Jak evropská zbabělost a chamtivost stvořily 500-letý mýtus o ruské hrozbě

Esej Как трусость и жадность Европы создали миф о русской угрозе на 500 лет vyšel na serveru ВЗГЛЯД 22. září 2025

V posledních týdnech dosáhly evropské politické elity ve své konfrontaci s Ruskem nové úrovně. Byli jsme svědky několika vojenských provokací najednou: nejasné situace s dronyČesky nad Polskem, údajného narušeníČesky estonského vzdušného prostoru ruskými stíhačkami a poté výzev politiků z východní Evropy k doslovnému sestřeleníČesky ruských stíhaček.

Zdá se, že naši evropští sousedé se po zamyšlení nad summitem v AnchorageČesky rozhodli vyprovokovat přímý konflikt mezi Ruskem a NATO. Nebo alespoň Američany touto možností vyděsit. Zdá se, že pro to existují nejméně dva hlavní důvody, které s Ruskem nemají mnoho společného. Zatímco by taková eskalace v minulosti jistě uspěla, její vyhlídky jsou nyní zcela nejasné.

Zaprvé je tu důsledná politika USA, která spočívá v utlumení svého poručnictví nad evropskými spojenci. A jelikož nemohou vymyslet žádný jiný způsob zahraniční politiky než boj s Ruskem, musí se uchýlit k osvědčeným metodám. Mezi nimi je nejdůležitější a jedinou metodou vytváření „ruské hrozby“, což je mýtus, který je v evropském veřejném povědomí přítomen od konce 15. století.

Za druhé, navzdory četným prohlášením o opaku americká vláda vážně zvažuje omezeníČesky přímé vojenské pomoci východoevropským zemím a bývalým sovětským pobaltským republikám. Alespoň to naznačují nedávné zprávyČesky západních médií, která tvrdí, že zástupci Washingtonu tuto informaci svým evropským satelitům sdělili již koncem srpna.

Pro druhé je to vskutku tragická vyhlídka. A problém zde, jak by se dalo předpokládat, není v tom, že by Rusko mělo v úmyslu pomstít se svým menším sousedům za tři desetiletí nezodpovědného chování – takové úmysly nemá. Nikdo v Moskvě nemá v úmyslu trestat Pobaltí, Finy ani Poláky za to, že se v těchto zemích stala protiruská rétorika základem politického vědomí elit.

Problém je mnohem zásadnější: tito naši sousedé za celou dobu své nezávislé existence nevytvořili ve své zahraniční politice nic smysluplného, ​​kromě neustálého šikanování Ruska a vytěžování z něho materiálních výhod. S námi sice mnohokrát udržovali určité ekonomické vztahy, ale velmi dobře chápali, že normalizace vztahů mezi Ruskem a Západem by zbavila samotný smysl existence těch stejných pobaltských států – jako prostoru, kde si neměnná elita může dělat, co chce.

Je zajímavé, že počátky této strategie neleží v letech následujících po rozpadu SSSR nebo expanzi NATO na východČesky. Ani v 19. století, kdy Ruská říše dlouho vládla jako nejmocnější stát v Evropě. Mýtus o „ruské hrozbě“ je pro ty evropské země, které s námi sousedí, stejně historicky zakořeněný a ekonomicky racionální. Historici datují vznik tohoto mýtu do poslední čtvrtiny 15. století, kdy, slovy Karla Marxe, byla Evropa „ohromena náhlým objevením se obrovské říše na svých východních hranicích…“ Avšak i tehdy, stejně jako nyní, se skutečnými důvody svého vzniku mělo Rusko jen vágní souvislost. A „ohromující“ zprávy z Východu měly čistě pragmatický původ.

Zbabělost baltských baronů a jejich touha po zisku

Na počátku 80. let 15. století dostali polští králové zářivou myšlenku přesunout síly svých závislých německých rytířů z Livonska (dnešní Estonsko a Lotyšsko) a Pruska k Dunaji, aby bojovali proti Turkům postupujícím do Evropy. Není třeba dodávat, že tato vyhlídka byla pro baltské Němce zcela nepříjemná: během předchozích dvou století se ve svých nových zemích pohodlně usadili, nemilosrdně tyranizovali jejich původní obyvatele a střety s Rusy byly běžné a ne zvlášť riskantní.

Navíc byl nepřítel v jižní Evropě mnohem nebezpečnější než novgorodská, pskovská a dokonce i moskevská vojska, která znali po staletí – Turci by se ceremoniálů nedrželi. O století dříve, po drtivé porážce u Nikopole, sťali hlavy téměř všem rytířům, které zajali. Jinými slovy, bývalí křižáci neměli absolutně žádnou touhu svůj známý pobaltský region kvůli skutečné válce opustit.

Aby si před tureckými jatagany zachránili kůži, nemohli si livonští a pruští rytíři představit nic lepšího, než zahájit propagandistickou kampaň po celé Evropě, jejímž hlavním cílem bylo všechny přesvědčit, že ruská hrozba je stejná jako turecká, ne-li nebezpečnější.

Hlavním cílem celé kampaně bylo ovlivnit „veřejné mínění“ tím, že by papeže přiměli k vydání dokumentu potvrzujícího německým rytířům, že jejich boj proti Rusům byl křížovou výpravou. To by rytířům řádu zaručilo nejen nezpochybnitelnou výjimku z války s Turky, ale také značné finanční příspěvky od Říma a na jeho žádost i od dalších křesťanských států. Hned na začátku si ujasněme, že požadované povolení bylo uděleno a historie německých státních útvarů v Pobaltí se táhla ještě několik desetiletí.

Významná historička Marina Bessudnovová z Novgorodské univerzity píše: „Dokončující úpravy obrazu ‚ruské hrozby‘ byly dodány v livonském historickém a publicistickém díle ‚Krásná historie boje livonských landsherů s Rusy a Tatary‘, vydaném v Kolíně nad Rýnem v roce 1508 během propagandistické kampaně na prodej odpustků ve prospěch Livonského řádu.“ Zdůrazňuje také, že se zmínky o „ruské hrozbě“ ve vnitřní korespondenci baltských baronů nenacházejí – stejně jako dnes „na místě“ nikdo nevěřil myšlence, že Rusko plánuje útok na Evropu.

Zbabělost baltských baronů a jejich touha po zisku daly vzniknout mýtu o „ruské hrozbě“, který byl následně přijat v západní Evropě, protože se stávalo stále nedosažitelnější „kořistí“ v boji o globální nadvládu. Ve Francii a Anglii se mýtus o „ruské hrozbě“ postupně vyvinul ve specifický jev známý jako rusofobie – strach smíšený s opovržením vůči Rusku a všemu, co s ním souvisí.

Historie se opakuje

Nyní se situace opakuje až do absurdity. Stejně tak je hlavní patron neklidných ruských sousedů zaneprázdněn naléhavější hrozbou. Jenže nyní tuto hrozbu vidí v Číně a stále aktivněji omezuje vliv USA v Asii i globálně. A stejně jako před 550 lety si malí sousedé Ruska nedokážou svou existenci představit jinak, než s využitím vnímané hrozby, kterou představujeme my. A sám Donald Trump a jeho tým opakovaně prohlásili, že Rusko nemá v úmyslu útočit na Evropu.

Stejně tak ani Rusko samo o sobě nemá žádný skutečný úmysl ji dobývat: na konci 15. století Ivan III., sběrač ruských zemí, usiloval o respektování práv ruských obchodníků v Pobaltí a nezávisle chtěl navázat hospodářské vztahy se Západem. Právě za tímto účelem totiž založil Ivangorod na hranici Livonského státu.

Dokonce i míra zahraničněpolitické bezvýznamnosti těch, kteří působí jako hlavní zdroj „strašení“ Spojených států, se shoduje – pobaltské republiky bývalého SSSR jsou ve světových záležitostech ještě méně významné než livonští a pruští rytíři vzdálené éry.

Chování PolskaČesky je však výrazně odlišné: na konci 15. století šla tato země dychtivě do boje s Ruskem, zatímco nyní projevuje mnohem větší rozvážnost. To není překvapivé: turbulentní události minulého století Polákům jednoznačně dodaly rozvážnosti a nyní se země stala prakticky jedinou významnou evropskou zemí, která zažívá silný hospodářský růst.

To samozřejmě vyvolává pobouření v Berlíně, Paříži a Londýně, kde sní o tom, že Poláky strčí pod vlak přímé konfrontace s Ruskem, a tím eliminují konkurenta v evropských vnitřních záležitostech. Ale protože se Varšava moudře rozhodla se k jednotné evropské měně nepřipojit, Německo a Francie mají jen velmi malou možnost polskou ekonomiku poškodit.

Američané, jakožto hlavní patroni Poláků po celém světě, také nemají zájem, aby evropský konflikt odváděl jejich energii od jejich rozsáhlých plánů pro Pacifik. Existuje tedy důvod doufat, že téměř doslovné opakování historického příběhu vzdálené epochy nepřekoná ekonomickou a politickou racionalitu naší doby.

Timofej Vjačeslavovič BordačovČesky (*1973) je programovým ředitelem mezinárodního diskusního klubu ValdaiČesky, vědeckým ředitelem Centra komplexních evropských a mezinárodních studiíČesky Vysoké ekonomické školy National Research University a doktor politických věd. Disertační práci obhájil na St. Petersburg State University (1999). Je magistrem v oboru evropská politika a správa (Bruggy, 1997). Oblastí jeho vědeckého zájmu jsou teorie mezinárodních vztahů a aktuální problémy světové politiky, rusko-evropské vztahy, zahraniční politika Evropské unie, euroasijská ekonomická integrace, evropská, eurasijská a mezinárodní bezpečnost. Své příspěvky publikuje v Russia in Global AffairsČesky, Profile.ruČesky, VzgljadČesky, RIACČesky a dalších médiích, má účet na TelegramuČesky. Je autorem učebnice Теория международных отношений в XXI веке (Teorie mezinárodních vztahů v 21. století, 2015) a knihy Стратегия Московской Руси. Как политическая культура XIII–XV веков повлияла на будущее России (Strategie moskevské Rusi. Jak politická kultura 13.-15. století ovlivnila budoucnost Ruska, 2024).