Trump ve stavu nouze: válka jako politický kalkul

Esej Trump im Ausnahmezustand: Krieg als politisches Kalkül vyšel v deníku Berliner Zeitung 19. dubna 2026

Americký prezident Donald Trump přijímá spolkového kancléře Friedricha Merze v Bílém domě.

Je pozdní večer, právě se nacházím na vojenském hřbitově v Gliwicích na jihu Polska. Kdysi německé Gleiwitz je dnes, pokud mohu soudit z rozhovorů s Němci, známé díky gliwické rozhlasové stanici a provokaci nacistických Němců 31. srpna 1939, která symbolicky odstartovala druhou světovou válku.

Několik set mužů, kteří leží na tomto hřbitově, byli sovětští, převážně ruští a ukrajinští muži, kteří na počátku roku 1945 v této oblasti zahynuli v boji proti Němcům. Tato obranná válka proti německému nacismu byla tehdy oprávněná, šlo o obranu proti genocidnímu fašismu, který podle německého vzoru proměnil Evropu v bezprecedentní jatka.

Tito sovětští muži zde leží již přes 80 let, protože byli součástí sil, které těmto jatkám učinily přítrž. A připravili půdu pro jiná autoritářství.

A co se děje dnes? Abychom to pochopili, musíme se podívat do Ameriky, do USA – klíčového státu 20. a první čtvrtiny 21. století.

V USA jsou v současné době a s děsivou vytrvalostí ničeny zbytky tamní demokracie a země se plíživě mění v autokracii nebo dokonce v diktaturu nového starého typu. V tomto kontextu je třeba vnímat i válku Donalda Trumpa proti Íránu. Tato válka je totiž odpovědí na to, že americký vůdce a ti, kdo s ním vládnou, nedokážou mírovými prostředky dosáhnout toho, co Trump, demokraticky zvolený, slíbil svým stoupencům. Je zcela jisté, že většina obyčejných Američanů se nebude mít lépe.

Politika pro multimilionáře

Protože s politikou pro multimilionáře, miliardáře a rádoby bilionáře nemůže Trumpův dvůr současně uspokojit potřeby obyčejných lidí. Jeho radikální škrty a drastické změny ve státní sociální péči, která je klíčovou kompetencí fungujícího státu, v sociálním a zdravotním systému, daňové úlevy pro ultra-bohaté, celní politika, díky níž má zahraničí platit za zlepšení postavení miliardářů a zhoršení postavení obyčejných Američanů: to vše nemůže přinést nic rozumného.

Aby odvedl pozornost od tohoto předvídatelného selhání, musí Trump vést válku. Je to starý princip vládnoucích: legitimizuj své selhání v podstatných oblastech, a to podle principu „ohrožení nepřáteli“ a „já zajišťuji bezpečnost“.

Neboť u volebních uren při volbách do Sněmovny reprezentantů a třetiny senátních křesel, pokud budou v listopadu tohoto roku alespoň trochu spravedlivé, bude Trump za svou politiku potrestán.

Jeho heslem proto musí být: vyvolat válečný stav, který rozšíří možnosti dalších „výjimek“ z křehkých norem.

A to ve všech podstatných oblastech: v soudnictví (Trump již nyní ignoruje řadu rozsudků i vyšších soudů), v médiích (například převzetí TikToku v USA investory pod vedením Trumpova přítele, zakladatele Oracle a miliardáře Larryho Ellisona), na ulicích (brutální postup imigrační a celní policie ICE), na vnějších i vnitřních frontách.

Existuje řada náznaků, kam směřujeme. Například poskytovatel umělé inteligence Anthropic v únoru tohoto roku odmítl poskytnout část svých služeb Pentagonu, protože chatbot Anthropic Claude měl v budoucnu zahrnovat i masovou infiltraci amerických občanů a vyrábět zbraně, které jsou zcela autonomní.

„Suverénní je ten, kdo disponuje výjimečným stavem,“ napsal Carl Schmitt. Všechny státní zakázky byly zrušeny, jiné americké firmy již nesmějí spolupracovat s poskytovatelem umělé inteligence, jehož aplikace Claude byla ještě používána k zaměřování cílů ve válce proti Íránu. Společnost Anthropic se ocitla na seznamu firem, které představují „vážné ohrožení národní bezpečnosti“.

Sledování a suverenita

Nejpozději v tomto bodě, kdy hrozbou pro národní bezpečnost má být to, že někdo odmítá totální infiltraci vlastních spoluobčanů, by mělo být jasné, kde je skutečná hrozba.

Filozof Peter Sloterdijk to ve své nové knize „Kníže a jeho dědicové“ nepřímo vystihuje. V současné politické situaci, jak uvádí Sloterdijk, „je suverénem ten, kdo je schopen sledovat komunikaci občanů prostřednictvím vládnoucích až na nejnižší úroveň. To lze pozorovat nejen v Číně a dalších systémech založených na strachu z občanských svobod. To, co se dnes diskutuje jako úpadek demokracií, je také důsledkem setkání nové sledovací techniky s neoliberalsimem.“

Neměli bychom si dělat falešné naděje. Válka v Íránu neskončila a ani neskončí. Buď bude pokračovat, nebo se rozšíří do jiné války či dokonce do dalších válek; děje se to již nyní, a to v podobě izraelské kampaně proti Libanonu a jeho obyvatelstvu, neboť nic jiného není údajný boj proti Hizballáhu.

Trump a jeho stoupenci v USA a Izraeli – jeho rádci, poradci, příznivci a strůjci –, ti všichni vědí: že pokud se Spojené státy americké, podobně jako je tomu v Netanjahuově radikalizovaném Izraeli, ocitnou v jakkoli definované válce, je nasnadě vyhlásit výjimečný stav nebo vládnout tak, jako by existoval.

To se může dít mnoha způsoby: Benjamin Netanjahu, který čelí tlaku v domácí politice, to udělal svou zločinnou kampaní proti lidem v Gaze, bombardováním Libanonu a Íránu a nyní společně s USA ve válce proti Teheránu. Netanjahu, obviněný z korupce, sedí v sedle o to pevněji, čím více vojáků podřízených jeho vládě zabíjí.

Co ale udělá Trump? Ať už on a jeho stoupenci budou ve své politice Sněmovnu reprezentantů a Senát nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu prostě ignorovat, diskreditovat a zatýkat protestující jako zrádce, ať už budou média sjednocovat vlastními prostředky – viz nejen Ellisonovo převzetí TikToku a mediálního koncernu Paramount, ale také vstřícnou spolupráci koncernů jako Meta, Apple, Amazon a Microsoft – de facto sjednotí: to vše budou jen nástroje k rozkladu demokratických mechanismů a ochranných štítů.

Proč se to týká Evropy

Mělo by nás to v Evropě tak moc zajímat? Má pro nás americká vnitřní ústava tak velký význam? Ano, má. Z Evropy vidíme, co se děje ve Spojených státech, a vidíme, co USA způsobují ve světě. Co dělají naše vlády? Většina z nich se i nadále tulí k hrudi někdejšího ochránce, údajného držitelé ochranného štítu, patrona.

Trump vytáhne z klobouku vzorec na 5% navýšení výdajů na obranu – EU a NATO poslechnou (kromě Španělska). Trump unese prezidenta suverénního státu, s vedlejšími ztrátami přes 100 mrtvých – a německý kancléř považuje incident za „komplexní“. Americký prezident už teď může dělat téměř cokoli bez následků a dělá téměř cokoli.

Může také popisovat lidi v Íránu jako „zvířata“, aby legitimizoval americko-izraelskou kampaň, a svět se neozývá. Žádné odsouzení ze strany hodnotově orientované Evropy za tento výstřelek, žádné odsouzení cílené vraždy íránského vedení a 175 íránských školaček zabitých americkými raketami.

Hlavní starostí evropské politiky jsou ekonomické důsledky: ceny benzínu, dodávky ropy, Hormuzský průliv, tok zboží. V EU se odváží nesouhlasit pouze jeden – španělský premiér Pedro Sánchez. Ve středu minulého týdne, po oznámení prozatímního a zřejmě křehkého příměří, napsal Sánchez na sociálních sítích: „Příměří jsou vždy dobrá zpráva. Zvláště pokud vedou ke spravedlivému a trvalému míru. Ale tato momentální úleva nám nesmí nechat zapomenout na chaos, zničení a ztracené životy. Španělská vláda nebude tleskat těm, kteří zapalují svět, jen proto, že teď přicházejí s kbelíkem vody.“

Není překvapením, že ani nyní, ani na začátku března, kdy Madrid zakázal využití americké základny na území Španělska pro válku v Íránu, se Španělsku nedostalo podpory z evropských hlavních měst ani z Bruselu. A ani se jí nedočká.

Co to ale znamená? To, že i evropské demokracie jsou stále více ohroženy tím, že se podle amerického vzoru stanou autoritářskými – a to ne nutně prostřednictvím získání moci stranami typu Rassemblement National ve Francii nebo Alternativy pro Německo u Sprévy. Vládnoucí strany a politici přetíženého „středu“ – Emmanuel Macron a jeho stoupenci ve Francii, CDU v Německu, vládní Občanská platforma Donalda Tuska v Polsku – budou sami inklinovat k autoritářství. Strukturální omezení a demokratická kontrola moci fungují jen částečně, pokud existuje institucionální demokratický rámec, který alespoň brzdí nejhorší výstřelky „touhy po moci“ vládnoucích.

Trump právě dává najevo, že takové rámce již neakceptuje, s každým dnem méně, a v budoucnu tedy zřejmě ještě méně než dnes. To, co hrozí i evropským demokraciím a samotné EU, by se proto dalo zjednodušeně a v návaznosti na slova generálního tajemníka NATO Marka Rutteho, který se v červnu 2025 mohl útoku USA na Írán srdečně smát, shrnout takto: „Když táta může všechno – pak my, děti, můžeme taky.“

Plíživý autoritarismus

Ne, nebude to autoritarismus s tanky v ulicích a masovým zatýkáním odpůrců; časy se změnily. Bude to autoritarismus, jehož teplota stoupá postupně, aby si toho ne všichni hned všimli.

A že k tomu dojde ještě v širším a dalekosáhlejším měřítku, vyplývá z toho také, že evropské vlády neřekly „ne“ stále radikálněji destruktivnímu americkému systému, který při svém předvídatelném a již probíhajícím globálním úpadku chce zjevně zapálit svět, aby se nenechal ve své dominanci vytlačit novými mocnostmi, především Čínou.

Protože USA jde o nekompromisní zachování svého „unipolárního momentu“ a ne o novou a nezbytnou rovnováhu při budoucích projekcích moci v nyní již multipolárním světě, vše nasvědčuje válce – a to válce nepředstavitelně velkého rozsahu.

Zmíněný Peter Sloterdijk píše v návaznosti na citát filozofa Martina Heideggera. „Heideggerův výrok: ‚Jen Bůh nás ještě může zachránit‘ ztratil mnoho ze své varovné síly; zcela neaktuální se však nestal. Šílenství sebeprosazování pokračuje intenzivněji než kdy jindy; celý svět žije v zbrojním deliriu, žádná vyšší instance boj na život a na smrt nemoderuje.“

Válka jako systém

„Boj na život a na smrt“, válka, legitimizuje autoritářství už ze své podstaty: systém rozkazů a poslušnosti se v ní stává zcela evidentním, bez něj nejsou nelegitimní (útočné) války možné. Teprve když jsou velitelské řetězce prolomeny zdola, může dojít k jeho konci. To udělali v Německé říši krátce před koncem první světové války němečtí námořníci, kteří odmítli dále bojovat a vyvolali revoluci, která později selhala.

Kielští námořníci se ve své většině vyhnuli osudu skončit na vojenském hřbitově. Dobré čtyři roky předtím se, stejně jako miliony jiných hrdých či uražených poddaných evropských států, nechali poslat do vlastní záhuby. První světová válka však ve společenské paměti – paměti, která by ještě dnes mohla něco znamenat – do značné míry vybledla. Z této skutečnosti lze tušit, co v příštích desetiletích hrozí památce na druhou světovou válku.

Dívám se na hroby sovětských vojáků z roku 1945. Byli to většinou mladí muži, mnozí z nich neměli ani 20 let, když zemřeli. Z každého z nich zbyl jen náhrobek, jejich jméno v cyrilice a nad ním červená sovětská hvězda. Bojovali ve spravedlivé válce? Osvobodili zemi, v jejíž půdě spočívají jejich kosti a duše, od fašismu. Demokracii nepřinesli. Ta přišla o 44 let později.

Demokracie v ohrožení

O 81 let později je tato demokracie ohrožena jako nikdy předtím – nejen v Polsku, ale i v západních státech EU. Je ohrožena proto, že hyper-stát, který považujeme za velkého ochránce, se nyní zcela stává skrytou autokracií i uvnitř, nejen jako dosud jen zvenčí.

Ryba smrdí od hlavy – a EU, většina států Evropské unie, se dosud rozhodla být pouze tělem této ryby, de facto vzdáleným, poloautonomním federálním státem USA, který svou suverenitu dobrovolně omezuje a pluje v proudu obřího amerického tankeru, dnes: amerického letadlové a válečné lodi.

EU – kdysi byla nedokonalým vzorem pro svět: umírněným a soft-power, expanzivně působícím aktérem na světové scéně; s politiky formátu Willyho Brandta, Jacquesa Delorse, Olofa Palmeho; a ve svém potenciálu mírové integrace kdysi nepřátelských a navzájem se vyvražďujících národů vzorem, například pro založení Africké unie (AU). Ještě na počátku 21. století psal americký autor Jeremy Rifkin o „evropském snu“ a „vizi tiché supervelmoci“ jako o pozoruhodném protipólu k USA. To je již dávno zapomenuto.

Do jaké míry vývoj v USA ovlivní Evropu, závisí na tom, jak rychle a do jaké míry se Evropané dokážou od Washingtonu emancipovat.

Od politiky to lze stěží očekávat – co si máme myslet o politice, která jednu, zjevně zločinnou válku de facto schvaluje propagandistickými manipulacemi (hodnocení je „komplexní“, jak říká Merz), zatímco jinou, tu ruskou na Ukrajině, odsuzuje s použitím vysoce morálních argumentů.

Síla lidu

Ne, emancipace musí v první řadě vycházet od obyvatelstva. Neznám podrobně španělskou domácí politiku, ale mnoho věcí naznačuje, že ani předseda vlády Sánchez nejedná proti vůli drtivé většiny, když se staví na odpor USA a Trumpovi. Podle průzkumu z března se 85 procent Španělů vyslovilo proti válce USA a Izraele proti Íránu, a v posledních měsících se ve Španělsku konaly výrazně větší protesty, včetně stávek, proti izraelskému postupu v Gaze, než tomu bylo například v Německu.

Je totiž jasné: dokud žijeme v alespoň částečně fungujících demokraciích, mají hlasy každého jednotlivce jen nepatrnou váhu, ale v závislosti na jejich kumulované síle určitý vliv mít mohou. Reagoval by Friedrich Merz na válku s Íránem stejně skandálně, jako to udělal, kdyby protestovaly miliony Němců – tak jako tomu bylo v roce 2003 před a během války USA a Velké Británie proti Iráku?

Když chybí odpor

Není pochyb: pokud proti zjevným válečným zločinům a pasivnímu napomáhání k nim nebude žádný odpor, v blízké budoucnosti padnou i další normy a pravidla – i uvnitř, jak se to v USA děje rychlým tempem. Naše demokracie a my jako jejich občané, jako ještě svobodní občané, se dostaneme pod tlak, naše svobody jsou v sázce.

Již nyní EU schvaluje mimosoudní sankce proti nepříjemným hlasům občanů EU, Německo ukládá zákazy vstupu kritickým osobnostem, jako je řecký bývalý ministr financí a politik Yannis Varoufakis; miliardy eur z fondů EU i národních rozpočtů proudí do bezhlavého zbrojení, které není doprovázeno žádnou diplomacií ani snahou o bezpečná mezinárodní pravidla; v neposlední řadě se nepřetržitě investuje do zbrojení Ukrajiny ve válce proti Rusku – válce, která je pro Ukrajinu prohraná a která každý den kopá nové hroby pro ukrajinské a ruské vojáky.

Pro vojáky, kteří dnes, 81 let později, a na rozdíl od těch, kteří jsou zde pohřbeni na vojenském hřbitově v Gliwitzu, vedou nesmyslné bitvy. Jejich boj neslouží osvobození Ukrajiny. Slouží autoritářství, na Ukrajině, v Rusku, ale i na západ od ní – stejně jako válka, kterou rozpoutali Trump, USA a Izrael, protože jejich touha po moci je patologická.

Izrael proti Íránu: Další fáze války může trvat déle a být krvavější

Trumpova víra – a on se skutečně domnívá, že plní poslání, k němuž ho povolal Bůh, zejména po střelbě na něj během volební kampaně v roce 2024 – se, v návaznosti na francouzskou historii, neřídí heslem: „Stát – to jsem já“, ale: „Le monde – c’est moi“ – „Svět – to jsem já“. A vzdát se této světové koule nepřichází v úvahu. Francouzský státník Charles Maurice de Talleyrand napsal před asi 200 lety: „Žádné rozloučení na světě není těžší než rozloučení s mocí.“

Evropa, my Evropané – za „zbytek světa“, který je mnohem větší než my, nechci mluvit – se musíme od této Ameriky co nejrychleji odpoutat, mentálně i politicky. Nebo nás potká to samé, co Američany; v naší vlastní, zcela ošklivé podobě.

Jan Opielka (*1977) je polský politolog, anglicista a nezávislý novinář. Od roku 2005 pracuje pro německy psaná média a rozhlasové stanice v Německu, Rakousku a Švýcarsku, jakož i pro polská média. Zaměřuje se na témata z oblasti politiky a společnosti v Polsku a Německu a také na mezinárodní politiku. V roce 2009 byl nominován na Německo-polskou novinářskou cenu. Je spoluautorem knihy Mit Russland:Für einen PolitikwechselČesky (S Ruskem: za politickou změnu, 2025). Jeho komentáře a analýzy lze nalézt napříč předními německojazyčnými médii jako Berliner ZeitungČesky, Frankfurter RundschauČesky, der FreitagČesky, Die Furche, Jüdische Allgemeine, JacobinČesky, BlätterČesky, Die ZeitČesky anebo v polském Kritika PolitycznaČesky.