Válka na konci času

Ilustrační obrázek: Пαιδευμα

Moderátor: Na Blízkém východě pokračují prudké střety. Původně se objevila informace, že se Steve Witkoff a Jared Kushner připravují na návštěvu Izraele, ale nečekaně přišla zpráva o zrušení plánované cesty[1]. Důvody tohoto kroku nebyly oficiálně upřesněny, ale samotný fakt je velmi výmluvný. V této souvislosti je obzvláště zajímavá otázka vyhlídek na ukončení konfliktu. Donald Trump ve svém nedávném komentáři zdůraznil, že rozhodnutí o příměří bude přijato výhradně se souhlasem Benjamina Netanjahua. Vyvstává logická otázka: kdy nastane konec? Vzniká dojem, že Izrael a sám Netanjahu jsou odhodláni k nekompromisnímu zničení nepřítele, což znamená, že brzké ukončení konfliktu lze stěží očekávat.

Alexander Dugin: Domnívám se, že je třeba se zeptat ještě jedné strany, jejíž názor je naprosto zásadní. Je to hrdinský íránský lid, který přišel o své vedení a utrpěl obrovské ztráty. Prožil smutek a smrt nešťastných lidí. Zahynuly dívky, malé děti, dcery velitelského sboru Íránských revolučních gard (IRGC), které byly cíleně napadeny. Jedná se o skutečné vraždění nevinných dětí.

Netanjahu prohlásil, že tato válka je z jeho pohledu v náboženském a sionistickém smyslu vedena proti Amálkovi[2]. Amálek je nepřítel Izraele a Netanjahu ve svém projevu přímo prohlásil, že budou zabíjet děti a že v této válce nesmí nikdo zůstat naživu. Taková je situace podle Netanjahua: válka musí skončit, až nebude existovat Írán, až bude Amálek zničen. To je nábožensko-politický projekt Izraele. První úder proti nepřátelům Izraele, proti Amálkovi a Íránu, byl velmi bolestivý.

Bylo likvidováno náboženské vedení – to je přibližně jako kdyby byl likvidován papež nebo pravoslavný patriarcha. Úder byl veden proti náboženskému vedení šíitského světa, proti vojenským, vědeckým a politickým kruhům. Útok Ameriky a Izraele měl za cíl zbavit Írán vedení a vyvolat operaci ke změně režimu, aby vzniklo povstání. A aby zastrašili lidi, tak cynicky zničili děti cíleným úderem. To však nemělo takový účinek, v jaký doufali tito americko-izraelští zločinci.

Íránský lid se semkl kolem svého vedení: byl zvolen nový Rahbár, nová hlava politicko-náboženské struktury Velájat-e fakíh, syn Chameneího, který při tomto útoku ztratil nejen svého otce, ale i nejbližší příbuzné. Íránský lid a vedení jsou nyní odhodláni ukončit tuto válku až poté, co bude Izrael vymazán z povrchu zemského.

Nyní padla kosa na kámen: z pohledu Izraele je to Amálek, kterého je třeba zničit. Z pohledu Íránců je Izrael, stejně jako celý Západ v čele s USA, Djádžál, tedy jakýsi antikrist, který se má stát králem vládnoucím nad celou zemí.

Proto Trump a Netanjahu mohou mít své vlastní plány ohledně ukončení této války. Kushnera a Whittakoffa nikdo nebere vážně, jsou to prostě cvoci. Vedli jednání s Íránem v době, kdy Američané a Izraelci útočili na vojenské velení. S těmito lidmi už nikdo v Izraeli ani ve světě nebude mluvit. Je to úplná diskreditace a úplná kompromitace.

Nyní velmi mnoho závisí na Íránu. Írán nemá v úmyslu tuto válku ukončit, hodlá dosáhnout svých cílů – zničit Izrael jako takový, a má k tomu všechny důvody po tom, co Izrael vůči vojenskému, náboženskému a politickému vedení provedl. Zde již není možné uvést žádné argumenty, aby Írán ukončil válku pod jakýmkoli tlakem. Írán se stává hrubou silou. Mluvíme o tom, že nebude řeč o žádných mírových jednáních, dokud jedna ze stran neprohraje – dokud se zcela nevzdá nebo nebude zničena.

Moderátor: Nevíme, jak se situace vyvine, ale chci zdůraznit: od Trumpa v této válce samozřejmě něco závisí, ale zdaleka ne všechno. On sám tvrdí, že konečný výsledek je v rukou Benjamina Netanjahua, ale to je jen část pravdy. Ve skutečnosti vše závisí na třech faktorech: kdo vyjde jako vítěz a kdo jako první uzná porážku. Pokud nyní, hypoteticky řečeno, kapituluje Izrael, Írán nebo USA a oznámí, že odstupují od konfliktu, zásadně to změní průběh událostí. Máme v takovém případě očekávat opakování scénáře „12denní války“, kde nebyl jednoznačný vítěz, nebo nás čeká něco jiného?

Alexander Dugin: Samozřejmě že ne. Opravdu opakování tohoto scénáře neočekáváme. Za prvé, tehdy se Íránu nepodařilo skutečně prorazit „železnou kopuli / Iron Dome“. Tehdy nedošlo k masivním útokům a zavraždění celého politického vedení samotného Íránu.

Taková možnost existovala a u moci byl poměrně vstřícný Rahbár Chameneí. Nyní je u moci jeho syn, nyní je u moci IRGC, nyní jsou všichni Íránci – i ti, kteří měli něco proti režimu – mobilizováni k úplnému vyhlazení Izraelců. Už nejde o to, kdo má pravdu a kdo je vinen: íránské obyvatelstvo se domnívá, že Izrael musí být zničen. A to je země s téměř 100 miliony obyvatel. Pokud k tomu přidáme šíity, hnutí odporu, muslimy, kteří se postupně probouzejí, myslím, že je to docela vážný faktor.

Jak odhodlaná je Amerika v otázce ochrany Netanjahua až do konce, je těžké říci, dokud se Trump do této dobrodružné akce plně nezapojí. V této válce ztrácí body uvnitř země. Světová ekonomika je vystavena velmi vážnému ohrožení, a to nejen na Blízkém východě. Z Dubaje již odjeli všichni, kdo mohli, a ti, kdo nemohou, se stěhují. To, co se stalo za poslední týden, je konec celé jedné éry.

Zatím Trump Netanjahua rozhodně podporuje a dokonce vyhrožuje pozemním vpádem do Íránu, ale k tomu je třeba se připravovat minimálně půl roku a mobilizovat od půl milionu do dvou milionů vojáků, aby byla akce úspěšná. Je těžké posoudit, jak vážné to je, ale Trumpova podpora v USA rapidně klesá. A v určitém okamžiku, právě kvůli kolapsu, který vyvolaly tyto agresivní, zcela neprovokované akce USA a Izraele, bude vše záviset na tom, jak rychle se bude tento rozpad světového systému – finanční a politické moci Trumpa – vyvíjet. V určitém okamžiku může prohlásit: „Zvítězil jsem“. Ale to bude srozumitelné pouze na jeho sociálních sítích, protože je zřejmé, že v dané situaci není možné jen tak vystoupit a prohlásit vítězství.

Moderátor: Lze říci, kdo nyní vítězí?

Alexander Dugin: Nyní vítězí Írán. Írán vyhrává tím, že neprohrává, tím, že odolal, a tím, že prorazil „železnou kopuli“ nad Izraelem. Ministr v Netanjahuově vládě Ben-Gvir, který slíbil vyhodit do vzduchu mešitu Al-Aksá, velkou svatyni muslimů, – jeho dům byl zničen. Není známo, zda je naživu: Íránci tvrdí, že ne, ale já jsem viděl video, kde říká: „Můj dům byl zničen“.

Íránci zasahují cíle v Izraeli, a to velmi důležité cíle. Navíc fakticky vyřadili z provozu většinu amerických základen na Blízkém východě, včetně těch high-tech; zaútočili na všechny americké vojenské základny v regionu – někdy úspěšně, jindy ne. Přesný počet obětí na obou stranách není znám: Trump hovoří o třech mrtvých, Íránci o desítkách tisíc amerických vojáků. Objektivní analytici hovoří o ztrátách USA v rozmezí 1000 až 2000 lidí, ale pro Američany, kteří na takové oběti nejsou zvyklí, jsou to stejně kolosální čísla.

Írán se nezlomil, zvolil si nového vůdce – navzdory tomu, že Američané a Izraelci slíbili, že ho okamžitě zabijí. Trump prohlásil, že nový vůdce v Íránu bude zvolen pouze po dohodě s ním a že veškerá íránská ropa nyní patří USA, ale to je jen definitivní zničení celého mezinárodního řádu: nyní má pravdu ten, kdo je silný. A nyní sílu projevuje Írán. Dostal Izrael, zasadil rozhodný a odvážný úder americké infrastruktuře, velmi přesně vybral cíle v zemích Perského zálivu a fakticky podkopal systém pulzování světové ekonomiky, mimo jiné uzavřením Hormuzského průlivu. Írán se tentokrát – ve srovnání s válkou, která byla před necelým rokem – chová úplně jinak: rozhodným a sebevědomým způsobem útočí, stanovuje si vážné cíle a vůbec nemá v úmyslu jednat s agresorem. A má pravdu. V konečném důsledku nyní vyhrává.

Na sociálních sítích jsem si všiml, že mnoho vlivných odpůrců amerického imperialismu, hegemonie a unipolarity, kteří mají miliony sledujících, v určitém okamžiku začalo kritizovat Rusko za pomalost, za nezasahování – někteří dokonce předkládali absurdní verze o vlivu izraelských sítí na nás. Byly to velmi tvrdé výroky ze strany našich přátel. Ale souběžně s tím – ani slovo nespokojenosti od íránských účtů, ani od oficiálních, ani od neoficiálních účastníků procesu. Naopak, zmiňují podporu Rusku. Za co? Neříkají to a my to asi ani nemusíme vědět. Jen uvádím pozorování: nervy odpůrců americké hegemonie jsou napnuté, všichni čekají, kdy Rusko vstoupí do války. Zatím jednáme velmi opatrně, kompenzujeme situaci a bezpodmínečně podporujeme našeho spojence Írán. Míra naší podpory je skrytá, obě strany se raději nevyjadřují. Soudě podle analýz samotných íránských zdrojů, které prosazují dohodnutou politickou agendu vůči Rusku, zaznívají tam velmi přátelské poznámky.

Americký bonus – požadují, abychom přestali dodávat zpravodajské informace Íránu. To znamená, že je dodáváme. Oni přitom po celé čtyři roky dodávali a dodnes dodávají zpravodajské informace našemu nepříteli na Ukrajině – jsou to příliš propletené války. Navíc se jedná o dvě fronty stejné bitvy: společný nepřítel, společné hodnoty. My a Írán bojujeme za multipolární svět, zatímco Západ a Izrael za zachování umírajícího, kolabujícího unipolárního světa. Objektivně jsme na straně Íránu. Jak Čína a Rusko pomáhají Íránu – to raději sleduji z otevřených zdrojů, OSINT. Poslední týden málo spím, neustále sleduji dění – jsou to velmi důležité procesy, které mění vše. Pravděpodobně se nacházíme v první přípravné fázi třetí světové války. Již několikrát bylo oznámeno, že začala, ale pak skončila, takže se to může stát i teď. Nikdo si tím nemůže být jistý, ale situace je velmi vážná – vážnější než před rokem. Závažnost toho, co vidíme na Blízkém východě, je mimořádná.

Střetly se čtyři představy o konci světa. V Americe převzali úplnou moc stoupenci radikálních protestantských sekt, takzvaného křesťanského sionismu nebo dispensacionalismu: domnívají se, že v Izraeli dojde k finální bitvě mezi silami „dobra“ (ke kterým počítají USA, Netanjahua a sionisty) a „zla“ (k nimž patříme my a Írán).

V jejich modelu jsme důležitějším nepřítelem než islámské síly Íránu. V Bílém domě se konají kamlání[3], modlí se za Trumpa; je tam vedoucí úřadu pro náboženské záležitosti Trumpa, žena-pastorka, která vykřikuje nesmyslná slova (u charismatických evangelistů se tomu říká „glosolálie“[4]), chrlí kletby a požaduje peníze. To nemá nic společného s křesťanstvím, jsou to vřískající ženy, které uctívají nějakou zjevně jinou duchovní nebo anti duchovní bytost. To je velmi vážné. Tito křesťanští sionisté jsou odhodlaní, protože z jejich pohledu události v Izraeli předcházejí druhému příchodu Krista a objevení „neidentifikovaných létajících objektů“, na kterých budou praví věřící protestanti vzati do nebe – tomu se říká teorie vytržení.

Ministr obrany, šéf válečného oddělení Hegseth, patří k této sektě, která nad Trumpem získala úplnou kontrolu. Netanjahu se považuje za posledního premiéra před příchodem Mesiáše – spasitele, který se má stát židovským králem a vládnout světu. To je naprosto extrémní názor. Je nutné vybudovat „Velký Izrael“ a zničit Amálka, tvrdí Netanjahu. Je těžké porazit lidi, kteří nejen tak smýšlejí, ale také tak radikálně jednají. Na to Íránci odpovídají, že samotné USA a Izrael jsou takzvaný Djádžál, antikrist, uzurpátor, světové zlo, děti temnoty, které je třeba zničit v poslední bitvě. Naše pozice je méně eschatologicky zaměřená, ale také existuje a paradoxně je blíže íránskému chápání toho, co představuje moderní Západ a moderní ultraortodoxní sionistický Izrael. To se netýká judaismu ani Židů – týká se to pouze těch radikálních extremistických sil, které stojí v čele Izraele.

Moderátor: Dovolte mi upřesnit náš postoj. Rusko na pozadí eskalace připravilo návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN s výzvou k okamžitému zastavení palby v regionu. Ale pokud máme úzké diplomatické vztahy s Íránem, proč bychom měli požadovat příměří, když Teherán má zjevně jiné cíle a je odhodlán pokračovat v boji?

Alexander Dugin: Zaprvé, jsou zde dva momenty. Prvním je snaha být důslední. Tento dokument, protože každý člen Rady bezpečnosti má právo jej předložit, prostě hodí do koše. Děláme to pro zachování dobrých mravů. Na nic to nebude mít vliv. A za druhé, chceme ukázat, že jsme proti válce, chceme říci: „Blahoslavení pokojní, neboť oni synové Boží slouti budou.“ Jedná se v podstatě o dodržování evangelijních přikázání. Zároveň však považuji tento postoj za slabý: Rusko se zoufale drží světového řádu, který vznikl po skončení druhé světové války – takzvaného jaltského řádu, systému OSN –, který již neexistuje. Je to jako fantomová bolest. Neexistuje. Musíme budovat nový multipolární svět, prakticky od nuly, a dosáhnout v něm svých výsledků. Myšlenka odvolávat se na světový řád, který již neexistuje – o čemž mimochodem nedávno hovořil Peskov – je, pokud chcete, trochu zpozdilá. Navrhujeme: nechme OSN pracovat, ale ona nefunguje. Ať Rada bezpečnosti něco rozhodne, ale ona nic nerozhodne, protože Američané v ní zaujímají diametrálně odlišný postoj. Říkáme: respektujme suverenitu, ale nikdo ji nerespektuje, v dnešním světě se respektuje pouze síla.

Mám návrh: přijměme prostě reálný obraz situace – že tento mezinárodní řád neexistuje a odvolávat se na něj je zbytečné. Jakékoli kroky v tomto směru budou buď nesmyslné, nebo neúčinné. Navrhněme model budoucího světového řádu. Dosáhněme svých zájmů, které jsou pro nás nezbytnými podmínkami, abychom se stali aktivními účastníky jeho budování, a ne jen pasivně sledovali, jak nám ostatní vnucují svůj. Dosáhněme těchto cílů, podpořme naše spojence, ukončeme agónii unipolárního světa a teprve poté, až rozdělíme sféry vlivu a uznáme různé státy jako civilizace, budeme budovat zcela nový mezinárodní řád s novými pravidly. Ale především s pravidly.

Nyní je doba bez pravidel. A v této době bez pravidel můžeme buď snít o budoucnosti, což je zbytečné, nebo přijmout přítomnost a prostě bojovat co nejefektivněji na všech frontách, kde na nás útočí, někdy i provádět preventivní operace. Musíme vybudovat náš svět, ve kterém bude Rusku přiděleno důstojné místo, kde budeme suverénní, kde budeme aktéry, kde budeme subjekty, a ne objekty. To je nutné udělat teď. Podle mého názoru se můžeme zdvořile rozloučit s minulým světem. Ten už neexistuje. Dvoupolární svět neexistuje. OSN neexistuje. Vestfálský systém neexistuje. Jaltský mírový systém neexistuje. Vstoupili jsme do jiné éry, to vše je minulostí, je to za horizontem. Pojďme směřovat do budoucnosti, pojďme žít v přítomnosti, a to i ve vztahu k mezinárodní situaci. A k tomu musíme zvítězit. A pomoci zvítězit našim spojencům, přátelům a strategickým partnerům.

Moderátor: Již několikrát jsme zmínili Modžtabu Chameneího, který se stal novým nejvyšším vůdcem Íránu. Rád bych se tomuto tématu věnoval podrobněji. Do jaké míry se podle vás v budoucnu podstatně změní politika Íránu a jaký význam má volba nového rahbára pro íránskou společnost v tomto kritickém okamžiku?

Alexander Dugin: Zaprvé, je to hlava celého systému, nejen politického a státního, ale i náboženského. Systém Velájat-e fakíh, který v Íránu převládá, předává nejvyšší moc právě rahbárovi, tedy tomu, kdo byl nyní do této funkce zvolen. Je to třetí vůdce po ajatolláhu Chomejním. Ajatolláh Chomejní byl tvůrcem tohoto systému, jeho nástupcem byl ajatolláh Chameneí, který vládl až do poslední chvíle, a nyní je to jeho syn. To je vzácnost, protože taková zvláštní funkce se obvykle nedědí, ale pravděpodobně Rada, Nejvyšší rada Íránu, přijala výjimečné rozhodnutí. Co to znamená? Za prvé, je to změna generací. Je to změna generace od těch lidí, kteří s výjimkou íránsko-irácké války prožili několik desetiletí pod sankcemi, ale přesto v mírovém stavu. Ajatolláh Chameneí byl na rozdíl od svého předchůdce, zakladatele Íránské republiky a systému Velájat-e fakíh, mírnější, více nakloněný kompromisům, mírumilovnější. Jeho syn takový není, zejména po osobních ztrátách, které Írán jako takový utrpěl po útocích na ropná ložiska – to je „černý déšť“, to jsou poslední časy.

Současný rahbár je mnohem blíže Sboru strážců islámské revoluce a podle mého názoru rozhodně vylučuje – alespoň za podmínek, které mohou být diktovány zvenčí – jakékoli mírové rozhovory s agresorem. Bude bojovat až do konce, lid bude bojovat až do konce, a ty excesy, které se v íránské společnosti hromadily v posledních desetiletích, souvisely právě s velmi jemnou věcí: Islámský revoluční gardový sbor je od počátku naladěn na „válku posledních časů“, na střet s nepřítelem, na bitvu s Dadžálem[5], s Antikristem. A když rok za rokem, desetiletí za desetiletím tito vojáci, kteří byli vlastně vychováni a připraveni na poslední bitvu, vedli mírový život, samozřejmě se voják v takových podmínkách rozmělňuje. Začíná se zabývat ekonomikou, obchodem, korupcí. Když voják nebojuje, je to nebezpečná věc, stává se toxickým zdrojem. Voják musí bojovat. A teď se tento závoj takzvaného mírového života, kde pro mnoho Íránců všechno ztratilo smysl, kde všechno omrzelo, kde nikdo nechápal, proč jsou ty sankce, proč je třeba nenávidět Západ – všechno to rozplynulo. Teď vidí, proč je to třeba dělat. Pokud nezničí Západ, pokud nesplní své poslání, pak jejich režim, jejich systém, jejich kultura a jejich velká země – existující mnohem déle než Spojené státy nebo moderní Izrael – budou ohroženy. Všechny tyto prvky identity: velká íránská říše, islámský svět, který ovládl polovinu lidstva – jsou nyní v íránské společnosti živé a probuzené.

Nový vládce Íránu je ztělesněním této nové energie a nové víry. Íránci věří, že revoluce v roce 1979 nastala těsně před historickou událostí, kdy skončí éra vlády zla ve světě a objeví se dvanáctý imám – imám Mahdí[6], který podle šíitské teologie vystoupí ze svého úkrytu. Vlastně vše bylo vytvořeno právě za tímto účelem. Mluvil jsem s ajatolláhem Abdulláhem Džavádím Amolím[7], který vydal fatwu o nutnosti vést džihád za úplné zničení USA, jejich vůdců a Izraele a jejich vůdců. V posvátném hlavním městě Qom mi řekl: „Žijeme v kultuře očekávání.“ A skutečně, íránská společnost žila v „kultuře očekávání“. Po setkání s ním – hlubokém, filozofickém, poetickém, teologickém – jsme vycházeli ven a chlapec, který nás doprovázel, Íránec, řekl: „Jak je to únavné, tito staří lidé pořád mluví o kultuře očekávání, a my máme sankce, problémy, sociální zákazy“ . Byl to rozpor mezi generacemi: ti starší věřili, že je třeba očekávat na konec časů, zatímco mladí začali být zklamaní a považovali to za mýty. A teď všechny tyto mýty – kultura očekávání, poslední bitva, střet s absolutním nepřítelem – konečně dostaly historické potvrzení. Dočkali se.

Vidí agresi a nová generace, která přestala chápat, proč je nutné nenávidět Izrael a USA, proč je třeba křičet „Smrt Americe!“, nyní viděla důvod. Zabité vedení, nešťastné íránské dívky zabité cíleným úderem – Američané za to převzali odpovědnost. To vše jim připomnělo, na čem je tato nenávist založená.

Musíme pozorněji sledovat, co se děje s Íránem, protože bojujeme se stejným nepřítelem. Vzpomněli bychom si na zvěrstva jejich ukrajinských satelitů vůči našim lidem a také bychom se velmi rychle vzpamatovali, ale my k tomu přistupujeme mírněji. Íránci mají naprostou pravdu, když nazývají věci pravými jmény, stanovují správné cíle a dosahují jich rozhodně a nekompromisně. Příběh o ajatolláhu Amolím v Quomu nyní nabývá jiného významu: myslím, že ten chlapík, který byl skeptický vůči slovům starce o nutnosti čekat, nyní bojuje v první linii proti agresorovi a brání svou zemi. Podle informací, které dostávám z Íránu, se tak skutečně děje.

Pokud chtěl Trump íránskou společnost rozdělit, dosáhl přesně opačného výsledku: přišli radikálnější političtí a náboženští činitelé, kteří se budou mstít za své osobní ztráty, za své otce, za své blízké. Celý národ je v podobné situaci, Íránci jsou sjednocení jako nikdy předtím a připraveni vymazat Izrael z povrchu zemského. Nemyslím si, že se dostanou až k Americe, ale mohou se stát příčinou kolapsu Trumpa a amerického světového řádu, když splní svou misi při budování multipolárního systému, za který bojujeme i my na Ukrajině.

Moderátor: Mimochodem, v amerických zdrojích se opakovaně objevovaly informace, že Írán ještě dlouho před současnou eskalací připravil plán opatření pro případ přímého útoku ze strany USA a Izraele. Strategie údajně zahrnuje nejen údery na vojenské základny a území Izraele, ale i zničení civilní infrastruktury, které by mohlo vyvolat chaos nejen v arabských státech, ale i v globálním měřítku. V této souvislosti nabývá zvláštního významu uzavření Hormuzského průlivu, které již nyní vyvíjí obrovský tlak na světové trhy. Rád bych se dozvěděl, nakolik je takový scénář realistický, zda je Írán připraven přistoupit k celosvětovému ekonomickému kolapsu a k jakým důsledkům by to mohlo vést?

Alexander Dugin: Za prvé, nejde již o plán, ale o skutečnost: všechny tři body, které jste vyjmenoval, se již realizují. Írán samozřejmě takový plán měl, chápali, jak to všechno skončí, že Západu nelze nikdy věřit, že nelze vést jednání a už vůbec ne důvěřovat těm jednáním s Trumpem. A přesto udělali chybu: kdyby byli skutečně připraveni na to, že tato jednání k ničemu nepovedou, za prvé by je nevedli a za druhé by věnovali mnohem větší pozornost ochraně svého politického, vojenského a náboženského vedení. Považuji to za nedbalost. A tyhle zlověstné postavy – Kushner a Witkoff, které podle mě taky naivně obdivujeme a bereme jejich přívětivé úsměvy za bernou minci – jen uvedly Íránce v omyl, když jejich ochotu k dialogu přecenili. To je pro nás všechny velká lekce.

Myslím, že si musíme uvědomit, že skutečných výsledků na Ukrajině dosáhneme pouze po skutečném, rozhodujícím vítězství, a v žádném případě ne prostřednictvím nějakých jednání. Ale i Íránci, dokonce i oni, kteří tento plán připravili – a nyní ho tak rychle, doslova za týden, realizovali – hypnóze Západu podlehli. Západu se nedá věřit. Nikomu. Ani Trumpovi, ani liberálům, ani Evropě. Nikomu. Absolutně. Protože je to čistý podvod: pokud s námi chtějí dosáhnout příměří, znamená to, že je to pro ně výhodné, ale pro nás to bude katastrofa. Dokud nezvítězíme, dokud nevytvoříme tento nezvratný multipolární svět, není s nimi o čem mluvit; je třeba s nimi mluvit pouze z pozice síly a hájit své zájmy. Írán tento plán vypracoval, realizoval, ale přesto v určitém okamžiku podlehl hypnóze. Čím méně kontaktů se Západem, tím je situace klidnější a stabilnější.

Jak to skončí? Otázka se nejčastěji redukuje na to, kdy dojde k finálnímu kolapsu světového systému a zda se v průběhu těchto katastrofických procesů objeví jaderný faktor. Udeří USA, když pochopí neúspěšnost celé operace a beznadějnost své situace při pohybu podle setrvačného scénáře, na Írán jaderným úderem? To může změnit situaci, ale ani použití strategických, respektive taktických jaderných zbraní nebude stačit k jeho poražení. Proto se jedná o něco úplně jiného. Použije Amerika celý svůj arzenál zbraní, aby prostě zničila Írán a proměnila ho v něco podobného Gaze? To je otevřená otázka. Ale to, že stojíme buď na prahu třetí světové války – nebo již v její první fázi – nebo na prahu globálního kolapsu celého finančního a ekonomického systému, je fakt.

Pokud si někdo na světě stále myslí, že „všechno je v pořádku, všechno se vyřeší, všechno přejde“, pak je to jen psychická obrana vědomí před informacemi, se kterými si nedokáže poradit. V islámské tradici existuje pověst: když andělé zatroubí na trouby a oznámí příchod Soudného dne, uslyší to pouze honák mul, který v tu chvíli bude opravovat sedlo a přiloží ucho k nebi. Bude běžet a křičet na všechny: „Poslouchejte, andělé zatroubili, nastávají poslední časy!“, a oni mu odpoví: „Nic neslyšíme.“ To je krásný obraz dnešního světa. Všichni říkají: „No tak, ropa se vrátí, Dubaj se obnoví, nemovitosti opět porostou na ceně.“ Ale přesně tak, jak to bylo, to už nikdy nebude. Bude to jiné.

Kdo zvítězí, kdo koho zničí – to není předem dané, ale sázky jsou extrémně vysoké. Něco závisí na nás, na Rusku, něco na Číně, mnoho, ne-li vše, na Íránu: zda se mu podaří dosáhnout svých cílů, vymazat z povrchu zemského agresivní izraelský stát, který se ocitl v rukou náboženských extremistů, a ubránit se USA. Jak se zachovají ostatní islámské země? Růžový sen Dubaje a Emirátů o bezpečném mezinárodním středisku je u konce: už to není centrum, kde se dají vydělat obrovské peníze, je to periferie, kterou brzy zasype písek a vše se vrátí k beduínským principům. Možná je to tak dokonce lepší: společnost se stane tradiční a morální podoba arabského národa bude zachráněna.

Všichni teď musí složit zkoušku. Můžeme ji vynechat, můžeme na ni nejít, ale pak budeme vyřazeni z kategorie těch, kdo přijímají rozhodnutí, kdo se účastní jako subjekt, a ne jako objekt světové politiky. Proto jsem přesvědčen, že všichni by se měli do dění zapojit, určit si své pozice a strategie. Indie se například, bohužel, nedávno chlubila tím, že Izraelcům sdělila souřadnice íránské lodi, což umožnilo její potopení. Indie se v tomto případě vzdaluje od pozice multipolárního světa; takhle by se neměly chovat suverénní civilizační státy, zejména ty, které jsou členy BRICS. Příliš se přiklonit na stranu agresora je unáhlený krok. Ale Indie je velká civilizace, velký stát Bharat, a tam ještě uvidíme mnoho nového. Všichni světoví hráči nyní skládají zkoušku, a to se týká všech, včetně nás, protože jsme se ocitli v úplně jiné situaci.

Moderátor: Dovolte mi položit závěrečnou otázku. Jak se současná světová ekonomická situace odrazí v Rusku? Například Kiril Dmitrijev poznamenává, že cena ropy nad 100 dolarů za barel nám bezpochyby hraje do karet. Jsme v této situaci beneficienty, nebo nás globální krize nakonec stejně zasáhne, pokud k ní nevyhnutelně dojde?

Alexander Dugin: Za prvé, chápete, v takové kritické situaci, kde jsou zapojeny náboženské, etické, morální a geopolitické faktory, mi připadá trochu nevhodné mluvit pouze o tom, kdo je beneficientem a kdo na tom vydělá. Nás se tyto sankce dotknou v menší míře.

Tento kolaps bude mít pravděpodobně menší dopad na Rusko, protože my jsme již pod sankcemi, byli jsme v podstatě vyřazeni ze západocentrické ekonomiky, takže nám to je jedno. Čím rychleji se vše zhroutí, tím lépe, podle mého názoru. My jsme se již přizpůsobili, obrátili jsme se k suverenitě. Zůstávají nám naši partneři, Írán, a zbytek lidstva zůstává s námi. A Západ – pokud ho tento kolaps zabije, zničí – myslím, že ho nebudeme litovat, protože za to, jak se v poslední době chová, si to zaslouží.

Proto bych zaujal postoj „podpoř padajícího“. Není třeba vydělávat na utrpení a smrti lidí, je třeba podporovat své, a naši „své“ už máme dané. V této situaci je třeba bránit vlastní suverenitu všemi prostředky, včetně ekonomických, a využít každé příležitosti, která nás posílí.

V současné době naši nepřátelé zjevně slábnou. Jsou rozděleni, zmateni: někteří podporují Trumpa a Izrael, jiní ne, mezi evropskými zeměmi panuje rozkol, zmateně pobíhají sem a tam, a to je velmi dobře. V táboře našich nepřátel panuje panika. To je pro nás nesmírně výhodné, a pokud to ekonomicky povede ke kolapsu a zániku stávající světové ekonomiky, upřímně řečeno, můžeme z toho jen těžit – vybudujeme spravedlivější, správnější a, pokud chcete, humánnější a demokratičtější světový finanční a ekonomický systém.