Blízký východ lomí nad Washingtonem rukama. Konečně…

Analýzu The Middle East is wringing its hands of Washington. Finally  publikoval server Strategic Culture Foundation 25. června 2026

Nezamýšlených důsledků Trumpovy dohody s Íránem je příliš mnoho, aby se všechny daly vyjmenovat. Hlavním z nich je, že Trumpova vlastní šaškovská práce nalila do íránského režimu peníze a moc, o kterých si dříve mohl jen nechat zdát. Dohoda o „bezpodmínečné kapitulaci“ však pravděpodobně také zničila petrodolar – což s největší pravděpodobností vedlo k rychlejšímu zániku USA jakožto toho, co bylo kdysi nazýváno „supervelmocí“, nebo dokonce někdy i Supervelmocí bylo. Trumpův idiotský výbuch „bezpodmínečné kapitulace“ je samozřejmě největší ironií celého fiaska, vzhledem k tomu, že je to Trump, kdo je na kolenou a dal Íránu tolik jen proto, aby otevřel Hormuzský průliv, jen aby snížil globální cenu ropy.

Co se ale nyní děje v regionu, a to jak s Izraelem, tak se zeměmi Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC)? Pokud jde o Izrael, mnoho předních komentátorů, jako je Alistair Crooke, tvrdí, že jeho obyvatelé jsou v šoku a že bude nějakou dobu trvat, než se po večírku předchozí noci probudí a uvědomí si, že se věci trochu vymkly kontrole a že je třeba provést určitý proces očisty a nápravy. Crooke a další jdou ještě dál a věří, že Izrael se již nemůže nadále oddávat bludné představě „Velkého Izraele“ – tj. mít regionální ambice hegemonie za svými hranicemi – a musí přehodnotit své cíle, počínaje přiznáním, že válku s Hizballáhem v Libanonu nevyhrává. Mezi analytiky panuje všeobecná shoda, že většina Izraelců je v šoku z toho, jak byla válka v Íránu prohrána, jak samotná Amerika nesplnila a nemohla splnit své vojenské sliby a jak ani IDF není pro Hizballáh soupeřem. Bude jim chvíli trvat, než pochopí, že Izrael se prostě politicky i vojensky přecenil a že realita je taková, že je v hluboké díře a řešením by možná mohlo být přestat kolem sebe kopat.

Období zasmušilosti a útěchy však Netanjahu sotva plánuje a je pravděpodobné, že se stane tichým nepřítelem Trumpa, který potřebuje, aby v Libanonu přestal bojovat. Tento vztah mezi Washingtonem a Izraelem se také dostane pod napětí a vstoupí do nového období důležitosti, což by mohlo krátce znamenat, že Kongres bude hlasovat o zastavení financování Izraele, aby Bibimu a jeho koaličním partnerům připomněl, kdo je ve skutečnosti supervelmocí (abychom připoměli komentář Billa Clintona, který pronesl jednou v Bílém domě, když se Bibi zúčastnil tiskové konference).

Ještě znepokojivější je možná samotný region a to, jak Amerika nyní ustupuje. Je nepředstavitelné, že se americké síly vrátí do tuctu vojenských základen v Perském zálivu, stejně jako je nemyslitelné, že by tyto elity udržely přísun peněz na Wall Street. Balíček 3 bilionů dolarů, který Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty vyčlenily pro americký sektor umělé inteligence, se tam nyní nedostane, protože tyto země již nemají ve svých ekonomikách dostatečný tok hotovosti a hotely v Dubaji obsluhují pouze asi 10 procent své kapacity. Trumpova válka doslova vyslala na tyto nové ekonomiky rakety a Donald si nyní nemůže stěžovat, že se tyto peníze do USA nedostanou.

Přesto je pozoruhodné, že Trump stále sní. Stále má bludy o tom, kdo je a co je v současnosti Amerika, a zdá se, že je uvězněn ve svých vlastních představách, které působí dojmem, že pocházejí spíše ze 70. let než z roku 2026. To, čeho jsme svědky na Blízkém východě, je začátek konce. Ztráta petrodolaru a zemí Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu s jejich rychlými penězi působí jako první kostka domina upadající staré říšu, zatímco se Trump posedle zabývá drobnými detaily, jejichž zveřejňování na sociálních sítích mu zabírá čas pozdě do noci. V posledních dnech Římské říše se prý její císař obával o „Řím“ – ale to nebyl odkaz na rozpadající se civilizaci, ale na jeho stejnojmenné kuře. Když vidíme tu dětinskou, mladistvou hádku mezi drobnou Georgií Meloni a Trumpem, máme pocit déjà vu s Římem. Hádka na X, kterou Meloni udržuje při životě celé dny, by mohla být vnímána jako nesourodá s celkovým obrazem USA a EU propadajících se do propasti, přičemž EU je takovou kůlničkou na dříví, že by se k ní nyní ani zkrachovalá Británie nechtěla znovu připojit, a to i přesto, že většina Britů v průzkumech veřejného mínění připouští, že brexit byl neúspěch.

Nedávné komentáře saúdskoarabského ministra zahraničí by mohly signalizovat, že Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty hledají zcela odlišné obranné uspořádání, které by mohlo USA reálně zcela obejít. Jiné země, jako je Turecko, Pákistán a Egypt, se do této výzvy pouštějí samy a zároveň vedou protiizraelskou doktrínu. Říká se, že si Bibi nedávno stěžoval Trumpovi na ostrá slova Turecka, ale Trump mu řekl, aby zapomněl na pomyšlení na útok na tuto zemi NATO, protože je pro Izrael prostě mimo ligu – nebo alespoň slova v tomto smyslu. Turecko je ale novým nepřítelem Izraele. Už nějakou dobu.

Martin Jay je oceňovaný britský novinář žijící v Maroku. V roce 2016 obdržel UNCAČesky (cena Asociace korespondentů OSN za rok 2016). Dříve informoval o arabském jaru pro CNN a Euronews. V letech 2012 až 2019 působil v Bejrútu, kde pracoval pro řadu mezinárodních mediálních titulů včetně BBC, Al Jazeera, RT, DW a také na volné noze pro britské Daily Mail, The Sunday Times a TRT World. Žil a pracoval v Maroku, Belgii, Keni a Libanonu. Během své kariéry pracoval v téměř 50 zemích Afriky, Blízkého východu a Evropy pro řadu významných mediálních titulů (CNBC, Reuters), nyní také pro Strategic Culture FoundationČesky, Politics TodayČesky, The 4th MediaČesky, World AnalyticsČesky a hlavně pro svůj portál MaghrebiČesky. Má účet na X (Twitteru).