Volby a Ivo Šebestík

1. V Moldavsku Sanduová „zjednodušuje“ voličům rozhodování (28. září 2025)
2. Co mohou Češi očekávat po říjnových parlamentních volbách? (27. září 2025)

Úvodná ilustrácia: Ľubomír Kotrha

V nedělních parlamentních volbách si vítězství proamerické orientace Moldavska ve smyslu zájmů jestřábí složky hlubokého státu v USA, Evropské komise a NATO, Sanduová a její lidé pojistili opravdu radikálně. Tedy rovnou vyčištěním volební mapy ještě před pro Sanduovou rizikovým hlasováním občanů. Moldavská volební komise prostě vyloučila z voleb dvě poltické strany, Srdce Moldavska a Moldova Mare. Argument pro jejich vyloučení je pochopitelně „stylový a moderní“ ve smyslu všech současných pokusů o udržení mimořádně nebezpečné orientace EU a jejích okrajových satelitů. Zejména těch nacházejících se v bývalé sovětské zóně a hlubokým státem ve Washingtonu vybraných k nepřátelským aktivitám vůči Ruské federaci.

Ony dvě z voleb vyloučené politické strany jsou tedy obviněny z proruské orientace a z „nezákonného financování“. Proamerická orientace a způsob financování jiných politických stran volební komise buďto nezkoumala, nebo takovéto formy orientace nepovažuje za problém. Nejspíš sám Stvořitel poskytl Sanduové (asi po známosti) klíč k posuzování toho, jaký typ orientace je z hlediska budoucnosti státu a vyššího principu mravního ten správný. Pokud ovšem neexistuje dobrozdání skutečné Vyšší moci, která ví vše, pak princip demokracie žádá dodržení rovných podmínek soutěže politických stran, jejich programů a jejich osobností. Pokud toto není dodrženo, je absolutně vyloučeno považovat zemi, která svobodnou politickou soutěž bojkotuje, za demokratickou.

O co se vlastně v Moldavsku snaží jeho prezidentka Sanduová, že se tak velice obává svobodné volby občanů této země? Moldavsko je malá a málo lidnatá země. Má dva a půl miliónu obyvatel a s vládou v Kišiněvě nechce mít nic společného historicky i etnicky složité Podněstří s hlavním městem Tiraspolem. Podněstří má přibližně půl miliónu obyvatel a geograficky se jedná o východní pruh území majícího něco málo přes čtyři tisíce čtverečních kilometrů. Podněstří vyhlásilo samostatnost a odmítá sdílet s Kišiněvem jednu státnost. Dalším územím, které se vyčleňuje z rámce státu, je „pouze“ autonomní oblast Gagauzie. Ta má přibližně poloviční rozlohu jako Podněstří a jen něco přes 100 000 obyvatel. Její představitelku, Eugenii Guțulovou, režim Sanduové v Kišiněvě poslal nedávno za mříže, což v malém regionu na samém jižním cípu Moldavska vyvolalo masové protesty občanů.

Samotný styl vládnutí Sanduové v Moldavsku nedává nejmenší jistotu toho, že obvinění jejích protivníků, jí nepohodlných osob nebo politických stran se zakládají na doložených trestných skutcích. Sanduová usiluje o podobnou politiku, jaká dostala nejprve Gruzii a potom Ukrajinu do války s Ruskem. Plní zadání hlubokého státu ve Washingtonu a Evropské komise Němky Ursuly von der Leyenové, které chtějí malé a málo lidnaté Moldavsko vtáhnout do konfliktu s Ruskou federací. Věc má ale ještě i jednu stranu, a tou je skrytá rumunská karta.

O Moldavsko včetně východního pásu bývalé Besarábie (dnes více méně Podněstří) má tradiční zájem Rumunsko. No a v Moldavsku existují politické struktury, které poté, kdy prohlásily moldavštinu za rumunštinu, by nebyly proti spojení Moldavska s Rumunskem, s čímž nemalá část obyvatel země ovšem nesouhlasí. Vnitřní konflikty Moldavska jsou jednoduše vícevrstevné, což neskýtá vůbec dobré vyhlídky do budoucna země. Z historie se vrací na světlo až příliš mnoho strašidel. Na jedné straně funguje a řádí protiruská orientace v západním zájmu a vedle ní tiše na stůl položená rumunská karta, kterou by ale Západ nejspíš rovněž přivítal, neboť integrace Moldavska s Rumunskem by automaticky znamenala vtažení země do EU a zánik deklarované neutrality země. Tedy vstup Moldavska do NATO, tedy zase o trochu více „užitečného“ ohrožování Ruska. Jak ukázal Kyjev, zničit jednu ze základních podmínek zisku samostatnosti po rozpadu SSSR je velice snadné. Pod Sanduovou to asi zvládne i Kišiněv. A pokud jde o EU, mohla by integrací Moldavska s Rumunskem hodit hospodářsky za prezidentství Sanduové velice neúspěšné Moldavsko na krk Bukurešti. Ať se Rumuni postarají.

U západních médií hlavního proudu jsou Podněstří i Gagauzie pochopitelně velice neoblíbené, neboť politicky inklinují k Rusku a nechtějí sdílet politiku prezidentky Sanduové, tedy její cestu k ukrajinskému osudu. Podněstří v etnickém i politickém smyslu tak trochu (ovšem v mnohem menším rozměru) připomíná ruskojazyčné oblasti Donbasu a Novorossije, což rusofobním „elitám“ Západu nabízí příležitost k provokacím Moskvy, která by patrně na ochranu ruskojazyčných obyvatel Podněstří nějakým způsobem zasáhla. Mediální mainstream Západu je povinně historicky nevzdělaný, takže neví vůbec nic o dějinách této oblasti a ještě méně než nic je mu známo o velice složité geografii i historii staré Besarábie, která se do značné míry teritoriálně kryje se současným Moldavskem včetně Podněstří.

Od roku 1812 se Besarábie i s Kišiněvem nacházela pod ruskou vládou. Tvořila jedno z území, o která soupeřilo Turecko s Ruskem a později o ně projevilo zájem i postupně se formující Rumunsko. To do svého vzniku po první světové válce nepředstavovalo jednotné a celistvé území, ale dělilo se na několik krajů či celků nebo knížectví, z nichž každé usilovalo o nějakou formu nezávislosti na Osmanské říši (nebo v jiném případě bylo součástí Uherska) a postupně také nějaké formy autonomie dosahovalo. Jedna z oblastí nesla název Moldavsko. Nacházela se jihozápadně od Besarábie a v roce 1829 získala autonomii. S ní sousedilo Valašsko s Bukureští jako centrem. Valašsko bylo původně rozděleno do několika krajů, které se sjednotily v roce 1859 a v roce 1878 dosáhly nezávislosti. U západních břehů Černého moře se nacházela ještě maličká Dobrudža, která se v tom roce sjednocení, 1878, stala součástí nově se formujícího rumunského knížectví, později království, jehož král, Carol I., byl německého původu a vládl své zemi velmi obezřetně, moderně a opatrně. Jen pro zajímavost, původním jménem se tento král jmenoval Karl Eitel Friedrich Zephyrinus Ludwig von Hohenzollern-Sigmaringen a vládl nejprve jako kníže od roku 1866. A potom od roku 1881 až do své smrti v roce 1914 jako král.

Severní a velice důležitou oblastí, která později připadla k nově utvořenému Rumunsku, bylo také Sedmihradské knížectví, známé jako Transylvánie, které se s různými peripetiemi nacházelo ve svazku Uherska, tedy bylo v něm až rozpadu Habsburské monarchie a do rozhodnutí o přičlenění k Rumunsku. Tato oblast byla a je velká rozlohou (přes sto tisíc čtverečních kilometrů) i obyvatelstvem (dnes 7,7 miliónu).

Když v 19. století slábla turecká moc, začaly se kraje nacházející se na Balkáně jevit ostatním evropským mocnostem jako atraktivní části budoucího „tureckého dědictví“, přičemž tyto mocnosti neměly v úmyslu zasadit Turecku rozhodující úder, neboť Turecko i přesto, že sláblo, bylo stále ještě důležitým hráčem v oblasti Černého moře. Z britského pohledu Turecko v této oblasti užitečně překáželo Rusku, které se netajilo zájmem o ovládnutí „úžin“ včetně Istanbulu. A pro změnu Rusko zase Britům vyhovovalo jako protiváha Německu a Rakousku a také v Londýně dávali velký pozor na to, aby se Petrohrad nepřátelil s Paříží, k čemuž ke konci 19. století skutečně i došlo. Složitě se za německého kancléře Bismarcka utvářely vztahy německo-ruské a za Františka-Josefa I. i rakousko-ruské. Habsburský korunní princi Rudolf, který v lednu 1889 spáchal i se svojí milenkou Marií Vetserovou sebevraždu v Mayerlingu, byl přímo posedlý myšlenkou na válku s Ruskem. Možná si chtěl válkou vyléčit problémy se zneuznáním, jakému na císařském dvoře i v manželství čelil. Petrohrad ponechal Bismarckovi volné ruce v jeho válkách s Rakušany (1866) a potom i s Francií (1870), ale vděčnosti se nedočkal. Naopak Bismarck se pokusil odvést ruskou pozornost od Balkánu a Černého moře do Asie, čímž podle plánu vyděsil Brity, kteří viděli velice neradi ruské aktivity ve středoasijských regionech na sever od Indie, již Britové ovládali jako svoji kolonii. A během takovýchto složitých manévrů poslední třetiny 19. století se slovanské národy Balkánu, ale také Rumuni, Moldavané, Řekové a další vymaňovali ze závislosti na Osmanské říši. Slavjanofilské kruhy v Petrohradu tlačily cara k podpoře Slovanů a ochraně pravoslaví. Car byl ovšem nucen podporu střídat s příležitostným ponecháváním osudu. Jeho pohled na Balkán a Černomořskou oblast byl prostě globální. Podobně jako tomu bylo v Berlíně, ve Vídni nebo v Londýně či v Paříži. Ovšem Paříž se dlouho nemohla vzpamatovat z porážky od Prusů, ani z Komuny, a tak zůstávala ve velmocenské hře na čas maličko stranou.

Besarábie, která se územně víceméně kryje se současným Moldavskem, a jejímž východním územním pásem je současné Podněstří, byla oblastí nacházející se pod ruským vlivem, ale o jejíž přičlenění později usilovalo nové Rumunsko. Celé to byla velice komplikovaná historie. V průběhu 18. století během rusko-tureckých válek razil Petrohrad politiku osvobozování národů od tureckého panství, a to nejenom slovanských národů. Třikrát Rusové takto osvobozovali oblast Moldavska. Nakonec v roce 1774 smlouvou v Küçük Kaynarca získalo Rusko právo chránit křesťanské obyvatelstvo v Osmanské říši, tedy i v Moldavském knížectví. Výsledkem rusko-turecké války z let 1787 až 1791 bylo připojení k Rusku území mezi Jižním Bugem, Dněstrem a Prutem, což je víceméně dnešní Moldavsko i s Podněstřím. Takzvaná Bukurešťská smlouva z roku 1812 tyto územní zisky pro Rusko stvrdila.

Ruští carové v průběhu svých novověkých dějin postupně dobývali, obsazovali, kolonizovali nebo jinak získávali území, na kterých se po rozpadu Světského svazu nacházejí jiné státy. Například Ukrajina a Moldavsko. To samo o sobě nemuselo představovat pro současné Rusko problém, nebýt americko-britské strategie systematického obracení právě konkrétně těchto zemí proti Rusku, což se v transparentní rovině projevovalo přibližováním nepřátelských vojenských struktur NATO co nejblíže k ruským hranicím. Když na tuto západní taktiku, po mnoha letech marného ruského úsilí o diplomatické řešení, začalo Rusko konkrétně na Ukrajině reagovat silou, stalo se, že Moskva takto začala znovu „sbírat“ svoje dříve již dobytá, později za různých okolností, po rozpuštění SSSR dobrovolně a vlastně i neopatrně, krátkozrace „odevzdaná“ území. Gorbačov začátkem devadesátých let, stejně jako Chruščov už v padesátých letech minulého století nejspíš neměli ani tušení (napadnout je to ale mohlo), že Moskvou přenechané území (nejprve Krym Ukrajině a potom celá Ukrajina hlubokému státu ve Washingtonu) může být nepřáteli Ruska použito proti Rusku. Situace se tedy změnila: Co v míru a s iluzí bezpečí Moskva pustila z rukou, to Západ našel, vyzbrojil, vycvičil, zaplatil a obrátil proti Moskvě. Jak prosté… Takto pracují momentálně militaristé západních „elit“ se Sanduovou i v Moldavsku.

V době, kdy v Rusku probíhala bolševická revoluce (říjen/listopad 1917), vyhlásilo Moldavsko autonomii a zřídilo takzvanou Radu země, která v prosinci 1917 vyhlásila Moldavskou demokratickou republiku. Do Moldavska ale vnikla rumunská armáda. Na tento rumunský vpád zareagovalo Rusko přerušením diplomatických styků s Rumunskem a vysláním Rudé armády. Probíhal čas ruské občanské války a zahraničních intervencí proti bolševikům. Výsledkem v té oblasti bylo rozdělení Moldavska na dvě části. Nepatrnou většinou hlasů se rozhodlo o připojení Moldavské demokratické republiky k Rumunsku, zatímco v levobřežní části, tedy v Podněstří, byla ustavena vláda sovětů. Na tomto území vznikla takzvaná Moldavská sovětská socialistická republika, jejímž centrem se v roce 1929 stal Tiraspol.

V meziválečném období vyvíjel Sovětský svaz na Rumunsko tlak s cílem vydání Besarábie, nad níž mělo Rusko od roku 1812 kontrolu. Nakonec v červnu 1940 Moskva dosáhla toho, že se rumunská armáda z Besarábie stáhla a Moskva takto získala i Severní Bukovinu, kterou včlenila do území Ukrajiny. Když se Rumunsko za nacistického vpádu do Sovětského svazu postavilo na stranu Německa, hrály tyto historické (a v té době i aktuální) reminiscence svoji roli. Právě tak jako svoji roli hrál i přestup Rumunska na stranu Rudé armády v roce 1944, kdy byl rumunský diktátor a spojenec Hitlerův, Ion Antonescu, zatčen a v červnu 1946 popraven. Do té doby ovšem patřilo Rumunsko k nejaktivnějším spojencům nacistického Německa. Podobně jako tomu bylo u Estonska, Lotyšska, Finska nebo na západní Ukrajině. Účastnilo se německého projektu vyhlazování židovského obyvatelstva a na frontu proti SSSR Rumunsko vyslalo ze všech Hitlerových spojenců největší letecké síly. Operovalo v oblasti Černého moře a na německé straně se Rumunům podařilo získat nakrátko zpět Besarábii včetně Podněstří.

Poté, kdy Rumunsko v důsledku vývoje situace na frontě radikálně změnilo válečnou stranu (obrat o sto osmdesát stupňů) a bojovalo po zbytek války na straně Rudé armády, zúčastnilo se na 200 000 Rumunů také osvobození Československa. Po Sovětech jim tedy patří druhá největší zásluha na osvobození Československa. Američanům minimální.

Jak je patrné z tohoto velice stručného nástinu novodobých dějin Moldavska, má současná situace v zemi své hluboké historické kořeny a znovu se naplňuje starými reminiscencemi, na které se, podobně jako na Ukrajině, šikovně a zcela bezohledně naroubovaly západní militarismus a protiruská politika hlubokého státu, Evropské komise a NATO. Ty pospolu pracují s rusofobií, starými křivdami, ale i mocenskými nároky. Hodí se k nim stará rumunská touha po Besarábii a možná, jednou, až přijde čas, i po Severní Bukovině, která se ale momentálně nachází na Ukrajině. Když se do pokojného rybníka vhodí kámen, tak se na hladině začnou tvořit kola. V mezinárodní politice se ta kola dokážou proměnit ve vír, jaký stáhne spoustu lidí i celé národy pod hladinu. Maia Sanduová, moldavská prezidentka s americkými školami a rumunským pasem, velká a aktivní podporovatelka západní rusofobie, oněm vírům v Moldávii rozhodně zabránit nechce.

Podněstří inklinuje k Rusku a Gagauzie také. Samotní Moldavané jsou rozštěpení, podobně jako byli rozděleni Ukrajinci předtím, než zemi s pomocí USA a Velké Británie ovládli krvavým pučem místní oligarchové a šovinisté, aby ji potom i s obyvatelstvem nabídli západním militaristickým „elitám“ pro jejich proxy válku s Ruskem. Vyřazení dvou politických stran z moldavských voleb je ze všeho nejvíce aktem zoufalství prezidentky Sanduové. Jím se jí podařilo skutečně přivést Moldavsko na Západ, na současný Západ, neboť své politické soky kriminalizuje také francouzský prezident, střílí se po nich v Americe a na Slovensku, vyhrožuje se jim v Německu, mlátí se holí v České republice. No a v unijním Rumunsku se prostě vítěz prezidentské volby jednoduše zruší. A je to, řekli by Pat a Mat a podali si nad troskami svých domků ruce. Je to prostě demokracie, jakou si Periklés a jeho Aspasia asi nejspíš nepředstavovali.

Post skriptum: V souvislosti se současnými parlamentními volbami v Moldavsku vydal nyní zajímavé prohlášení zakladatel ruské sítě Telegram, Pavel Durov. Podle jeho slov přibližně před rokem zneužily francouzské tajné služby jeho soudního stíhání ve Francii, když jej vyzvaly, aby cenzuroval obsahy telegramových kanálů před loňskými prezidentskými volbami v Moldavsku, ve kterých „zvítězila“ Maia Sanduová. Durovovi bylo slíbeno, že se za něj tajné služby přimluví u soudce. Tedy, že poruší nezávislost soudů. Podle svých slov Durov vymazal ty kanály, které skutečně narušovaly pravidla Telegramu, ale když od tajných služeb obdržel druhý seznam, podle kterého měl vymazat také obsahy, které byly naprosto v pořádku a nic protiprávního v nich nebylo, tak Durov, jak sám říká, odmítl.

Možná by bylo lépe, kdyby Západ šel více po svých vlastních stopách, než aby sledoval stopy údajných ruských vlivů. Nejspíš by toho takto objevil více. A prokazatelně…

Mapa regionu: Rumunsko, Moldávie, Podněstří, Ukrajina (Wikimedia Commons)

Zpět na obsah

Volební mapa, jak ji vidí web [1] Forum24.cz

Tímto je v podstatě zabezpečen celkový rámec, ve kterém se bude pohybovat Česká republika a její občané též i po volbách. Kdo si přál výraznou změnu orientace státu směrem k zajištění podstatně vyššího stupně nezávislosti a naplnění slov Jana Amose Komenského, jenž si přál, aby se „lidu navrátila vláda nad jeho věcmi“, ten si může znovu přečíst verš jiné vynikající evropské osobnosti, jež ve třetím zpěvu svého Inferna (Pekla z Božské komedie) napsala: „Lasciate ogne speranza, voi ch´intrate“. Oním rozhodujícím „vstoupením někam, kde je záhodno pozbýt naděje“, byl vstup České republiky do NATO, jenž se udál v roce 1999. Stalo se tak doslova v předvečer události, v níž NATO přiznalo před světem svoji skutečnou barvu. Před jeho agresí vůči Jugoslávii. Západní militaristé byli tak laskaví a nesobečtí, že s agresí proti Srbům počkali na nové členské státy, se kterými se nezištně rozdělili o odpovědnost. Takto se přes noc stali imperialisty i ti, kteří ve svých dějinách nikdy imperialisty nebyli. Báječné! Díky za to!

Vstup do NATO, setrvávání v této alianci a vedle toho proměna Evropské unie v nadstátní formaci s těžkým sklonem k centralizaci, diktátu a militarismu, představují mantinely velice úzkého hokejového kluziště (ještě mnohem užšího, než vyžadují normy NHL), ve kterých se kloužou a někdy i válejí po ledě národy, jejichž vládnoucí struktury v zájmu své kariéry a osobních profitů nechtějí nebo díky svým omezeným schopnostem ani nedokážou zajistit, aby občané daného státu byli pány ve svém vlastním domě. Takto „se vláda věcí tvých k tobě, lide, jaksi nenavrátila“, jak o této tehdy nadějné vyhlídce svého času zpívala Marta Kubišová na pražských náměstích. Politici svěřili zemi do cizích rukou, a ty ji pevně sevřely, drží, dusí a nepustí.

Tak především tuto jistotu po letošních parlamentních volbách, které se konají začátkem října, mají občané Čech, Moravy a Slezska nejspíš skutečně zaručenu. Jak se to stane? Docela prostě. Je totiž skoro nepředstavitelné, že by po volbách získaly dohromady většinu dva politické subjekty, jejichž program je skutečně opoziční vůči vládnoucí Fialově čtyřkoalici (s prezidentem Pavlem na palubě). Tyto kandidující subjekty s velkou nadějí na vstup do Sněmovny (SPD s partnery a hnutí STAČILO) sice odebírají voliče pravděpodobnému vítězi voleb, kterým zřejmě bude hnutí ANO, předsedy Andreje Babiše, vítězi voleb se ale nejspíš nestanou. Při důvěře, že jsou tyto opoziční strany skutečně opoziční, je ale třeba mít vždy na mysli, že podle jakéhosi fyzikálního zákona, který ale Archimédes asi nemá na svědomí, platí, že „strana po volbách se nerovná straně před volbami“. Tento fyzikální jev mohou ostatně občané studovat už 35 let. Funguje tak spolehlivě jako gravitační zákon a Newtonovo jablko. Čest budiž ovšem zářným výjimkám, ve které navzdory fyzice doufáme (existuje také metafyzika). A snad můžeme věřit, že těmito výjimkami budou i tyto dva výše zmíněné opoziční subjekty.

Ideálem, který by mohl vést k alespoň malé změně orientace českého státu, a to především v zahraniční politice, ale samozřejmě s dopady na politiku domácí, by byla povolební koalice hnutí ANO právě s těmito dvěma skutečně opozičními partnery, kteří by velice mírně opoziční ANO v mantinelech úzkého kluziště mohli alespoň částečně usměrňovat.

Jenomže o tom, kdo a jak bude v některé demokratické zemi současného Západu vládnout, voliči příliš nerozhodují. O povolební situaci se do značné míry rozhoduje už před volbami, a do věci prostřednictvím svých četných vlivných nástrojů a chapadel zasahují globalistické síly. Takto předseda hnutí ANO, Andrej Babiš, považoval už za nutné upozornit tyto vlivné skryté síly, že pokud on bude sestavovat vládu, tak tato nová vláda neučiní výraznější odklon od zahraniční politiky předchozí vlády Fialovy, která byla doslova a do písmene úplným ideálem vydestilovaným ze snů globalistické oligarchie. Takto se Andrej Babiš i jeho pravá ruka, Karel Havlíček, vyslovili pro pevné spojenectví v rámci NATO i EU a Andrej Babiš navštívil dokonce pravidelný militaristický svátek imperialismu, jímž jsou takzvané Dny NATO na ostravském letišti. Letiště nese jméno Leoše Janáčka, který byl obdivovatelem Ruska a ruské kultury, a kterého by tedy při vědomí, že na „jeho“ letišti se producíruje NATO, asi ranila mrtvice. Ale to jen na okraj. Těmito prohlášeními a účastí na Dnech NATO je v podstatě ruka v rukávě a hnutí ANO může věřit, že mu jestřábi ve Washingtonu a Evropská komise nebudou činit velké potíže. Pokud se tedy skutečně vážně, ne jenom na oko, nepřipojí k Viktoru Orbánovi a Robertu Ficovi. To by bylo potom v jestřábích hnízdech pozdvižení. Ale tohle asi u „hnutí mírného pokroku“ nehrozí…

Opoziční strany v České republice, ať už „opozice mírného pokroku v mezích oligarchického kluziště“, tedy ANO, nebo opozice se skutečně opozičním programem, tedy SPD (Svoboda a přímá demokracie) a STAČILO (Kateřina Konečná a Daniel Sterzik), rozhodně nepředstavují jednotnou frontu. Nejspíš odněkud ze zákulisí skutečných rozhodujících sil Západu zavál před volbami vítr, který vrátil do hry starý a už notně zvětralý a zpráchnivělý antikomunismus, jaký by měl ale i přesto zabránit ve spolupráci s hnutím STAČILO, jehož součástí je KSČM (Komunistická strana Čech a Moravy), v jejímž čele stojí v současné době dosti populární Kateřina Konečná. Také Andrej Babiš se nechal slyšet, že s komunisty spolupracovat nebude. Naděje na koalici sestavenou ze tří opozičních stran (vzorec jedna částečná opozice plus dvě skutečné opozice) se takto vytrácí. Možná nezaniká, ale jistě slábne.

Pravděpodobný vítěz voleb, hnutí ANO, chce po volbách vládnout v klidu a pokud možno bez ataků ze strany najatých nevládních organizací a takzvaných „influencerů“ (strašné slovo!). Vládnout bez velkých potíží je něco podobného, jako chtít žít s vlky. A lidové přísloví říká, jak na to. Naučit se s vlky výt. Není to nic těžkého, v podstatě k tomu stačí základní vzdělání, dokonce s několika repeticemi v šesté nebo sedmé třídě. „Západ mňam, Rusko fuj!“ Celý katechismus hlubokého státu v kostce. To se naučí i úplný idiot. A když se tohle vtlouká lidem do hlavy 35 let, od rána do noci, pak je výuka korunována úspěchem. Tedy ztrátou orientace.

Asi velkým překvapením bylo, když před týdnem Ústavní soud ČR se sídlem v Brně po vcelku krátkém projednávání rozhodl o tom, že smete ze stolu stížnost strany Volt Česko na takzvané skryté koalice SPD a STAČILO. Do doby, než strana Volt Česko podala stížnost k Ústavnímu soudu, o existenci tohoto politického subjektu takřka nikdo v ČR nevěděl. Volební šance této strany se rovnají téměř nule, proto muselo být hodně nápadné, proč se angažuje právě tato neviditelná strana ve snaze odstranit z voleb dva skutečně opoziční subjekty překážející stranám Fialovy čtyřkoalice? Zdá se, že koalice SPOLU a STAN se dost možná nechtěly v této záležitosti angažovat samy. Nabídl se Volt Česko sám? Ó, v nouzi poznáš přítele! Nejspíš ale SPOLU a STAN považují občany ČR za úplně nesvéprávné, když u nich nepředpokládají šanci dovtípit se.

Předvolební hry, jež by měly vyústit v povolební bruslení s občany v uzoučkých mantinelech oligarchického kluziště, mohou obsahovat i možnost, že vítězné ANO (pokud se tak skutečně stane) přijme do koalice jednu složku koalice SPOLU, tedy Občanskou demokratickou stranu (ODS). Ta může předstírat katarzi, při níž se zbaví Petra Fialy a několika dalších členů vlády, kteří se během uplynulých čtyř let historicky znemožnili. „Očištěné“ zdravé jádro ODS se přihlásí k dědictví otce zakladatele, tedy Václava Klause, no a bude vládnout s Andrejem Babišem, jako by se nikdy nic nestalo. Finis coronat opus. Konec dobrý, všechno dobré.

Vedle těchto několika scénářů, z nichž ani jeden nenabízí naději na výraznější změnu vnitropolitické i mezinárodní orientace, se mohou uskutečnit i jiné scénáře. Například spojení ANO s Přísahou nebo Motoristy, což by bylo, jako by nebylo. Nebo může dojít k překvapení, kdy se k volbám nedostaví většina občanů krajně nespokojených se současnou vládou, a naopak se k nim dostaví ti, kteří si nevšimli, jak Fialova vláda vládla. Takto se volební výsledek nemusí příliš lišit od stavu, ve kterém Česká republika existovala čtyři roky. Jen s tím rozdílem, že staronová vláda bude mít povzbuzený apetit k dovršení zániku svobod, demokracie a bude hnát Českou republiku do první linie války s Ruskou federací. Díky tomu ale nemusí její vláda trvat dlouho.

Není samozřejmě vůbec jisté, že sestavením vlády bude pověřen vítěz voleb. Zejména to není zaručeno díky tomu, že na Pražském hradě sedí v prezidentském křesle Petr Pavel. Může se tak docela snadno stát, že vládu bude sestavovat koalice SPOLU z druhého nebo třetího místa. Podle odhadů volebních preferencí, které je ale třeba brát s maximální rezervou a někdy i zaslouženou nedůvěrou, pokud je přináší mediální mainstream, tak SPOLU, STAN a Piráti (také dříve členové vlády) mohou dohromady překročit čtyřicetiprocentní hranici, což by jim umožnilo přizvat do koalice například Motoristy, kteří mají rovněž naději na vstup do Sněmovny. Takto by byla současná opozice (kosmetická i ta skutečná) de facto vyřazena ze hry. Neopatrných voličů nebo voličů zvyklých volit ze setrvačnosti a ze zlozvyku „jako vždy“ je na takový nešťastný výsledek dost. V Pekle tomuto scénáři jistě drží palce všichni čerti. Hlavně asi ti, co obchodují se zbraněmi…

Naděje, že takovéto uskupení nemůže vzniknout díky tomu, že čtyřkoaliční manželství není rozhodně harmonické, se vytrácí ve chvíli, kdy se na obzoru objeví nablýskaná korýtka pozlacených funkcí, jaké vedle příjemné kariéry zajišťují například přístup ke státnímu rozpočtu. Boj o korýtka sice proběhne a bude jako obvykle tvrdý (ano politici jdou do voleb jedině proto, aby sloužili národu a své zemi), nicméně nikdo se nebude chtít nechat vyloučit kontumačně jenom proto, že si před volbami šel s někým jiným, jak se říká, „po krku“. Funkce mají někdy obdivuhodně stmelovací charakter a fungují jako řeka Léthé, řeka zapomnění v Hádově říši.

Jiná možnost, tedy varianta, že by ANO získalo samo pohodlnou většinu a mohlo se obejít bez koaličních partnerů nebo by vládlo jako menšinová vláda, se nezdá příliš pravděpodobná. SPD a STAČILO nesporně odebraly hnutí ANO jistý počet voličů, především těch, kteří chtějí výraznou změnu, ne jenom drobný make-up na obličej. Kdyby se po volbách uskutečnil scénář, jaký je skutečně málo pravděpodobný, tedy kdyby se vlády v zemi chopily skutečně opoziční subjekty a chtěly Českou republiku vést směrem k větší míře svobod, demokracie a nezávislosti, k politice všech azimutů, pak by taková vláda čelila ohromně koncentrovanému nepřátelství globalistických oligarchických struktur, které stále, i přes změnu v Bílém domě, mají dost prostředků a nástrojů k tomu, aby vlastenecká hnutí u svých satelitů zašlapaly do země.

Přestože naděje na výraznější změnu směru vývoje České republiky se zdají být malé, existuje alespoň šance, že se země pod novou vládou nebude hnát střemhlav do neštěstí. Dokonce v první řadě mezi ostatními. Takový by byl osud České republiky, pokud by moc zůstala v týchž rukou, v jakých je nyní. Nebo kdyby došlo jenom k velice minimalistické úpravě. Přes všechnu skepsi, která je na místě, je nezbytné, aby občané ČR letošní volby neignorovali. Ti, kteří chtějí pokračovat ve stávajícím kursu „hurá střemhlav do propasti“, doma jistě nezůstanou. Vidina Armagedonu je pro ně tak lákavá jako hořící Řím pro oči Neronovy. Jsou prostě takoví lidé, kteří milují katastrofy. Hnutí ANO, přes všechny výhrady směřující k jeho pevnému zakotvení uprostřed globalistických struktur imperialistického (neo)koloniálního a militaristického Západu, disponuje alespoň odborně vcelku zdatnými osobnostmi, které, jak se zdá, a snad to není jen čirá a předem ztracená iluze, nejsou alespoň naladěny nepřátelsky vůči českému národu a českým zemím. U Fialovy čtyřkoalice si tím občan nemohl být nikdy úplně jist.

Mírné velice střízlivé nadšení z případného příznivého výsledku voleb ale brzdí ještě fakt, že i když se vlády chopí nové osoby a Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR bude mít jiné složení, Senát zůstane ještě nějakou dobu při složení starém, jaké více odpovídá současné čtyřkoalici. A také na Pražském hradě zůstává ve funkci Petr Pavel. A ještě tam tři roky bude. No dobro došli na Vltavě…

Zpět na obsah

Zpět na obsah