Trampova snaha setřepat se závazků vyplývajících z hegemonie nad světem se týká též Evropy a my bychom měli přemýšlet o světě bez amerického deštníku a jeho světlých i stinných stránek.
V západní civilizaci probíhá ideologický nesoulad mezi nacionalismem a globalismem promítající se do ekonomiky jako autarkie kontra otevřený svět. Se slábnoucí mocí a rozkladem hodnot západní civilizace dostává tento nesoulad antagonistický charakter.
Současný konflikt mezi Evropou a Amerikou nelze redukovat na protichůdné přístupy k ruské invazi na Ukrajinu. Nejde ani o spor o cla a obchod. Ano, vidíme silné prosazování amerických národních zájmů, ale dynamická hra není pouze poslední verzí obvyklého konkurenčního postavení různých mocností.
Nedávné odhalení údajně tajného rozhovoru mezi vysokými představiteli americké administrativy na Signálu ukázalo, že to, o co šlo, nebylo jen obyčejné porušení bezpečnosti. Způsob odhalení a postoje vyjádřené účastníky rozhovoru naznačovaly, že jakýkoliv obsah toho, co bylo dříve známé jako Západ nebo Západní aliance, je vyprázdněný. Opovržlivý tón, jakým účastníci hovořili o Evropě a Evropanech, posloužil jako svědectví o vážné kulturní roztržce mezi oběma kontinenty. Část evropských elit se nepochybně cítí podobně vůči svým „neotesaným“ americkým bratrancům v Trumpově administrativě.
Světem otřásá geopolitické a geoekonomické zemětřesení. Především díky Rusku končí staletá vojenská nadvláda Západu. Vznikají nové země a dříve potlačované civilizace se zotavují. Zatímco většina národů tento vývoj vítá, zoufalý protiútok Západu, který chce zvrátit přirozený běh dějin, představuje riziko konfliktu a dokonce světové války. Mezinárodní společenství by mělo usilovat o mírový přechod k novému světovému řádu posílením jaderného odstrašování a vytvořením nových institucí globálního řízení. Západ musí přijmout skromnější roli v tomto novém uspořádání, v němž bude hrát klíčovou roli Velká Eurasie. Nejdůležitějším úkolem eurasijských národů je dekolonizace vědomí – překonání zvyku dívat se na svět optikou západních perspektiv a jednostranných zastaralých teorií.
~~~~~~~~~
Dalším obrovským úkolem, který před námi a před celým světem stojí, je nalezení nového ekonomického modelu, který by nebyl zaměřen pouze a tolik na maximalizaci zisku, ale který by zlepšoval život člověka, jeho životní prostředí a jeho vlastní osobnost. Vím, že v naší zemi již existuje mnoho společností, které žijí a pracují podle těchto zásad.
Obsah:
OBSAH
~~~~~~~~~~~~
Témata:
Mýtus Německa ze západu a Ruska z východu – Vznik ruské státnosti – Sjednocování Polska – Polsko-litevská faderace – 1569 Ukrajina – počátek západních invazí – Vznik Pruska – Slovanská myšlenka – Národnost a státnost – Naším zájmem je zachování Ruska
Otázky publika:
Juraj Kryžanič – Současná rusofobie – Kyjevská Rus a judaismus – Slovanská vzájemnost dnes – Česká západní orientace – Rusko jako konzervativní Třetí Řím? – Trump a Rusko
Co se rozumí pod pojmem „humanismus“? Jedná se o intelektuální hnutí 14. až 16. století, které zdůrazňovalo důstojnost lidské bytosti, inspirované dílem Giovanniho Pica della Mirandola „Discurso sobre la dignidad del hombre / Pojednání o důstojnosti člověka“ (1496). Tento směr vedl k lepšímu pochopení rozdílů mezi lidmi a hodnoty individuální existence a probudil potřebu stanovit omezení politické a náboženské moci.
Celé lidské dějiny jsou poznamenány koexistencí zrna a plev, humanismu a barbarství, rozumu a pudovosti. Kultura a vědomí, že ten druhý je také bytostí, která má svá práva a vyžaduje péči, jsou základními podmínkami existence, které brání tomu, aby lidé mezi sebou bojovali jako divoká zvěř.
Vyloučení některých kategorií lidí z práva být částí obce svobodné řeči je samozřejmým předpokladem každého diskurzivního pole, v každém narážíme na bariéru, kterou mlčky respektují všichni uživatelé „práva vzít si slovo“. I když by dnes většina z nás neřekla „Nemám na mysli katolíky“, ale třeba „nemám na mysli ty, kdo připisují díl viny za válku na Ukrajině unipolární zahraniční politice USA, antisemity, pedofily či šiřitele dezinformací a spikleneckých teorií“. Třídní nepřátelé – obhájci vykořisťovatelských a zotročujících společenských řádů – „nemají žádná práva“, hlásala vládnoucí státostrana za mého mládí.
…
Sedmatřicetiletý americký veterán odpálil Teslu Cybertruck před Trump Tower v Las Vegas. Ve vzkazu svým potenciálním obětem napsal: „Nebyl to teroristický čin, ale budíček. Američané věnují pozornost pouze pomíjivé podívané a násilí. Jakým lepším způsobem bych měl vyjádřit svůj názor než kouskem s ohňostrojem a výbušninami…“ Je americkou tragédií, že tento voják nenašel „lepší způsob“, jak svým spoluobčanům sdělit, že zrazují jeden z klíčových principů svého národa: pozornost k rozdílu mezi pomíjivými cíli a věčným smyslem lidské existence, úctu k druhé dimenzi lidského života, která dávala tak jedinečný patos slavné preambuli americké Deklarace nezávislosti.
Stephen Kevin Bannon je jednou z nejkontroverznějších a nejvlivnějších postav současné americké politiky. Bývalý bankéř, filmový producent, někdejší šéfredaktor vlivného serveru Breitbart News a především klíčový stratég Donalda Trumpa během jeho první prezidentské kampaně a administrativy zanechal nesmazatelnou stopu v hnutí Make America Great Again (MAGA), jehož je vlastně ideovým inspirátorem a architektem. Jeho myšlenky založené na ekonomickém nacionalismu, antiglobalismu a populismu se staly základem trumpismu jako politické filozofie.
…
Bannon se zmínil o svých plánech vytvořit v Evropě „konzervativní internacionálu“, přičemž jako spojence MAGA podpořil lídry, jako jsou Giorgio Meloni v Itálii a Viktor Orbán v Maďarsku. Podporoval také Alternativu pro Německo, Marine Le Penovou ve Francii, Geerta Wilderse v Nizozemsku, Nigela Farage v Británii a Calina Georgescu v Rumunsku. Je příznačné, že tento postoj našel plnou podporu u Ilona Muska, viceprezidenta J. D. Vance i samotného Trumpa, který jej od okamžiku inaugurace začal uvádět do praxe aktivní podporou pravicových populistů v Evropě. Byl to však právě Bannon, kdo se zpočátku důsledně držel tohoto postoje, který se nyní stal hlavním vektorem americké politiky vůči Evropě.
Chceme-li pochopit novou roli filozofie v dnešní kultuře, tj. nejen její podíl na vzniku a rozšíření predátorského duchovního paradigmatu, ale především její schopnost toto skryté paradigma odhalit a prosadit paradigma biofilní, s životem kompatibilní, musíme nejprve odmítnout dnes všeobecně rozšířený antropocentrický předsudek.
Jeho podstatou je to, že člověk je považován za míru všech věcí a že společnost je jen diferencovaným souborem lidí s různými sociálními zájmy. Tento důraz na člověka, sociální struktury a zájmy, tj. úzký sociologický a politologický přístup dnešních společenských věd, je pro pochopení dnešní situace matoucí. Chybí v něm rozpoznání systémového konfliktu kultury s přírodou, pochopení práv a kultuře nadřazené kreativity Země.
…
Domnívám se, že nová evoluční ontologie by měla všem lidem ekologicky ohrožené kultury nedvojsmyslně povědět, že člověk zůstal částí Země, že neodpovídá za přírodu, kterou nevytvořil. Odpovídá za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi svým potomkům nevratně pustoší. Proto také – vyhroceně řečeno – úcta k Zemi musí být v biofilní globální kultuře hlubší, než byl tradiční respekt člověka k člověku i přátelství a spolupráce mezi lidmi a dílčími kulturami.
Filozofie však v globalizované kultuře nemůže teoreticky chápat jen člověka, jen malou část přírodního bytí. Aby správně pochopila člověka, musí adekvátně pochopit přírodu, širší tvořivý systém přirozeného bytí.
Elon Musk zachází s německým kancléřem a Němci, britským premiérem a Brity tak, jak se oni chovají ke zbytku světa. To bylo doposud německé a britské privilegium. Miliardář poskytuje nevyžádané rady, uráží zahraniční politiky a tím, že se spojil s nejmocnějším mužem světa, prezidentem Spojených států amerických, kohoutky bez páteře, Zuckerberg a spol., kteří skoncovali s woke kapitalismem krátce před inaugurací Donalda Trumpa. Téměř všichni dostali strach z nepředvídanosti budoucnosti. Toho využil Elon Musk ke zkomponování otevíracího akordu nové americké reality, který, když Bůh dá, otevře v pondělí 20. ledna oponu divadla, ve kterém se bude hrát staronová hra o vztazích uvnitř Spojených států amerických a o vztazích s jejich vazaly nejenom v Evropě a nepřáteli, především Ruskem a Čínou.
Obsah:
Filosofický koncept ústavy země
Už téměř padesát let vyjadřují významní vzdělanci své obavy o další existenci lidstva a navrhují způsoby, jak zajistit jeho budoucnost.
Vedle systémového přístupu autorů Římského klubu se do tohoto úsilí svými iniciativami zapojila také OSN – komise H. Brundtlandové, Světová charta přírody, …
Většina deklarací těchto hnutí však není návodem na změnu, ale jen morálním přemlouváním, výčtem zbožných přání a seznamem chyb, jichž se lidé dopouštějí ve vztahu k přírodě.
…
Proto předkládáme tento návrh Ústavy Země, založený na ontologickém předpokladu, že lidská kultura není pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Vůči přírodě je kultura opozičním umělým systémem. Bude-li však nastavena biofilně, tj. tak jako příroda, bude se růst její svébytnosti vyvíjet žádoucím směrem. Kultura bude přírodu respektovat a vznikne vyšší úroveň vzájemné spolupráce mezi oběma různými systémy.
Je to již několik let, co si mnoho lidí začalo ve své mysli představovat přízrak třetí světové války v blízké či střední budoucnosti. Tento druh uvažování je obzvláště častý od doby, kdy USA před třemi lety, konkrétně v únoru, odhodlaně a cílevědomě vyprovokovaly Rusko k intervenci na Ukrajině. O několik týdnů později prezident Biden obhajoval své rozhodnutí zablokovat předání stíhaček kyjevskému režimu slavnou poznámkou: „Tomu se říká třetí světová válka“.
Nyní je zjevné, pokud to nebylo zřejmé již tehdy, že Bidenův Bílý dům začal hrát s Rusy nezodpovědnou hru s falešnou kartou. Kyjev má nyní ve vzduchu letky F-16, na zemi tanky Abrams a na stráži rakety Patriot. Stejný příběh. Když v polovině listopadu Biden (nebo kdokoli, kdo rozhoduje jeho jménem) povolil Ukrajině vypálit na Rusko rakety dlouhého doletu, rychle se objevila varování před třetí světovou válkou. „Joe Biden se nebezpečně snaží rozpoutat třetí světovou válku,“ prohlásila na ‚X‘ Marjorie Taylorová Greenová, republikánka z Georgie. Podobné výroky jste slyšeli i z Kremlu a ruské Dumy.
TÉMY TRIALÓGU:
2) Tradičné hodnoty verzus nové hodnoty
3) Dôsledky vysokorýchlostnej spoločnosti
4) O vzťahoch pokroku a progresivizmu
5) Technológie ako záchrana sveta?
7) Narastajúca kríza sociálnej dôvery
8) Humanizmus a ľudské hodnoty
9) Mediálne manipulácie a súčasnosť
10) Mier – dočasná prestávka medzi vojnami?
11) Možnosti filozofie a dnešok
~~~~~~~~~~~~
Ať je to dobře či špatně, akce atentátníka na ředitele zdravotní pojišťovny nám připomínají, co bylo do očí bijící, když se rýsovaly obrysy komunismu v Evropě: že někdo jde brutálně po velice bohatých.
Kontroverze ve Spojených státech tento měsíc se dotýkaly choulostivého místa poválečného popperovského konsensu, v němž lze sice říci skoro vše, ale udělat nelze skoro nic. Ředitele ohromné zdravotní pojišťovny Briana Thompsona z UnitedHealthcare zavraždil Luigi Mangione, mladý a úspěšný muž z dobré rodiny.
Navzdory mnoha hrůzám dnešního světa se stále najdou lidé, kteří nám tvrdí, že kapitalismus znamená „svobodu“ trhu. Ve své nové knize „Vulture Capitalism: Corporate Crimes, Backdoor Bailouts and the Death of Freedom“ / „Kapitalismus supů: Korporátní zločiny, zákulisní financování a smrt svobody“, se Grace Blakeley, novinářka a autorka časopisu Tribune, této neoliberální mytologii postavila. Ukazuje, za kolik kapitalismus vděčí plánování a státním zásahům – a kombinuje to s poutavými případovými studiemi zločinů korporací, imperialistické moci a podvodnými finančními výpomocemi (= bailout / záchranný balíček). Podle ní se nejedná o „excesy“ kapitalismu, ale o jeho samotnou podstatu.
V rozhovoru s Helmerem Stoelem z Jacobinu hovořila o své nové knize, své politice a výzvách pro levici.
OBSAH
Migrace se opět dostala do středu zájmu, když Brusel rozhodl, že je pro něj přijatelné, aby se latinoamerické favely (slumy) odstěhovaly do Evropy.
Šokující informace o tom, že předsedkyně Evropské komise von der Leyenová projedná v Montevideu, kromě problémů bezcelního obchodního styku také přijímání chudých lidí z Latinské Ameriky v Evropě, znovu otevřela otázku migrace rozdělující názorově Evropany. Proč vůbec vznikla otázka nepřirozené administrativní migrace? Kde je příčina?
Už dlhšiu dobu premýšľam nad tým, z čoho pramení podstata problémov západných mocností, resp. celého kolektívneho Západu z pohľadu úpadku ich vplyvu vo svete. Domnievam sa, že dôvody straty vplyvu sú najmä systémové a filozofické, než praktické, resp. spočívajúce v určitých konkrétnych ekonomických, vojenských či hospodárskych dôvodoch.
…
Miera propagandy, ktorej sme vystavení od doby „plnej a ničím nevyprovokovanej ruskej invázie na Ukrajinu“ – použijúc terminológiu spĺňajúcu vyššie uvedené kritériá – je vskutku obrovská. Pravdou však je, že napriek jej rozšírenosti a relatívne vysokej účinnosti v krajinách tzv. „politického Západu“ sa propaganda pravdou nestáva a nikdy ani nestane. Ba čo viac, väčšina sveta túto propagandu nezdieľa, dokonca jej po novom celkom úspešne čelí. Nie náhodou tak začiatkom novembra 2024 podpísalo 33 štátov afrického kontinentu zmluvy o vojensko-technickej spolupráci s Ruskom, pričom ruská strana zdôraznila, že „úloha poskytovateľa bezpečnosti“ pre tieto africké krajiny je pre Ruskú federáciu „praktickou, životne dôležitou nevyhnutnosťou“. O bezpečnostnej a ekonomickej spolupráci krajín BRICS-u ani nehovoriac.
Doba flexibilní akumulace odpovídá nástupu re-feudalizované a postdemokratické epochy, v níž suverénně rozhoduje nezodpovědná finanční elita, která působí v nejpřísnější anonymitě, v mezisvětí korporací a nadnárodních korporací a ve svém výlučném zájmu.
Procesy de-sovereignace / ztráty suverenity a denacionalizace / odnárodnění, které se staly ústředními po roce 1989 a které se kryjí s Hobsbawmem evokovaným „koncem státu“ (i když by bylo lépe mluvit o liberální refunkcionalizaci státu), odpovídají nezbytným momentům demolice jak do značné míry dokonalých demokracií (dodnes neexistují žádné skutečně demokratické nadnárodní subjekty), tak zbytkové etizující moci politiky, schopné v procesu absolutizace disciplinovat a řídit ekonomiku.
…
Pravice Peněz a levice Vlastnictví má dnes na horizontu po roce 1989 společného nepřítele, kterého lze identifikovat v národním státě, respektive v právním státě. Jak bylo zdůrazněno, shoduje se to s poslední pevností odporu, kterou má anarchokapitalistický globalismus po roce 1989 před sebou.
Jen málo slov má v anglickém jazyce natolik migrující význam, jako nacionalismus.
A v této době se opět změnil.
Dnes poukazuje na sebeurčení lidu proti rostoucí globální hegemonii v řadě oblastí, počínaje financemi přes zemědělství až po zdravotnictví, používání ozbrojených sil a systémů sledování.
Ti, kdo se prohlašují za nacionalisty, potvrzují právo lidí, aby v dané oblasti řídili své vlastní životy mimo uvalený neoliberální řád, který v porovnání se stavem před desetiletím ohromně oslabil.
Antropolog Emmanuel Todd a jeho kontroverzní kniha: „Nejsem proruský, ale pokud Ukrajina prohraje válku, vyhraje Evropa.“
Italské vydání svazku Porážka Západu od Emmanuela Todda, vydaného ve Francii v nakladatelství Gallimard, vychází v nakladatelství Fazi. Kniha rozdráždila sršní hnízdo kritiky vůči francouzskému antropologovi, obviněnému z desetiletí zastávání proputinovských pozic.
Steve Bannon povolal svou „armádu“ do boje – bez ohledu na to, kdo v listopadu vyhraje.
Bannon, samozvaný generál globálních populistů, chce rozbít světový řád. A napojil se na něco mnohem většího, než je trumpismus.
Otázka hodnot je skutečně důležitá, ale je to jen jedna část světových sporů a hádek. Když mluvím o konfrontaci mezi Ruskem a Západem nebo jiných mezistátních konfliktech, začal bych nikoli hodnotami, ale analýzou rovnováhy sil.
Souhlasím s názorem realistů v duchu Johna Mearsheimera, kteří věří, že rivalita mezi velmocemi hraje klíčovou roli ve světových konfliktech. V tomto kontextu je výchozím bodem konfrontace mezi Ruskem a Spojenými státy s jejich vazaly (Japonce a Evropany vidím spíše jako vazaly Spojených států než jako skutečné spojence) kolaps sovětské moci.
Obsah:
Pokračujeme v článku o chování vládnoucí moci v situaci, kdy se moc nachází buďto ve stavu svého upevňování, nebo v situaci, ve které se z nějakého důvodu cítí být ohrožena. V obou případech vládnoucí režim sahá po hledání a nalézání nějakého vnitřního nepřítele a v zájmu mobilizace mas k boji s ním šíří strach. Samozřejmě velmi často si vládnoucí režim „vypomáhá“ tím, že hledá a nachází také nepřítele „před branami“. Ale toto téma je na jiný článek. Pojďme tedy k dalším příkladům, kdy se hon na vnitřního nepřítele stal řešením pro vládnoucí moc, která se z nějakých důvodů cítila být ohrožena. Zde jenom telegraficky.
K 110. výročiu začatia prvej svetovej vojny a k 150. výročiu narodenia rakúskeho spisovateľa Karla Krausa.
Prečo práve kniha „Posledné dni ľudstva“? Jestvujú na to najmä dva hlavné dôvody: 150. výročie autorovho narodenia a 110 rokov od začatia prvej svetovej vojny. A nezanedbateľným dôvodom je i aktuálnosť témy ako takej. Kraus patrí spolu s Robertom Musilom, Hermannom Brochom a Eliasom Canettim medzi klasikov modernej rakúskej spisby; jeho satirický a sarkastický obsiahly literárny opus možno priradiť k Haškovmu Dobrému vojakovi Švejkovi a vôbec k tomu najlepšiemu, čo na túto tému vzniklo, azda s tým rozdielom, že Krausovo dielo sa neopiera o priamo zažité a prežité, ale vychádza z dokumentov, novinových článkov, verejných vystúpení, počínajúc cisárom, rozličnými generálmi a končiac pouličnými žobrákmi či povaľačmi.
Všechno tady už bylo. A nejenom jedenkrát, ale často nesčíslněkrát. Zejména jevy velmi nebezpečné se opakují stále, jako by k žádnému společenskému vývoji vůbec nedocházelo. Z nějakých důvodů si masy obyvatelstva nevšímají symptomů blížícího se zvratu. A přitom ty symptomy jsou zřetelné, skoro by se dalo říci, že jsou nepřehlédnutelné. Co může za periodicitu negativních procesů v lidských společnostech? Asi krátkost lidského života a nepřenosnost zkušenosti. Zkušenost nejenom, že je nepřenosná, naráží na další bariéry. Mezi nimi na nezájem či neochotu zkoumat minulost a nacházet v ní ponaučení.
Vzhledem k tomu, že v lidských společnostech existuje fundament, jaký nepodléhá změně a je nezávislý na technologickém či obecně kulturním vývoji, hrozí trvale základní konflikt mezi úzkou vládnoucí vrstvou a masou naprosté většiny ovládaných lidí. Problém vězí v tom, že kdo se dostane k moci a získá všechny prostředky pro její prosazování, ten se moci, jaká mu přináší profit a uspokojení, nehodlá nikdy vzdát. Ve snaze udržet si moc je ochoten sáhnout ke všem prostředkům bez ohledu na to, jaké bude mít jeho boj o udržení vlády krvavé i jinak ničivé následky. Boj nejprve o prosazení moci a potom o její udržení je soubojem „bez rukavic“. Každá rána je dovolená včetně ran podpásových. Nezáležím na právu, spravedlnosti, pravdě, na zákonech, na ohledech, na obyčejné slušnosti a morálce. Přestává platit úplně vše a vládnoucí vrstva použije každého prostředku.
„Liberální organizace společnosti se zakládá na myšlence, že máme právo konat cokoli, co nezasahuje do svobody druhého člověka. I když se jedná o nesmírně přitažlivou myšlenku, není jasné, kdo určí hranici, jejímž překročením někdo porušuje naši svobodu. A protože to není automaticky dáno, někdo to musí rozhodnout. A protože jsme za tím účelem nikoho neurčili, v každodenním životě stále zakoušíme, že rozhoduje ten nejsilnější. Neustále zakoušíme, že po slabých se šlape. Spory ohledně přijetí principu vzájemné svobody se nerozhodují podle nějakého abstraktního principu spravedlnosti, nýbrž podle zásady, že pravdu má vždy ten nejsilnější.“
S tímto popisem fungování „reálné liberální demokracie“ by jistě souhlasili například kritici oligarchizace demokracie, ekologičtí aktivisté, zastánci aktivního občanství, obránci práva na spolurozhodování občanů o krajině a městském prostoru; a také ti, kdo vidí největší hrozbu pro demokracii v nerovné směně mezi globálním Severem a globálním Jihem.
Souhlasili by ale i potom, co by se dozvěděli, že jde o úryvek z projevu na univerzitě Bálvanyos „zlopověstného muže Evropské unie“ Viktora Orbána?
Západní političtí a bezpečnostní představitelé si v mnohem větší míře než jejich „východní“ protějšky, jako je Rusko a Čínská lidová republika, neuvědomili, že hlavní silou na strategickém bojišti na počátku 21. století je psychologická oblast, přestože kognitivní rozměr dlouho zkoumali a investovali do něj dlouhá léta výzkumu. Úroveň výdajů na obranu je pouze malou složkou strategického úspěchu či neúspěchu. Veškerý úspěch či neúspěch je generován myslí a v žádné době nedávné historie to nebylo tak zřejmé jako dnes, kdy se formální konflikt během studené války a po ní stal menším faktorem měnící se globální rovnováhy sil.
…
Realita by neměla být zaměňována: „čtvrtá světová válka“ je v plném proudu a – stejně jako se o první světové válce rozhodovalo na „hřištích Etonu“, rozhoduje se o ní v městské a venkovské krajině, kde se masy „globalistů“ a „nacionalistů“ řadí a jsou ovlivňovány, posilovány nebo poráženy odstíny pojmů a obrazů, profesionálně nasazovaných na hřištích Harvardu a dalších hvězdně obsazených univerzit, kde je kognitivní rozměr konfliktů velmi jasný, ale těžko se dostává do řídících sálů s ovládacími knoflíky.
Mocenský trojuholník H. Kissingera o vzťahoch medzi USA, ČĽR a RF (ZSSR) je všeobecne známy. Jeho kalkulácia na oslabenie ZSSR fungovala od začiatku 70-tych rokov. Problém nastal, keď Čína dosiahla taký vzostup, že sa stala jednou z globálnych veľmocí a teda konkurentom USA.
…
S. P. Huntington (anglické vydanie knihy v r.1996) k tomuto článku doplnil, že okrem paradigmy štátu funguje aj civilizačný prístup. Podľa toho nemusí prepuknúť vojna, ale Ukrajina sa s ohľadom na kultúrne faktory rozdelí na dve krajiny po civilizačnej zlomovej línii, ktorá oddeľuje pravoslávnu východnú Ukrajinu od uniatskej východnej Ukrajiny. Predpoklad, že tento rozpad bude síce búrlivý, lež menej krvavý ako v Juhoslávii, nevyšiel. O skutočných príčinách vojny na Ukrajine bolo v Slove uverejnených viac kvalifikovaných článkov, okrem iného aj od J. Mearsheimera.
Obsah:
V USA pronásledovali odpůrce vietnamské války, protože většina byla zpočátku pro válku. Bill Clinton, kvůli protestům a odmítání nastoupit do války, utekl z USA. Ministr obrany USA, který vietnamskou válku vedl, Robert McNamara, řadu let po skončení vietnamské války prohlásil, že tato válka byla chyba.
…
Ve známé kauze učitelky Martiny Bednářové, která otřásla celou společností, v níž byla obviněna ze spáchání trestného činu popírání genocidia dle paragrafu 405 tr. Zákoníku, byla odvolacím soudem pravomocně zproštěna obžaloby. 10. července 2024 však Nejvyšší státní zástupce podal dovolání proti tomuto osvobození.
Dovolání má zajímavé zdůvodnění. Uvádím některé pasáže.
„Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“ Takto zní známý a bohužel zapomínaný výrok, jehož autorem je George Santayana. Možná všechny národy světa mají sklon zapomínat historickou zkušenost. A takto opakují staré chyby. Kdyby se na Ukrajině z historie země nevybíraly pouze jednotlivé právě „vhodné“ oblázky, ale zachovávala se celá mozaika, mohli si Ukrajinci všimnout, že kdykoliv se jim dostalo podpory odkudkoliv ze západně položených zemí, bylo to vždycky a bez výjimky pouze v souvislosti s některou „západní“ válkou proti Rusku. Nikdy jinak!
Svět se rychle mění. Kde se ztratila jistota, spolupráce, volný obchod a odkud se vzala ztráta bezpečnosti, zpochybnění blahobytu a sociálních jistot?
Vývoj k této situaci nenese znaky přirozenosti, je vkládán násilně přes organizace podporované velkými globálními financemi, je to jakési spiknutí mocných, kterému byly otevřeny dveře předchozími ideály liberálními i socialistickými a příznivou situací ekonomickou. Tato skupina si zvolila levicové ideály konce šedesátých let jako nosnou tezi asi proto, že byla oblíbena mladými, a jí přizpůsobila ostatní. Zpočátku vypadala tato ideologie jako neomarxistická a zdůvodněná, dnes ovšem víme, že ideologie vůbec není důležitá a každá se stane jen nástrojem, nikoliv cílem. Američtí neocons sice tvrdí, že bojují za svobodu, ale z bot jim čouhá neomarxistické woke jako vyšité. Tím se globalistická skupina propojila s americkou politikou. Americká politika je definována neocons jako vláda svobodného světa, ale ve skutečnosti v jejich stínu postupuje woke, svoboda není podstatná, akceptovatelný je jakýkoliv režim, pokud dovoluje pronikat do státu kapitál spojený s woke.
Evropané se probouzejí většinou hodně pomalu (22.7.2024)
Malý slovníček znásilněných pojmů 1. a 2. (13.7.2024; 15.7.2024)
Konec čistého štítu národa (12.7.2024)
Návrat k feudalismu není levicová politika (5.7.2024)
Evropa má platit za bezpečí tomu, kdo jí zajistil nebezpečí (2.7.2024)
Národní státy vzdorující civilizaci dolaru a přízračným strážcům Práva a Demokracie se jeví jako funkční ekvivalent smysluplných projevů zaniklého komunismu. Stejně jako jeho nejednoznačná a rozporuplná přítomnost v průběhu studené války, tak i dnes samotná přítomnost takzvaných „darebáckých států“ (globální verze brutálních Sullových čistek prováděných humanitárním imperialismem), jejichž často velmi hluboké meze by rozhodně neměly být podceňovány, nadále poukazuje na ne-jedinečný a ne-cílený charakter nomosu ekonomiky; a právě proto umožňuje uvažovat o změně – ať už ve vztahu ke kapitálu, nebo k samotným „darebáckým státům“ -, jehož jménem by bylo možné orientovat jednání a programovat alternativní budoucnost.
Z nepovrchního pohledu na schéma globálních mocenských vztahů spočívá hlavní funkce rezistentních národních států v tom, že udržují při životě myslitelnost konfliktu a antikapitalistické akce, odmítají západní homologaci a stále udržují otevřené dveře k alternativní budoucnosti, zprostředkované přepolitizováním ekonomiky, novým okouzlením světa a znovuotevřením horizontu budoucnosti.
Pochopme ideológie ako komplex ideí, ktorých základnou funkciou je obhajoba záujmov určitej sociálnej skupiny. V moderných, zložito diferencovaných spoločnostiach – keď odhliadneme od lokálnych zvláštnosti – sa o dominanciu usiluje mnoho ideológií, rozhodujúce pozície však majú nacionalizmus, konzervativizmus, socializmus a liberalizmus.
Nacionalizmus sa formuje ako obhajoba záujmov konkrétneho národa. Základom spoločnosti má byť solidarita ľudí, ktorí hovoria tým istým jazykom, rešpektujú ten istý dejinne vytvorený panteón význačných osobnosti. Konzervativizmus sa zasa formoval ako obhajoba záujmov tried, ktorí svoje mocenské ambície zdôvodňovali odvolávaním sa na dejiny, tradíciu. Konzervatívci sú presvedčení, že tí, ktorí vládli predvčerom a včera, majú právo vládnuť aj zajtra a pozajtra. Socializmus sa formoval ako obhajoba záujmov skupiny ľudí, ktorí sa živili schopnosťou pracovať, teda predajom svojej pracovnej sily. Liberalizmus sa zasa formoval ako obhajoba záujmov skupiny ľudí, ktorí boli presvedčení, že za všetko, čo dosiahli, vďačia svojim vlastným výkonom.
Přechod od kapitalismu ke „cloudismu“ v roce 2000, který popsal Yannis Varoufakis ve své knize Techno-feudalism: What Killed Capitalism / Techno-feudalismus: Co zabilo kapitalismus jako posun od pozemského kapitálu k takzvanému „cloudovému kapitálu“, byl již předznamenán tím, že manuální práce představuje menší část ekonomiky než práce digitální a že virtuální práce má menší význam pro práci skutečnou. V jistém smyslu samozřejmě myšlenky vždy představovaly většinu hodnoty, takže to není nic nového, ani to není problematické jako takové. Problém spočívá jinde.
Náboženství algoritmicko-egregorského boha, vznášejícího se na svém UFO, je gnostickým kultem (myslím to v hovorovém smyslu slova gnostický; dualistický). Jestliže digitální znamená prst (číslice) a manuální znamená ruku (latinsky manus) a jestliže virtuální znamená méně skutečného, můžeme technologii chápat jako snižování míry, do jaké činnosti vyžadují zapojení člověka – takříkajíc nás redukuje z ruky na prst -, což buď znamená, že lidé jsou svobodnější, aby mohli dělat více a zapojovat zbytek sebe (zbytek ruky) jinak; nebo to znamená, že jejich celkové pásmo činností časem atrofuje. Digitální práce je skvělá, pokud zároveň nezvedáte činky, nelovíte nebo nevykonáváte jinou podobnou činnost.
Pre každú politiku sú rozhodujúce jej východiská, teda to, z čoho konkrétni politici vychádzajú. Tieto východiská určujú ciele i prostriedky politiky. V zásade môže ísť o dvojaké východiská: sú nimi buď idey, alebo záujmy. Treba však vidieť, že idey a záujmy sú navzájom späté – idey spravidla vyjadrujú určité záujmy a záujmy sa presadzujú pomocou ideí. Idey bez záujmov sú prázdne a záujmy bez ideí slepé. Idey však môžu záujmy aj zakrývať, maskovať, falšovať, nereflektovať adekvátne alebo zavádzať.
Politika ako zlo spočíva v zlých východiskách, ktoré prinášajú aj zlé dôsledky. Takými sú, po prvé, zlé idey – deštruktívne, ovládateľské, predátorské, parazitické, exploatačné, neoimperiálne, globalistické, svetovládne, slovom antihumánne, protiľudské idey. Idey, propagujúce jeden jediný model politiky, založený na princípe „človek človeku/štát štátu nepriateľom” v rozpore s bohatou pluralitnou povahou ľudstva.
Po druhé, politika ako zlo sa zakladá na presadzovaní záujmov určitého politického subjektu (strany, štátu) za každú cenu a bez ohľadu na záujmy ostatných subjektov. Takáto politika vytvára nielen situáciu konfliktu, ale priamo situáciu konfrontácie, v ktorej ide o to, kto z koho.
Avizovaná kniha se věnuje problému manipulovaných výzkumů a médií v dnešní době. Ukazuje oslabování tolerance různých názorových proudů za účelem manipulace veřejného mínění v Evropské unii i za jejími hranicemi. Cenzurní omezování svobody slova a názorové plurality ve veřejném prostoru má své silné ekonomické zdroje a zájmy.
Jelikož neoliberální kapitalismus prosazovaný v západních zemích už není příliš výkonný, dochází ke zhoršení životních standardů mnoha obyvatel. Lidé začínají projevovat nesouhlas, ale systém jej nechce slyšet a reaguje neokonzervativní cenzurou a represí.
SKVĚLÝ ROZHOVOR – Historik a antropolog ve své nejnovější knize diagnostikuje Porážku Západu. V knize La Chute finale (Konečný pád), vydané v roce 1976, autor správně předpověděl rozpad Sovětského svazu. Musíme doufat, že se tentokrát „prorok“ Todd mýlí.
Aleksandr Dugin v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem vysvětluje, jak na Západě (Global Angenda, Klaus Schwab, Silicon Valley, američtí demokraté, levicové strany v Evropě) je proces individualizace posouván stále dále, dokud lidstvo nedospěje k transhumanismu.
V současnosti se bojuje o pohlaví, rodinu a národ.
V mnoha zemích na světě, nehledě na harašení zbraněmi, tisknutí bezcenných dolarů a euro, dodávek zbraní a zcela zbytečného zabíjení a umírání lidí, si mnozí dnes připomínají 300 od narození filozofa míru Immanuela Kanta (1724-1804). Výročí se bude slavit se ve velkém v Německu, přestože volání po odzbrojení je dnes tam považováno za nesvětské a pacifisté za hlupáky národů. Podobně je tomu bohužel dnes i v české kotlině. V ní ale se slavit nebude, a již vůbec nebude se mluvit či psát o věčném míru. Otázka: Kde jsou ti stateční, kteří uzavírají, nebo by mohli uzavřít mír?
V 19. století žil v Anglii jistý Francis Galton, gentlemanský vědec, který zkoumal vše od meterorologie až po statistiku. Krátce poté, co jeho bratranec Charles Darwin publikoval svou knihu Původ druhů, Galtona zaujala myšlenka, že „přežití nejsilnějších“ se neodehrává jen mezi druhy, ale i v jejich rámci. Z této myšlenky se stala pseudověda, studium domnělých rasových vlastností té či oné skupiny s cílem vysvětlit, proč různé národy světa zaujímají takové postavení, jaké zaujímají. Tato pseudověda se nazývá eugenika.
Eugenici, působící v Rockefellerem financovaném Kaiser Wilhelm Institute, poskytli nacistickému režimu ideologickou záminku, aby tuto myšlenku dovedl do logického konce. Mnozí Němci, kteří souhlasili s holocaustem, tak činili proto, že skutečně věřili vědcům, kteří jim říkali, že Židé a Romové, komunisté a homosexuálové jsou geneticky méněcenní a je třeba je z genofondu odstranit. Později byla britská eugenická společnost přejmenována na Galtonův institut.
Rudolf Steiner zemřel 30. března 1925 obklopený nadějí v budoucnost. Všestrannost a kreativita, kterou odhalil v pozdějších letech, jsou fenomenální podle všech měřítek. Jak toho všeho dosáhl?
Poslední část dvacátého století přináší stále rostoucí poznání, že žijeme v hlubší realitě, kterou můžeme nazývat duchovní, ke které máme v současné době přímý přístup pouze změnou vědomí. Také se učíme vidět, že tyto duchovní reality byly známé v minulosti, popsány v jiných obrazech a jazycích a byly zdrojem všech velkých náboženství a duchovních učení. Na nějakou dobu byly zakryty a zapomenuty, protože se naše vědecká kultura věnovala materiálnímu světu odhalenému smysly.
Stejně jako Západ neporozuměl Rusku a byl zaskočen, Bílý dům rozhodně ignoruje biblický „konec časů“ v izraelském „způsobu uvažování o válce“.
Opojení Spojených států z domnělého vítězství a transformace vnitroamerického zakladatelského mýtu „Go West“ do aktuální verze „Go East“, jako již jednou v naší moderní historii, „na věčné časy“ (Fukuyama), vytvořilo iluzi neomezeného vlivu Washingtonu na světové. Zároveň byl ve stínu amerických ambicí 7. února 1992 v Maastrichtu položen základ k odevropštění Evropy a její postupné převedení pod americké komando.
K zamyšlení nad životem starověkého řeckého filosofa Sokrata, ve vztahu k současnosti, mě vedou především stále neutuchající, nové válečné konflikty ve světě, zveřejněné výsledky maturitních zkoušek, kdy daleko větší procento studentů neuspělo, což může signalizovat zhoršení schopnosti učit se, schopnosti myšlení, a další narůstající množství závažných celospolečenských jevů. Máme jich k přemítání více než dost. Člověk je bytost v první řadě myslící, je to jeho nejbdělejší činnost a prvořadý požadavek k úspěšnému zvládnutí vzdělávání, života vlastního i celospolečenského, dnes globálního. Jsme schopni správně myslet a posuzovat své jednání sama sebe i ve vztahu ke světu?
Úvaha Hanse Vogela dle mého názoru jednoznačně směřuje k tomu, že každé zlo - ať už je jakéhokoliv odstínu -…
Pár poznámek: "Hitlerovi se připisuje smrt pouhých šesti milionů lidí" Kým? Kterých? Na rozdíl od 1. války, kterou si přál…
K článku Aleše Macháčka: - odbočení páté: dnes je 28. březen: Den narození Jana Ámose Komenského - odbočení šesté: druhý…
"... V různých západoevropských zemích a také v různých východoevropských zemích byla vojenské posádky – buď americké nebo sovětské. My…
V této souvislosti si nelze nepovšimnout vnímání historického dědictví, které je v v Rusku a ČR zásadně odlišné. V RF…