Nejnebezpečnější hra: USA – Čína
Zpočátku se mnozí ve Washingtonu domnívali, že vzestup Číny lze zvládnout. V reakci na neúprosnou logiku modernizace a určité přemlouvání se Čína stane, jak v roce 2005 řekl náměstek amerického ministra zahraničí Robert Zoellick, „zodpovědným účastníkem“ mezinárodního systému. Po určitou dobu to vypadalo, že Peking skutečně zkrotne, protože se zdálo, že přijímá západní normy a mezinárodní instituce, jako je Světová obchodní organizace (WTO).
Dnes však tato naděje umírá. Zdá se, že Peking v jedné otázce za druhou globální řád pod vedením USA spíše odmítá, než aby jej přijal, čímž se dostává na kolizní kurz s Washingtonem a vyvolává nekonečné diskuse o tom, jak vyřešit „čínskou výzvu“. Ale při vší specifičnosti debaty – jak zabránit invazi na Tchaj-wan, co dělat s expanzivními nároky Pekingu v Jihočínském moři a zda by se měl Západ ekonomicky a technologicky oddělit od Číny – leží jádro věci v mnohem větší a starší hádance mezinárodních vztahů. Jak se má mocnost, která se drží svého statu quo, vypořádat s mocností na vzestupu, a vedou okamžiky přechodu neúprosně k válce?
Pane Běhunčíku: Poslední odstavec tesat do kamene.
Pan Rychlík u mne ztratil punc historika, když v televizním vystoupení o ukrajinských dějinách vynechal vyvraždění 70-ti tisíc Poláků ukrajinskými…
Cituji druhý odstavec projevu paní Lenky Procházkové : "Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat…
...připadne mi nemístné řešit tuto problematiku v kontextu nějakých 80 let soužití německých rodů s českou populací. Asi musíme počkat…
Jsem také pravoslavný a otce Fejsaka dobře znám. Je to jak píšete. Ale protože znám též zákulisí, mohu to doplnit.…