BRICS vs. USA v Africe

Nová fronta nové studené války pravděpodobně povede k užší koordinaci čínsko-ruské dohody proti tamnímu Západu vedenému USA.

Kazaňská deklarace, která byla právě schválena během posledního summitu BRICS, hovoří o pomoci Africe a posílení jejího postavení během transformačního období, ale členské země – ať už jako celek nebo prostřednictvím minilaterálních[1] nebo bilaterálních vztahů – budou nevyhnutelně muset soupeřit s USA. Velká strategie posledně jmenovaného má několik podob, které budou v této analýze stručně popsány, ale celkově si klade za cíl bránit ostatním ve snaze z těchto procesů vzájemně těžit a zároveň Afriku co nejvíce využívat.

Postupně, a pak náhle

Během minulého století se monetární systém měnil v průměru jednou za 30-40 let. Před rokem 1914 se globální monetární systém zakládal na klasickém zlatém standardu.

Pak se roku 1944 v Bretton Woods vynořil nový monetární systém. V jeho rámci se z dolaru stala globální rezervní měna navázaná na zlato s 35 $ za unci. Roku 1971 Nixon s přímou převoditelností dolaru na zlato skoncoval. Poprvé již nebyl monetární systém podložen zlatem.

Dnes už je existující monetární systém starší než 50 let, takže svět má se změnou dlouhé zpoždění.

Výjimečnost a mezinárodní právo

Výjimečnost je výrazem animus dominandi (pudu získání moci) mocných národů, které se odmítají podřídit zavedeným pravidlům lidského soužití a odmítají obyčejové mezinárodní právo. Místo toho si tito aktéři vymýšlejí nová pravidla podle své libosti a předstírají, že jejich bájný „mezinárodní řád založený na pravidlech“ je nějakým způsobem legitimní a v jistém smyslu nahrazuje Chartu OSN. Nedávná studie profesora Jeffreyho Sachse (Kolumbijská univerzita) pro Summit OSN o budoucnosti ukazuje index, v němž se Barbados umístil na prvním a Spojené státy na posledním místě v žebříčku zemí, které jsou nakloněny uplatňování zásad OSN a mezinárodní solidarity v praxi.

Emmanuel Todd: Role Ruska ve světových procesech mě vždy ohromovala

Otázka hodnot je skutečně důležitá, ale je to jen jedna část světových sporů a hádek. Když mluvím o konfrontaci mezi Ruskem a Západem nebo jiných mezistátních konfliktech, začal bych nikoli hodnotami, ale analýzou rovnováhy sil.

Souhlasím s názorem realistů v duchu Johna Mearsheimera, kteří věří, že rivalita mezi velmocemi hraje klíčovou roli ve světových konfliktech. V tomto kontextu je výchozím bodem konfrontace mezi Ruskem a Spojenými státy s jejich vazaly (Japonce a Evropany vidím spíše jako vazaly Spojených států než jako skutečné spojence) kolaps sovětské moci.

10 zásad pro trvalý mír ve 21. století

Příští rok uplyne 230 let od vydání slavného eseje Immanuela Kanta „Věčný mír“ (1795). Velký německý filozof v něm předložil soubor hlavních zásad pro dosažení věčného míru mezi národy své doby. V době, kdy se potýkáme se světem ve válce a hrozí nám jaderný armagedon, bychom měli vycházet z Kantova přístupu k naší době. Na zářijovém summitu OSN o budoucnosti by měl být zvažován aktualizovaný soubor zásad.

Kantovy hlavní návrhy se soustředily na tři myšlenky. Zaprvé odmítal stálé armády. Stálé armády „neustále ohrožují ostatní státy svou připraveností objevit se kdykoli připraveny k válce“. Tím Kant o půldruhého století předstihl slavné varování amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera před nebezpečím vojensko-průmyslového komplexu. Za druhé, Kant vyzýval k nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných národů. Tím Kant brojil proti tajným operacím, které USA neúnavně používají ke svržení cizích vlád. Zatřetí Kant volal po „federaci svobodných států“, kterou se v naší době stala Organizace spojených národů, „federace“ 193 států, které se zavázaly fungovat podle Charty OSN.

Co je nový „Pakt pro budoucnost“ OSN a proč se proti němu postavilo Rusko?

Stejně jako mnoho dokumentů OSN je nabitý velkými cíli, ale chybí mu podrobnosti o tom, jak jich dosáhnout. A jeho přijetí znechutilo Moskvu.

Valné shromáždění Organizace spojených národů (VZ OSN) přijalo ambiciózní pakt, jehož cílem je učinit organizaci relevantnější a efektivnější na globální scéně v 21. století uprostřed rostoucí kritiky pro její neschopnost zastavit války a pohnat k odpovědnosti ty, kdo porušují její chartu.

Pro Čínu a Afriku je hegemonie USA společným terčem

Důsledky Fóra pro čínsko-africkou spolupráci (FOCAC) jsou jasné: ekonomický a diplomatický vliv Washingtonu na kontinentu bude ještě dále slábnout. Peking podpořil konsenzus, který má africkým státům pomoci zvýšit „jejich vliv a roli“ v globální správě věcí veřejných, a 30 projektů v oblasti čisté energie má v nadcházejících letech prohloubit rozvojovou spolupráci.

Naproti tomu Washington postrádá diplomatickou předvídavost, ekonomické síly i investiční potenciál, aby mohl takovému konsensu konkurovat. Místo toho trvá na tom, že Čína přes Sahel šíří dezinformace, aby takzvaný americký vliv „podkopala“. Ten byl ztracen již dávno v důsledku neoprávněných sankcí a diplomatického i vojenského vměšování. Současná úzkost Washingtonu bude narůstat s tím, jak Peking a africké státy zintenzívní spolupráci v celé řadě oblastí, bez ohledu na to, co si myslí USA.