42 let od masakru v Sabře a Šatíle

Po téměř roce frustrace amerického prezidenta z izraelského vedení války v Gaze se zdá být vhodné připomenout si jinou dobu, kdy se Izrael vzepřel Washingtonu v jiném krvavém konfliktu, jehož hlavními oběťmi byli Palestinci.

Tento týden si připomínáme 42. výročí masakrů v uprchlických táborech Sabra a ŠatílaČesky v západním Bejrútu, které provedly Izraelem podporované křesťanské falangistické milice. Odhady počtu Palestinců a Libanonců povražděných během zhruba 36hodinového běsnění se pohybují od 700 osob až po více než 3 000 osob – téměř všichni byli civilisté, v naprosté většině ženy, děti a staří lidé.

Vnitřní nepřítel… Netanyahu stojí před svou zatím největší hrozbou – rozzuřenými Izraelci

Nálada izraelské veřejnosti se po navrácení šesti mrtvých rukojmí rozhodně obrací proti vládě Benjamina Netanyahua.

Izrael tvrdí, že rukojmí byla zastřelena bojovníky Hamásu ve stylu popravy, když se jeho vojska přiblížila, aby je zachránila. Hamás říká, že je zabilo izraelské bombardování. Izraelská média hlásí, že pitva ukazuje zranění kulkami. Ale vzhledem k záplavě lží o násilnostech v Gaze chrlených izraelskými úřady, člověk nikdy neví.

Západní média mohou být právně odpovědná za svou roli v genocidě v Gaze

Bezohlednost izraelské mašinérie při genocidě v Palestině a přímá spoluúčast USA, Spojeného království a dalších západních vlád jsou dva klíčové pilíře hrůz páchaných na palestinském lidu (a v útocích na obránce lidských práv po celém světě).

Existuje však základní třetí pilíř: role spolupachatelů západních mediálních korporací vědomě šířících izraelské dezinformace a propagandu, ospravedlňujících válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, dehumanizující Palestince a zatemňující informace o genocidě na Západě. Z hlediska mezinárodního práva v oblasti lidských práv by takové akce mohly a měly podléhat sankcím. A existují historické precedenty.

Od roku 1948 se nic nezměnilo – až na to, že nyní izraelské výmluvy nefungují

Obsah:

  1. Johnatan Cook: Od roku 1948 se nic nezměnilo – až na to, že nyní izraelské výmluvy už nefungují
  2. Julia Frankel a Wafaa Shurafa: Jak počet obětí v Gaze překračuje 40 000, jsou mrtvoly pohřbívány ve dvorech, ulicích a vrstvených hrobech

Tři odpírači izraelské armády: ‚Nebudeme se podílet na genocidě‘

Tento týden se v náborovém středisku izraelské armády Tel Hašomer poblíž Tel Avivu přihlásili tři 18letí odpůrci vojenské služby z důvodu svědomí a prohlásili, že na protest proti okupaci a současné válce v Gaze odmítají nastoupit povinnou vojenskou službu. Yuval Moav, Oryan Mueller a Itamar Greenberg byli každý postaveni před soud a odsouzeni k počátečním 30 dnům ve vojenském vězení, které budou pravděpodobně prodlouženy. Další odpírači, kteří se od 7. října veřejně postavili proti povolání z politických důvodů –  Tal Mitnick, Ben Arad a Sophia Orr – byli nedávno propuštěni poté, kdy si odpykali tresty vězení v celkové délce 185 dní, 95 dní a 85 dní.

Sionismus na pokraji: Válka v Gaze po Netanjahuovi

Politickým analýzám na toto téma už nějakou dobu dominuje představa, že izraelskou válku v Gaze v podstatě vede a udržuje izraelský premiér Benjamin Netanjahu ve vlastním zájmu. Tento názor je často udržován při životě veřejným míněním v Izraeli. Většina průzkumů od začátku izraelské genocidy v Gaze naznačuje, že se drtivá většina Izraelců domnívá, že jsou Netanjahuova rozhodnutí motivována osobními, politickými a rodinnými zájmy.

Takový závěr je však příliš pohodlný a ne zcela přesný.

4x Caitlin Johnstone (srpen 2024)

Obsah:

  1. Falešné obvinění Bidena a Harrisové z nenávisti k Izraeli; falešné obvinění Trumpa z lásky k Rusku
  2. Podpora míru a stability na Blízkém východě bezpodmínečnou podporou jeho nejhoršího agresora
  3. Izrael nikdy „nebrání“ sám sebe a USA nikdy „nebrání Izrael“
  4. Hlupáci z masmédií stále hlásají, že Biden je vůči Netanjahuovi tvrdý

Byli jsme dobrovolníci v nemocnici v Gaze. To, co jsme viděli, je nevyslovitelné.

Ve Spojených státech by nás ani ve snu nenapadlo operovat někoho bez jeho souhlasu, natož podvyživenou devítiletou dívku sotva při vědomí v septickém šoku. Nicméně, když jsme viděli Juri, přesně to jsme udělali.

Netušíme, jak Juri v předoperačním prostoru Evropské nemocnice v Gaze skončila. Jediné, co jsme viděli, bylo, že měla na levé noze vnější fixátor – lešení z kovových kolíků a tyčí – a nekrotickou kůži na obličeji a pažích po výbuchu, který roztrhal její malé tělíčko na cáry. Pouhý dotyk přikrývek vyvolával výkřiky bolesti a hrůzy. Pomalu umírala, a tak jsme se rozhodli podstoupit riziko, že ji uspíme, aniž bychom přesně věděli, co najdeme.

„Ježíšikriste,“ zamumlal Feroze, když jsme jí smývali larvy do kbelíku, „to je teda dojebané dítě.“