Co když Izrael prostě nepřestane?

Prezident Trump ve svém středečním televizním projevuČesky o válce proti Íránu nepřednesl žádné jasné poselstvíČesky o tom, jak nebo kdy tuto válku ukončí, a Američané tak zůstávají v nejistotě, zda dalším krokem bude mírová dohoda, nebo bombardování Íránu zpět do doby kamenné.

Trump navíc neřekl ani slovo o roli svého partnera v této agresi, Izraele, při ukončení války, což vyvolává jednu z největších nejistot ohledně toho, kdy toto ničení skončí.

Kdykoli se Trump rozhodne tuto neoprávněnou válku ukončit, mohly by Spojené státy využít svého značnéhoČesky vlivuČesky k nátlaku na Izrael, aby se k tomu připojil. Ale Spojené státy – po celá desetiletí, napříč několika vládami obou stran – tento vliv nevyužily. Trump se k Izraeli choval ještě uctivěji než předchozí vlády, což se projevilo během jeho prvního funkčního období v podobě četných dárkůČesky, které vládě premiéra Benjamina Netanjahua poskytl.

Vzhledem k této bilanci by byl Trump lépe než většina předchozích prezidentů vybaven k překonání domácích politických úvah, které prezidenty od vyvíjení tlaku na Izrael odrazovaly. Jakýkoli takový krok ze strany Trumpa by měl nádech „Nixonovy cesty do ČínyČesky“. Mohl by být také motivován nepopularitou války mezi Američany a otevřenou nespokojenostíČesky mnoha lidí z jeho vlastní politické základny s vnímanou rolí Izraele při zatažení Spojených států do války.

Alternativně by Trump – pokud by s vyvíjením tlaku na Izrael stále váhal – mohl Spojené státy z války jednostranně stáhnout, čímž by značně oslabil domácí odpor proti válce, přičemž by mu bylo jedno, zda Izrael v útocích na Írán pokračuje. Takový laissez-faire postoj by byl v souladu s jeho přístupem „my jsme to rozbili, vy to máte na starosti“, kterýmČesky tlačíČesky na evropské spojence a státy Perského zálivu, aby převzaly odpovědnost za otevření Hormuzského průlivu.

Jakékoli takové jednostranné stažení by nezahrnovalo vyjednanou dohodu s Íránem. Íránský režim – který od izraelskéČesky, nikoli americké palby utrpěl některé ze svých nejhorších ran  – se pravděpodobně nevzdá svého požadavku na „konečné a úplné zastavení agrese“ a odmítnutí pouhého částečného nebo dočasného příměří.

Vyhlídky na to, že Izrael bude v této válce pokračovat bez ohledu na preference USA, odrážejí několik dlouhodobých rysů izraelské politiky vůči Íránu.

Izraelská vláda chce, aby byl Írán příliš slabý, než aby mohl provádět zahraniční politiku odpovídající jeho velikosti nebo s Izraelem účinně soupeřit o regionální vliv. Chce, aby byl Írán nenáviděn a izolován od zbytku světa – včetně Spojených států. Chce ho i nadále obviňovat ze všech nešvarů regionu, jak to častoČesky činí Netanjahu a jeho vláda, a odvádět tak pozornost od vlastního chování a jeho zhoubných dopadů na regionální nestabilitu.

Vzhledem k těmto cílům se izraelské záměry v této válce od pravděpodobných válečných cílů Trumpaí – jakkoli proměnlivé a nejisté mohou být – a rozhodně od zájmů USA výrazně liš. Jakákoli politická změna v Teheránu, která by učinila Írán méně nenáviděným a více ochotným ke spolupráci se Spojenými státy, by byla vítězstvím pro Trumpa i pro Spojené státy. Pro Netanjahuovu vládu by to byla porážka.

Cílem Izraele v Íránu není ani tak změna režimu, jako spíše jeho kolaps. Sledování tohoto cíle může znamenat spíše pokračování války než její ukončení. Rozpad Íránu a možná občanská válka by pro Trumpovu administrativu znamenaly ještě větší chaos, než s jakým se potýká nyní. Pro izraelskou vládu by to však bylo přijatelné a v souladu s izraelskými cíli.

Izraelské odhodlání udržet Írán v izolaci znamenalo izraelský odpor proti diplomacii s Íránem – téměř v jakékoli otázce, s téměř jakoukoli zemí, ale zejména s Izraelovým patronem, Spojenými státy. Toto odhodlání je základem ostrého odporu Netanjahuovy vlády proti Společnému komplexnímu akčnímu plánu, multilaterální dohodě z roku 2015, která uzavřela všechny cesty k možné íránské jaderné zbrani. Tento odpor byl neopodstatněný, pokud, jak poukázaloČesky mnoho bývalých izraelských bezpečnostních činitelů, kteří mohli vyjádřit svůj názor svobodně, je cílem zabránit Íránu v tom, aby takovou zbraň vůbec vyvinul.

Odpor Izraele vůči americké diplomacii s Íránem – který se již projevil zabitím íránských vůdců, kteří byli v nejlepším postavení pro vyjednání dohody – naznačuje, že Izrael bude bránit téměř jakékoli dohodě ukončující válku, kterou by Trumpova administrativa mohla s Teheránem uzavřít.

I kdyby se Netanjahuova vláda nepokusila takovou dohodu přímo vetovat, mohla by vyjednávání torpédovat eskalací svých vojenských operací proti Íránu. To představuje další izraelskou motivaci k pokračování války.

Kdyby Trump na Izraelce vyvinul dostatečný tlak, aby blížící se mírovou dohodu nenarušili, pak by do hry vstoupila další část izraelské historie, a to jeho tendence takové dohody porušovat, kdykoli je to pro Izrael výhodné. Izrael tak učinil dvakrát za něco málo přes rok v případě dohod o příměří v Gaze, když jednu takovou dohodu porušilČesky v březnu loňského roku a dodnes pokračujeČesky v kampani smrtících útoků v rozporu s dohodou uzavřenou loni v říjnu.

V případě války v Íránu by Izrael mohl podobně přistoupit na dohodu vedenou USA, kterou by neměl v úmyslu dodržovat. Stejně jako v Gaze by neměl žádný problém označit provokace nepřítele za důvod k porušení příměří. Také stejně jako v Gaze by izraelští vůdci mohli dokonce uvítat přestávkuČesky v ofenzivních operacích, aby si jejich síly odpočinuly a doplnily zásoby, než útok obnoví.

Pokud by odchod USA z války nezahrnoval výslovnou dohodu s Teheránem, Izrael by ani nemusel procházet fraškou, kterou by podepsání dohody o příměří bylo.

Jakýkoli krok v nadcházejících týdnech směrem k míru a bezpečnosti v oblasti Perského zálivu by byl vítězstvím pro Trumpa a zároveň by byl v souladu se zájmy USA. To však není cílem Netanjahuovy vlády. „Cílem je naopak,“ jak to přesně popisujeČesky Mitchell Plitnick, „udržovat atmosféru nejistoty, aby vojensky nejsilnější země mohla dominovat regionu charakterizovanému selhávajícími a nefunkčními státy vedle spřátelených autokracií.“

Navzdory zátěži, kterou pokračující válka pro izraelské síly a civilní obyvatelstvoČesky v dosahu odvetných úderů Íránu a Hizballáhu představuje, je bilance dalších kladů a záporů pokračování války pro izraelské politické představitele jiná než pro Trumpovu administrativu.

Rozhodující představitelé Izraele se obávají dopadů války na širší zájmy USA, včetně ekonomických dopadů turbulencí na globálních energetických trzích a snížené připravenosti USA čelit bezpečnostním výzvám v jiných regionech méněČesky než Spojené státy. Navíc je současná válka mezi Izraelci prostě populárnějšíČesky než mezi Američany.

„Úplné zastavení agrese“, o které usiluje Írán, zahrnuje izraelský útok v Libanonu, od kterého Izrael neprojevuje žádné známky ustoupit. Izraelské operace zahrnují nejen bombardováníČesky Bejrútu, ale také to, co se jeví jako neurčitá izraelská okupaceČesky jižního Libanonu a vyhnání jeho šíitských obyvatel.

V Libanonu, stejně jako jinde, vyvolávají agresivní izraelské akce nevyhnutelně násilné reakce ze strany těch, kteří jsou ohroženi nebo se stávají terčem útoku, což zase poskytuje Izraeli záminku k dalším útokům v Libanonu – hnutí Hizballáh vděčí za svůj vzestupČesky na počátku 80. let předchozí izraelské invazi a okupaci Libanonu a tomu, že se prezentoval jako ochránce všech Libanonců před okupantem. Dnes se v Libanonu možná historie opakujeČesky.

Nekonečné válčení se pro Izrael stalo druhou přirozeností. Netanjahu prohlásilČesky, že Izrael bude „navždy žít mečem“. „Sekání trávyČesky“ – pravidelné vojenské útoky s cílem zničit každého protivníka, který se zdá být na vzestupu – je doktrína, kterou Izrael uplatnil v Gaze a Libanonu a kterou může uplatnit i v Íránu. Útoky z loňského června a v současné válce představují první dvě „sekání“ v této oblasti. Kromě izraelské strategické doktríny existují pro pokračování války i Netanjahuovy osobní a politické důvodyČesky.

Trumpovo spojenectví s Netanjahuem, které usnadnilo zahájení války proti Íránu, ztíží její ukončení a zabránění jejímu obnovení. I tam, kde se válečné cíle USA a Izraele zdají nejvíce shodovat – s oslabením íránské vojenské schopnosti k odvetnému úderu – leží sémě většího, nikoli menšího regionálního násilí v budoucnosti, z něhož některé mohou vtáhnout Spojené státy.

Schopnost USA zůstat stranou regionálních rivalit často závisí na místní rovnováze sil a vzájemném odstrašování mezi rivaly. Narušení této rovnováhy v tomto případě povede k tomu, že regionální mocnost – Izrael –, která zahájila více válek a uplatňovala svou vojenskou síluČesky více než kterýkoli jiný stát na Blízkém východě, se bude cítit ještě svobodnější než dříve a bude ve stejném chování pokračovat.

Paul R. PillarČesky pracoval v letech 1977 až 2005 jako zástupce vedoucího protiteroristického centra CIA, kde m.j. podporoval tvrzení o iráckých ZHN. Dnes je nezávislým vedoucím pracovníkem Centra bezpečnostních studií Georgetownské univerzityČesky a nezávislým pracovníkem Quincy Institute for Responsible StatecraftČesky, pokrývajícím části Blízkého východu, Perského zálivu a jižní Asie. Jeho nejnovější kniha se jmenuje Beyond the Water’s Edge: How Partisanship Corrupts U.S. Foreign PolicyČesky (Za hranicí vody: Jak stranictví korumpuje zahraniční politiku USA, 2025). Je rovněž přidruženým spolupracovníkem Ženevského centra pro bezpečnostní politiku. Jeho analýzy publikují např. National Interest, Foreign PolicyČesky, Responsible StatecraftČesky, Common DreamsČesky, The AtlanticČesky a řada dalších médií.

---

Související:

Americká válka za Velký Izrael

Algoritmus geostrategického vítězství Íránu

Proč Američané zase zabíjejí a umírají pro Izrael?