1. Strategic Culture Foundation: Mír na Ukrajině: snadná cesta – nebo těžká cesta
2. Patrick Lawrence: Trump a Rrrussové
3. Andrej Sušencov: Pohled z Ruska: Ukrajinský konflikt vstupuje do závěrečné fáze
4. Andrew Korybko: Starlink/Starshield dua Musk-Trump je klíčem k míru na Ukrajině

Redakční komentář Peace in Ukraine: the easy way – or the hard way publikoval server Strategic Culture Foundation 23. října 2026

Mír na Ukrajině: snadná cesta – nebo těžká cesta

Diplomacie, jak se říká, je umění možného. Mírové urovnání války na Ukrajině je možné, pokud se všechny strany zapojí do skutečné diplomacie. To je ta snadnější a civilizovanější cesta.

Pokud ne, Rusko dosáhne míru tvrdou cestou, úplným vojenským vítězstvím.

Diplomacie je odmítána, protože zejména evropští politici jsou drženi jako rukojmí své vlastní zvrácené ideologie a falešné propagandy.

Je ironií, že zástupná válka NATO na Ukrajině měla za cíl „strategicky porazit“ Rusko. Ukazuje se však, že je to osa NATO, která čelí historické porážce. Chaos šířící se Evropou je projevem tohoto selhání způsobeného vyššími cenami energií a bezohledným a neudržitelným militarismem.

Mír na Ukrajině je průvodním znakem míru v Evropě a diplomacie by ho urychlila, aby se zabránilo další nestabilitě a utrpení.

Diplomacie je ale neslučitelná se stranami, které trpí chorobnou rusofobní mentalitou.

Diplomatická angažovanost zahrnuje upřednostňování pragmatických zájmů před ideologickými zaujatostmi. Pragmatickým zájmem každého by jistě mělo být nalezení konce této téměř pětileté války, která si vyžádala miliony obětí a hrozí, že se v Evropě vyhrotí ve všeobecnou válku.

Zdá se, že Trumpova administrativa obnovuje mírové úsilí vysláním prezidentského vyslance do Ruska tento týden. Ruský prezident Vladimir Putin srdečně přivítal amerického vyslance Steva Witkoffa v Petrohradu. Je nepředstavitelné, že by takové elementární zdvořilosti byl schopen jakýkoli evropský politik nebo vyslanec. Putin zopakoval, že dveře Ruska jsou otevřené pro jednání.

Diplomacie může vytvořit cestu k míru dříve, jak tento týden ve své mimořádně rozumné prezentaciČesky prosazoval mezinárodně uznávaný profesor Jeffrey Sachs.

Mezi klíčové otázky mírové dohody patří: 1) nedělitelná bezpečnost pro všechny; 2) status trvalé neutrality pro Ukrajinu; 3) příměří, nikoli dočasné, založené na současných liniích konfliktu; a 4) prohlášení NATO o zastavení své expanze na východ.

Rámec pro mír navržený Sachsem je podobný postoji Ruska. Zabývá se příčinami konfliktu, nikoli pouze jeho symptomy.

Profesor Sachs zdůrazňuje, že se nejedná o nové principy. V minulosti je uznaly a schválily Spojené státy, jejich evropští spojenci i Ukrajina. V Helsinském závěrečném aktu z roku 1975 USA, Sovětský svaz a evropské státy přijaly princip, že bezpečnost není hrou s nulovým součtem. Všechny státy musí mít vzájemné právo na bezpečnost.

Pokud jde o otázku trvalé neutrality Ukrajiny, ta byla deklarována v její ústavě, když v roce 1991 získala nezávislost na Sovětském svazu. Snaha Ukrajiny o členství v NATO tuto zásadu převrací. Byly to Spojené státy za prezidenta G. W. Bushe, které zahájily úsilí o její  členství v NATO v Bukurešťskou deklarací v roce 2008, kterou Rusko odmítlo s varováním, že to nevyhnutelně povede ke konfliktu, jak dějiny dokazují.

Sachs také poukazuje, že se Spojené státy a jejich spojenci v NATO musí vrátit k závazku danému Sovětskému svazu v roce 1989, že nedojde k expanzi vojenského bloku na východ. Je základním selským rozumem, že pronikání sil NATO na ruské hranice je destabilizující a zdrojem konfrontace. Neúprosná expanze je porušením principu nedělitelné bezpečnosti. Akceptovaly by Spojené státy situaci, kdy by Mexiko rozmisťovalo ruské nebo čínské vojenské síly?

Pokud jde o ukončení nepřátelských akcí a vytyčení územních hranic, to je ožehavá otázka. Moskva tvrdí, že má historické právo na území východně a jižně od řeky Dněpr, včetně Sum, Charkova, Chersonu a Oděsy, kromě Donbasu a samozřejmě Krymu.

Nereálné je, aby Ukrajina tvrdila, že chce zcela navrátit území, která Rusko obsadilo od roku 2022 (a v případě Krymu od roku 2014). Z ruského pohledu, a s tím by souhlasilo mnoho mezinárodních historiků, bylo složení Ukrajiny po roce 1991 umělým dílem. Svévolně do své podoby začlenilo území, která byla historicky vždy součástí Ruska. Tato území darovali sovětští vůdci Ukrajinské sovětské republice v rámci pochybných demografických manipulací, které nerespektovaly předchozí kulturní vazby na Rusko.

V každém případě je rámec pro trvalé mírové urovnání proveditelný, pokud se všechny strany zapojí do upřímných diskusí, které zohlední historické pozadí.

Když se americký prezident Donald Trump v srpnu 2025 setkal v Anchorage s ruským prezidentem Putinem, zdálo se, že americká strana ruský pohled na řešení „základních příčin“ akceptuje. Následně však nedokázal schůzku v Anchorage, která se jevila jako průlomová, prosadit. Část problému spočívala v tom, že Evropané a kyjevský režim Trumpovu iniciativu mařili a kladli jednáním překážky. Evropští lídři trvali na dočasném příměří a mírových silách NATO a nadále s Ruskem zacházeli jako s vyvrhelem.

Mezinárodní kontext se změnil tak, že je Trump vstřícnější. Jeho katastrofální válka s Íránem vyhnala ceny pohonných hmot pro americké spotřebitele do nebeských výšin. Vzhledem k tomu, že volby v polovině volebního období jsou za pár týdnů, potřebuje Bílý dům nějaké dobré zprávy, aby zabránil politickému vyhlazení republikánů.

Trump se před dvěma týdny dohodl s Putinem na dodávkách nafty z Ruska, aby zmírnil bolest amerických voličů u čerpacích stanic. Zásadní pro to je, aby Ukrajina zastavila letecké útoky na ruská ropná zařízení. Zkorumpovaný loutkový prezident v Kyjevě Vladimir Zelenskyj se Trumpovi vzpírá hrubými poznámkami a hrozbami, že bude v útocích na ruské rafinerie a sklady ropy pokračovat.

Jednou z pozitivních věcí na roztržce se Zelenským je, že ho Trump považuje za překážku mírové dohody. Nyní bývalého ukrajinského komika otevřeně kritizuje a volá po novém prezidentovi.

Zelenskyj, závislý na kokainu, se svým odporným válečným vydíráním visí u moci jen na vlásku, a to jen díky neustálé podpoře evropských lídrů. Tito elitářští evropští politici jsou poháněni protiruskou ideologií a servilností marné geopolitické agendy strategického vítězství nad Ruskem. Evropa je svědkem sociálních otřesů hraničících s revolucí kvůli dopadům prudce rostoucích životních nákladů, které jsou zase důsledkem zástupné války NATO na Ukrajině. Elity však nemají jak řešit chaos, protože jsou samy problémem.

Přes všechny své nedostatky, a těch je mnoho, je Trump alespoň ochotný angažovat se v diplomacii. Není zatížen nenávistí k Rusku. Jeho chápání základních příčin války může být omezené. Jeho administrativa má ale alespoň základní kvalitu respektovat Ruska jako rovnocenného partnera a naslouchat ruskému pohledu. To je pro vyjednávání a umění možného minimum.

Naproti tomu evropské elity a jejich oblíbený režim v Kyjevě nejsou schopny žádné diplomacie. Jsou posedlé nedosažitelnými a zlověstnými ideologickými předsudky, které odkazují na nacistické Německo a na přesvědčení, že Rusové jsou „podlidé“, které je třeba podrobit. Nemají k Rusku žádnou úctu ani nejsou schopny inteligentní a upřímné diskuse o příčinách konfliktu.

Jeffrey Sachs tvrdí, že by Trump mohl válku okamžitě ukončit a nastolit mír, pokud by jasně oznámil, že se Spojené státy vracejí k postoji, kdy respektují nedělitelnou bezpečnost pro všechny, včetně Ruska, akceptují trvalou neutralitu Ukrajiny bez budoucího členství v NATO a prohlašují, že NATO svou expanzi na východ ukončuje. Racionální cesta k míru je možná.

Kyjevský režim a jeho evropští sponzoři budou kvílet odsudky. Kvílení se ozve i z řad amerického establishmentu, který evropskou ideologii démonizace a agresivity vůči Rusku sdílí. Trump může být volbami v polovině volebního období natolik oslaben, že pro něj nebude politicky možné takové politické prohlášení učinit.

Ať se tak stane. Rusko bude i nadále dosahovat svých vojenských cílů a požadovat své právoplatné mírové podmínky. Diplomacie nabízí snadnou cestu k míru. Pokud ale Západ bude trvat na tvrdé cestě, Rusko to také zvládne. Evropané a kyjevský režim zaplatí ještě vyšší cenu vlastním kolapsem.

Strategic Culture FoundationČesky je ruský think tank se sídlem v Moskvě, založený v roce 2005. Poskytuje platformu pro exkluzivní analýzy, výzkum a politické komentáře k eurasijským a globálním záležitostem. Pokrývá politické, ekonomické, sociální a bezpečnostní otázky po celém světě. Vedle webových stránek v angličtiněČesky, španělštiněČesky, portugalštiněČesky a italštiněČesky má rovněž účty na X (Twitteru), Telegramu a VK.

Zpět na obsah

Analýzu Patricke Lawrence Trump & the Rrrrussians publikoval server Strategic Culture Foundation 24. října 2026

Trump a Rrrussové

Vzhledem k vlně jedu a odsouzení od 9. října, kdy Donald Trump oznámil dohodu o dovozu 5 milionů metrických tun ruské nafty, což je zhruba 37 milionů barelů, by si člověk mohl myslet, že se prezident vzdal suverenity Spojených států ve prospěch Kremlu, nebo vydal Ukrajince ruské armádě, nebo zákeřně zradil Evropany, či se zcela zřekl toho, co malebně nazýváme západní civilizací.

Tohle si v dnešní době denně čteme v korporátním tisku a přesně to si máme myslet. Zdá se, že je to rok 2016. Další kolo Russiagate[1] už možná není daleko, vzhledem k tomu, že 16 demokratů ve Sněmovně reprezentantů předložilo zákon o zákazu korupčních obchodů s ropou s Ruskem a 12 senátorů nyní útočí na dohodu o naftě jako na „dar našemu protivníkovi“.

Pokud je třeba si z těchto pochmurných let připomenout jednu zásadní věc, pak je to to, že celá ta od počátku vratká stavba Russiagate byla stvořena dezinformacemi, hyperbolami, narážkami, extravagantním zneužíváním moci a propagandou neustále šířenou v korporátních médiích.

Stručně řečeno, šlo o pokus hlubokého státu zmařit jakékoli úsilí o posun za hranice jedovaté rusofobie, kterou pěstoval deset let (datum počítám z  projevu Vladimira Putina na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, který jeho éru definoval).

Je to opět totéž, když se Trump snaží ukončit válku na Ukrajině a přetvořit vztahy mezi Východem a Západem, což je projekt, který starý „MICIMATT“ – vojensko-průmyslový, kongresový, zpravodajský, mediální, akademický a think-tankový mix – prostě nemůže tolerovat.

Poslouchejme tuto novou vlnu nesmyslů s ohledem na nedávnou minulost.

„Donalde Trumpe, seznamte se s Nevillem Chamberlainem.“ To je Tom Friedman,  který to minulý týden napsal v The New York Times  pod titulkem „Trumpova dohoda o demokracii za naftu nás všechny zahanbuje.“

„Když budoucí studenti hledají online slova jako ‚zaprodanec‘, ‚apeaser‘ nebo ‚zrádce základních hodnot své země‘“, vysvětluje Friedman, „jejich dva obrázky se objeví jako první, vedle sebe.“ Pokud jde o přehnané historické odkazy maskované jako intelektuální gravitas, našemu Tomovi se nikdo nevyrovná.

Harold Meyerson v úterý v deníku The American Prospect píšeČesky pod titulkem „Proč je Putin nyní naším spojencem“ a je nešťastný, že Američané nejsou v reakci na Trumpovu nejnovější demarši vůči Rusku rozzlobenější a opovržlivější.

„Na Trumpovy výtržnosti jsme si tak zvykli,“ píše, „že jeho spojenectví s neocarským imperialistickým režimem ruského prezidenta Vladimira Putina dosud nevyvolalo takovou úroveň hrůzy a vzteku, jakou si zaslouží.“

Putinův neocarský imperialistický režim. Zase jsme u toho, že?

Zdá se, že se také vracíme ke staré dobré „bromanci“[2] mezi Trumpem a Putinem, jako v případě, že „Trumpova zamilovanost do ruského diktátora je dobře zdokumentována a není třeba ji popisovat ve všech jejích rafinovaných detailech“.

Tyto bizarní náznaky homofilie opakují únavné klišé z let Russiagate – pro úplnost nikdy ani v nejmenším zdokumentované – a tentokrát pochází od Toma Nicholse, dlouholetého neoliberálního frajera. V článku z 18. října v  deníku The Atlantic chce Nichols, abychom se na věc dívali takto:

Donald Trump se nyní vzdal předstírání a otevřeně pomáhá Kremlu v jeho válce proti příteli a partnerovi USA. Americký vrchní velitel opustil západní řád, nejúspěšnější – a nejmocnější – bezpečnostní uspořádání v dějinách lidstva.

Máme v tom všem jasno? Zkorumpovaný, nacisty zamořený režim v Kyjevě je přítelem a partnerem Ameriky, je to jednoduché.

Západní řád, jaký máme, je to nejlepší, co kdy lidstvo dokázalo, a Donald J. Trump se tohoto nejlepšího řádu v historii zřekl.

To vše proto, že podepsal dohodu, podle níž Spojené státy nakoupí celkem zhruba dvoutýdenní zásobu ruské motorové nafty.

Paranoia zasahuje hluboko, jak by mělo být všem jasné, zatímco impérium postupuje ve svém samovolném úpadku. Na stránky The Atlantic se vkrádá, kdykoli se tématem stane „Putinovo Rusko“ (na rozdíl od „Ruska“).

Trumpovo „jednoduché“ rozhodnutí

Jak si vysvětlit tento výlev hlouposti od všech těchto pseudoodborníků? Proč se tak náhle zdá, že svět končí? To jsou naše otázky.

Trump II. se, abych řekl, ukázal být katastrofálně horší než Trump I. Zpočátku měl několik dobrých nápadů: ukončit dobrodružné války, přivést vojáky domů, rozpustit NATO a nastolit nové uvolnění napětí s Moskvou.

Tentokrát – jakkoli je zvláštní mu cokoli připisovat – je mu třeba připsat jedinou zásluhu. Stále chce obnovit vztahy s Ruskem do nějakého funkčního stavu a to musí začít ukončením války, kterou Bidenův režim vyvolal velmi rychle potom, když byl Trump z funkce odvolán.

Musíme si uvědomit, že Trump je manhattanský obchodník s nemovitostmi, pro kterého je vše transakční. Zkoumání „dohod“ nepatří k vyšším prioritám státního umění – rozhodně ne vzhledem ke všem sporným otázkám mezi Ruskem a Západem – ale je to otázka metody, nikoli účelu. Neztrácejme se v prvním a zároveň neztrácejme ze zřetele druhé.

Mírové a konstruktivní vztahy s Ruskem, založené na trvalém urovnání výhodném pro všechny strany, jsou celkově vítány, jakkoli se Američanům a Západoevropanům často říká, že by se jakákoli taková eventualita rovnala hrůze hrůz.

Jak zaznamenal každý, kdo o tom přemýšlí, Trumpovým bezprostředním záměrem při uzavření dohody o naftě je co nejvíce snížit ceny před volbami v polovině volebního období a předstírat, že cenová krize má jiné příčiny než americko-izraelský útok na Írán.

Jsem pro to, aby se politika odložila stranou. Několikadenní zásoba nafty – tolik, kolik jí může z ruských rafinérií před 3. listopadem dorazit – nic nezmění a Trump si to jistě uvědomuje.

Připomíná mi to poznámku, kterou Trump pronesl na svém digitálním megafonu Truth Social začátkem tohoto týdne v reakci na všechen ten křik a ječení, které následovaly po jeho oznámení z 9. října:

Moje rozhodnutí ohledně Ruska je velmi jednoduché. Právě vyjednávám o míru ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou a nechci udělat nic, co by Rusko hloupě odradilo od jednacího stolu.

Je důležité číst to společně s dalšími věcmi, které Trumpův režim v poslední době provedl. Zatímco se Spojené státy nacházejí v režimu věrohodného popírání, Kyjev hlásí, že byly narušeny některé z družicových zpravodajských služeb včasného varování, které jsou pro obranu Ukrajiny životně důležité.

Elon Musk, zřejmě po konzultaci s Bílým domem, omezil používání systému Starshieldu, vojenské verze komunikačního systému Starlink, Ukrajinou.

To jsou každodenní záchranná lana. Stejně tak i Seznam prioritních ukrajinských požadavků (PURL), což je dohoda, na jejímž základě Spojené státy prodávají zbraně Evropanům, kteří je posílají na Ukrajinu. Objem dodávek přes kanál PURL dosáhl dosud 7 miliard dolarůČesky. Trump údajně hrozí ukončením programu.

K tomu všemu pozastavil implementaci zákona o sankcích, který podepsal teprve před měsícem. Současně dvojice Witkoff-Kushner předložila ukrajinskému diktátorovi Volodymyru Zelenskému nový návrh na urovnání, který mi připadá jako zkrácená verze velmi důvěryhodného 28bodového plánuČesky,  který předložili bezmála před rokem.

Zdá se mi, že se něco děje. Vidím v tom všem promyšlenou strategii. Vidím obnovené odhodlání ze strany Trumpa.

Trump se konečně odhalil když tvrdí – a naprosto přesně –, že Zelenskyj je hlavní překážkou dohody o urovnání, a proto by měl být buď odvolán z funkce, nebo donucen přijmout porážku a uznat legitimní zájmy Ruska.

Abychom v tomto bodě upřesnili, Trumpovo nové úsilí o ukončení ukrajinské krize není zradou ukrajinského lidu. Je tomu právě naopak.

Existuje mnoho důvodů k otázkám, jak daleko se Trump dostane, ať už v ukončení války, nebo v obnovení vztahů s Ruskem a přijatelného uvolnění napětí. Pokud si ale udrží současnou dynamiku, můžeme být na Ukrajině svědky začátku koncovky.

To je „můžeme“, což vyžaduje podmínku. Ale právě tato vyhlídka znepokojuje všechny válečné štváče v komplexu MICIMATT.

Bylo by zvláštní, kdyby se prezidentovi, který se v tolika věcech tolik mýlil, podařilo dosáhnout míru, o který usiluje. Ale možná by Tom Friedman, Tom Nichols a ostatní jim podobní mohli být užiteční jako zrcadlo.

Možná, že míra jejich paniky je tentokrát měřítkem Trumpových šancí na úspěch.

Zpět na obsah

Rozhovor The view from Russia: The Ukraine conflict is entering its final phase publikovala síť Russia Today 22. října 2026. Ruský originál vydala agentura TASS 19. října 2026.

Pohled z Ruska: Ukrajinský konflikt vstupuje do závěrečné fáze

RT kompozit

Amerika se vymaňuje, Evropa platí

Jevgenij Kuzněcov: Poznamenal jste, že se USA snaží vymanit z ukrajinské krize tím, že přesouvají břemeno na západní Evropu. Pokud se Washington skutečně distancuje, jsou tito Evropané politicky a ekonomicky připraveni převzít roli hlavního „garanta bezpečnosti“ Ukrajiny?

Andrej Sušencov: Strategie USA v ukrajinské krizi zpočátku odrážela její archetyp námořní mocnosti používající ve své konfrontaci s významnou kontinentální mocností „kontinentální meč“. Jedná se o sousední zemi s vojenskými zdroji, kterou námořní mocnost podporuje, aby svého rivala oslabila.

Ukrajina jako velký stát s rozsáhlými ozbrojenými silami, motivovaný konfrontovat Rusko, se pro tuto roli dobře hodila. Omezením takové strategie však je, že nelze plně kontrolovat chování „meče“.  Ačkoli je zcela efektivní z hlediska zdrojů, existuje limit zdrojů, které jí lze přidělit, a pokud v konfrontaci nedojde k žádnému zlomu, další podpora už nepřinese žádné další zvýšení efektivity.

Američané si brzy uvědomili, že mnoha jejich zájmů v této krizi bylo dosaženo, a připravili se na ústup. Udělali to, co námořní mocnost obvykle dělá, když se rozhodne obrátit svou pozornost jinam, a odpluli zpět do svého regionu. Hlavní rozdíl mezi námořní mocností a kontinentální mocností spočívá ve svobodě volby místa nasazení vojenských sil. Námořní mocnost si může vybrat, kde je nasadí, a zahájit údery v různých částech světových oceánů. To se obvykle provádí formou nájezdů, protože rozsáhlé expediční kampaně se jen zřídka ukážou jako úspěšné. USA se rozhodly, že je čas odejít.

Nechtěli však, aby stažení vojsk doprovázel kolaps ukrajinského režimu. USA začlenily stažení vojsk a přeorientování svých priorit směrem k východní Asii do své politiky vůči spojencům v NATO. Předaly jim odpovědnost za podporu Ukrajiny a převzaly roli „moderátora“ jako vyjednavač, který spíše než aby byl iniciátorem krize, ji směřuje k jejímu řešení. Strategické dokumenty USA uvádějí zájem na ukončení ukrajinské krize.

Evropští lídři se 18. srpna 2025 sešli s ukrajinským prezidentem Vladimirem Zelenským a americkým prezidentem Donaldem Trumpem v Bílém domě, spolu s ním. © Win McNamee/Getty Images

USA se však chovaly zrádně jak vůči Ukrajině, tak vůči svým evropským spojencům a zatížily je tímto břemenem bez varování. Západoevropanům chybí vojenské zdroje, technologické schopnosti, strategické myšlení a povědomí o vlastních zájmech srovnatelné s americkými, tedy vlastnosti, které umožňují zvážit příčiny a důsledky, rozlišit, co je vojenskými prostředky dosažitelné a co ne, a identifikovat, kde v této krizi leží zájmy jejich bloku.

Tito Evropané mají v současné době k dispozici finanční nástroj značné váhy, v podstatě jediný, který mohou čerpat. Využívají ho nehospodárně, vzhledem k tomu, že domácí dluh většiny hlavních evropských států se blíží 100 % HDP nebo je přesahuje. Nemohou za své vojenské výdaje získat externí kompenzaci a neexistuje žádná naděje na vítězství Ukrajiny.

Pokud by nějaká naděje existovala, spoléhali by se, že své ztráty nahradí ruskými zdroji, novými dohodami s Ruskem za nových podmínek. Žádná z těchto nadějí se nenaplňuje.

Navíc kvůli nedostatku strategických zkušeností, ztracených v důsledku amerického patronátu a jaderného deštníku, začínají Evropané popírat svou vlastní geografii. Popírat, že Rusko leží na kontinentu vedle nich.

Geografie je konstantní, neměnnou součástí systému zahraniční politiky. Vlády a historické okolnosti se mohou měnit, ale geografie zůstává neměnná.

Směřování k dlouhodobé konfrontaci s jejich největším sousedem, zdrojem mnoha výhod pro západoevropskou ekonomiku, o které nyní přišli, ukazuje na omezenost jejich vize. Vnitropolitické procesy v EU naznačují, že po vzoru Američanů je načase, aby se tito Evropané zamysleli, jaké jsou jejich zájmy, které z nich jsou v průběhu ukrajinské krize dosažitelné, které ne a jaká by mohla být možná trajektorie. Západoevropané zatím neudělali žádné dobré kroky.

Když nejsou žádné dobré tahy, je lepší projít si kolečkem a přestat dělat chyby. Zatím, jak to vyjádřil náš prezident [Vladimir Putin], to vypadá na sérii chyb, jedna za druhou.

Velké výdaje, malá strategická moc

Jevgenij Kuzněcov: Neomrzí je hraní téhle hry?

Andrej Sušencov: Západoevropské státy nemají plnou strategickou autonomii, jakou má Rusko a USA, a nejsou zcela schopné jednat kolektivně z jednotného postoje. Každé důležité rozhodnutí vyžaduje konsenzus téměř 30 zemí.

Evropská komise nemá vlastní rozsáhlý rozpočet, ale spoléhá se na rozpočty jednotlivých států. Navzdory jednotné měně se dluh měří pro každou zemi zvlášť.

Andrej Sušencov, děkan Fakulty mezinárodních vztahů Univerzity MGIMO, na SPIEF-2023. © Sputnik / Konstantin Mihalčevskij / Foto: RIA Novosti

Neexistuje žádná jednotná armáda. Je to vzdálené od i té nejvolněji organizované konfederace. Měly by strategickou váhu, kdyby byly schopny jednat jednotně, ale nic takového se neděje. Západoevropané se děsí, že budou přímo zataženi do vojenské krize s Ruskem. Spekulace o vyslání vojsk na Ukrajinu vždy končí výhradou, že k tomu dojde až po dosažení trvalého míru a příměří.

Jejich nadšení je částečně poháněno tím, co vnímají jako relativně nízké náklady na podporu Ukrajiny a tohoto zástupného konfliktu. Nemají žádné výhrady k Ukrajině. Je jim lhostejné, co se s ní stane, co s jejími hranicemi nebo jejím obyvatelstvem. Vyjadřují rétorické pobouření, hrnou se na summity, pózují pro „rodinné fotografie“ a pronášejí kategorická prohlášení. V podstatě se však jedná o shromáždění diváků, kteří do vojenské krize nejsou přímo zapojeni.

Nástrojem, který mají k dispozici, je dluhové financování na úkor Ukrajiny ve výši téměř 500 miliard dolarů. Astronomická částka, která nepřinesla strategicky nezbytné výsledky a zároveň zhoršila jejich vlastní pozici. Všechny tyto peníze se rozplynuly v dýmu.

Rusko jako tmel držící Evropu pohromadě

Jevgenij Kuzněcov: EU se nevzdává svých plánů zavádět vůči Rusku další omezení. Mimochodem, Brusel vás také zařadil na svůj sankční seznam. Zároveň někteří evropští lídři volají po dialogu s Ruskem. Je to v současné době možné?

Andrej Sušencov: Západoevropané využívají ukrajinskou krizi jako platformu jednoty, k tomu, aby se stali soudržnějším subjektem. Jejich strategický nedostatek autonomie, prominentní role Američanů a jejich vnitřní fragmentace znamenají, že jedinou platformou pro solidaritu je platforma protiruská.

Relevance se liší v jednotlivých zemích. Pro jižní Evropu to není tak zřejmé. Pro Španělsko, navzdory jeho protiruské vládě, jsou důležitější Palestina a Blízký východ. Pobaltské státy a severní Evropa mají alarmistický a militaristický přístup. Některé s námi sdílejí hranici. Lidé ve vedení jsou zvláštní; lze očekávat všelijaké věci. Nikdo ale nechce do ukrajinské krize zapojit své ozbrojené síly, jak to udělala Severní Korea na naší straně.

Využívají Ukrajinu k posílení vlastní agentury a k podniknutí kroků směrem ke koordinované akci. Tyto kroky nejsou nijak zvlášť účinné. Nicméně se vypracovávají společné plány a vyčleňují se značné finanční prostředky.

Setkání „Koalice ochotných“ v Kyjevě 24. srpna 2026. © Getty Images / Henry Nicholls-WPA Pool/Getty Images

Jedním z nevyřešených problémů je restrukturalizace západoevropského obranného průmyslu; je roztříštěný a vyrábí přibližně 15 různých typů hlavních bojových tanků s kanóny různých ráží. Standardizace je velkou a obtížnou výzvou. Je potřeba katalyzátor. Jinými slovy, do jisté míry řeší vnitřní problémy.

Mír po boku Ruska – nebo strategická slepá ulička

Jevgenij Kuzněcov:  Chtějí evropští členové NATO sedět u jednacího stolu s Ruskem a reprezentovat tak „sjednocenou Evropu“, aby svůj strategický nedostatek autonomie kompenzovali?

Andrej Sušencov: Jejich taktika pro zřizování agentur zahrnuje poskytování finanční pomoci Ukrajině, krádež ruských zlatých a devizových rezerv, zadržování a nakládání s příjmy a snahu rozdělit vinu za tento zločin mezi všechny. Pokud je to zločin, pak je kolektivní, takže žádná země není výhradně odpovědná. A řeší mnoho technických problémů.

USA takové problémy neřeší, ani Rusko. Můžeme si dovolit strategické, autonomní, cílevědomé a důsledné kroky. Tito Evropané dělají krok zpět, krok vpřed, dva kroky zpět; ohlížejí se přes rameno a hledají konsenzus.

Je v zájmu Ruska pozvat je k jednacímu stolu pouze tehdy, pokud je jasné, že tito Evropané upřednostňují stabilní svět na kontinentu, založený na principu „mír po boku Ruska“,  spíše než proti Rusku. Přístup „mír proti Rusku“ je ze své podstaty nestabilní a pro západní Evropu slepá ulička. Odsuzuje ji k zaostávání, ke strategické porážce a k tomu, aby se nikdy nestala skutečným hráčem na světové scéně. Čím více vnitřních rozporů je v bloku ohledně priorit, tím křehčí se stává a ruská otázka se postupně stává právě takovým problémem.

Ukrajinská „pyramida důvěry“ se hroutí

Jevgenij Kuzněcov: Řekl jste, že „pyramida důvěry“ obklopující Ukrajinu se brzy zhroutí. Kdy se to konečně stane?

Andrej Sušencov : Z ruského pohledu je logika této krize taková, že vedeme válku s cílem oslabit naše protivníky a vyčerpat jejich zdroje. Zaměřujeme se na jejich zadní linie a jejich „kontinentální meč“ zlomíme.

Detail nákladního letadla Mrija („Sen“), nejtěžšího letadla, jaké kdy vzlétlo, které bylo zničeno v prvních dnech ruské vojenské operace © Getty Images / Roman Pilipey/Getty Images

Ukazujeme, že jejich strategie je irelevantní; její cíle jsou nedosažitelné. A zdrojů, které vynakládají, bude časem potřeba stále více. Ty stávající zastarávají, stejně jako systémy pro jejich využití na ukrajinském území. Je třeba je doplnit a znovu vybudovat.

Budování infrastruktury je extrémně drahé; ve válečných podmínkách je to prostě nemožné. Západní země si časem samy uvědomí neproveditelnost této strategie. Opozice v těchto zemích již otevřeně vyjadřuje své pobouření a prohlašuje, že se jedná o slepou uličku.

Merzova návštěva Kyjeva se setkala s ostrou kritikou celé opozice. V době, kdy německý státní dluh roste, kancléř cestuje do Kyjeva a opět slibuje peníze a zdroje, v podstatě na úkor německého lidu. Rozsah investovaných zdrojů se stává tak významným, že vyvstává otázka, co ho ospravedlňuje. Jaké jsou cíle Berlína, čeho dosahuje a čeho se mu nedaří dosáhnout?

Stále častěji se ozývají výzvy, aby ukrajinské vedení zaujalo realistický pohled na situaci a pochopilo, co je dosažitelné a co ne. „Pyramida důvěry“ se hroutí. Zúčastněné strany jedna po druhé zaujímají v této otázce stále odtažitější postoj.

Jejich primární i sekundární naděje se nenaplnily. Nyní jsou téměř na dně. Musíme uznat, že to byla chyba.

Nikdo za to nechce nést odpovědnost. Má to nejen politický, ale i finanční rozměr. Kdo by měl nést odpovědnost za stovky miliard eur utracených za strategicky marný podnik, který si znepřátelil Rusko a podkopal bezpečnost na kontinentu?

Proto mluvíme o krátkodobé historické perspektivě. Může to skončit v nadcházejících měsících, nebo možná v nadcházejících letech. Nemluvíme však o desetiletí trvající válce. Jde o to, že se stále bude jednat o krizi s vlastními zřetelnými fázemi a my se v současné době nacházíme v závěrečné fázi jejího řešení.

Jevgenij Kuzněcov , zpravodaj TASS

---

Andrej Andrejevič SušencovČesky (Андрей Андреевич Сушенцов, *1983) je ruský historik, mezinárodní politolog a amerikanista. V roce 2005 absolvoval Historickou fakultu Moskevské státní univerzity, obor nových a moderních dějin a v roce 2010 absolvoval MGIMO a obhájil diplomovou práci na téma „Politická strategie USA v mezinárodních konfliktech 2000 (na příkladu Afghánistánu a Iráku)“. Od roku 2006 působí ve společnosti MGIMOČesky ve výzkumu, výuce a administrativní práci, od roku 2021 jako děkan Fakulty mezinárodních vztahů a od roku 2024 je členem Vědecké rady Rady bezpečnosti. Je rovněž členem Valdaiského diskusního klubuČesky. Jeho analýzy lze nalézt např. na Rissia in International AffairsČesky či Euroasijské strategieČesky. Má účet na Facebooku.

Zpět na obsah

---

Analýzu The Musk-Trump Duo’s Leverage Of Starlink/Starshield Is The Key To Peace In Ukraine publikoval Andrew Korybko na svím blogu 25. října 2026

Starlink/Starshield dua Musk-Trump je klíčem k míru na Ukrajině

Poté, když již Musk a Trump ukázali, že ukrajinské využívání systémů Starlink/Starshield lze okamžitě zastavit, a tím riskovat kolaps celé frontové linie pokud by došlo k extrémnímu uzavření sítě v podobě totálního odstavení, by Zelenskyj mohl být k mírové dohodě s Putinem vstřícnější.

Zakladatel společnosti SpaceX Elon Musk potvrdilČesky, že Ukrajina porušila podmínky služby pro používání Starlinku, což je civilní obdoba vojenského Starshield, jeho použitím k útokům smrtícími útočnými drony. Zelenskyj v polovině října otevřeně prozradilČesky, že „Starlink používáme také pro údery středního doletu proti nepřátelským vojenským cílům na našich dočasně okupovaných územích“, takže Muskovo tvrzení je nezpochybnitelné. To zasazuje do kontextu hlášené zpomalení služby začátkem října uprostřed nového napětí s USA.

Jedním z „pěti důvodů, proč Trump bere dohody s Putinem vážněji než kdy jindyČesky“ je, že se „Trump cítí vyzván, aby se prosadil jako Alfa“ poté, když Zelenskyj jeho požadavky neútočit na ruské rafinerie výslovně odmítl. Je proto zcela pravděpodobné, že se s Muskem dohodli na dočasném zpomalení ukrajinského využívání systémů Starlink a Shield, aby Zelenskému poslali zprávu. VýslednýČesky zmatek ohledně toho, kdo je zodpovědný, byl pravděpodobně úmyslný, aby se vnímaná odpovědnost rozptýlila.

Vrátíme-li se k Muskovým nedávným příspěvkům, ten citovaný ho viděl, jak všem připomíná, že „Starlink zůstává pro obranu Ukrajiny klíčový, protože je to jediný systém, který nelze rušit ani vyhodit do povětří, alespoň prozatím. Pokud by byl Starlink vypnut, ukrajinská frontová linie by se okamžitě zhroutila. To NENÍ hrozba, je to jednoduše konstatování faktu. Starlink byl také klíčový pro to, aby se zabránilo Rusku v obsazení Ukrajiny v prvních dnech války, protože všechny ostatní komunikační prostředky byly Ruskem zničeny nebo rušeny.“

Brzy poté zveřejnil navazující příspěvekČesky, v němž prohlásil, že „může být použit pro vojenskou infrastrukturu, ale nelze jej použít pro jednoznačně útočné údery, které by ho učinily férovým cílem odvetného úderu“, čímž potvrdil, že jej lze použít pro vojenskou komunikaci, ale nikoli pro smrtící útočné navádění dronů. Všechna jeho předchozí tvrzení jsou pravdivá, zejména nepostradatelná role, kterou jeho technologie v prohlubování konfliktu sehrála, což z něj činí přímého účastníka nepřátelských akcí.

Musk to ví, a proto ve výše zmíněném příspěvku dodal, že „nepřítel, který by vyhodil do povětří satelity Starlink, by vytvořil dominový efekt ničení, který by vytvořil obrovské pole trosek, jež by vesmír učinily nepoužitelným“, a proto nyní nezákonné využívání své technologie Ukrajinou omezuje, aby se tomu vyhnul. Jistě, věděl, že se to děje už léta, ale jeho obrat byl pravděpodobně koordinován s Trumpem, aby Zelenského potrestal za jeho vzdor a donutil ho k mírové dohodě s PutinemČesky.

Vzhledem ke všemu, co se stalo od selhání Zelenského 40denní vlivové operaceČesky, jejímž cílem bylo donutit Putina k příměříČesky bez předběžných podmínek, je nepravděpodobné, že by Ukrajina získala Starlink/Starshield nad celým Ruskem, jak Zelenskyj dříve požadovalČesky. To platí zejména poté, kdy Musk na konci svého prvního tweetu napsal: „Nemám nic jiného než NAPROSTÉ POHRDÁNÍ zlými válečnými štváči, kteří předstírají ctnost a prosazují nekonečné krveprolití a nenabízejí žádné realistické řešení konfliktu. Ať shoříte v pekle.“

Poté, když Musk a Trump již předvedli, že ukrajinské využívání systémů Starlink/Starshield lze okamžitě zastavit, a v případě extrémního uzavření sítě tak riskovat kolaps celé frontové linie, by Zelenskyj mohl být k mírové dohodě s Putinem vstřícnější. Pokud bude Putin tvrdohlavý a duo Musk-Trump se bude zdráhat ho potrestat výše uvedenými prostředky, Zelenskyj toho naplno využije a jejich nejnovější mírový pokus tak bude marný.

---

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se na vztahy mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road, konektivity New Silk Road, hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Asia TimesČesky, Russia International Affairs CouncilČesky, Sputnik International, Global Research, Reseau International a také na Disputu.

Zpět na obsah

---

[PJ]