1. Thierry Meyssan: Reorganizace světa (20. 1. 2026)
2. Thierry Meyssan: Upřesnění k vojenské intervenci ve Venezuele a mezinárodnímu právu (14. 1. 2026)

Reorganizace světa

Mapa světa vytvořená během summitu v Anchorage dne 15. srpna 2025. Mapa světa je rozdělena do tří sfér vlivu. Tyto sféry jsou vyznačeny obecně a v současné době se o nich jedná s větší přesností.

Jsme svědky reorganizace světa po summitu v Anchorage (15. srpna 2025), příměří v Gaze (10. října 2025) a operaci Absolute Resolve ve Venezuele (3. ledna 2026). Nyní je jasné, že prezidenti Donald Trump a Vladimir Putin si na Aljašce rozdělili svět. Celá dohoda bude potvrzena na příštím summitu Trump-Xi.

Jedinou informací, kterou máme k dispozici, je mapa ruského generálního štábu, zveřejněná Andrejem Martyanovem[1]. Rozděluje svět na tři zóny vlivu, což není v rozporu s principem multipolárního světa. Primitivní mezinárodní právo – mám na mysli právo před studenou válkou – řeší jen několik problémů. Dává státům volnost dělat, co chtějí, v mezích, které si samy stanovily.

Ve svém posledním sloupku jsem vysvětlil, že na rozdíl od toho, co všichni říkají, pokud Spojené státy spáchaly zločin tím, že unesly prezidenta Madura, měly podle předchozích pravidel, vzhledem k jejich závazkům, právo tak učinit. Že nám to připadá šokující, na tom nic nemění. Od nynějška budeme muset fungovat tímto způsobem.

Dosud byl svět ovládán G5/6/7/8/7, které včera tvořily Německo, Kanada, Francie, Spojené státy, Itálie, Japonsko, Spojené království a Evropská unie.

Jeho zánik znamená konec britského a francouzského impéria. Musíme si přiznat, že Francie bude muset dekolonizovat Novou Kaledonii a Polynésii, Spojené státy budou muset dekolonizovat Samoa, Guam a Panenské ostrovy, Nový Zéland bude muset dekolonizovat Tokelau a konečně Spojené království bude muset dekolonizovat Anguillu, Bermudy, Panenské ostrovy, Kajmanské ostrovy a Falklandy, Gibraltar, Montserrat, Svatou Helenu a Turks a Caicos.

To bude muset být provedeno velmi rychle, pokud si Francie, Spojené království a Nový Zéland přejí zachovat přítomnost ve svých bývalých koloniích.

Je pravděpodobné, že se Commonwealth rozpadne. Jeho členské státy se přinejmenším vzdají svého společného občanství.

G7 bude nahrazena C4/5 složenou z Číny, Spojených států, Indie a Ruska, ke kterým prezident Trump doufá připojit Japonsko [2]. Je však pravděpodobné, že Japonsko, vzhledem k jeho válečnickým prohlášením, přijato nebude. Čína se stále nemůže smířit s nárůstem japonského imperialistického militarismu, popíráním holocaustu vládou Sanae Takaichi, jejími názory na tchajwanské mikroprocesory a jejím zájmem o vzácné kovy.

Vzhledem ke své síle se čtyři hlavní světové mocnosti budou moci rozhodnout, že v případech, které nejsou upraveny mezinárodním právem, budou jednat podle svého uvážení – tak jako to udělaly Spojené státy ve Venezuele.

Několik regionálních aliancí umožní sekundárním mocnostem hrát důležitou roli.

Nebudu se zde zabývat NATO, které bude rozpuštěno v polovině roku 2027, nebo dříve, pokud to bude vhodné pro převod Grónska z Dánska na USA. Protesty některých Evropanů na tom nic nezmění: nebudou válčit ani s USA, ani s Ruskem.

Ani aliance AUKUS (Austrálie, USA, Spojené království) nepřežije rozdělení světa.

EU by měla také zmizet. Vystoupení Ursuly von der Leyenové na slavnostním podpisu dohody o volném obchodu mezi EU a Mercosurem její pád jen urychluje: obyvatelé Francie, Polska, Rakouska, Irska a Maďarska si právě uvědomili, že tato byrokracie nebrání jejich zájmy, ale obětuje jejich zemědělce potřebám německého průmyslu.

Štafetu převezme několik organizací: Společné expediční síly (Joint Expeditionary Force, JEF), britská mini-NATO, již sdružují Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Dánsko, Norsko, Island, Švédsko, Finsko a Nizozemsko kolem Spojeného království. Ukrajina se k ní připojí, zatímco Island se připojí k USA (po postoupení Grónska). Kanada a Grónsko se totiž nacházejí na americkém kontinentálním šelfu, stejně jako část Islandu, což vzbuzuje pochopitelný zájem USA.

Bulharsko, Finsko, Lotyšsko, Litva, Polsko a Švédsko již vytvořily „alianci východní fronty“. Není jisté, zda tato nová organizace bude trvalá, protože zatím nemá ani rozpočet, ani sekretariát.

Tyto vojenské aliance budou doplněny politickými koalicemi, stejně jako EU doplnila NATO. Hlavní iniciativou je Iniciativa tří moří. Sdružuje Rakousko, Bulharsko, Chorvatsko, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Českou republiku. Jejím cílem je obnovit středověkou Republiku dvou národů nebo projekt federace Międzymorze maršála Józefa Piłsudského: vytvořit federaci mezi Německem a Ruskem.

Jedná se o polský projekt, který prosazuje prezident Karol Nawrocki (Právo a spravedlnost), zatímco aliance východní fronty je projektem prosazovaným premiérem Donaldem Tuskem (Občanská koalice).

Na Blízkém východě skončila díky čínskému zprostředkování v roce 2023 dualita Saúdská Arábie/Írán. Nahradila ji rivalita mezi Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. Ta se již projevila v Jemenu a Súdánu. Ti, kteří byli ještě před čtyřmi lety nejlepšími přáteli, jsou nyní absolutními rivaly.

Rijád se snaží sjednotit za sebou Pákistán, Turecko, Egypt a Somálsko.

Abu Dhabi, které již uzavřelo vojenské spojenectví se súdánskými, libyjskými a somálskými frakcemi, by se mělo přiblížit Izraeli a spojit se s Etiopií.

V Africe je Aliance států Sahelu, složená z Burkina Faso, Mali a Nigeru, jedinou regionální vojenskou aliancí. Měla by být podporována Čínou a Ruskem.

V Latinské Americe Bolívarovská aliance národů Latinské Ameriky (ALBA) již nefunguje. Naopak se se souhlasem Spojených států formuje koalice kolem Argentiny a Chile.

Čína, Indie a Rusko chtějí zachovat OSN. Prezident Trump proto upustil od svého záměru skleněný palác opustit. Je třeba si uvědomit, že velká část toho, co OSN vybudovala, bude rozebrána, aby byla v souladu s mezinárodním právem. Na rozdíl od toho, o čem jsme byli přesvědčeni, totiž OSN mezinárodním právem není.

[1]

[2]

Zpět na obsah

Upřesnění k vojenské intervenci ve Venezuele a mezinárodnímu právu

Poté, když Delcy Rodríguez odsoudila roli Izraele při přípravě americké operace „Absolute Resolve“, složila přísahu jako prozatímní prezidentka.

Článek, který jsem minulý týden publikoval o operaci Absolute Resolve[1], mi vynesl spoustu protestních dopisů. Odpověděl jsem jen na malou část z nich. Jsem si dobře vědom, že jsem se vyjádřil nejasně, protože někteří z vás v tom pochopili věci, které jsem nikdy nenapsal ani neřekl. Rád bych proto poskytl několik vysvětlení.

Za prvé, předmětem mého článku nebyla krize ve Venezuele, ale skutečnost, že intervence Spojených států je v souladu s mezinárodním právem. Na tomto bodě trvám.

Mezinárodní právo není zákoník, je to pouze závazek dodržovat své slovo a nechovat se jako barbar.

Z pohledu Washingtonu je však Nicolás Maduro drogový dealer. To, že je toto tvrzení hloupé, není podstatné. Je na americké justici, aby to dokázala. Já jsem pouze uvedl, že Maduro povolil drogovým dealerům překračovat území své země, aby mohli dopravovat kokain do Spojených států. Nikdy jsem ho přímo neobvinil z obchodování s drogami, ani s kokainem, ani s fentanylem (specialitou mexického kartelu Sinaloa). Neopíral jsem se o vyšetřování DEA ani o izraelskou propagandu, ale o důvěrné informace od ibanonských drogových baronů. Rovněž jsem upřesnil, že tito venezuelští šíitští pašeráci nebyli členy Hizballáhu, ale platili Hizballáhu daň „zakaat“.

Spojené státy ostatně ve Venezuele postupovaly stejně jako v roce 1989 v Panamě. I tam obvinili prezidenta Manuela Noriegu z obchodování s drogami a unesli ho (operace Just Cause), přičemž zabili několik tisíc lidí. Nikdy nebylo prokázáno, že obchodoval s drogami, ale že platil nikaragujské Contras penězi od medelínského kartelu. Dnes však víme, že aféra Iran Contras byla vymyšlena Klausem Altmanem (alias Klausem Barbie, „lyonským řezníkem“) předtím, než byl unesen Régisem Debrayem, aby byl souzen ve Francii, a že tento nacista je skutečným organizátorem medelínského kartelu[2].

Z pohledu Spojených států Nicolás Maduro není prezidentem Venezuely. Tuto tvrzení jsem nekomentoval, ale odkázal jsem na poznámku pod čarou v mém sloupku z srpna 2024 na toto téma[3]. V ní vysvětluji, že západní verze voleb v roce 2024 je zcela zkreslená. I když se jich zúčastnilo méně než 60 % voličů, není pochyb o tom, že Nicolás Maduro zvolen byl. Ale ani to není problém. Čtvrtina členských států OSN – včetně Spojených států – ho jako takového neuznává. Nelze tedy Washingtonu vytýkat, že porušuje imunitu hlavy státu, k čemuž se zavázal podpisem Vídeňské úmluvy.

My Francouzi jsme ostatně v obzvláště nevýhodné pozici k tomu, abychom vyčítali Spojeným státům únos venezuelského prezidenta: byli jsme to my, kdo jsme spolu s Dominique de Villepinem, Régisem Debrayem a americkými speciálními jednotkami unesli Jean-Bertranda Aristida, zvoleného prezidenta Haiti[4]. Technicky vzato, Spojené státy i v tomto případě zpochybnily platnost zvolení prezidenta Aristida s odvoláním na ustanovení haitské ústavy. Unesli ho a poté předali francouzským speciálním jednotkám, které ho uvěznily ve Středoafrické republice. V té době protestovalo jen velmi málo lidí. Skutečnost, že známe lépe Venezuelu než Haiti, nás nesmí vést k tomu, abychom s nimi zacházeli odlišně.

Upozorňuji, že si nemyslím, že únos Noriegy, Aristida a Madura je správný, stejně jako nebylo správné dosazení ajatolláha Chomejního nebo Michaila Saakašviliho k moci. Říkám pouze, že to neporušuje mezinárodní právo, i když to šokuje nás i OSN.

Je pravda, že se všechny členské státy OSN zavázaly, že „ve svých mezinárodních vztazích nebudou vyhrožovat nebo používat sílu proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu ani žádným jiným způsobem, který je neslučitelný s cíli Organizace spojených národů“ (článek 2 Charty OSN).

Všechny však uznávají „droit de suite, právo na následné kroky“[14], pokud jsou napadeny nestátní organizací a země, ve které se tato organizace nachází, ji nevydá.

Tak například Francie v roce 2015 bez jakéhokoli povolení vedla vojenské operace v Sýrii, údajně za účelem boje proti Daesh, který spáchal útoky v Bataclanu (operace Chammal)[5]. V roce 2022 jsme pokračovali v operaci Barkhane v Mali, i když nám to malijská vláda zakázala. Byla přesvědčená, že naše tajné služby podporují džihádisty, proti kterým naše armáda bojovala. To byl důvod vyhoštění francouzské armády ze Sahelu[6].

Tyto upřesnění nemají za cíl říci, že schvaluji to, co dělají Spojené státy, ale pouze zdůraznit, že své závazky, a tedy ani mezinárodní právo neporušily.

Je třeba si uvědomit, že mezinárodní právo bylo založeno společně Ruskem a Francií až na konci 19. století a od studené války nebylo uplatňováno. Neumožňuje řešit krize, jako je ta ve Venezuele. Ale právě ono bude referenčním rámcem v multipolárním světě, který Rusko, Čína a Spojené státy právě budují. Je tedy lepší pochopit jeho logiku.

Nereagujme tím, že budeme oplakávat pořádek studené války a svět bez SSSR, který jsme znali. Pravidla G7 nás chránila a my jsme je zneužívali. Mnoho států na světě za to zaplatilo. My ne. Nyní vstupujeme do světa, který se řídí mezinárodním právem a ve kterém tři supervelmoci budou moci použít sílu ve všech případech, které toto právo nepředvídá. A těch je mnoho.

Tento systém, založený na platnosti podpisů, funguje pouze tehdy, pokud nikdo nelže. V roce 2002 však administrativa Bushe a Cheneyho zřídila speciální jednotku složenou výlučně ze straussovců[7] kolem Paula Wolfowitze a Douglase Feitha (včetně nevyhnutelného Elliotta Abramse), aby vyráběla lži: Úřad pro speciální plány Pentagonu[8]. Tato organizace vymyslela bajku, podle které Saddám Husajn v Iráku disponoval zbraněmi hromadného ničení a chystal se je použít proti Spojeným státům. Podařilo se jí přesvědčit americkou veřejnost, že je v nebezpečí. Navíc Spojené království, které je mistrem ve všech kategoriích manipulace tiskových agentur[9], poskytlo fantazijním výmyslům straussovců prostor. Byly podpořeny britským premiérem Tony Blairem, který tyto nesmysly také publikoval. Proto prezident Donald Trump a jeho spolukandidát JD Vance tak trvají na svobodě projevu, v demokracii jediné zbrani proti lži. Všimněme si, že stejná skupina, tentokrát kolem bývalé velvyslankyně George Bushe při NATO, Victorie Nulandové, vytvořila narativ, podle kterého na Ukrajině žádní nacisté nejsou. Straussovci tak připravují válku proti Rusku, stejně jako připravili válku proti Iráku.

Vraťme se k operaci Absolute Resolve, kterou lze interpretovat jak z hlediska Trumpova výkladu Monroeovy doktríny[10], tak z hlediska krize mezi USA a Íránem. První pohled jsem ve svém článku z minulého týdne neřešil, ale publikoval jsem článek Alfreda Jalife-Rahmeho na stejné téma[11]. Kdybych tak učinil, řekl bych – stejně jako on – že Spojené státy nyní kontrolují hlavní ropné zdroje celého amerického kontinentu od Aljašky po Patagonii a ovládají 40 % nikoli světových zásob, ale světové produkce. Naopak jsem uvedl, že Washington nechtěl venezuelskou ropu ukrást, ale dohlížet na to, aby nebyla prodána určitým státům. Manlio Dinucci upřesnil, že Washington především chtěl, aby byla prodávána v dolarech a ne v juanech nebo jiných měnách[12]. Vždy jsem trval na tom, že ekonomika Spojených států je nemocná, že hromadí značné dluhy, které není možné splatit. Prezident Trump, stejně jako prezident Gorbačov, musí reagovat nejprve na tuto výzvu před jakýmkoli jiným cílem.

A konečně, viceprezidentka Delcy Rodríguezová den po zásahu Spojených států prohlásila: „Vlády celého světa jsou prostě šokovány tím, že právě Bolívarovská republika Venezuela je obětí a terčem útoku tohoto druhu, který má bezpochyby sionistický podtext.“ Vzpomeňme si, že Izrael zasáhl v brazilském parlamentu, aby svrhl prezidentku Dilmu Rousseffovou v roce 2013, nebo aby podpořil státní převrat v Hondurasu a sesazení prezidenta Manuela Zelayi.

Z geopolitického hlediska, pokud Spojené státy nezasáhnou vojensky v Íránu, spojence Venezuely a jedné z příčin únosu prezidenta Madura, budeme muset dojít k závěru, že si Spojené státy nenárokují právo zasahovat mimo svou sféru vlivu definovanou v Anchorage 15. srpna 2025. Mapa Andreje Martyanova by tedy byla správná[13].

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

Zpět na obsah

Thierry MeyssanČesky (*1957) je politický konzultant, francouzský spisovatel a zakladatel a předseda Voltaire NetworkČesky, jehož deklarovaným cílem je „obrana svobody projevu a sekularismu“. Od roku 1994 byl také národním tajemníkem Strany radikální levice (PRG)Česky. V roce 2002 se proslavil knihou The Big LieČesky (Velká lež) o útocích z 11. září 2001, které popisuje jako operaci pod falešnou vlajkou vlády a vojenskoprůmyslového komplexu USA. Jeho poslední knihou je Sous nos yeux – Du 11 septembre à Donald TrumpČesky (Před našima očima – od 11. září k Donaldu Trumpovi, 2017). V roce 2012 odešel do exilu v Sýrii. Je vnukem plukovníka Pierra Gaïsseta, vojenského pozorovatele OSN a předsedy izraelsko-libanonské komise pro příměří, a synem Michela Meyssana, bývalého radního města Bordeaux a blízkého spolupracovníka Jacquese Chabana-Delmase («Chaban», francouzský odbojář, brigádní generál a státník, 1969 – 1972 byl předsedou vlády).