Nacionalismus by už neměl být sprosté slovo

Vlajky evropských zemí v průčelí budovy Evropského parlamentu ve Strasbourgu, východní Francie.
Foto: Frederick Florin

Uprostřed všeho zmatku a nejistoty ohledně Donalda Trumpa, obchodních cel a vyhlídek na mír na Ukrajině by měla být jedna věc jasná: sen globalistických elit o „konci dějin“ se sám chýlí ke konci. Jejich fantazie o mírovém, prosperujícím světovém řádu bez hranic, řízeném byrokraty a bankéři, byla brutálně zavržena.

Místo toho žijeme, jak jsem zde napsalČesky minulý měsíc, v „novém světě národních států“. Demokratické národy se nyní musí probudit a bránit zájmy svých občanů v turbulentních časech.

Mnohem méně jisté však je, zda má většina západních lídrů politickou vůli vyrovnat se s tak dramatickými změnami. Evropští lídři nyní možná tvrdí, že vytvářejí „koalici ochotných“ na obranu ukrajinské suverenity. Tito liberální globalisté se však příliš bojí, že budou označeni za nacionalisty, než aby se za své vlastní národy postavili. Proto s hrůzou couvjí před srdcervoucím pokřikem prezidenta Trumpa „Make America Great Again“ (Udělejme Ameriku znovu velkou).

Pokud chceme této příležitosti využít a dát hlas milionům politických bezdomovců v Evropě, je na čase usilovat o obnovu vlastenectví a rehabilitaci nacionalismu.

Je pozoruhodné, že dnes, jak píšeČesky Frank Furedi z bruselského think tanku MCC (Mathias Corvinus Collegium), „návrat národního státu jako klíčového aktéra v globálním dění… nesouvisí s nárůstem silného národního vědomí“. Nacionalismus je naopak „stále relativně slabý a jako ideologie stále čeká na svou rehabilitaci“. V západní Evropě „se ani konzervativci nechtějí označovat za nacionalisty“, protože nacionalismus je vnímán tak negativně, že „se bojí diskreditace, pokud by se s ním ztotožnili“.

Západní politické elity strávily desítky let tím, že z nacionalismu udělaly sprosté slovo. Vždy šlo především o jejich nedůvěru k démosu, k lidu.

To, co je dnes Evropská unie, bylo postaveno na falešné představě, že hrůzy druhé světové války byly způsobeny tím, že se nevzdělané masy nechaly nakazit nacionalistickou politikou. Slavný italský Ventotenský manifest z roku 1944, dnes levicí oslavovaný jako zakládající listina evropského projektu, výslovně poukazoval na nebezpečí míšení národní politiky se „žhavou lávou lidových vášní“ a na potřebu „pevného mezinárodního státu“, který by vulkanický národní démos udržel pod kontrolou.

V poslední době bruselské elity používají obvinění z „nacionalismu“ jako klacek, kterým se snaží suverenistické populistické strany diskreditovat a porazit. Jak se posměšně vyjádřil bývalý předseda Evropské komise Jean Claude Juncker: „Populisté, nacionalisté, hloupí nacionalisté, ti jsou do svých vlastí zamilovaní.“

Myšlenka, že láska k vlastní zemi je něco hloupého a zvráceného, byla do hlav generací mladých Evropanů vtloukána vzdělávacím systémem, který západní historii a civilizaci vykresluje jako nepřetržitou temnou dobu. Vzhledem k tomu, že je vlastenectví zobrazováno jako historický problém, není divu, že průzkumy ukazují, že je dnes jen málo evropských mladých lidí ochotno za svou zemi bojovat.

Jak mohou západní elity, které udělaly vše pro to, aby z nacionalismu stvořily další nevyslovitelné „slovo na N“, vážně očekávat, že jim uvěříme, že se přes noc staly vášnivými vlastenci ochotnými naše národy bránit?

Tento problém byl zdůrazněn tento týden v Británii, kde premiér Keir Starmer využil svátek svatého Jiří, patrona Anglie, k pokusu „získat zpět“ vládu a vlastenectví od povstalecké strany Reform UK Nigela Farage. To je pro vůdce Labouristické strany, pohrdajícím tradičně vlasteneckou dělnickou třídou, obtížný úkol.

Starmerův tah spočíval v tom, že spojil toxický nacionalismus s drobnými nepokoji, které následovaly po vraždě tří mladých dívek v Southportu loni v létě. Jeho skutečným cílem nebylo jen několik lidí odpovědných za zavrženíhodné násilí, ale kdokoli, kdo se zajímá o dopad masové imigrace na naši zemi a kulturu, z nichž britské úřady některé ochotně zavírají za to, že na internetu vyjádřili svůj názor.

Starmer se snažil vytvořit kontrast pozitivního vlastenectví lidí z různých komunit, kteří se po nepokojích spojili, aby ulice vyčistili. V této ubohé maloměšťácké verzi vlastenectví Labouristické strany jsou národní city přijatelné pouze tehdy, pokud znamenají něco jako podporu národní zdravotní služby, společné zdvořilé tleskání zdravotním sestrám během lockdownů kvůli COVIDu nebo podporu národního fotbalového týmu, pokud to děláte tiše, střízlivě a bez urážení německých fanoušků.

Jak Starmer nebo jakýkoli jiný centristický vůdce očekává, že na tomto základě zmobilizuje lidi k obraně své země a evropské civilizace? Očekává se, že imaginární síly, které slíbil vyslat na Ukrajinu, budou bojovat, nebo jen uklízet po Rusech?

Historicky rozlišovali mnozí mezi vlastenectvím, považovaným za potenciálně pokrokové a tedy dobré, a nacionalismem, odsuzovaným jako reakční a potenciální zdroj rasistické nenávisti. Nyní se však elitáři, kteří vedou válku proti západní historii, snaží kriminalizovat jakoukoli formu lidového vlastenectví tím, že obviňují vlastence, kteří od osvícenství utvářeli moderní Evropu, ze zasazování kořenů rasismu a útlaku.

Tváří v tvář takovým politickým urážkám by se konzervativci měli přestat bránit tomu, jak jsou nazýváni, a jednoznačně se postavit za rehabilitaci lidového patriotismu a nacionalismu. Není rasistické vidět něco pozitivního na tom, že je člověk Angličan, Francouz, Ital, Němec, Maďar nebo jakékoli jiné národnosti.

Obnovená vazba k národu může nabídnout bezpečný domov masám, které byly politikou globalistických elit odtrženy od svých kořenů. Národní vědomí a obrana národní suverenity navíc dávají lidem šanci převzít demokratickou kontrolu nad svým osudem.

Vždy si musíme pamatovat, že národní stát je jediným modelem, u kterého se osvědčila demokracie; jakékoli řeči o „evropské demokracii“ nebo „globální demokracii“ jsou pouze zástěrkou pro vládu nereprezentativních byrokratických struktur Organizace spojených národů, Světové zdravotnické organizace nebo Evropské komise.

Antinacionalismus a antipopulismus elit EU pramení z jejich strachu a nenávisti vůči lidu. Nyní je jasnější než kdy jindy, že politicky existují dvě Evropy: oficiální Evropa, kde se staré establishmentové strany drží u moci, a druhá Evropa, ve které se miliony lidí trpících důsledky jejich masové migrace a politiky nulových emisí obracejí k národně konzervativním stranám.

Konzervativci by neměli populistickou revoltu přijímat pouze jako nejlepší naději pro budoucnost Evropy. Měli by také bojovat za to, aby populismus dostal pozitivní politickou konotaci, a trvat na tom, že vlastenectví není hračkou vybraných vrstev a že nacionalismus by již neměl být považován za sprosté slovo.

Mick HumeČesky (*1959) je britský novinář, redaktor, autor a šéfredaktor europeanconservative.comČesky. Vystudoval Americké studie na univerzitě v Manchesteru. Byl organizátorem Revoluční komunistické stranyČesky, kde od ledna 1987 působil jako redaktor týdeníku The Next Step. V roce 1988 se stal zakládajícím redaktorem stranického měsíčníku Living MarxismČesky. Od roku 1999 byl deset let sloupkařem deníku The Times a byl popisován jako „jediný britský libertariánský marxistický novinový sloupkař“. V roce 2001 byl zakládajícím redaktorem Spiked, píše pro The Daily Mail a The Sun. Je autorem několika knih, poslední Trigger Warning: is the Fear of Being Offensive Killing Free Speech?Česky (Varování před spouštěčem: zabíjí strach z urážky svobodu projevu?, 2015) a Revolting! How the Establishment are Undermining Democracy and What They’re Afraid OfČesky (Vzpoura! Jak establishment podkopává demokracii a čeho se bojí, 2017). Pracoval v komunikačním týmu Nigel Farage’s Brexit Party (2019) a pro Reform UK v parlamentních volbách v roce 2024. V současné době je hostujícím výzkumným pracovníkem MCC v Budapešti.