Nejnebezpečnější hra: USA – Čína
Zpočátku se mnozí ve Washingtonu domnívali, že vzestup Číny lze zvládnout. V reakci na neúprosnou logiku modernizace a určité přemlouvání se Čína stane, jak v roce 2005 řekl náměstek amerického ministra zahraničí Robert Zoellick, „zodpovědným účastníkem“ mezinárodního systému. Po určitou dobu to vypadalo, že Peking skutečně zkrotne, protože se zdálo, že přijímá západní normy a mezinárodní instituce, jako je Světová obchodní organizace (WTO).
Dnes však tato naděje umírá. Zdá se, že Peking v jedné otázce za druhou globální řád pod vedením USA spíše odmítá, než aby jej přijal, čímž se dostává na kolizní kurz s Washingtonem a vyvolává nekonečné diskuse o tom, jak vyřešit „čínskou výzvu“. Ale při vší specifičnosti debaty – jak zabránit invazi na Tchaj-wan, co dělat s expanzivními nároky Pekingu v Jihočínském moři a zda by se měl Západ ekonomicky a technologicky oddělit od Číny – leží jádro věci v mnohem větší a starší hádance mezinárodních vztahů. Jak se má mocnost, která se drží svého statu quo, vypořádat s mocností na vzestupu, a vedou okamžiky přechodu neúprosně k válce?
Ještě se vrátím k „okupaci“ v roce 1968. Jsem si vědom, že tato událost vyvolala v mnoha občanech psychické trauma,…
Nelze v žádném případě srovnávat okupaci v roce 1939 a "okupaci" v roce 1968, ať už z hlediska počtu obětí…
"vybrat si nejlepšího hegemona a umět být pro hegemona prospěšným" není "národní otázkou", ale národním traumatem. Byli jsme "prospěšní" pro…
Silný stát se nemusí vázat na žádného hegemona. Jak správně píšete, Česká republika není silný stát - obsahuje vnitřní rozpory,…
Chyby tam jsou, to nelze vyvrátit, ale to, že se nemůžeme domluvit, svědčí oba předchozí diskusní příspěvky. Postoje v publikovaných…