Proč má Trump pravdu ohledně míru na Ukrajině

Většina západních komentářů k aljašskému summitu kritizuje prezidenta Trumpa z přesně opačného důvodu. Obviňuje se ho, že tím, že upustil od svého požadavku na bezpodmínečné příměří jako prvního kroku k mírovým rozhovorům, se vzdal klíčové pozice a „přidal se na stranu Putina“.

To je nesmysl. Trump se pouze přizpůsobil realitě a skutečnou výtkou proti němu je, že tak měl pravděpodobně učinit hned na začátku a ušetřit tak šest měsíců marných jednání a tisíce ukrajinských a ruských životů. Navíc tím, že neustále zdůrazňoval předchozí příměří jako svůj klíčový cíl, se Trump vystavil přesně takové kritice, které se mu nyní dostává.

Nyní má naprostou pravdu, když říká, že chce „přejít přímo k mírové dohodě, která by ukončila válku, a ne k pouhému příměří, které často nevydrží“.

Ruská strana od samého začátku jednání jasně dala najevo, že s bezpodmínečným příměřím nesouhlasí. Bylo by to ostatně zcela nelogické, vzhledem k tomu, že vojenský tlak na Ukrajinu a postup na bojišti jsou zdaleka nejdůležitějšími prostředky, které Rusko může při vyjednávání využít.

Odmítání této skutečnosti ze strany západních analytiků a evropských vlád prozrazuje buď neschopnost pochopit zjevné skutečnosti, nebo touhu, aby válka pokračovala donekonečna, v naději, že Rusko nakonec přijme současné ukrajinské podmínky míru. To by dávalo smysl, pokud by ukrajinské podmínky byly realistické a pokud by vývoj na bojišti byl ve prospěch Ukrajiny. Některé požadavky Ukrajiny jsou však pro Moskvu zcela nepřijatelné a Ukrajina ani Západ nemají žádný způsob, jak Rusko k dohodě donutit, protože to je ruská armáda, která postupujeČesky (byť pomalu) na bojišti, a Západ nemůže poskytnout vojáky, kteří by doplnili stále více přečíslené a vyčerpané ukrajinské síly.

Výzva k příměří bez mírové dohody je také v rozporu se skutečnými zájmy Ukrajiny a Evropy. Takové příměří by bylo extrémně křehké a i kdyby ho obě strany (většinou) dodržovaly, vedlo by k polozmrazenému konfliktu s trvalým rizikem opětovného vypuknutí. To by Ukrajině značně ztížilo provádění reforem a hospodářský rozvoj, které jsou nezbytnéČesky, aby mohla vůbec začít směřovat k členství v Evropské unii.

Je pochopitelné, že vlády členských zemí NATO nedůvěřují záměrům Moskvy, ale pokud chtějí zaujmout praktický a schůdný přístup k mírovým jednáním, musí uznat, že Rusové také nedůvěřují jejich záměrům, a to částečně oprávněně. V mezinárodních vztazích – a v historii – neexistuje nic jako trvalá a absolutní záruka bezpečnosti, jak ji v současné době požadují Evropané.

Pokud nedojde k úplné porážce a podrobení jedné strany – což je v případě Ruska vyloučeno –, lze realisticky doufat nanejvýš v kombinaci odstrašujících prostředků a pobídek, které na dlouhou dobu odradí od návratu k zbraním.

Polozmrazený konflikt by byl špatný i pro celý evropský kontinent. Vytvořil by dlouhodobé riziko návratu války na Ukrajinu a zatažení Evropy do války, přičemž dlouhodobá vojenská podpora USA pro Evropu za těchto okolností již zjevně není zaručena.

Na druhou stranu, jak bylo zdůrazněnoČesky minulý týden v Responsible Statecraft, výsledná potřeba a naděje na podporu USA by donutily EU a evropské státy k stále větší závislosti na nespolehlivých USA, což by vedlo k větší ekonomické kapitulaci v otázkách cel a podřízenosti agendě USA na Blízkém východě, jak jsme to viděli v posledních měsících. Pokud by takové ponížení pokračovalo, podkopalo by to domácí prestiž evropských státních institucí a ohrozilo by to občanský smírČesky a liberální demokracii způsobem, o kterém by Moskva nemohla ani snít.

Nejhorší ze všeho je, že alespoň podle svého posledního prohlášení by takzvaná evropská „koalice ochotných“ mohla pokusit využít příměří k vyslání evropských vojenských sil na Ukrajinu, a to i bez komplexní dohody:

„Ukrajina musí mít silné a důvěryhodné bezpečnostní záruky, aby mohla účinně bránit svou suverenitu a územní celistvost. Koalice ochotných je připravena hrát aktivní roli, mimo jiné prostřednictvím plánů těch, kteří jsou ochotni nasadit uklidňující síly po ukončení nepřátelských akcí. Ukrajinským ozbrojeným silám ani její spolupráci se třetími zeměmi by neměla být uložena žádná omezení. Rusko nemůže mít právo veta proti vstupu Ukrajiny do EU a NATO.“

To je buď šílenství, nebo pokrytectví, protože všechny evropské vlády (včetně Bidenovy administrativy) již prohlásily, že nejsou připraveny jít do války na obranu Ukrajiny. Dokonce i polská vláda vyloučilaČesky vyslání vojsk na Ukrajinu. Britská vláda byla v navrhování takové jednotky nejaktivnější, ale zároveň uvedla, že to je možné pouze s garantovanou „podporou“ USA, kterou Trumpova administrativa dosud vyloučila. Průzkumy veřejného mínění ukazujíČesky, že evropská veřejnost je v otázce vyslání vojsk na Ukrajinu hluboce rozdělena.

Jsou evropské vlády opravdu připraveny vyslat zcela nedostatečný počet svých vojáků do středu nevyřešeného konfliktu? Nebo je to vzhledem k tomu, že Rusko kategoricky vyloučilo přijetí takovéto síly jako součást mírového urovnání, ve skutečnosti pokrytecký způsob, jak zablokovat dohodu?

Totéž platí o prohlášení, že cesta Ukrajiny do NATO by měla zůstat otevřená. Zabránit tomu bylo klíčovou motivací Moskvy pro zahájení této války. Trvat na této podmínce by proto blokovalo mírovou dohodu – a zároveň by to bylo zcela prázdné a pokrytecké, vzhledem k deklarovanému a prokázanému odmítnutí vlád NATO jít do války na obranu Ukrajiny. Oficiální prohlášeníČesky o „neochvějné solidaritě“ evropských států jsou zbytečná, protože Rusové jim nevěří – a extrémně nebezpečná, pokud jim Ukrajinci věří.

Nic z toho by nemělo být chápáno tak, že všechny ruské podmínky jsou přijatelné nebo by měly být přijaty. Putin zřejmě upustil od jedné nesplnitelné žádosti, a to stažení Ukrajiny z celé Chersonské a Záporožské oblasti. Zbývající ruský požadavekČesky se týká stažení ukrajinské armády z části Doněcku, kterou drží, výměnou za stažení Ruska z mnohem menších částí Charkova a dalších oblastí.

Trump údajně radí ukrajinské vládě, aby to přijala. Ta to odmítá, což je velmi pochopitelné, ale také chybné, pokud tím mohou získat stabilní mír a ruský kompromis v jiných oblastech – zejména v požadavku Moskvy na „demilitarizaci“ Ukrajiny. Realisticky vzato se ukrajinská armáda zdá být v tomto ohledu stejně na pokraji porážky.

O současné situaci v Rusku se dozvíme mnohem více, až se Trump v pondělí setká s prezidentem Zelenským. Trump se angažuje v jakési kyvadlové diplomacii mezi oběma bojujícími stranami; jediné, co je na tom poněkud neobvyklé, je to, že se toho ujímá americký prezident, a nikoli ministr zahraničí nebo poradce pro národní bezpečnost.

Je moudré, že Trump takto riskuje prestiž amerického prezidenta? Měli bychom mu alespoň přiznat morální odvahu. Je však také pravda, že Putin sice není „globálním vyvrhelem“ západní politické a mediální rétoriky, ale jasně usiluje o obnovení vztahů s USA a jejich udržení s Trumpem.
A pokud je osobní setkání s americkým prezidentem a jízda v prezidentské limuzíně cenou za snížení ruských požadavků na Ukrajinu, jde o cenu, kterou se vyplatí zaplatit.

Anatol LievenČesky je ředitelem programu Eurasie v Quincy Institute for Responsible StatecraftČesky. Dříve působil jako profesor na Georgetown University v Kataru a na katedře válečných studií na King’s College v Londýně. Působil také jako člen poradního výboru odboru pro jižní Asii britského ministerstva zahraničí a Commonwealthu a akademické rady Valdajského diskusního klubu v Rusku. Získal bakalářský a doktorský titul v oboru historie a politologie na univerzitě v Cambridge v Anglii. V letech 1985-1998 pracoval jako novinář v jižní Asii, bývalém Sovětském svazu a východní Evropě a pokrýval války v Afghánistánu, Čečensku a na jižním Kavkaze. V letech 2000 až 2007 pracoval v think tancích ve Washingtonu. Lieven je autorem několika knih o Rusku a jeho sousedech, včetně knihy The Baltic RevolutionsČesky (Baltské revoluce, 1993), Chechnya: Tombstone of Russian Power?Česky (Čečensko: Náhrobní kámen ruské moci?, 1998) a Ukraine & Russia: A Fraternal RivalryČesky (Ukrajina a Rusko: Bratrské soupeření, 1999). Jeho kniha Pakistan: A Hard CountryČesky (Pákistán: obtížná země, 2011) je na oficiálním seznamu četby pro americké a britské diplomaty působící v této zemi. Jeho nejnovější knihou je Climate Change and the Nation StateČesky (Změna klimatu a národní stát, 2020).