Izraelští studenti stávkují proti válce

Právě před 80. lety, 2. září 1945, kapitulací poslední země Osy Berlín-Řím-Tokio, Japonska, skončila poslední světová válka.

Ze všech veřejných oslav mého dětství se mi do paměti nejvíc zaryly oslavy, kdy od konce 2. světové války (tehdy, kdy nejbližší válka byla totálně mimo náš dohled – až v Afghánistánu – jsme říkali zkrátka „od konce války“) uplynula přesná polovina – 40 let. Byl rok 1985. Dnes se ta doba podává jako nepoměrně strašnější čas než ten náš, a v něčem jistě strašný byl – zejména v tom, že se střílelo na ty, kdo chtěli bez povolení překročit hranice (to byl nakonec jediný důvod, proč po pádu režimu padly odsuzující rozsudky pro řadu tehdejších východních vůdců – protože to byla jediná věc, v nichž se jejich praktiky od těch západních opravdu markantně lišily).

České dějiny 16: Müllerův mlýn

V Krakově je muzeum rodu Czartoryských. Dokonale zařízeno a vedeno, vstup volný, noblesse oblige. Poněkud nesourodé, od antických nálezů, kořistí z dávných válek, zbraní, oděvů a nábytku, porcelánových servisů a korespondence s někdejšími mocnými až po obrazy, včetně jednoho Leonarda da Vinciho. Až dodatečně mi to začalo vrtat hlavou: jak to vlastně zrestituovali? Jak se restituuje takové středověké brnění či dopis královny Alžběty? Zeptal jsem se přítele – polského novináře. Ale on jim to přece nikdy nikdo nesebral, vysvětlil mi.
Müllerův mlým je mou fikcí. Ne tak jeho osudy. Jsem si jist, že si ji leckteří čtenáři nahradí reálnými objekty, které osudy toho mého fiktivního sdílely.

Oppenheimerův paradox

Vzpomínám si na své první setkání s americkou vinou za dvě atomové bomby svržené na Japonsko. V roce 1985 jsem se účastnil konference o distribuovaném řízení počítačů v kalifornském Monterey a našimi hostiteli byly Lawrence Livermore Laboratories. To byla zbrojní laboratoř, která vyvinula vodíkovou bombu. Během večeře se manželka jednoho z jaderných vědců zeptala japonského profesora u stolu, zda Japonci chápou, proč Američané museli svrhnout bombu na Japonsko. Že to zachránilo milion životů amerických vojáků? A mnoho dalších Japonců? Hledala snad rozhřešení viny, kterou nesli všichni Američané? Nebo hledala potvrzení, že to, co jí bylo řečeno a čemu věřila, je pravda? Že tuto víru sdílely i oběti bomby?

62 let od vzniku Berlínské zdi. Proč by se nám takové dnes leckde hodily.

Dnes, kdy jsou zbytky Berlínské zdi pomalované obrázky Honeckera líbajícího se s Brežněvem na znamení, že zlá doba rozdělených měst je dávno pryč, vzpomínám na dnešní zdmi a celními budkami rozdělená hlavní města jako je řecko-turecká kyperská Nikósie – anebo izraelský Jeruzalém či bosenské Sarajevo, kde jsou dráty mezi lidmi stejné krve, které ovšem dělí odlišné náboženství. O jedné zbrusu nové devítimetrové zdi na americko-mexické hranici nemluvě. Nejnovějším Berlínem a posledním výkřikem dneška je pak ukrajinské město Bachmut na jehož jižním předměstí leží obec Kliščivka a mezi nimi jsou dvě řady zákopů, kde na sebe už dva měsíce navzájem míří vojáci v drtivé většině téhož jazyka i vyznání, z nichž mnozí by dnes možná byli rádi, kdyby mohli jít domů, zatímco by zde místo fronty vyrostla nějaká nová čtyřmetrová zeď. Protože, jak dnes zjišťujeme, proti válce horké je ta studená ještě pořád menší zlo…