Zuřivý český rod aneb Po kom byla slavná Soňa Červená

Příspěvek Zuřivý český rod aneb Po kom byla slavná Soňa Červená publikoval Tomáš Koloc v deníku Krajské listy 10. září 2025

Foto: Se svolením Aerofilms
Popisek: Soňa Červená v dokumentárním filmu Červená

Smiřičtí, Jesenští, Vodňanští – a Červení

Zdeněk Mahler jednou řekl (a můj genealogický poradce Zdeněk Horner mi to včera zopakoval), že tu úžasnou českou kulturu mohl v národě provozovat jen ten, jehož rod se dostal na takovou materiální úroveň, že už překonal každodenní honbu za uživením se. Tuhle možnost měli šlechtici, ale taky jejich služebníci, které přední šlechtické rody za věrné služby vybavily majetkem a někdy jim dopomohli i mezi sebe: přijali je do řad nižší šlechty. I když pak tyto rody třeba o šlechtický titul přišly a zchudly, projevovaly se u nich dál kulturní hřivny, vypěstované v předchozích generacích jejich předky.

Tak mezi potomky 27 pánů, kteří byli tak významní, že baroknímu císaři Ferdinandu II. stálo za to, aby je na Staroměstském náměstí exemplárně popravil, patřili literáti našeho věku Milena Jesenská (1896 – 1944), Jan Vodňanský (1941 – 2021) a Eugen Brikcius (1942). Kdyby včas neumřel na tuberkulózu, mezi popravenými císařem by zcela určitě stál i Albrecht Smiřický, který ve vzpouře proti císaři stál nejvýš ze všech – kandidoval na jeho trůn českého krále. Po letech se aspoň jedním z králů českých a posléze i kanadských spisovatelů stal Albrechtův potomek Josef Škvorecký (ve skutečnosti Smiřický ze Škvorce, 1924 – 2012), zatímco potomek správce Albrechtova majetku, Jeronýma Náchodského z Neudorfu, se stal jedním z králů československé nové filmové vlny a posléze amerického televizního filmu – Ivan Passer (1933 – 2020).

Teprve po Albrechtově smrti (tedy už po vrcholu aspirací rodu, který však stále žil) se však na panství Smiřických se sídlem v Kostelci nad Černými lesy přiženil Jan Červený, jemuž jeho pobyt a služba na všestranně kvetoucím panství Smiřických vynesly povznesení do stavu gruntovníků = velkostatkářů. Jeho nejstarší potomci se dle tradice jmenovali vždy Jan. Z pěti dětí jeho vnuka Jana se však nejvíce prosadil (a rod jako první až za hranice vlasti proslavil) neprvorozený – pravnuk Václav František…

Pradědeček Soni Č: Čaroděj nebeských trub

Kolikrát už jsme ten obrat v této rubrice slyšeli: rodinný grunt zdědili starší sourozenci, mladšímu zbylo řemeslo… Václav František Červený (1819 – 1896) zdědil po muzikálních předcích lásku k hudbě – a tu se rozhodl učinit svým řemeslem. U Jana Bauera v Praze se vyučil výrobcem hudebních nástrojů a jako tovaryš se podle zvyklosti vydal na zkušenou. Brno, Bratislava, Budapešť, Vídeň a opět Brno, kde mu mistr nástrojař Halas (předek pozdějšího hudce slovesných písní Františka Halase) dal tip na vojenskou pevnost Hradec Králové, v níž v té době sídlila i řada vojenských hudeb, potřebných nových nástrojů. Svou dílnu vybudoval v židovské čtvrti zvané Kavčí plácek u Malého náměstí a v témže roce (1843) přichází se svým prvním vynálezem, dechovým nástrojem kornonem. Následovaly kontrabas, kontrafagot, altovka a další a další.

Příznivec působení genia loci by nejspíš řekl, že se mu tak dařilo i pro tu inspiraci, že na jednom čtverečním hektaru města, kde se nacházela Červeného továrna, postupně žili a pracovali: zakladatel moderního českého divadla, gymnaziální profesor Klicpera a tamní studenti Erben, pozdější autoři hymny Tyl a Škroup, Jirásek, Ignát Hermann (který byl později kolegou jeho stejně slavného vnuka), naproti Červeného dílně přes náměstí měl tiskárnu Hermannův dědeček, nakladatel Jan Hostivít Pospíšil, jehož firmu málem vyženil nápadník jeho dcery Ľudovít Štúr – načež ji zdědil vydavatel slavného slovníku: Jan Otto.

To už ovšem na sousedním Velkém náměstí stála i konkurenční továrna Antonína Petrofa, jehož dědeček jako voják v pruských válkách přišel až ze sibiřského Tomska – aby se i jeho jméno stalo nesmrtelným skrze výrobu hudebních nástrojů. Hradecké armádní hudby potřebovaly i klavíry. Do třetice pak nedaleko vznikla houslařská dílna rodu Pilařů, čímž se Hradec stal hlavním městem nejen české, ale i rakouskouherské instrumentace – a pokud někdo ze starých nástrojařských rodů jako Stradivari nebo Guarneri vážil cestu skrze Alpy, pak nikoli do Prahy, ale do Hradce Králové.

Zbývá dodat, že pět let po smrti V. F. Červeného se do „magického hektaru“ hradecké židovské čtvrti přistěhoval další významný student místního gymnázia, Karel Čapek, a pověst zuřivého vynálezce, v sousedství jehož továrny vyrůstal, ho přiznaně inspirovala k vytvoření divadelní hry R. U. R., jejíž světová premiéra byla uvedena v divadelním spolku místních studentů (!).

Tatínek Soni Č: Zakladatel českého kabaretu

Zdá se, že zdědit grunt nebo továrnu je danajský dar. Jeho čtyři synové si Červeného továrnu rozdělili tak: nejstarší Otakar vedl pobočku firmy v Kyjevě (!), která se během první světové války úspěšně „ztransformovala“ v náborové středisko Československých legií (kterým prošel i další rodák z našeho hradeckého „magického hektaru“ u Červeného továrny, spisovatel Rudolf Medek, ale třeba i Jaroslav Hašek), nejmladší Stanislav měl na starosti přípravu materiálů v hradecké centrále, kterou vedl druhorozený Jaroslav. Prostřední Bohumil byl ve firmě účetním – takže jeho syn Jiří Červený (1887 – 1962) nezdědil bohudík nic – a zatímco v Praze „pilně“ studoval na doktora práv, doma v Hradci u milovaného klavíru si v roce 1909 za pomoci přátel založil kabaret Ignotus, který pak uspěl i v Praze.

Jak se hradecká studentská taškařice uchytila v Praze? Když syn majetného smíchovského mlynáře Vácslav František Havel (1861 – 1921), dědeček budoucího prezidenta, stavěl v Praze Palác Lucerna, chtěl ho vybavit vším, co taková budova v moderním velkoměstě skýtá – včetně kabaretu. Povolal tady povolané (spisovatele a humoristu Ignáta Herrmana a herce a písničkáře Karla Hašlera), aby se svými zkušenostmi sestavili nejen program, ale předvším ansámbl. Nu – a po kom pojmenovali studentští vtipálci z Hradce svůj kabararet IGNOTUS? Právě po hradeckém spolužáku zakladatelova otce IGNÁTu Hermannovi, který skupinu ruče Havlovi dohodil, jen prosadil, aby se přejmenovala na přitažlivější, podle svého zakladatele pojmenovanou ČERVENOU SEDMU.

Od té chvíle začala Červeného Červená sedma přitahovat a rodit hvězdy tak, jako dědečkova továrna v Hradci inspirovala konkurenty a rodila nové nástroje. Se svými vystoupeními spatra tu před i po válce vystupoval Jaroslav Hašek (po válce, jak vzpomínala další hvězda Č.S. Jára Kohout, míval Hašek prý během vystoupení na krku kříž a v ruce růženec!), Vlasta Burian, zmíněný Karel Hašler, Ferenc Futurista, Jindřich Plachta – ba i Eduard Bass, který míval v reportérském zvyku ráno zajít do poslanecké sněmovny, obratem z tamních blábolů (ehm, chci říci vystoupení) sepsat satirický text, který Jiří Červený zhudebnil a Bass hned večer zazpíval, takže se po Praze říkalo: „Já noviny nečtu, já vím všecko z Červený sedmy.“

Mimochodem, čtverák Eduard Bass se později zakladateli Lucerny Vácslavu Františku Havlovi za své angažmá odměnil tím, že příběh jeho otce Václava Julia Havla (1821 – 1884), který po nepodařené revoluci 1848 musel utéct k cirkusu, ztvárnil ve svém Cirkusu Humberto v postavě tenťáka Honzy Bureše alias mlynářského synka Vladimíra Smetany (v TV seriálu ho hrál Jiří Bartoška).

Červená sedma měla i další prvenství: dávno před Divadlem Járy Cimrmana se zařekla, že půjde čistě o mužský kolektiv – ale protože tanečnice nesmí chybět ani v literárním kabaretu, k vděčnému pobavení publika ztvárňoval tuto roli (dnes bychom řekli travestovaný) tanečník jménem Kara Tero. Z Červené sedmy pocházela řada dodnes populárních popěvků a scének, jako slavné vyprávění o člověku, který se stal sám sobě dědečkem (které později převzal Vlasta Burian).

Skupina později přešla do Rokoka a po osamostatnění se stala i inkubátorem mladších studentských spolků, jako byli Kocourkovští učitelé, které ředitel Červený přijal o to raději, že to byli východočeští krajané z Rychnova nad Kněžnou. O tom, jak Červená sedma (ačkoli existovala jen 13 let) i po půl století inspirovala nejpopulárnější umělce 60. let, svědčí i tento televizní pořad, složený z jejích písniček:

Kromě písniček, scének, Sedmou vyučených hvězd a vzpomínek na „divokou kartu“ jménem Červená sedma po JUDr. Jiřím Červeném česká kultura zdědila ještě dvě hvězdy. Tou první byla jeho druhá žena Arnoštka Červená, zvaná Erna (1900 – 1985), archivářka manželova odkazu, která se ve stáří péči režisérů Jiřího Suchého, Zdeňka Trošky, Věry Chytilové a dalších stala stálicí filmového plátna v oboru rázovitých stařen (z nichž nejslavnější je asi babička v posteli z filmu Slunce, seno, jahody) – a kabaretiérova světově slavná dcera Soňa Červená, díky oslavám jejíž včerejší nedožité stovky dnes píšu tento článek. O ní a o mém setkání s ní si ale povíme až za týden…

Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, autorův text na Denikn.cz, rodokmeny rodu Červených a Passerů od genealoga Mgr. Zdeňka Hornera, Zdeněk Podskalský, Gustav Oplustil: Bejvávalo, Ondřej Suchý: Kavárnička dříve narozených s Járou Kohoutem, Belou Jurdovou a Ladislavem Kochánkem, Jiří Němeček: Historie a současnost podnikání v Hradci Králové, Eduard Bass: Cirkus Humberto

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.

Zpět na obsah