Dobrý člověk žije

Článek https://www.krajskelisty.cz/kralovehradecky-kraj/34375-dobry-clovek-zije-svet-tomase-koloce.htm. Svět Tomáše Koloce vyšla v deníku Krajské listy 24. prosince 2025

Foto: Tomáš Koloc
Popisek: Ing. Pavel Kudrnovský

Vstal jsem hned s prvním předranním nucením, abych ještě dodělal poslední korektury poslední knihy svého kamaráda Patrika. Tentokrát sbírky básní, opět lepší než té minulé. Patrik, kdysi v oboru vázaného verše považovaný za Žáčkova následovníka, se už dávno smířil s tím, že si své básně, historické knihy a pohádky musí vydat sám a pak je s jistou ztrátou prodat svým posluchačům ze seniorského klubu, v němž přednáší – zato se nesmířil s tím, že bychom my, jeho bývalý profesionální tým z univerzitního nakladatelství, měli dělat svou práci zadarmo. I jako venkovský učitel, který během kočování mezi základními a středními školami už dávno zapomněl na své někdejší vysokoškolské asistentství (i dnešní doba zná pojem politisch verdächtig a následné vyhnanství), otec rodiny s dospívajícím synem, si zvykl vždy pět let šetřit, aby redaktor-korektor a ilustrátor-grafik knihy byli za svou profesionální práci spravedlivě zaplaceni.

K projití korektur jsme se sešli na úsvitě v mléčném baru, otevřenému střízlivějícím světákům i starým mládencům snídajícím tu cestou do práce. My jsme do „práce od do“ už ani jeden nespěchali. Patrik se mi „pochlubil“, že po třiceti letech učitelování přesedlal „na plný úvazek“ na práci jménem péče o osobu blízkou, tedy o svého dvaadevadesátiletého ležícího tatínka a o deset let mladší maminku. Jak má ve zvyku, přehrál mi parodicky proces „odborného“ posuzování, zda ti, o které pečuje, budou klasifikováni stupněm třetím (za který se za 24hodinovou službu pečujícímu platí o 6 tisíc míň, než je minimální mzda) anebo čtvrtým, za který se témuž (v tomto případě otci maturanta) vyplácí dvakrát víc.

V symbolice soutěže Chcete být milionářem? by se řeklo, že Patrik zůstal na dolním řádku. Já jsem mu zase líčil své aktuální dilema, že plný důchod za trvalé následky v sociální službě získaného covidu mi vyměřili o dva tisíce nižší, než činí mé nájemné – a přesto si nesmím přivydělat tolik, abych se uživil, jinak mi podle zákona důchod seberou. Protože jsme ale za 26 let, co se známe, řešili daleko horší problémy, svým kafkovským labyrintům jsme se jen srdečně zasmáli. Pak Patrik pospíchal za rodiči a já nakoupit, abych stihl vlak do Prahy, na poslední rozloučení s mužem, který mi byl – vlastně čím? Uvědomil jsem si, že dokud lidé žijí, člověk na jejich úlohu ve svém životě nemyslí.

Přestože v naší rodině jsou skoro pravidlem nerealizované pohřby nebo nezvání „nepohodlných“ na ně, rozloučení jsem už v životě zažil dost – ale takovéhle ne. Jako člověk s jinak ustálenou nedůvěrou v pohřby bez kněze jsem seděl na sever od Pražského hradu, v bývalém akcízu pro trhovce, dnes kulturním prostoru jménem Písecká brána a pohnutě poslouchal profesionálního řečníka, jak čte slova dcery zemřelého, pak poslouchal tři písničky z 60. let (z nichž ta třetí mě zlomila) a pak sledoval, jak se mezi možná stovkou vzpomínajících v rozlehlém prostoru pohybuje mikrofon a vzpomíná se.

U toho jsem si vybavil slova naší paní učitelky Anežky Janátové, že odcházející duše potřebuje nejen duchovní posilu, ale také slyšet reflexe svého života. A tak duše mého otcovského přítele slyšela, co já jsem o ní dosud nevěděl. Že byl šéf, který nikdy nikoho nenutil represí pracovat a co neudělali jiní, udělal sám. Nehodnotil, nepeskoval, a možná právě proto měl přirozenou autoritu. Často nebyl doma, ale když byl, byl zase stoprocentně tam – se svojí ženou a dětmi. Nebo s tím, s kým si právě povídal. To už ale byly věci, které jsem ovšem zažil s Pavlem sám: Jeho telefonáty nikdy netrvaly přes minutu. Mlčel, ale když někde stál, stálo tam NĚCO s ním. Stálo a drželo. I nás.

Z rozloučení s Ing. Pavlem Kudrnovským, Foto Tomáš Koloc

Když mikrofon dotekl až ke mně, začal jsem vyprávět příběh o tom, jak jsou si lidi souzeni. V pečovatelské organizaci jsem se o jeho zemřelého bratra starat neměl, ale určila mě k tomu příbuzná, která (po telefonu z USA!) senzibilně hodnotila příjmení v úvahu připadajících pracovníků – a to moje ji oslovilo.

Tak jsem začal docházet na onkologické oddělení jako ten, který měl vnášet pohyb a zábavu do života člověka, který mluvil už jen těžko a nedalo se mu rozumět. A tak jsme si psali a já ho prosil, aby mi kreslil. Dozvěděl jsem se, že byli čtyři sourozenci, Češi, z nichž dva ovšem vyrůstali i ve válečných Sudetech s německým vzděláním, třetí bráška se narodil na konci války a dlouho po něm sestřička, která zemřela, když jí bylo třicet. Na tutéž nemoc, na kterou umíral i můj vyprávějící klient…

Jednoho dne jsme se u jeho postele v našem krajském městě potkali s oním „třetím, mladším bráškou“ jménem Pavel a jeho paní. Paní Zora byla výtvarnice, která začínala v našem vyhlášeném městském loutkovém divadle, odkud jsme měli společné známé a některé její práce (zejména filmové plakáty) jsem znal. Měla krásný a specifický výtvarný styl založený na folkloru, podobně jako (bohužel slavnější) Kornelie Němečková, autorka naší generaci notoricky známých Zpívánek/Spievanek. O jejím manželovi Pavlovi jsem věděl jen to, že je inženýr.

Ačkoli nejstarší bratr, můj klient, brzy zemřel, manželé „si mě ponechali“. Strávil jsem dvoje Velikonoce u nich na chalupě hlavně hovory s paní. S mlčenlivým panem Pavlem jsem se o to víc vídal na Facebooku. Četl moje texty a komentoval je. Zjistil jsem, že má shodné politické názory jako já, ale že to o něm vlastně nikdo neví, a to snad ani ne kvůli konstelaci, jakou znám z mnoha dnešních rodin, kde se rodiče musejí před svými „přemluv bábu“ dětmi tajit se svými názory. Nabyl jsem přesvědčení, že pan Pavel byl asi takový po celý svůj život. Navenek tichý kompromisní muž, netoužící se dělit o názory, které by mohly přinést zbytečný svár, člověk, ze kterého dýchala pohoda a klid, ve skutečnosti ale vždy připravený tam, kde ho člověk potřeboval – ale i tam kde ho nečekal. Kdykoli jsem pořádal cokoli v jeho domovské Praze, objevil se tam. Když jsem přebíral Krameriovu cenu, pozval jsem kolektivně všechny své facebookové přátele a když pořad skončil, na samém konci gratulantů stál pan Pavel, s typickou skromností, ale se stejně významným poplácáním po zádech, jaké bych možná dostal od táty, kdyby tu byl býval byl. (Abych ale nevynášel jen chlapy – on by tam možná stál i se svou ženou, jenž ta už tou dobou nebyla…)

Naposledy jsme se s Pavlem viděli o letošních Velikonocích, kdy mi slíbil ukázat svůj rodný kraj, jehož jedním z center je Hostinné. Snad aby nemusel mluvit sám, objevil se znenadání jeho přesně zorganizovaný kamarád, který mi vyprávěl o dvou obrech podpírajících místní radnici, kteří spolu jednou ročně nahlas (dnes už ze záznamu) probírají městské zlořády, o tradičních františkánských průvodech i o tom, jak domy na náměstí už byly dávno vystěhované, protože město mělo být za normalizace zaplaveno přehradou a zabránil tomu jistý vysoko postavený funkcionář KSČ. Pak jsme se spolu dívali dolů z kopce Zvičina, daleko, za Krkonoše až do Polska. Nakonec se Pavel chytil za hlavu, když jsem mu řekl, že na Velikonoční pondělí už léta používám tu samou pomlázku, vysvětlil mi, že k úspěšnému omlazení musí být nová – a hned mi ji (za mé pouhé asistence držiče háků = prutů) názorně upletl. Posloužila svému účelu a doteď mi leží na věšáku v předsíni.

Zvědavci mezi čtenáři jsou možná napnutí ohledně odchodu mého přítele. Bylo to za volantem, na druhé adventní úterý, a jeho ratolest to ve svém rozloučení nazvala „bondovským odchodem“, který byl pro mě osobně temně spjatý s podobným koncem JUDr. Miroslava Polreicha (jehož pan Pavel rád četl a kterého si vážil) o šest let dřív. Nechápejte mě špatně, když ale řeknu, že to vlastně není důležité – i když vlastně je. Tak jako v den příchodu Spasitele je jistě symbolicky důležité, že ten se narodil rodičům na cestě, chud, mezi prostými pastýři a zvířaty ve chlévě, jak pak celý život působil. I pan Pavel symbolicky odešel stejně neočekávaně, jako se „zjevoval“, navíc v mém domovském městě, kde se objevoval málokdy.

U obou je ale jedna věc důležitější: že takoví vzácní (podle mě s postupující dobou dokonce čím dál vzácnější) lidé, které sám Ježíš Kristus (částečně sebedefiničně) nazval „blahoslavenní tiší“ na této Zemi vůbec BYLI. A že mezi námi a v nás (v obou případech) stále JSOU.

V případě pana Pavla mě o tom, když jsem se vrátil z rozlučky s ním, přesvědčil můj symbolický sen. Šli jsme spolu pražskou Hartigovou ulicí, která byla symbolem světa potud, že v ní bydlí několik mých milých známých – ale i tím, že se dřív jmenovala Koněvova a její nedávné přejmenování jsme s Pavlem dost těžce nesli. Pan Pavel pak v jednu chvíli nabral sílu a vydal se rychleji, až jsem na něj musel zavolat, že nestíhám. Odpověď zněla: „To nevadí, však mě časem dohoníš. A já tě neztratím z dohledu…“

Když jsem se probudil, došlo mi, že mně a možná svým dalším „pozůstalým“ to vzkázal pan Pavel, ale stejně dobře to může být i vzkaz pro celý svět – od Toho, Jehož narození dneska oslavujeme.

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.