Trumpa rozptýlit tím, že hovořili o méně kontroverzních opatřeních, jako je zachycení ruských „lodí duchů“ – tajné sítě stovek plavidel provozovaných Moskvou, aby se vyhnula západním sankcím – nebo zahájení úderu na Írán.“

Diplomaté si vymysleli válečnou hru, kterou označují za „eskalační scénář“, v němž Trump k přerušení vazeb Grónska s Dánskem použije sílu nebo „politický nátlak“.

Jeden diplomatický telegram popisuje „nejhorší možný“ scénář jako vedoucí ke „zničení NATO zevnitř“.

Dodává se: „Někteří evropští představitelé mají podezření, že tohle je skutečný cíl nekompromisní frakce MAGA kolem Trumpa. Vzhledem k tomu, že Kongres by Trumpovi nedovolil z NATO vystoupit, okupace Grónska by mohla k jeho opuštění donutit Evropany. Pokud chce Trump NATO ukončit, mohlo by to být nejpohodlnější způsob, jak to udělat.“

Trump nařídil velitelům speciálních jednotek, aby vypracovali plán invaze do Grónska

Podle „kompromisního scénáře“ by Dánsko souhlasilo, že Trumpovi poskytne plný vojenský přístup do Grónska a odepře přístup Rusku a Číně – ačkoli Amerika již volný přístup na ostrov má, byl by založen na právním základu.

Podle „kompromisního scénáře“ by Dánsko souhlasilo, že Trumpovi poskytne plný vojenský přístup do Grónska a odepře přístup Rusku a Číně.

Ačkoli Amerika již volný přístup na ostrov má, byl by založen na právním základu.

V depeši se uvádí: „Z vnitropolitických důvodů může Trump začít s eskalačním scénářem, který se přesune ke kompromisnímu scénáři.

„Evropští představitelé se obávají, že pro Trumpa se okno příležitosti před volbami v polovině volebního období v létě uzavírá, proto se očekává, že akce budou podniknuty spíše dříve než později. Summit NATO 7. července se pro kompromisní dohodu jeví jako přirozené načasování.“

Závěrem se píše: „Současné obavy [z invaze] jsou způsobeny nejextrémnějšími názory Stephena Millera. Klíčové bude postavení Spojeného království – zda ​​bude držet úzce s evropskými spojenci, nebo se s nimi rozejde [aby podpořilo Trumpův přístup].“

Diplomatický zdroj uvedl: „Generálové si myslí, že Trumpův plán s Grónskem je šílený a nezákonný. Proto se ho snaží odvrátit dalšími velkými vojenskými operacemi. Říkají, že je to jako jednat s pětiletým dítětem.“

Daniel Pearce Jackson HodgesČesky (*1969) je anglický novinový sloupkař. V letech 1987 až 1990 studoval anglickou literaturu a komunikaci na Edge Hill College v Ormskirku v Lancashire, v roce 2017 získal cenu Politický komentátor roku na The Comment Awards. Od března 2016 píše týdenní sloupek pro The Daily Mail, předtím působil jako sloupkař pro The Daily Telegraph, Labour UncutČesky, New Statesman. Vyjádřil podporu pro cenzuru whistelblowerů šířících „informace velmi škodlivé pro národní zájmy Spojeného království“. Začátkem roku 2025 čelil kritice za komentáře na sociálních, že žádné peníze britských daňových poplatníků by neměly být použity na rekonstrukci Gazy, „dokud nebudou všichni teroristé Hamásu buď mrtví, nebo ve vězení“. Je autorem knihy One Minute To TenČesky (Za minutu deset, 2015), portrétu tří britských politiků. Má účet na X (Twitteru).

Zpět na obsah

Analýza Thomase Fraziho Will Europe ever wake up? America loathes the continent’s elites vyšla na serveru Unherd 9. ledna 2026

Probudí se někdy Evropa?

Stephen Miller není zrovna noblesní typ. „Nikdo nebude se Spojenými státy vojensky bojovat o budoucnost Grónska,“ prohlásil Trumpův poradce drze v CNN před pár dny, jen pár hodin po únosu Madura americkými silami. Pokud vám je ale Millerův bojovný styl povědomý, evropské reakce vypovídaly něco jiného: byly roztříštěné, zmatené a hluboce odhalující. Dánská premiérka Mette Frederiksenová vyvrátila americká tvrzení o anexi a varovala, že americká agrese proti Grónsku by fakticky znamenala konec NATO, zatímco ve společném prohlášení vedoucí představitelé Francie, Německa, Itálie, Polska, Španělska, Velké Británie a samotného Grónska znovu potvrdili svůj závazek k Atlantické alianci a uvedli, že Grónsko patří jeho lidu a že rozhodnutí týkající se ostrova jsou pouze v rukách Dánska a Grónska.

Nápadně však chyběla jakákoli reakce institucionálního vedení EU. Titíž bruselští úředníci, kteří běžně vydávají pro Evropu hrozivá varování před údajnou ruskou hrozbou, se odmítli k explicitní hrozbě USA vůči evropskému území vyjádřit. A jen o několik hodin dříve většina evropských lídrů nabídla buď vlažné, nebo implicitně podpůrné reakce na Trumpovu jednoznačnou agresi vůči Venezuele. Pokud v tom existovala logika, pak to bylo za každou cenu se vyhnout konfrontaci s Washingtonem. A přesto se ti stejní lídři ironicky rychle ocitli tváří v tvář vyhlídce na podobnou akci USA namířenou proti evropské zemi.

Přímá americká vojenská agrese Grónska zůstává nepravděpodobná, i když ne nemyslitelná. Pravděpodobnějším scénářem je „dohoda o přidružení“ podle vzoru dohod Washingtonu s Mikronésií, Marshallovými ostrovy a Palau. Podle nich vykonávají USA rozsáhlou pravomoc v oblasti obrany a bezpečnosti výměnou za finanční pomoc. Zúčastněné státy sice formálně zůstávají suverénní, ale v praxi jsou úzce vázány strategickými prioritami USA. Analogická dohoda s Grónskem by Washingtonu nabídla výhodu v podobě upevnění kontroly a zároveň formálního respektování grónské samosprávy, a zároveň by oslabila postavení Dánska. Dohoda z roku 1951 již umožňuje USA umístit na ostrově neomezený počet vojáků; dnes zde zůstává pouze jedna aktivní základna, ale právní rámec pro expanzi je pevně stanoven.

Tato nejednoznačnost je záměrná. Začátkem tohoto týdne tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavitt prohlásila, že nasazení americké armády je „vždy možností“, zatímco Trump a jeho poradci zvažovali různé scénáře anexe. Ať už si administrativa zvolí jakoukoli cestu, je odhodlána záležitost vyřešit rychle. A evropští lídři, soudě dle jejich dosavadních reakcí, s tím pravděpodobně souhlasí. Jak jinak si lze zdánlivě iracionální a dokonce přímo sebevražedný postoj evropského politického vedení vysvětlit? Uznáním jednoduchého faktu: evropské elity jsou hluboce zakořeněné v transatlantickém systému, z něhož odvozují svou moc a legitimitu. Vnímají ho jako ohrožený a jsou připraveny ho bránit téměř za každou cenu, i kdyby zahrnovala evropskou suverenitu nebo území.

Koneckonců, Evropa již obětovala imperiálním diktátům USA své klíčové ekonomické a bezpečnostní zájmy. Zapojila se do zástupné války proti Rusku, která zničila Ukrajinu a oslabila konkurenceschopnost evropského průmyslu. Uvalila sankce, které způsobily mnohem větší škody evropským ekonomikám než Rusku. Zůstala nápadně zticha po zničení Nord Streamu, klíčové součásti evropské energetické infrastruktury – akt pravděpodobně provedený s alespoň nepřímým zapojením USA a pravděpodobně s předchozím vědomím samotných některých evropských vlád. Pokud evropští lídři byli ochotni toto všechno akceptovat, souhlas s americkou kontrolou nad Grónskem – ať už prostřednictvím vojenského tlaku nebo pseudoprávních ujednání – by nepředstavoval radikální změnu.

Tolik k tak vychvalované „strategické autonomii“ Evropy. Realita je taková, že pod rétorikou nezávislosti evropské vlády Trumpa systematicky uklidňovaly – od zvýšených vojenských výdajů NATO, z nichž velká část jde přímo americkým obranným dodavatelům, přes represivní obchodní podmínky až po přijetí finanční odpovědnosti za udržování války na Ukrajině.

Z pohledu evropských vládnoucích tříd se NATO a zástupná válka na Ukrajině týkají méně bezpečnosti nebo prosperity a více zachování imperiální architektury, v níž mohou hrát podřízenou, ale privilegovanou roli. Proto by NATO pravděpodobně přežilo i americký krok proti Grónsku, i když by bylo zbaveno veškerých zbývajících iluzí o suverénní rovnosti mezi svými členy.

Tato dynamika také pomáhá vysvětlit zdánlivý paradox. Globalističtí evropští lídři, kterými Trump otevřeně opovrhuje – osobnosti jako Emmanuel Macron nebo Friedrich Merz – podporují americkou agresi proti Venezuele více než pravicově populistické síly, které Trump otevřeně upřednostňuje, jako je Marine Le Pen nebo Viktor Orbán, kteří zaujímají opatrnější nebo kritičtější postoje. Zejména instituce EU kroky Washingtonu výrazně podporují – blok není protiváhou moci USA, ale spíše jedním z jejích ústředních pilířů.

Je proto pravděpodobné, že prvky establishmentu EU své jednání s frakcemi amerického aparátu národní bezpečnosti – nebo dokonce se samotnou Trumpovou administrativou – úzce koordinují. Koneckonců, i když je pravda, že Trump opustil jakékoli předstírání transatlantické jednoty a stále častěji se k Evropě staví otevřeně transakčním, ba až neokoloniálním způsobem, evropská politická třída prokázala ochotu se podřídit. Jakmile si uvědomíme, že současní evropští lídři už dávno přestali myslet v pojmech národních nebo dokonce „evropských“ zájmů a místo toho se zavázali k jedinému cíli – zachování skomírajícího systému západní hegemonie neboli tzv. „řádu založeného na pravidlech“ a výhod, které z něj v jeho subimperální roli plynou – jejich zdánlivě iracionální chování začíná dávat smysl.

Evropany by neměla znepokojovat vyhlídka na „opuštění“ USA nebo kolaps NATO – vývoj, který by v principu mohl vytvořit prostor pro skutečnou autonomii. Ve skutečnosti je to naopak: pravděpodobnost, že Evropa zůstane v podřízené roli uvězněna právě v době, kdy Washington zaujímá stále agresivnější a bezprávnější postoj.

Toto je širší kontext, v němž je třeba chápat Trumpův útok na Venezuelu a hrozby vůči Grónsku. Tyto události odhalují vyvíjející se povahu americké zahraniční politiky. Zatímco někteří analytici interpretovali nejnovější Národní bezpečnostní strategii (NSS) spolu s Trumpovými pokusy o vyjednání dohody na Ukrajině a jeho výzvami k omezení závazků v Evropě jako důkaz střízlivého přijetí multipolarity, Venezuela naznačuje docela jiný závěr. USA se hegemonie zdaleka nevzdávají, ale snaží se ji zachovat novými prostředky, globalizací strategie zástupné války cílící na slabší články konkurenčního systému. USA se sice vyhýbají přímému vojenskému zadržování Číny nebo Ruska, ale konfrontace se přesouvá na periferní scény a udržuje se trvalou destabilizací. V tomto modelu jsou zavržena i ta nejelementárnější pravidla mezinárodní koexistence.

Tento posun je reakcí na hlubokou krizi americké hegemonie. Její ekonomické dimenze jsou dobře známé: rostoucí veřejný dluh, neudržitelná soukromá zadlužení, finanční systém stále více odtržený od produktivní činnosti, rozsáhlá deindustrializace a postupná, byť jen částečná, eroze dolarocentrického systému. Stručně řečeno, jedná se o specifickou krizi jak amerického kapitalismu, tak i širšího imperiálního řádu po roce 1945.

Reakcí USA není přijetí role Washingtonu v novém globálním uspořádání – takovém, v němž by Amerika mohla i nadále prosperovat jako mocný, ale „normální“ stát – ale agresivní obnovení její dominance. To stále častěji nabývá podoby nahého imperialismu nebo neokolonialismu: nejen ekonomického nátlaku, ale přímého zabírání zdrojů, kontroly nad přepravními trasami a dodavatelskými řetězci a dokonce i otevřeného nároku na cizí území. Trumpovo prohlášení, že Venezuela bude „řízena“ Spojenými státy, spolu s hrozbou další „kinetické“ akce, pokud by se budoucí vláda postavila proti, je proto symbolické.

Tato orientace je otevřeně uvedena v Národní bezpečnostní strategii. Dokument prohlašuje, že USA odepřou konkurentům mimo západní polokouli kontrolu nad strategicky důležitými aktivy, podmíní pomoc a obchod politickou shodou, odradí vlády od spolupráce s konkurenčními mocnostmi, jako je Čína nebo Rusko, a použijí finanční, technologické a bezpečnostní – včetně vojenských – prostředky k zajištění dodržování předpisů. V praxi se tato strategie již uplatňuje, a to daleko za hranicemi západní polokoule. Během uplynulého roku provedly USA bombardovací operace v sedmi zemích – od Íránu, Nigérie až po Somálsko – žádná z nich nebyla schválena Radou bezpečnosti OSN a žádná z nich nebyla věrohodně odůvodněna jako akt sebeobrany podle Charty OSN. Souběžně s tím vydal Trump přímé hrozby proti rostoucímu seznamu dalších států.

Z čistě empirického hlediska není nic nového na tom, že se USA uchylují k násilí k obraně svých ekonomických a strategických zájmů; to je stálý rys americké politiky, a to i a zejména v rámci tzv. řádu založeného na pravidlech. Zejména v celé Latinské Americe Washington opakovaně zasahoval, skrytě i otevřeně, kdykoli vlády prosazovaly pozemkovou reformu, znárodnění zdrojů nebo cesty nezávislého rozvoje, které zájmy USA zpochybňovaly. Nové je opuštění i samotného předstírání legality nebo humanitárního zájmu. Takto vypadá dominance bez hegemonie: moc uplatňovaná otevřeně a donucovacením.

A právě tato nahota činí současný okamžik tak nebezpečným. Tím, že Washington signalizuje, že žádná pravidla nezůstávají, a to ani rétoricky, fakticky legitimizuje svět nespoutané mocenské politiky – politiky, která je sice již realitou, ale Západ se jí, alespoň donedávna, ostře stavěl. To je obzvláště destabilizující vzhledem k tomu, že by kroky USA proti Venezuele a Grónsku neměly být chápány pouze z ekonomického hlediska; jsou to také strategické kroky namířené proti Číně a v menší míře i proti Rusku. Na rozdíl od myšlenky, že Washington je ochoten rozdělit svět na stabilní sféry vlivu, se zdá, že cílem je spíše vytvořit platformy, z nichž lze americkou moc promítat agresivněji, a v konečném důsledku tak konfrontovat Čínu dříve, než se rovnováha technologické a ekonomické moci nevratně posune.

Toto je hazard zakořeněný v předpokladu, že trvalé vojenské a ekonomické vyčerpávání může tektonický posun v globálním řádu alespoň oddálit. Je to postoj zděděný ze staršího koloniálního světonázoru, který vnímal samotný nezápadní rozvoj jako existenční hrozbu. V tomto smyslu, jak to jeden komentátor bystrě vyjádřilČesky, je čas sám o sobě zneužíván jako zbraň. Americké elity se zabývají tím, co by se dalo nazvat vládnutím odkladem: prodlužují konflikt a udržují nestabilitu v naději, že nějaký vnější šok – řekněme technologický průlom, vnitřní krize mezi rivaly – ztracenou páku obnoví.

Ironií je, že tato strategie je hluboce sebezničující. Čím otevřeněji se USA stává donucovací mocností, tím rychleji narušuje samotné struktury, které kdysi tvořily základ americké hegemonie. Po roce 1945 se americká dominance nebudovala prostřednictvím územní anexe ani čistě vojenské síly, ale prostřednictvím administrativní architektury: husté sítě aliancí, finančního systému podporovaného dolarem, globálních obchodních režimů, standardizačních orgánů a technologických ekosystémů. Tato síťová hegemonie učinila z integrace se systémy vedenými USA pro většinu států cestu nejmenšího odporu – ačkoli hrozba násilných odvetných opatření samozřejmě vždy existovala a byla často používána.

Když se hegemon chová jako karikatura imperiální mocnosti, povzbuzuje to státy k hledání alternativ – které nyní, na rozdíl od pouhé desetiletí, skutečně existují. Jinými slovy, Trump motivuje ostatní národy k další diverzifikaci rezerv, snižování expozice vůči dolaru, zkoumání nových platebních systémů a vytváření nových bezpečnostních partnerství. Mnoho zemí, od Jižní Afriky přes Brazílii až po Indii, se Trumpově optimistické taktice již brání. Hlavními profitéry Trumpovy agrese jsou tedy právě ti, které se Washington snaží omezit. Čína a také Rusko strávily roky prosazováním alternativního rámce pro globální spolupráci založeného na suverénní rovnosti a multipolaritě. Každý akt amerického bezpráví jejich přitažlivost posiluje. Po nezákonném útoku na Venezuelu lze očekávat, že se fronta zemí usilujících o užší spojení s BRICS (a podobnými seskupeními) bude prodlužovat, i když USA reagují proti těm, kteří to dělají, eskalací hrozeb.

Evropa mezitím riskuje svůj vlastní úpadek. Lpěním na podřízené roli v rozpadajícím se americkém imperiálním systému obětují evropské elity dlouhodobou autonomii kontinentu ve prospěch vyhlídky na svůj trvalý přístup k moci. To však také znamená spojení s hegemonem, který vládne prostřednictvím otevřeného násilí a nátlaku, a to právě v okamžiku, kdy je přizpůsobivost a zdrženlivost nejvíce potřeba. Tím vystavují své vlastní společnosti eskalujícím rizikům – ekonomickým, politickým a vojenským – bez jakéhokoli zvýšení bezpečnosti nebo vlivu. Zatímco budoucnost globálního řádu zůstává nejistá, osud Evropy se zdá být zpečetěn.

Thomas Fazi je italský novinář, spisovatel, filmař a překladatel pro weby (UnHerd, Compact). Vydal řadu knihČesky poslední The Covid Consensus: The Global Assault on Democracy and the Poor? A Critique from the LeftČesky (Covidový konsensus: Globální útok na demokracii a chudé? Kritika zleva, 2024), a je  spolurežisérem filmu Standing Army (Stálá armáda, 2010), oceňovaného celovečerního dokumentu o amerických vojenských základnách. Spolupracuje s italskou sítí občanské společnosti Sbilanciamoci!Česky a s Centrem pro politckoekonomický výzkumČesky (Euro-pen). Má svůj blogČesky, účet na X (Twitteru) a pravidelně publikuje na UnherdČesky, CompactČesky, Open Democracy.

Zpět na obsah