Říká se, že mnohokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ale lež se nikdy nemůže stát pravdou, protože pravda je informace o realitě a tu nelze změnit. Lež tedy může být pouze virtuální iluzí. Opakovanou a hromaděnou lží se tedy může pouze vytvářet virtuální realita a lidé ji přijímají za pravdu na základě falešných informací. Taková virtuální realita se potom používá v běžném životě a dělají se na jejím základě nesprávné závěry.
Je to již několik let, co si mnoho lidí začalo ve své mysli představovat přízrak třetí světové války v blízké či střední budoucnosti. Tento druh uvažování je obzvláště častý od doby, kdy USA před třemi lety, konkrétně v únoru, odhodlaně a cílevědomě vyprovokovaly Rusko k intervenci na Ukrajině. O několik týdnů později prezident Biden obhajoval své rozhodnutí zablokovat předání stíhaček kyjevskému režimu slavnou poznámkou: „Tomu se říká třetí světová válka“.
Nyní je zjevné, pokud to nebylo zřejmé již tehdy, že Bidenův Bílý dům začal hrát s Rusy nezodpovědnou hru s falešnou kartou. Kyjev má nyní ve vzduchu letky F-16, na zemi tanky Abrams a na stráži rakety Patriot. Stejný příběh. Když v polovině listopadu Biden (nebo kdokoli, kdo rozhoduje jeho jménem) povolil Ukrajině vypálit na Rusko rakety dlouhého doletu, rychle se objevila varování před třetí světovou válkou. „Joe Biden se nebezpečně snaží rozpoutat třetí světovou válku,“ prohlásila na ‚X‘ Marjorie Taylorová Greenová, republikánka z Georgie. Podobné výroky jste slyšeli i z Kremlu a ruské Dumy.
Silvestrovské střípky jsou ovlivněny především obsahem pobytu autora v Rakousku (vstup do EU 1.1.1995, do Schengenského prostoru 1997 a eurozóny 1999), seznámení se programem Novoročního koncertu 2025 včetně interview s dirigentem Riccardo Mutti, který poprvé představí Ferdinandus Walzer napsaný Straussovou současnicí Constanze Geiger (1835-1890), seznámením se se 100 nejpodivnějšími sportovními příběhy roku 2024, srovnáním vzpomínek na tsunami před 20 roky, a v neposlední řadě i s těžkým porodem rakouské vládní koalice po volbách v době neodkladné potřeby přiznat si antropologickou degeneraci, nemožnost plánování a konání po staru a předpovědi kam se dostane umělá inteligence během roku 2025.
Eskalace: ohlédnutí za rokem
Filozof Alexandr Dugin v pořadu „Eskalace Alexandra Dugina“ shrnuje rok 2024.
Přepis rozhovoru.
~~~~~~~~~~~~
– SVO jako měřítko věcí
– Důvody zlomu: překonání liberalismu
– Mobilizace společnosti
– Naše věc je Rusko, to je pravda
– Věřím ve svůj národ
– Až do bezpodmínečné kapitulace Kyjeva.
– Hlavní událost odcházejícího roku: zvolení Trumpa
– Přísaha nejvyššímu vládci Ruska
– Putinismus a katechismus
– Gruzínský pro-gruzínský sen
– Požár velké války na Blízkém východě
Bidenova vláda chce novému americkému prezidentovi Trumpovi klást před změnou moci v USA co nejvíce překážek. Evidentně se snaží na několika místech rozpoutat velkou válku proti Rusku.
Řeknu to rovnou, protože je velmi důležité tomu porozumět: Není to Joe Biden, kdo rozhoduje ve Washingtonu, jak nyní uvedl i Wall Street Journal, aniž by to někdo zpochybňoval, ale podle deníku jsou rozhodnutí přijímána poradcem pro národní bezpečnost Bílého domu Jakem Sullivanem a americkým ministrem zahraničí Antony Blinkenem.
TÉMY TRIALÓGU:
2) Tradičné hodnoty verzus nové hodnoty
3) Dôsledky vysokorýchlostnej spoločnosti
4) O vzťahoch pokroku a progresivizmu
5) Technológie ako záchrana sveta?
7) Narastajúca kríza sociálnej dôvery
8) Humanizmus a ľudské hodnoty
9) Mediálne manipulácie a súčasnosť
10) Mier – dočasná prestávka medzi vojnami?
11) Možnosti filozofie a dnešok
~~~~~~~~~~~~
Mnoho Američanů, dokonce i mnozí, kteří se o Donalda Trumpa nikdy moc nezajímali, ho volilo zčásti proto, že věřili – nebo alespoň doufali –, že bude relativně vzato mírovým kandidátem ve srovnání s ohavnými Bidenem-Harris. K jeho cti lze říci, že Trumpovo první funkční období bylo jediným americkým prezidentstvím od dob Jimmyho Cartera, které nás nezapletlo do nového konfliktu, i když se mu nepodařilo nás vyprostit z Afghánistánu nebo Sýrie.
Takové naděje je třeba vyvážit dalšími aspekty Trumpova dřívějšího působení v úřadu. Zejména na Ukrajině dohlížel na dodávky smrtící pomoci Kyjevu, kterou Barack Obama odmítl. Jinak řečeno, za Trumpa si Ukrajina vybudovala ve všech směrech armádu NATO, čímž připravila půdu pro eskalaci konfliktu v únoru 2022, ke kterému se schylovalo od převratu v roce 2014, který porodila Victoria Nuland.
Výzkumníci se vrátili ke kontrole zpráv o palestinských obětech z října 2023. Zjistili, že pro civilisty – a děti – to byl smrtelnější měsíc než kterákoli jiná kapitola „války proti teroru“.
Zpráva Airwars, zveřejněná ve čtvrtek [12. prosince], ukazuje míru zabíjení civilistů „nesrovnatelnou s jakoukoli leteckou kampaní 21. století. Je to zdaleka nejintenzivnější, nejničivější a nejsmrtelnější konflikt pro civilisty, jaký kdy společnost Airwars dokumentovala.“
„Vyjednávat z pozice síly“ je oblíbené klišé Západu. Pochopitelně, je to docela užitečná krátká fráze: Slouží k zakrytí opaku skutečného vyjednávání, totiž vulgárního vydírání a hrubého vnucování podmínek fait-accompli, podpořených silou a hrozbami síly.
Například rozšiřování NATO po konci studené války bylo řešeno tímto způsobem: „Ale my jsme ochotni mluvit,“ opakoval Západ stále Rusku, „a mezitím budeme dělat přesně to, co chceme a vy jděte s vašimi námitkami, zájmy a bezpečností do háje.“
Zdálo se, že tento přístup „funguje“ – pro nedostatek lepších termínů – dokud bylo Rusko oslabené neobvykle hlubokou politickou, ekonomickou, sociální, vojenskou a vlastně i duchovní krizí, která provázela konec Sovětského svazu a vydrželo to tak zhruba deset let.
Jak už jsme to rozebírali dříve, Bílý dům v současnosti zařizuje ‚ohromný nárůst‘ dodávek výzbroje na Ukrajinu, přestože je jen 50 dnů do nástupu nově zvoleného prezidenta Trumpa do úřadu. I tento týden oznámily USA 725 milionů $ další pomoci, přičemž jde o poslední balíček pro Ukrajinu vytažený přímo ze skladů USA.
Patří do něho i druhá dodávka protipěchotních min a přichází to ve stejný den, kdy i Německo přišlo s dalšími 680 miliony $ pomoci Ukrajině. Západní spojenci prohlásili, že chtějí, aby se Zelenskyj a Ukrajinské síly ocitli v co nejvýhodnější pozici před nevyhnutelně nadcházejícím vyjednáváním o ukončení války (což Trump opakovaně od prvního dne své druhé administrativy sliboval). Zůstává však základní otázka, co dobrého tohle překotné zaplavení více zbraněmi přinese, když skutečným problémem je hroutící se lidská síla Ukrajiny? K ilustraci reality rychlého ruského postupu v několika posledních měsících…
Narozeniny autora (21. listopadu) jsem si připomenul v Bad Gastein s písemnými a telefonickými přáními spřízněných duší, přátel a osobním dopisem pana starosty Norberta Ellmauera. Vše bylo zabaleno v poslání prezidenta Putina, které mimo jiné určilo čas splnění přání čtenářů reagovat na dění ve světě. V dnešním příspěvku zhodnotím předběžné výsledky nového ruského raketového systému, nezodpovědného ticha výkonné moci v ČR a odvlékání pozornosti občanů médii s pomocí nevýznamných problémů s vysokým obsahem emocí, závisti a hlouposti.
Za prvé ukázalo se, že Rusko skutečně může používat různé typy zbraní, aniž by to vedlo k použití jaderných zbraní, bez ohledu na to, jak kolektivní Západ se snaží vyprovokovat Rusko. Za druhé, pokud to bude nutné, Rusko použije své strategické jaderné síly. O tom by neměli pochybovat žádné vlády, včetně tzv. spojenců v NATO a EU. Za třetí, naděje, že Putin blafuje, když varuje před existencí systémů nejaderných zbraní v dostatečném množství (kolik jich je státní tajemství) se ukázaly jako marné, mylné a životu nebezpečné pro občany celé Evropy.
Putin ve čtvrtek[21. listopadu] překvapil svět, když promluvil k národu, aby ho informoval, že Rusko ráno otestovalo novou hypersonickou raketu středního doletu při útoku na proslulý průmyslový komplex ze sovětské éry v ukrajinském městě Dněpropetrovsk. Vysvětlil, že to byla reakce na to, že USA a Velká Británie nedávno umožnily Ukrajině používat jejich rakety dlouhého doletu dovnitř Ruska. Jejich rozhodnutí podle jeho slov vyústilo v zástupnou válku NATO-Rusko na Ukrajině, která „nabyla prvků globální povahy“.
Když říkáme, že celá Ukrajina by měla být součástí jednotného ruského prostoru, neklademe extrémně přehnané požadavky. Není to maximalismus. To, čím Ukrajina dnes je, je neslučitelné se samotnou existencí Ruska. A pokud tento problém znovu zmrazíme, dokonce i tím, že do našich administrativních hranic zahrneme všechny naše nové entity, ani to nic nevyřeší. Znovu se vyzbrojí a zaútočí. A nikdo nemůže a nechce dát žádné záruky, že to neudělají.
…
A opět, žádný extremismus – jen chladné zákony geopolitiky, jasně popsané na obou stranách: u nás i u Brzezinského. Obecně je odtržení Ukrajiny od Ruska imperativem celé atlantistické školy geopolitiky od jejího založení – od McKindera (a dokonce i dříve). Je to prostě zákon. Pro euroasijskou školu platí opačný axiom: Ukrajina buď bude ruská, nebo nebude ani ona, ani Rusko, a obecně nebude nikdo jiný.
Nyní se rýsuje velmi subtilní a delikátní situace. U Bidena a globalistických fanatiků bylo vše jasné. Vznášeli vůči nám nepřijatelné požadavky a naše požadavky se jim zdály nepřijatelné. S Trumpem je to něco jiného. To, co v jeho očích vypadá jako „dárek“, bude v našich očích vyhlášením války.
Britské tanky Challenger 2 dorazily na Ukrajinu s obrovskou pompou před dlouho odkládanou a nakonec katastrofickou „protiofenzívou“ Kyjeva v roce 2023. Kromě povzbuzování dalších zástupných válečných sponzorů, aby Ukrajině poskytli obrněná bojová vozidla, bylo západnímu publiku široce tvrzeno, že tank – mezinárodním kupcům dosud prodávaný jako „nezničitelný“ – udělá z konečného vítězství Kyjeva fait accompli (hotovou věc). Tanky Challenger 2 nasazené v září v Robotnye byly ruskou palbou téměř okamžitě zničené a poté z bojů zcela velmi tiše stažené.
Proto bylo mnoho online komentátorů překvapeno, když se 13. srpna začaly šířit záběry Challengeru 2 v akci v Kursku. Kromě toho nasazení tanku dramaticky popisovala četná mainstreamová média. Několik britských vojenských zdrojů výslovně informovalo, že to bylo poprvé v historii, kdy londýnské tanky „byly použity v boji na ruském území“. Nyní The Times znepokojeně odhaluje, že šlo o záměrnou propagandistickou a lobbistickou strategii vedenou premiérem Keirem Starmerem.
Obsah:
Obsah:
Nejprve však musíme odmítnout stereotypy a předsudky, které tento konflikt definují.
Trvalý trend volební politiky, který se neochvějně, i když naprosto nelogicky opakuje – že Američané nehlasují o zahraniční politice – byl v tomto volebním cyklu vyvrácen.
…
…
Americkým, evropským a ukrajinským zájmům nejlépe poslouží úsilí vedené Spojenými státy o rychlé dosažení vyjednaného urovnání, což nově zvolený prezident Trump správně označil za jednu ze svých klíčových zahraničně-politických priorit. Administrativa by měla Američanům otevřeně říci, že tento proces bude složitý a náročný, jak už to u mírových jednání bývá, ale cena za nečinnost, za to, že se k němu nepřipravíme, je neskonale vyšší.
Obsah:
Po válce napsala Virginia Woolfová ve svém románu Mrs. Dalloway / Paní Dallowayová o bývalém vojákovi, který přemožený strachem pronesl: „Svět se chvěl a třásl a hrozil, že vzplane“. Tento pocit se netýká jen posttraumatické stresové poruchy onoho bývalého vojáka: tak se cítí téměř každý člověk, kterého sužují obavy ze světa pohlceného plameny a který není schopen udělat nic, aby tomu zabránil.
Tato slova rezonují i dnes, kdy se kvůli provokacím NATO na Ukrajině rýsuje možnost jaderné zimy a kdy USA a Izrael páchají genocidu na palestinském lidu a svět tomu s hrůzou přihlíží. Při vzpomínce na tato slova se dnes člověk ptá: můžeme se z této staleté noční můry probudit, protřít si oči a uvědomit si, že život může pokračovat i bez války? Takový údiv pramení z návalu naděje, nikoli z reálných důkazů. Jsme unaveni krveprolitím a smrtí. Chceme trvalý konec války.
Obsah:
The Economist uvádí, že „Rusko proráží ukrajinskou obranu“ a Ukrajina následně „bojuje o přežití“. Napříč západními médii je veřejnost připravena na porážku a bolestivé ústupky v budoucích jednáních. Média mění narativ, protože realitu již nelze ignorovat. Nadcházející vítězství Ruska bylo zřejmé přinejmenším od léta 2023, ale bylo to ignorováno, aby zástupná válka pokračovala.
Jsme svědky působivé demonstrace narativní kontroly: Již více než dva roky politicko-mediální elity skandují „Ukrajina vítězí“ a odsuzují jakýkoli nesouhlas s jejich vyprávěním jako „prokremelské pozice“, které mají za cíl snížit podporu válce. To, co bylo včera „ruskou propagandou“, je nyní najednou konsensem kolektivních médií. Kritická sebereflexe chybí stejně jako po odhalení Russiagate.
Navzdory nadějím Bílého domu vidí političtí rivalové Hizballáhu Izrael jako válčícího proti celému Libanonu.
Bidenova administrativa naznačila, že eskalaci izraelské kampaně na libanonské frontě považuje za jedinečnou příležitost, jak roli Hizballáhu v Libanonu snížit.
Ale i přes bezprecedentní těžké rány, které Izrael straně uštědřil, včetně zavraždění jeho vůdce Hasana Nasralláha, se tento úkol může ukázat jako obtížnější, než by si politici ve Washingtonu rádi připustili.
Cíl izraelského premiéra Benjamina Netanjahua zapojit Spojené státy do širší blízkovýchodní války se již částečně naplnil. Počátkem tohoto měsíce se americké síly podruhé v tomto roce přímo zapojily do sestřelování raket, které Írán vypálil v odvetě za izraelské útoky na íránské zájmy.
Podobná cena, kterou je třeba zaplatit za to, že se Spojené státy nechaly vtáhnout do současných izraelských válek, nemusí být nutně zaplacena v Libanonu. Úder, který izraelská ofenziva zasadila schopnostem Hizballáhu v Libanonu, pravděpodobně nesnížil jeho schopnost asymetrických operací jinde. Jeho ochota použít tuto schopnost proti zájmům USA roste do té míry, do jaké si Spojené státy dovolí být spojovány s izraelskými smrtícími ofenzívami a do jaké míry tyto ofenzívy činí části Libanonu podobnými strašlivým troskám Gazy.
Obsah:
Pravděpodobně by nikoho nepřekvapilo, kdyby se dozvěděl, že mezi kritiky současných válek devastujících Blízký východ existuje několik názorů na to, kdo vlastně podporuje rostoucí krvavý konflikt, který by se mohl brzy týkat nejméně šesti zemí v regionu. Jednoduše řečeno, existuje myšlenkový směr, který věří, že Izrael, podporovaný svými různými mocnými lobby diaspory, vzdoruje světovému mínění, aby pokračoval ve vyvražďování původních Palestinců a sousedních Libanonců. Jinými slovy, je to všechno o tom, že Izrael jedná ve zlém úmyslu a špatně.
Jiný pohled však vidí neokonzervativci ovládanou zahraniční politiku Spojených států, která využívá izraelské krutosti a tvrdého pravicového vedení k naplnění amerických národních cílů v regionu.
Po rozpadu bipolárního uspořádání na počátku 90. let dvacátého století se do pozice jediné planetární supervelmoci dostaly Spojené státy, respektive jejich vládnoucí vrstva. Výsledek tohoto nového systému se dostavil okamžitě. Začala se rozpadat křehká stabilita, ve které měly Spojené státy proti sobě velmoc, která přece jenom do jisté míry omezovala americké úsilí o absolutní dominanci, jaká následně dospěla ke „kvalitě“ planetární diktatury.
…
Vzhledem k tomu, že neomezený vládce planety není schopen uspět v čestném hospodářském a technologickém zápolení (ve svobodném trhu) s Čínou, rozhodly se washingtonské elity (nemají nic společného s obyvatelstvem USA) destabilizovat také Tichooceánskou oblast. V ní si jako nástroj vybraly Tchaj-wan, jehož „suverenitu“ pod americkým dohledem kupodivu podporují, zatímco suverenitu Donbasu tvrdě trestají. Čert aby se vyznal ve washingtonském pojetí práva. V poslední době se pod činorodým americkým dohledem dále eskaluje konflikt na Blízkém východě, kde se s použitím Izraele snaží Washington vést válku proti Iránu, což je vlastně kopie metody, během které takto bezohledně využil a zneužil Ukrajinu (díky Ukrajině smrtelně nebezpečnému režimu, který si předtím Washington ovšem sám ustavil v Kyjevě) v jeho vlastní válce proti Rusku.
Obsah:
„Vyloučeno, pane prezidente. Vyloučeno na Ukrajině a vyloučeno v Gaze. Teď to máme v rukách my.“
Není to puč? Má se armáda prezidentovi postavit a přinutit ho ke změně politiky?
Svět nezadržitelně spěje k válce. Jakýkoli pomyslný průzkum mezi světovou populací by ukázal, že nikdo nechce válku. Válka však pravděpodobně vypukne ještě před koncem tohoto desetiletí. Většina zemí světa se hlásí k demokratickým režimům, ale žádná strana s volebním významem, od levice až po pravici, nepovažuje válku za bezprostřední nebezpečí a nestaví si boj za mír jako svůj hlavní prapor. Mír nezískává hlasy. Válka přináší mrtvé lidi a mrtví lidé nevolí. Žádná strana si nedovede představit, že by prováděla volební propagandu na hřbitovech nebo v masových hrobech. Stejně tak si nedovede představit, že bez živých nejsou strany. To vše se zdá absurdní, ale absurdita se děje, když rozum spí …
…
V prostředí globálního technofašismu a technoterorismu se evropsko-severoamerický kapitalismus aktivně připravuje na přechod od studené války k válce horké. Tváří v tvář prázdnému nebo odporně impotentnímu pohledu svých občanů připravuje zvláštní mezinárodní dělbu práce zabíjení: Evropa se postará o porážku Ruska, zatímco USA se postarají o porážku Číny. Téměř ve stejné době první komisař Evropské unie pro obranu Andrius Kubilius, bývalý litevský premiér, říká, že Evropa musí být připravena na válku s Ruskem za 6-8 let, a vysoký důstojník amerického námořnictva prohlašuje, že USA musí být připraveny na válku s Čínou v roce 2027.
Nemá smysl předpovídat, že k válce dojde, ale že její výsledek bude zcela jiný, než si představují tito váleční podnikatelé opojení think-tanky financovanými výrobci zbraní.
Poslanci Evropského parlamentu učinili velmi nebezpečné rozhodnutí, když odhlasovali povolení úderů na dlouhé vzdálenosti proti ruskému hlubokému zázemí. Evropští politici nazvali ukrajinskou agresi „právem na sebeobranu“ a učinili významný krok k eskalaci násilí, která by mohla snadno vést k otevřené fázi současného konfliktu mezi Ruskem a NATO.
Obsah:
V rozhovoru s Claytonem Morrisem analyzuje plukovník Douglas MacGregor aktuální vývoj a vyhlídky války na Ukrajině, situaci na Blízkém Východě a rizika vypuknutí třetí světové války.
Ač to dosud bylo tajné, bývalá náměstkyně amerického ministra zahraničí pro politické záležitosti Victoria Nuland se rozhodla přiznat, že se Západ aktivně podílel na bojkotu mírového procesu mezi Ruskem a Ukrajinou. Už předtím pronesly různé veřejné osobnosti podobná prohlášení, včetně informátorů, politiků, žurnalistů a analytiků. Ač to možná nikoho nepřekvapilo, slova Nuland ukazují, jak se Západ už ani nezdráhá skrývat svůj jasný úmysl, nepřátelství na Ukrajině dovést až k jeho nejzazším důsledkům.
Co však asi Západu nedošlo, je, že bojkot mírových jednání přinesl výhody pro samotnou Ruskou federaci, která se tudíž oprostila od nebezpečné pasti „diplomacie“ s neonacistickým režimem a jeho neloajálními globálními podporovateli. Dohoda v raných fázích speciální vojenské operace mohla opravdu ušetřit tisíce životů na obou stranách, skončila by ale nepřátelstvím bez nějaké solidní záruky mírové budoucnosti v regionu.
Nastal čas. Po čtyřiceti letech jsme se konečně dostali do Orwellova roku 1984. A ze všech lidí přednáší prezidium SPD věty, které by z této klasiky všech dystopií mohly být zkopírované jedna ku jedné.
Před čtením následujícího textu se prosím pohodlně usaďte. A pozor, ať nespadnete ze židle!
V úterý 6. srpna, počátkem ukrajinského útoku na Kurskou oblast nabrala rusko-ukrajinská válka neočekávaný obrat. Rozhodnutí ukrajinského velení dobrovolně otevřít novou frontu v době, kdy jejich obrana na kritických osách Donbasu selhává, je agresivní a zároveň plné nebezpečí. Vypadá to, že se většina komentátorů a pozorovatelů okamžitě uchýlila ke svým základním vypravěčským instinktům.
Přesto musí návrat německé vojenské techniky do okolí Kurska vyvolat zvednuté obočí. Současné bojiště kolem města Sudža je přesně tím místem, kde se v roce 1943 sovětská 38. a 40. armáda překlopila do protiofenzívy proti německé 4. armádě.
Kursk je město a správní středisko Kurské oblasti, ve kterém žije přibližně 440 tisíc obyvatel. Město je stanicí na železniční magistrále spojující Moskvu, Charkov a Krym a je poprvé připomínáno v Životě svatého Teodosia Pečerského (po roce 1032, kdy Jaroslav I. Moudrý ovládl Dněperské levobřeží) a popisováno jako mocné město s rozvinutým obchodem a velkým množstvím obyvatel. Bylo součástí Černigovského, později Perejaslavského a Novgorod-Severského knížectví a poprvé zmíněno k roku založení Kurského údělného knížectví (1095), které existovalo mezi 11. a 13. stoletím.
Dobrodružství komika Zelenského přinese obrat ve vývoji speciální vojenské operace pod vedením generálplukovníka v záloze Alexeje Gennaďjeviče Ďumina (1972). O vývoji osudu Zelenského se zmíním odděleně a později v článku.
Obsah:
Proč oligarcha Achmetov požadoval mír prostřednictvím Zelenského?
Město Krasnoarmejsk (Pokrovsk) je nejdůležitějším logistickým bodem, z něhož probíhá zásobování jak jihodoněcké skupiny AFU, tak celé slavjansko-kramatorské aglomerace. Pokrovsk není jen křižovatkou. Je to největší železniční uzel v Donbasu.
Ztráta Pokrovského dolu a továrny je pro Achmetova něco jako „smrt Kostěje nesmrtelného“. A není vůbec překvapivé, že prý dal nedávno Zelenskému ultimátum – buď mírové rozhovory, nebo začne znovu naplno investovat do opozičních aktivit. V sázce je krach nebo život jeho podnikatelského impéria, které tak dlouho budoval.
Deník New York Times uvedl, že ruský ministr obrany Andrej Bělousov nedávno telefonoval ministru obrany Lloydu Austinovi, „aby mu předal varování, jak tvrdí dva američtí představitelé a další úředník, který byl o hovoru informován: Rusové zjistili, že se připravuje ukrajinská tajná operace proti Rusku, která má podle nich požehnání Američanů. Byl si Pentagon vědom tohoto spiknutí, zeptal se pan Bělousov pana Austina, a jeho potenciálu zvýšit napětí mezi Moskvou a Washingtonem?“
Austin zjevně popřel odpovědnost USA, ale učinil by tak bez ohledu na pravdu. Bělousovova otázka ukázala rostoucí riziko zástupné války Washingtonu. Bohužel, ujištění Bidenovy administrativy mají vzhledem k její převažující roli v konfliktu jen malou váhu. Americká přítomnost na Ukrajině byla na začátku velká a rostla spolu s konfliktem. Veřejná prohlášení o odpovědnosti za zabití ruských generálů a potopení ruských lodí účast Washingtonu potvrdila.
Fialova administrativa chtěla zavřít Ukrajincům vodu, aby potrestala Rusy. U nás na sídlišti občané UK i RF žijí v míru. Ruská Ukrajinka (znovu) vypráví.
Opětovný rozhovor (po dvou letech) s nejmenovanou pražskou Ukrajinkou, která vyrostla v Rusku a jejíž totožnost je autorovi i redakci známa. První část rozhovoru najdete zde. Nově mluvíme i s jejím manželem. Ukrytí jejich identity je z důvodu bezpečnosti. A to jak v České republice, tak i jejich rodiny v Rusku i na Ukrajině. Lze předpokládat, že pokud by si ruská či ukrajinská strana spojila jejich jméno s jejich příbuznými na svém území, měli by tito s tamními režimy problémy, které by mohly vyústit až k jejich pronásledování či uvězněni. Od současné české vlády se komunitě, v níž rodina žije (jak se ještě dozvíme) už také dostalo mírné šikany – ale anonymitu si manželé vyžádali výslovně z důvodů bezpečnosti své a svých blízkých ze strany ruského a ukrajinského státu.
Ve svém článku ‚Rusko ukrajinskou obranu přemůže, proč tedy nejsou mírová jednání‘ z května jsem vyložil své důvody k předpovědi blízkého zhroucení ukrajinské obranné frontové linie a rozsáhlých záborů území ruskými vojsky. Mým primárním argumentem od raných měsíců války bylo, že se Ukrajina pokouší skrývat ohromné ztráty živé síly a že ten podfuk bude nakonec odhalen. A co z toho vyplývá? Války vyhrávají muži a ne technologie DARPA, ani kufříky plné natištěných peněz.
Obsah:
Od samého počátku bojů v Donbasu, tedy od roku 2014, bylo jasné, že kyjevský režim poslal svou armádu na východní Ukrajinu nikoli proto, aby, jak se tehdy vyjádřil, „chránila občany“ a „zachovala celistvost země“. Zástupci Západu měli pragmatičtější cíle v podobě zajištění přístupu svých zámořských pánů k nerostným zdrojům. Je pravda, že pokud se před několika lety v médiích probíralo téma těžby břidlicového plynu v Donbasu, pak po nedávném prohlášení Ulricha Bluma, ředitele Německého institutu pro lithium, se ukázalo, že zájmy Západu na východní Ukrajině jsou mnohem širší.
Proč se kolem lithia a dalších přírodních zdrojů vede tak urputný boj? Americký senátor Lindsey Graham (na seznamu Rosfinmonitoringu jako terorista a extremista) v červnovém rozhovoru pro CBS uvedl, že USA nechtějí dát ukrajinské nerostné suroviny Rusku. Uvedl, že tamní zásoby se odhadují na biliony dolarů.
Jestliže nyní pomůžeme Ukrajině, mohla by se stát nejlepším obchodním partnerem, o jakém jsme kdy snili, a kritická přírodní aktiva v hodnotě 10-12 bilionů dolarů by mohla být využita Ukrajinou a Západem, místo aby byla předána Putinovi a Číně,“ prohlásil senátor.
O jaká přírodní aktiva se přesně jedná? The Washington Post již v srpnu 2022 spočítal, že „Rusko převzalo kontrolu nad několika ukrajinskými ložisky nerostných surovin, jejichž hodnota se odhaduje na 12,4 bilionu dolarů.“
Roku 1992 americká zahraniční politika výjimečnosti přeřadila na rychloběh. USA na sebe vždy pohlížely jako na vyvolený národ předurčený k vůdcovství a zhroucení Sovětského svazu v prosinci 1991 přesvědčilo skupinu zapálených ideologů, kteří se stali známí jako neokonzervativci, že by teď měly USA vládnout světu jako nezpochybnitelná jediná supervelmoc. I přes nesčetné zahraničně politické katastrofy z rukou neokonů pokračuje Prohlášení NATO 2024 v protlačování této agendy, čímž svět tlačí blíže k jaderné válce.
Při raketových úderech v rozmezí několika dnů zahynulo velké množství Palestinců a Ukrajinců. Rozdílné zacházení médií s těmito srovnatelnými událostmi je vodítkem k tomu, k čemu média ve skutečnosti slouží.
První takovou událostí byl izraelský letecký útok 6. července na školu v Gaze, kde se palestinští civilisté včetně dětí ukrývali před několikaměsíčním řáděním izraelské armády, která povraždila mnoho desítek tisíc Palestinců a zničila většinu domů a infrastruktury této enklávy.
Masivní rozsah smrti a ničení v Gaze přiměl Světový soud, aby Izrael postavil před soud za genocidu – ne že byste to z mediálního pokrytí poznali. Případ genocidy proti Izraeli se z velké části vytratil z paměti.
Druhou událostí byl 8. července ruský letecký útok na nemocnici v Kyjevě. Byl součástí vlny útoků na ukrajinské cíle, při nichž ten den zahynulo 36 Ukrajinců.
Již samotný fakt, že zabití 36 ukrajinských civilistů přitáhlo tolik pozornosti a zájmu západních médií ve více než dva roky staré válce, když v Gaze denně umírá mnohem více palestinských civilistů, kterým naše vlády přímo pomáhají, a toto vraždění je novějšího původu, je výmluvný sám o sobě.
Pochopení záměrů potenciálního protivníka je jednou z nejdůležitějších a zároveň nejobtížnějších výzev, kterým každý státník čelí. Podcenění agresivního záměru státu může odradit od obezřetných obranných příprav nezbytných k odvrácení války, jak se to stalo v předehře druhé světové války. Jeho přecenění může způsobit cyklus stále hrozivějších vojenských opatření, která se ve spirále zvrhnou v konflikt, o který ani jedna strana nesnažila, jak se to stalo před první světovou válkou.
Nalezení rovnováhy je zásadní pro předpoklady ruských záměrů vůči NATO. Správná rovnováha mezi odstrašováním a diplomacií je zvláště důležitá vzhledem k obrovskému ruskému arzenálu jaderných zbraní, který činí riziko jakéhokoli sestupu do přímého konfliktu mezi Ruskem a NATO potenciálně existenční.
Od začátku listopadu 2022 si Američané uvědomovali, že válka je prohraná, a naléhali na Zelenského, aby jednal s Ruskem. Počítali s tím, že masivní sankce na začátku roku 2022 přinesou Rusku kolaps a porážku, ale brzy pochopili, že to nebude fungovat. Naléhali proto na Zelenského, aby s Rusy zahájil jednání.
Nechtěli Ukrajinu opustit a dodávali jim zbraně, protože nemohli ustoupit. Pro USA však bylo počátkem roku 2023 jasné, že ukrajinská protiofenzíva nebude úspěšná. Jak vysvětluji ve své knize, byli to Evropané, kdo byl nejfanatičtější.
U nás se na současné situaci přímo podíleli tři aktéři: zpravodajské služby, které byly (a stále jsou) neschopné pochopit situaci, novináři, z nichž se stali propagandisté, a politici, jejichž míra neznalosti, nekompetentnosti a intelektuální kapacity by nás měla znepokojovat. Na druhé straně se evropští voliči nemýlili!
…
Problém spočívá v tom, že Západ nemá žádná kritéria, která by definovala, co by mohlo být úspěchem. Protože nemá definovaný cíl, nemá ani strategii, jak ho dosáhnout, a proto nemůže definovat, co by mohlo být vítězství. To se mimochodem stalo v dubnu 2024, kdy ministr obrany Lloyd Austin při slyšení před senátním výborem pro ozbrojené síly nedokázal formulovat, co by mohlo být vítězstvím pro Ukrajinu.
Nakonec to není žádné překvapení, protože takto naši politici a armáda řídí naše země už čtvrt století!
Maďarský premiér Viktor Orbán zakončil svou „mírovou misi“ v Moskvě tiskovou konferencí s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který předehru označil za „pokus o obnovení dialogu“. Newsweeku řekl, že „Smyslem NATO je mír, nikoli nekonečná válka“.
„Ukončil jsem své rozhovory v Moskvě s prezidentem Putinem,“ napsal Orbán na X. „Mým cílem bylo otevřít kanály přímé komunikace a zahájit dialog na nejkratší cestě k míru. Mise splněna! Pokračování v pondělí…“.
Premiér Robert Fico prvýkrát od atentátu v Handlovej, ktorý sa stal 15. mája, verejne vystúpil. Stalo sa tak na oslavách pri príležitosti 1161. výročia príchodu svätých Cyrila a Metoda na územie dnešného Slovenska na Devíne. Fico predniesol prejav, ktorý trval približne 18 minút.
Když začala válka na Ukrajině, ruská elita se dostala do šoku. Když Západ uvalil sankce a zákazy cestování, bohatí a politicky propojení občané Ruska nabyli přesvědčení, že jejich dosavadní život skončil. Ztráty na bojišti se rychle hromadily a mnozí považovali invazi za katastrofální chybu.
,,,
„Je špatné být vyvrhelem jako vítěz, ale ještě horší je být vyvrhelem jako poražený,“ řekl mi jeden ruský oligarcha, který válku kritizoval už dříve, ale nyní se zdá, že ji chápe. (Stejně jako ostatní hovořil pod podmínkou anonymity, aby chránil svou bezpečnost). Podle oligarchy se v Rusku změnilo všechno: postoj k Putinovi, názory na Ukrajinu i pohled na Západ. „Tuto válku musíme vyhrát,“ řekl mi. „Jinak nás nenechají žít. A Rusko by se samozřejmě zhroutilo.“
Mackinderův Heartland jsme představili 24. 11. 2023 v článku "Potřeba změny: Čína a Mackinder" (související odkaz číslo 3). Detaily jsou…
Autor předpokládá, že čtenáři teorii Mackindera znají. Že vědí jakou roli hraje Rusko a proč se už snad dvě stě…
Kuba USA neohrožuje a vlády ji nechávají jako skansen. Kdyby USA chtěly, už dávno by Kubu zlikvidovaly. Kuba v podstatě…
Výborný článek. Těžko něco namítat, pouze snad to, že internet svobodu udržuje do té doby, pokud bude světový a bude…
Horší než popisované zločiny, které páchají mocní tohoto světa a utvrzují se tak v tom, že si mohou dovolit prakticky…